Celou noc jsem nespal, nemohl jsem, pořád jsem na něj myslel, hlavně jsem ale taky přemýšlel, jak se mu to stalo. Vždyť tam neměl co dělat, vězni o tom místě ani pomalu neví, ale on tam prostě šel a odněkud musel spadnout, protože ta rána na hlavě vážně nevypadala dobře, jen doufám, že to nebude mít nějaké následky.

Z nemocnice mi naštěstí volali brzy ráno, takže jsem ani na nic nečekal a jel tam, spadl mi kámen ze srdce, když mi řekli, že není v ohrožení života, ale víc mi prý řeknou až na místě.

Teď už jsem dojel k nemocnici, policejní auto zaparkuju na parkovišti a celý nervózní se vydám směrem k hlavním dveřím. Když vejdu dovnitř, projede mým nosem ten typický pach dezinfekce, ze kterého se mi tak nějak vždy divně svírá žaludek. Nemám to v nemocnicích rád, nevím, jestli je to ještě od doby, co jsem pravidelně chodil za mámou, až jsem jednou přišel naposled a máma ve svém pokoji nebyla. Nechtěl jsem, aby se stalo znovu něco podobného, proto těm doktorům věřím, že je o Taehyunga opravdu dobře postaráno.

Ani nestačím přijít k pultu, už ke mně přijde nějaký vysoký doktor s blond vlasy a nějakou složkou v ruce.

„Oh, zdravím, vy tady budete skrz toho vězně, že?" přikývnu. Narychlo ukážu svůj průkaz a doktor mě s pokývnutím pobídne, abych ho následoval.

„Mám pro vás dobré zprávy, pane Jeone, ten hoch je v pořádku, podle mě ale zázrakem, protože ať už spadl odkudkoliv, tak to byla pořádná rána přímo do hlavy, a to málo kdo vyvázne bez následků nebo dokonce bez životního ohrožení."

„No a...už se probral?" Doktor zakroutí hlavou a zavede mě do jakési malé kanceláře.

„Ještě ne, ale už není v bezvědomí, jen spí, měl by se probudit každou chvilkou. No, tady vám dám nějaké dokumenty, které je třeba podepsat, protože je to vězeň, takže potřebujeme povolení, že si ho tady můžeme nechat na pozorování delší dobu." Tsh, povolení, tohle by snad mělo být bez povolní, když jde o zdravotní stav člověka, ale tohle aktuálně není problém, klidně to podepíšu hned, akorát mě zarazí to, co řekl.

„Um, na delší dobu? Na jak dlouho, přesně?"

„No, asi týden, možná dva, podle toho, jak na tom bude." Kývnu, jakože chápu a povzdechnu si. Tolik bych ho chtěl vidět.

„Můžu jít za ním?" Doktor se usměje a přikývne, ale ještě mi přisune blíž jeden papír.

„Ovšem, jen mi to tady podepište, ať už to máme vyřízené." Vezmu si propisku a začnu se podepisovat na dokument, přitom se na chvíli zahledím na řádek výš, kde je něco naspaného ohledně Taehyunga: Pět stehů na čelní ráně, otřes mozku, CT provedeno – vnitřní krvácení odepřeno... Povzdechnu si a raději si to dál nečtu.

Taehyung P. O. V.

Pomalu otevřu oči a snažím se zaostřit, to mi ale dělá docela problém, protože mi do obličeje svítí bílé světlo, ať už jsem kdekoliv, je to hodně světlá a čistá místnost. Rozmrkám oči a konečně se mi podaří se trochu zorientovat. Stěny kolem jsou bílé, naproti je nějaké umyvadlo a pult s nějakými lékařskými nástroji. Vedle mě je kapačka a na druhé straně menší stolek a dvě židle. Oh, takže jsem v nemocnici? Asi jo, ležím v měkké posteli zakrytý bílou přikrývkou, a jak si všímám, ani na sobě nemám šedý vězeňský úbor, ale jakousi bílou noční košilku s malinkými tmavě-modrými kosočtverečky.

Jak jsem se sem vůbec dostal? Není to jen nějaký blbý sen? Chci se posadit, ale jakmile se o to pokusím, nepříjemně mě bodne v hlavě a já se syknutím zase zalehnu.

„Au...c-co to-..." dlaní si nahmatám docela tlustou vrstvu obvazů kolem mého čela, ze kterého mi nepříjemně pulsuje. Oh, asi si svou situaci začínám uvědomovat, hned se mi totiž vybaví venek, záhonek růží, potom ta stará kůlna a...straka na střeše, žebřík, a nakonec ta hrozná bolest a tma.

„Do háje..." zašeptám si pro sebe, když si uvědomím, že jsem z té střechy musel sletět a nejspíš jsem byl mimo sebe, když nevím o tom, jak jsem se odtamtud dostal až sem, do nemocniční ložnice.

Leknu se, když se otevřou dveře a v nich se objeví dvě osoby, ten jeden chlápek mi je zcela neznámý, asi nějaký doktor, ale ten druhý, toho znám naopak až moc dobře.

„Ále, tak už jsme se probudili? Tak to je dobře, rovnou si tě prohlédnu." Ten doktor v bílém plášti ke mně přijde a opatrně mi pozvedne hlavu.

„Bolí tě něco?" syknu, když mi hlavu nadzvedne a já jen přitakám na souhlas.

„J-Jo...hrozně hlava." Doktor mě opět položí a zasvítí mi do očí malou baterkou, no bezva, teď jsem asi oslepnul.

„Nic jiného? Žádný pocit na zvracení, nebo něco podobného? Zimnice?" Zakroutím hlavou a on se pousměje, poté se otočí k Jungkookovi, který nejistě stojí opodál.

„Vypadá v pořádku, no, teď vás tady nechám o samotě, pak za ním ještě přijdu, ano?" řekne doktor a opustí můj pokoj. Polknu a nejistě kouknu na Jungkooka, jak mě chvíli sleduje, ale poté ke mně přijde, dlaněmi mi chytne tváře a vášnivě mě políbí. Nebráním se, ale dlouho to netrvá, pak se oddálí a zamračí se na mě.

„Co jsi tam sakra dělal?! Víš, jaký jsem měl o tebe strach?! Myslel jsem, že je po tobě!" křikne na mě docela rozčíleně a posadí se na židli kousek od lůžka. Povzdechnu si a zadívám se jinam, teď se cítím dost provinile, slíbil jsem, že už nebudu dělat problémy, ale místo toho jsem udělal úplný opak, málem jsem způsobil infarkt vlastnímu partnerovi.

„O-Omlouvám se...j-já-..."

„Ano? Ty? Co jsi tam dělal? Proč jsem tě kurva našel ležet pod tou kůlnou?!" Zadívám se mimo něj a svraštím obočí, bože, je mi hrozně.

„H-Hledal jsem ten náramek," špitnu a snažím se nerozbrečet, „vzala mi ho straka a...a já ho chtěl dostat zpátky...j-jenže ona s ním vyletěla na střechu té kůlny, no, a...já vylezl za ní." Tady už to nezvládnu dál zadržovat a pustím ven slzičky.

„A zbláznil ses? Máš otřes mozku, Taehyungu, na čele pět zasraných stehů, a za tohle bys měl být vděčný, protože jsi to taky nemusel přežít!"

„J-Já vím. M-Myslel jsem, že ho získám, a-ale uklouzlo mi to a já...já jsem spadl, o-omlouvám se, chtěl jsem ti udělat radost, ale místo toho jsem to pořádně zvoral..." popotáhnu nosem a rukou si setřu uslzený obličej. Na Jungkooka se raději neotáčím, i když mě to náhlé ticho drtí, ale nakonec zaslechnu kroky a poté ucítím jeho paže, jak mě nadzvedávají z lůžka a tiskou k sobě.

„Mm, Taehyungie, ty jsi trouba, víš, jak sis mohl ublížit? Promiň za ten řev, ale já měl opravdu hrozný strach, bál jsem se, že už se neprobereš, to bych si to pak dával za vinu sobě a rozhodně bych si to neodpustil." Nechám se objímat, vydechnu teplý vzduch a zabořím svůj obličej do jeho jamky mezi krkem a ramenem.

„Ty za nic nemůžeš, to já...u-už se to nestane, slibuju."

„No, v to doufám."

„Um, z-zlobíš se hodně?" On se odtáhne tak, aby mi viděl do obličeje, chvíli mě jen pozoruje, ale poté mě líbne na špičku nosu.

„Už se nezlobím, jsem rád, že jsi v pořádku." Pousměju se a opatrně přiložím svoje rozklepané rty na ty jeho, rychle se ale odpojím a Jungkooka odstrčím, udělá se mi totiž najednou hodně špatně, a to dám najevo svou mimikou v obličeji.

„V pohodě, Tae? Nebudeš zvracet?"

„Um...ne, jenom...trochu se mi zamotala hlava, ale...v pohodě. Um, jak dlouho tady vlastně budu?" Jungkook si povzdechne a proplete si se mnou prsty.

„Týden až dva, podle tvého stavu." Povzdechnu si a zabořím se víc do měkkého polštáře.

„Uhm! To je dlouho, budeš za mnou každý den chodit, že?" zasměje se a přikývne, pohladí mě po tváři a z čela mi odhrne pramínky vlasů, přitom se jemně dotkne mých obvazů.

„Budu si tě sem chodit kontrolovat, o to se neboj." Usměju se, spokojeně zamručím a zavřu oči, protože mi jsou jeho dotyky opravdu příjemné a doslova mě uspávají.

Už ty kapesníky můžete schovat, Tae je v pohodě... 😂💜

...zatím...EHM, EHM. co? 😶