To poslední, co vnímám, je ostrá bolest v mé hlavě a poté už jen ticho a tma.

Jungkook P. O. V.

Konečně jsme dorazili zpátky do věznice, ani to netrvalo nějak dlouho, prostě jsme nabrali ty balíky se zimním oblečením pro vězně a zase jsme jeli zpět. Nezabralo nám to ani hodinu. Vystoupím z vozidla a zamířím k hlavnímu vchodu.

„Zvládnete to tady, pane Hyune?"

„Jo, jo, jen běžte dovnitř, pane Jeone, postarám se o to." Kývnu a děkovně se na něj usměju, poté už ale vlezu dovnitř. Potřebuju kávu, zamířím ke svému kumbálu, ale zrovna se rozezní siréna, no nazdar, po dlouhé době zase počítání, a to jsem si ještě nestačil sednout.

„Pane Jeone, cely od 80 do 90 a pak ještě-..."

„206, já vím." Usměju se na dozorce, který zrovna procházel kolem. Sice počítání dlouho nebylo, ale vím moc dobře, u jakých cel se nejčastěji zdržuju, stejně tak, u kterých vězňů. Rozhodl jsem se to vzít ale odzadu, takže první si zkontroluju Taehyungieho a potom ty ostatní.

Vlezu do mé známé cely s úsměvem, ten mi ale povadne, když uvidím jen Hoseoka, jak zmateně sedí na posteli a poklepává nohou do podlahy. Zamračím se a pohlédnu ještě na horní postel, ale můj vězeň tady není.

„Um, Hoseoku? Kde je Taehyung?" On si povzdechne a zakroutí hlavou.

„Já nevím, dneska jsem ho ještě neviděl, od doby, co vám šel popřát..." řekne nejistě a stoupne si, aby mi viděl lépe do očí.

„No...počkej, ale ví, že je počítání, ne? Tuhle sirénu snad pochopil." Hoseok přikývne.

„Určitě jo, už to není žádný nováček, poznal by to." Trochu znervózním, doufám, že v tom není nějaký další převoz, ale to asi těžko, když už jsem se s otcem usmířil, tohle by neudělal. Vyběhnu ven z cely a zmáčknu červený čudlík, který je snad na každém rohu.

„Vyhlaste pátrání! Jeden vězeň chybí!" zařvu a rozeběhnu se směrem k jídelně, kde teď nejspíš zbytek dozorců mastí karty, a ano, přesně, jak jsem předpokládal. „hej! Práce! Ztratil se vězeň, běžte ho najít! Kim Taehyung z cely 206!" Než se líně zvednou, sám vyběhnu schody a zamířím do knihovny. Otevřu zběsile dveře, ale knihovna se zdá prázdná.

„Tae? Taehyungu!" Žádná odezva, rychle knihovna projdu, kdyby tady přeci jen někde trčel, ale opravdu, tady není ani živáčka. Tohle už mě vykolejí a já nastavím zoufalý výraz, se kterým vyběhnu ven z knihovny, málem se srazím s jedním dozorcem.

„Co se děje? Snad útěk?"

„To není útěk, vězeň je někde tady! Jsou všichni zavření ve svých celách?"

„A-Ano...jsou, ale...opravdu nemám vyhlásit pátrání i ve městě?" Svraštím obočí a zamířím ke dveřím vedoucím ven.

„ne, jsem si jistý, že neutekl, je někde tady." Nad touhle větou mě mrazí, představa, kde teď je, ale nemá jediný důvod utíkat, když má tady mě, z nějakého důvodu se prostě nemohl dostavit do své cely, a to mi nahání strach. Vyběhnu ven a projdu to až k přespávárně. Dozorci jsou taky už kolem a hledají.

„Oh, Tae, jestli jsi v pořádku, tak tě přetrhnu, jak hada." Zašeptám si pro sebe, ale sám vím, že pokud ho najdu celého, tak ho první udusím v objetí a potom ho až seřvu. Obejdu přespávárnu kolem dokola, ale nikde nikdo.

„Haló? Máte něco?" zvolám na dozorce procházející kolem věznice, ale oni jen zakroutí hlavou. Tak jo, teď jsem hodně ve stresu, sakra, Tae, kde vězíš? Pomalu se vrátím směrem k věznici, kde už uvidím Yoongiho, jak míří mým směrem.

„Jungkooku, jsi v pohodě?" zakroutím hlavou a promnu si oči, mým výrazem musím dávat značně najevo, že mám opravdu strach.

„Tae...určitě neutekl, musí tady někde být, přece..." Yoongi mi položí dlaň na rameno a pousměje se.

„Klid, najdeme ho, jasný? Jistě je v pořádku, už se zapojili všichni dozorci, jdu to prohledat vevnitř, ty se ještě porozhlédni tady." Přikývnu a prohrábnu si svoje černé kadeře. Zatím, co Yoongi odejde směr věznice, já se vydám směr ošetřovna, třeba je někde u toho záhonku.

„Tae! Taehyungie! Ozvy se, prosím!" Stále žádná odezva, tady už je ale konec, nikam jinam jít nemohl. Přijdu blíž k zahrádce a všimnu si šlápot v hlíně. To tady musí být ještě od oběda, když mi trhal ty růže, pousměju se, když si všimnu, že tři růžičky chybí. Oh, Tae, kde teď jenom jsi?

Z myšlenek mě vytrhne jakési krákání, pohlédnu před sebe a všimnu si straky, jak sedí na trávě u ošetřovny a něco drží v zobáku, něco lesklého. Z nějakého důvodu mě to donutí se na věc lépe zadívat, vypadá to totiž, jako náramek, a pokud se nepletu, tak o nějakém náramku mluvil Taehyung. Zamračím se a přiblížím se k strace, ale ta z ničeho nic vzletí a ztratí se někde za rohem ošetřovny.

Na sucho polknu a pomalu se vydám jejím směrem, mám jakýsi zlý pocit. Se svraštěným obočím dojdu až za roh a rozhlédnu se kolem, jestli tu straku zase neuvidím, ale ztuhnu, když uvidím něco docela jiného, než je jen nějaká straka. Odtud mám krásně na dohled starou kůlnu, ale ta mě v tu chvíli nezajímá, u kůlny totiž někdo leží. Nehnutě. Po těle mi přejede mráz a já na chvíli nedokážu ani vydat hlásku, než se můj mozek trochu probudí a donutí mě k pravému opaku – zoufale vykřiknout.

„Taehyungu!" okamžitě se k němu rozběhnu, už teď se mi oči plní slzami. Kleknu si k němu a otočím ho na záda, leknu se, když si všimnu jeho zavřených očí a ošklivou ránou na čele.

„Ne...ne, ne, ne, Tae! Prober se, hej!" chytnu do dlaní jeho ledové tváře a nadzvednu mu hlavu, přitom se k němu skloním a slzy, které pustím, mu spadnou na obličej, ale on sám je plně mimo sebe. „T-Tae...lásko, prosím, otevři oči...p-prosím..." můj hlas se úplně chvěje, v krku mám velký knedlík, který nemůžu spolknout, šeptám mu přímo do rtů a doufám, že se tak probudí, ale on zůstává nehybný.

„Hej! Pojďte všichni sem! Honem! Někdo! Kdokoliv!" snažím se to zařvat tak, aby to ti, co jsou opodál, slyšeli, z toho ale museli slyšet i moje zoufalství a pláč, který se v mém hlasu výrazně odrazil. Konečně zaslechnu kroky a hlasy.

„Co se stalo? Děje se něco?"

„Volejte sanitku! Rychle! Hned!" křiknu a rozpláču se ještě víc, je mi jedno, že se kolem mě začnou hromadit ostatní dozorci, já teď vnímám jen sebe a Taehyunga v mé náruči. Je úplně studený...tak moc... Svléknu si uniformu a zakryju ho, přitom mu vpletu prsty do vlasů a spojím naše čela.

„T-Taehyungie...p-prosím...lásko, n-nedělej mi to, p-probuď se...no tak..." Další moje slzy mu dopadnou na tvář a sklouznou dolů na zem. Kolem nás je víc a víc dozorců, kteří už to řeší mezi sebou, neposlouchám je, pevně k sobě Taehyunga tisknu a snažím se zahřát jeho ledové ztuhlé tělo, stále čekám, že mě jeho paže obejmou nazpátek, ale on nic, ani se nehne, to mě donutí vzlykat ještě víc, nekontrolovatelně.

„L-Lásko...j-já tě hrozně miluju, nesmíš mě tady nechat, s-slyšíš? T-Taehyungie...prosím, otevři oči...otevři je...no tak..."

„Pane Jeone? Je tady sanitka." Zvednu svoje uslzené oči a zaostřím na dozorce a tři nějaké muže v záchranářských uniformách. Hned mě od Taeho začnou odstrkovat, což se mi nelíbí, proto začnu panikařit a drát se zpátky k němu.

„Pane, odstupte, musíme ho odvést do nemocnice!"

„P-Pojedu s vámi! Je to můj přítel!"

„Je mi líto, musíme jet sami, ale slibuji, že vás hned kontaktujeme." Zakroutím hlavou a chci se rozběhnout směrem k sanitce, ale zastaví mě něčí ruka a poté objetí. Byl to Yoongi.

„Jungkooku, nech je odjet, oni se o Taehyunga postarají, jasný? Zvládne to, slibuju." Rozpláču se mu do ramene, najednou se cítím tak slabý.

„P-Proč se to děje...C-Co tady dělal..."

„Já nevím, Jungkooku, ale pak se ho sám zeptáš, protože se probere, uvidíš, vzpomínáš, jak jsi mě utěšoval s Hoseokem? Měl jsi pravdu, nakonec byl v pořádku, já ti můžu slíbit to samé." Naprosto zničený přikývnu a nechám se dál objímat a hladit po zádech.

„J-Já ho miluju, Yoongi, hrozně moc..."

„Já vím, on tebe taky. Půjdeme dovnitř, jo? Možná se z toho potřebuješ vyspat."

„D-Děkuju...Y-Yoongi..." Yoongi se usměje, setře mi palcem slzy a vyvede mě z tohohle místa.

„Tak pojď, už na to nemysli, všechno dobře dopadne." 

 😢😢😢