Ticho. Tma. To všechno vnímám, ale to proto, že mám stále zavřené oči, už je to tak deset vteřin po výstřelu a já stále dýchám, žádná bolest, která by mi pulsovala v jakékoliv části těla. Pomalu oči otevřu a to, co uvidím, mě šokuje. Zatajím dech, když uvidím tělo té ženy ležet bezvládně na zemi s velkou rudou skvrnou na hrudníku. Její oči jsou dokořán a mým směrem, sice jsou ztracené v prázdnotě, ale mám pocit, jako by mě ty oči proklínaly. Ona nevystřelila, to byl Jungkook. Vystřelil. Zabil ji.

„Je mrtvá. Ale bylo to z obrany, dobrá práce synu." Šeptne ředitel a přistoupí k tělu, přitom vezme mobil a vytočí něčí číslo. To mi je ale jedno, stále jsem v šoku, nedokážu se pohnout, proč jsem byl opět svědkem? Co sakra dělám v takových situacích?!

„Taehyungu...jsi v pořádku?" přiběhne ke mně a položí mi ruce na ramena. Nejistě přikývnu a svůj zaslzený obličej mu zavrtám do hrudníku, hned se ale odtáhnu, protože ucítím nepříjemný nátlak v mém břiše. Otočím se k Jungkookovi zády a vyzvracím snad všechen obsah mého žaludku, i když jsem ještě ani nesnídal. Přitom se neudržím na nohou a kdyby mě Jungkook včas nezachytil, tak bych spadl na zem.

„Ježíš, Tae, dobrý? Co je ti? Nebudeš zase omdlévat, že?" matně zakroutím hlavou a víc se o něj opřu, ah, to jediné, co mě uklidňuje, je jeho nádherná vůně a pocit, že mi zachránil život.

„J-jo...jenom...je m-mi z toho špatně." Jungkook mě podebere a vyzvedne do náruče, já se ho taktak stihnu chytit kolem krku, abych nespadl. Zamíří se mnou k přespávárně. Tisknu se k němu, jako nějaké batole, ale je mi to jedno, sám bych se teď na nohou neudržel, krev, smrt, bolest...tohle mi nikdy nedělalo dobře, vždy jsem se sesypal z hororu, ale tohle bylo opravdové, už po druhé jsem se dostal do takové situace, která mě úplně vyřídí.

Jungkook mě odnesl do své ložnice. Položí mě opatrně do své postele a zakryje, aby mi nebyla zima, neprotestuju, hned se zavrtám do peřin a snažím se uklidnit své rychle bijící srdce. Jungkook si sedne na okraj postele a prsty mi odhrne pramínky vlasů spadající mi do očí.

„Je to lepší?" optá se tiše a já nejistě přikývnu, i když se mi z toho stále motá hlava.

„U-hm, a-ale Jungkooku? B-budeš tady se mnou, že? N-Nechoď nikam, p-prosím." Jungkook mě pohladí po zpocené tváří na kterou mi věnuje i letmý ale hřejivý polibek.

„Neboj, budu tady s tebou. Nemusíš se ničeho bát, vždycky tě ochráním, jasný? To ti slibuju." Tohle mi bohatě stačí, abych mohl přikývnout a klidně zavřít oči. Jungkook mě nepřestává hladit po vlasech, je to tak uklidňující. Vydechnu přebytečný vzduch a nechám se tak ukonejšit ke spánku.

Dneska bude ještě jedna část <3

Lidi, sad end jsem neudělala z prostého důvodu- jsme teprve v polovině knížky, takže nevím, jak bych to pak natahovala, kdyby jeden z nich umřel xdd