Dneska teda ještě jedna pro lepší spaní :)

Taehyung P. O. V.

Pomalu otevřu oči a zmateně se podívám okolo sebe, už podle mokra a studena poznám, že mám na čele zase obklad. Mám pocit, že se takhle probouzím docela často, co je pro mě ale novinkou, že si nic nepamatuju. Zamračím se a opatrně se posadím, přitom mi z čela mokrý hadřík spadne.

Nespadl jsem, hlava mě nebolí, ani nejsem v nemocnici, poznávám malou ordinaci, ve které mě první den prohlížel Seokjin, poté jsem sem odnášel Jimina, nakonec tady sám ležím, ale proč, o tom nemám ponětí. Každopádně, na tomhle pultě už jsem ležel, když mi Seokjin dával očkování a Jungkook mě pozoroval, jako nějakou napínavou filmovou scénu.

„J-Jungkooku?" zachraptím potichu, ale jsem tady sám. Ovšem, slyším jeho hlas a nejen jeho, jde to od dveří. Polknu a opatrně vstanu z pultu, přitom se zachvěju zimou, protože na sobě nemám boty. Tiše dojdu ke dveřím a nakouknu ven, všimnu si Jungkooka se Seokjinem, jak něco řeší, že by mě?

„Kooku, tohle není sranda, ještě dnes s ním pojedeš do nemocnice."

„Byl to jeden záchvat, jistě z únavy, nic mu není..."

„Byl to epileptický záchvat a docela dlouhý, navíc se měl probrat hned po skončení křečí, ale on zůstal v bezvědomí, tohle rozhodně není v pořádku a ty to víš. Může to být ještě z toho úrazu a-..."

„Byl v nemocnici dva týdny! Toho by si snad někdo všiml, kdyby měl nějaké následky."

„ty následky se nemusí objevit hned, Kooku, prostě pojedeš do té zatracené nemocnice! Nevím, proč se tomu snažíš tak vyhnout, to proto, že máš strach? Bojíš se, že to bude znamenat něco vážnějšího? Tím, že si najdeš svoje vlastní vysvětlení, nic nevyřešíš!"

„Jine, já-..." zarazí se, když ho vyruší zavrzání dveří, kruci, moc jsem se o ně opřel. Samozřejmě si mě hned všimnou a přispěchají ke mně.

„Taehyungu, jsi v pořádku? Jak se cítíš, zlato?" optá se mě starostlivě Jungkook a přitiskne mě k sobě, jako bych mu snad odpověděl pozitivně, ale přitom jsem ještě odpovědět nestihl, ani nevím jak, jsem úplně mimo, nevím, co se děje, proč mluvili o nějakém záchvatu.

„Ummm, j-já...co se stalo?" Seokjin si povzdechne a nadzvedne mi hlavu, přitom mi do očí posvítí malou baterkou.

„Hoseok tě našel v cele, měl jsi epileptický záchvat, proto teď pojedeš s Jungkookem do nemocnice, aby si tě tam prohlédli, jen tak pro jistotu, možná jsi byl jen unavený, ale nechceme přece riskovat další záchvat, že?" řekne a při posledním slově pohlédne důrazně na Jungkooka. Nevypadá, že by byl nadšený, ale i tak beze slov přikývne.

„Jasně...oblékni se, za deset minut vyjíždíme, jdu nastartovat." Zamumlá a odejde z ošetřovny, já ale zůstanu zmateně stát a zírat směrem, kudy šel Jungkook. Ucítím dlaň na mém rameni, otočím se tedy za dotyčným a nejistě zamrkám očima.

„P-Pane doktore...je se mnou všechno v pořádku? N-Nic si nepamatuju..."

„Klid, o tvém zdraví tě informují až v nemocnici, tady já moc nezmůžu, ale to že si to nepamatuješ, je normální, opravdu to může být jen z únavy..." sklopím zrak a polknu.

„A-Ale já nevím, proč jsem byl unavený, spal jsem totiž normálně, šel jsem i dřív, protože mě bolela hlava a-..."

„Opravdu?" optá se nejistě Seokjin a já bez řečí posmutněle přikývnu. Zohne se tak, aby mi viděl do obličeje a pousměje se, nejspíš se mi snaží dodat odvahu. „neboj se, jistě to bude v pořádku...je fakt, že to byl zatím jen jeden záchvat, ale do té nemocnice pojedeš jen pro jistotu, chápeš?"

„Jo..."

„Dobře,pojď, odvedu tě do cely, aby ses mohl obléct, venku je zima."

Lidi, já sem chci dát jednu takovou romantickou a dojemnou scénku (ke konci), u které doufám budete i trošku plakat, a těším se na ni už od doby, co jsem napsala vůbec první kapitolu, takže proto tohle všechno <3

Ale nebojte, mělo by se to vyvíjet dobrým směrem, tak mi prosím už nekopejte hroby, děkuji :D