Už asi tak čtvrt hodiny jen sedíme v cele a navzájem na sebe zíráme. Já a Hoseok na jedné posteli, Jimin na druhé straně. Nikdo nic neříká, nemáme se o čem bavit, po tom všem to jde těžce, hodně těžce. Nemůžu z něj spustit oči, je úplně jiný. Je stejný a zároveň jiný. Vypadá, jako ten Jimin, kterého jsem viděl úplně naposledy, toho zdrceného a šokovaného z vlastního činu v prádelně. Žádný úsměv ani úšklebek. Prostě kamenná, a přitom tak nešťastná tvář.

„Hoseokie...omlouvám se za to, co se stalo." Šeptne a zarazí pohled do země. Hoseok se ale ironicky zasměje a zakroutí hlavou.

„To je všechno, co mi k tomu řekneš? Zabodl jsi do mě nůž, Jimine, mohl jsi mě zabít!" K tomuhle raději nic neříkám, Hoseok má důvod být naštavný, ale prosím, ať se nevyvolá další hádka.

„Hoseoku...byl jsem mimo sebe...b-byl jsem naštvaný a zklamaný a-..."

„přestaň se pořád vymlouvat na svou chorobnou agresivitu, to není omluva, Jimine, to já jsem zklamaný, z tebe! Myslel jsem...že jsme přátelé." Jimin polkne a dlaní si utře zaslzené oči, jde na něm vidět, že ho to vážně hodně mrzí, i mě je ho teď líto, ale Hoseokovi očividně ne.

„Hoseokie, prosím...pojďme na to zapomenout, já vím, že jsem udělal hroznou věc, ale...já toho opravdu lituju, vždyť...kvůli tomu jsem skončil na psychiatrii, zhroutil jsem se z toho, měl jsem tak hrozný strach, že jsem ti ublížil, nebo dokonce...usmrtil. Kdybys to nepřežil, nikdy bych si neodpustil a přísahám, že bych taky skončil se životem. Hodně pro mě znamenáš, byl jsi můj nejlepší a vlastně i jediný přítel, kterého jsem kdy měl, moc mi na tobě záleží..." po tváři mu stečou slzy a sekaně se nadechne po dokončení věty. Tohle bylo i na Hoseoka moc, i on měl uslzené oči, ale stále se mračil.

„Tak proč jsi mi to udělal? Proč jsi mi nepřál to, že jsem zamilovaný do Yoongiho? Byl jsi takový sobec!"

„Já vím! Já...to vím. Hoseokie, já udělám cokoliv proto to, abychom byli zase za dobře, prosím." Šeptne naprosto zoufale a utře si do rukávu zaslzený obličej. Hoseok na to ani nechtěl nic říct, nebo spíš nevěděl, proto ho zachránilo, když do cely přišel Jungkook a koukl na Jimina.

„Jimine, pojď se mnou, ještě neproběhla tvá osobní prohlídka, je to povinný, obzvlášť pro tebe." Jimin bez řečí přikývne a odejde s Jungkookem z cely. V tu chvíli se Hoseok rozpláče ještě víc a natiskne se na mě. Nezmůžu se na nic, jen ho objímám a utěšuju, ale nechci mu nějak radit, tohle je opravdu jen mezi nimi.

„Hoseokie, prosím, neplakej."

„J-Já nevím, co mám dělat...j-já prostě nevím..."

„Pššš, no tak, klid, však se to nějak uklidní, nechceš si lehnout?"

„A-Asi jo..." pomůžu mu se položit na postel a přikryju ho dekou, ještě ho pohladím a vylezu na svoji horní postel. Chvíli jen tak ležím a zírám do stropu, takhle jsem si návrat do věznice z nemocnice nepředstavoval. Měl bych jít taky spát, a taky doufat, že se to mezi nimi nějak urovná, alespoň trochu. Sice jsem si to nemyslel, ale Jimina mi je vážně líto, a tak nějak mu i věřím. Říká to upřímně.

Otevřou se dveře od cely, ve kterých je opět Jungkook a Jimin. Hned jak si mě ale všimne, tak na mě zaskočeně houkne.

„Tae, pojď dolů, máš zakázané spát nahoře, mohl bys dostat záchvat." Řekne starostlivě a popožene mě, aby rychle slezl, to taky udělám a s dekou zalezu na protější postel té druhé patrovky. Jungkook se ale dál mračí a vypadá to, že přemýšlí, zatím, co Jimin jen vyčkává v rohu už oblečený v pyžamu.

„No, máme problém." Šeptne, když do cely vejde i Yoongi, aby zkontroloval Hoseoka s Jiminem.

„Co se děje, Kooku?"

„Tae nesmí spát nahoře, Hoseok taky ne a Jimin taky ne, všichni mají zákaz od doktorů." Yoongi se na chvíli zamyslí, ale poté vezme matračku z patrovky a položí jí na zem.

„Tak Jimin se obětuje a bude spát na zemi." Jimin nevypadá, že by ho to nějak štvalo, tohle teď nejspíš není jeho problémem. Bez řečí si lehne na matračku a zabalí se do deky. Jungkook s Yoongim si nás naposled projedou pohledem, popřejí nám dobrou noc a oba odejdou a zavřou, ovšem, bez zamykání.

Nastane ticho, ve kterém se odráží jen Hoseokovo popotahování a Jiminovo povzdechnutí, pak se ale ozve jeho hlas.

„proč nemůžeš spát nahoře, Tae?" optá se opatrně a já jen mávnu rukou, ale to stejně asi neviděl, protože je na zemi za mojí postelí, a ještě k tomu je tady tma.

„Skrz epilepsii."

„Máš epilepsii?"

„Jo, ale to je na dlouhý příběh, nechci o tom mluvit." Špitnu a otočím se na druhý bok.

„To mě mrzí a...jasně, nemusíš o tom mluvit." Chvíli čekám, jestli bude pokračovat, ale mlčí jako pěna, povzdechnu si a taky se ho na něco zeptám.

„A...tobě prodloužili trest?"

„Uhm, jo, o deset let." Vytřeštím oči a otočím se tak, abych viděl jeho siluetu.

„Ou, to znamená ale, že..."

„že ven vyjdu, až mi bude táhnout na padesát, přesně tak." Řekne sklesle a já ho opět musím politovat.

„To mě mrzí." Špitnu a raději už nic neříkám, jen zavřu oči, ale on se ještě naposled ozve.

„Zasloužím si to, měl bych mít doživotí, ale co...dobrou noc, Taehyungu."

„Dobrou..." Zajímalo by mě, jestli to slyšel Hoseok, nebo jestli už spí. Možná to ani slyšet nechtěl, nemá jediný důvod ho litovat. Kéž by se to opravdu všechno spravilo, ale chápu, na všechno jen tak zapomenout nejde, občas se věci už prostě neurovnají, to je to nejhorší. Už nad tím nechci přemýšlet, vydechnu přebytečný vzduch a konečně se vydám do světa snů.

Omlouvám se za opoždění <3