Taehyung P. O. V.

Budíček opět ve stylu ostré sirény, jak typické, na tohle už bych měl být natolik zvyklý, aby mě to nijak nerozhodilo, ale kdykoliv tu sirénu uslyším, tak se ve mně vaří krev, já na to nejsem zvyklý, já jsem na to alergický. Polštářem si zakryju hlavu, aby houkání trochu utlumil, jen co ale siréna přestane, nahradí ji Jungkookův hlas o něco chraplavější než kdy jindy. Vykouknu z polštáře a pohlédnu na toho černovlasého dozorce, normálně bych se asi usmál, co krásnějšího bych mohl takhle po ránu vidět než jeho, ale místo toho se zamračím. Něco mi na něm totiž nesedí a dost mě to zaráží.

„Vstávat, Taehyungu, šup, ven z postele, nesu ti šedé oblečení." Houkne na mě, abych slezl dolů, to taky udělám, loudavě slezu z horní postele a stoupnu si před Jungkooka, jako nějaký voják, pořád se ale mračím. Jeho vlasy, které má normálně sčesané do strany, jsou rozcuchané, pleť, která se normálně zdá opálená, je úplně bledá, až na místa pod očima, tam se totiž zvýrazňují velké černé kruhy. Pozoruju ho bedlivě, skoro si nevšímám, že mi podává novou vězeňskou uniformu.

„Ummm, Jungkooku? Jsi...jsi v pořádku?" optám se docela starostlivě, protože takhle jsem ho ještě nikdy neviděl, vypadá jako jeden z těch kriminálníků, ne jako dozorce, ze kterého má každý respekt. Promne si svoje unavené oči a přikývne.

„Jasně, proč bych nebyl? Na, vem si to oblečení, musím jít zase pracovat..." Už se chce otočit a odejít, ale ještě ho stihnu chytit za rukáv.

„Jungkooku...vypadáš příšerně, jako zombie, co je to s tebou? A...co pořád řešíš svou práci? Copak toho máš tolik, že pořád jen řešíš tohle? Vypadáš, že jsi ani nespal." Jungkook se uchechtne a vytrhne svou ruku z mého úchopu.

„Mluví se ti dobře, když se celé dny jen válíš? Já toho mám opravdu hodně a ne, nespal jsem, takže mě raději nech, nemám vůbec náladu." Zamračím si. Tohle teda neznělo moc hezky.

„Válím se? To asi proto, že jsi mě u sebe zapomněl zaměstnat, ale hlavně, že jsem kvůli tobě musel opustit prádelnu. A...měl bys jít spát, jsi mrzutý, a to se mi nelíbí."

„A ty jsi otravný, to se zase nelíbí mě, každý má svoje, takže mi do toho nekecej, nasaď si to šedé oblečení a vypadni ven za ostatními, je tam teplo, tak ani nepotřebuješ bundu." S tímhle se otočí a vyjde ven z cely. Zhluboka se nadechnu a promrkám oči, je tak nepříjemný, a to chtěl, abych s ním byl v jednom bytě, vždyť by mě tam sežral zaživa! Všichni jsou na mě hnusní, jako bych snad všem něco provedl, nejprve kuchařka, paní Kimová, teď i on, ještě Hoseokovi by mohlo rupnout v bedně a otočit se ke mně zády, ale to už by snad bylo moc. Ach jo, Jungkooku, co mi to děláš? Zase se cítím být v depresích, nectěný, překážlivý, nejraději bych si lehnul zpátky na postel a vybrečel se z toho...hmm, hele...to vlastně není špatný nápad.

Ušklíbnu se pro sebe a pohodím šedé oblečení na dolní postel, poté vylezu zpátky na svou horní. Bože, mám takový divný pocit, že toho budu litovat, za tohle si mě Jungkook podá, ale je to jediný způsob, jak mu ukázat, že se sebou nenechám zametat, a že chci, aby si mě všímal, třeba mu to dojde, že na mě není dobré být mrzutý.

Zachumlám se do deky a spokojeně vydechnu přebytečný vzduch, ale málem vypustím duši, když do cely někdo vejde. Rychle se posadím a vypísknu.

„O-Omlouvám se, pane Jeone! J-Já už jdu ven!" už chci rychle slézt žebřiny, ale uvědomím si, že ten dotyčný, kdo sem vešel, není Jungkook, ale jen ten červenovlasý koní ksicht. Zmateně na mě pohlédne, ale poté se zasměje.

„Hou, klídek, já tě nejdu ohnout v pase za zaspání." Zasměju se taky a znovu si lehnu.

„heh, promiň, myslel jsem, že jsi Jungkook. A kde jsi ty vlastně byl? Nemáš ležet?" Hoseok pozvedne rameny a dobelhá se ke své posteli, na kterou si opatrně lehne.

„Šel jsem na čerstvý vzduch a alespoň si vyčistit zuby, dokud mě ta jizva ještě tolik nebolí. No, co ty tady děláš? Nemáš vstávat?" optá se a přivře jedno oko.

„Jo, mám, ale Jungkook mi přijde nějaký nevrlý a nevyspaný, byl na mě pěkně nepříjemnej, tohle ale já si nenechám líbit, takže teď protestuju tak, že zůstanu v té posteli třeba až do večera, jen aby si uvědomil, že vyžaduju jeho pozornost." Teď když to říkám nahlas, tak mi to přijde, jako naprosto stupidní nápad, ale co mi vlastně takový Jungkook může udělat? Tsh, nic, když jsem jeho přítel, ummm...anebo naopak toho může mnohem víc, než si myslím, právě proto, že jsem jeho přítel. Uhm! Jak je možné, že jsem tak vyklepaný z vlastního partnera? Bože, je tak zatraceně dominantní.

„No, ty jsi nějaký odhodlaný, nemyslíš?"

„Um, právě, že už nemyslím, to bude tím." Zaskuhrám si pro sebe a víc se zabalím do deky, protože mi je v tom tenkém pyžámku docela zima. V tom ale do cely vejde Yoongi a zaraženě si nás oba projede pohledem.

„ehm, Hoseoku, jdu ti zase namazat jizvu a...Taehyungu? Být tebou, tak už vstávám, nebo si tě Jungkook podá." Hoseok se natáhne na postel a vyhrne si tričko. Přitom se ještě zasměje.

„No, o to Taemu jde." Yoongi pozvedne obočí a letmo na mě koukne. Nevypadá, jako by to chápal, no, ani já to nechápu, asi jsem tak trochu sebevrah.

„Bolí to dneska o něco méně?" optá se Yoongi Hoseoka a ten přikývne.

„Jo,byl jsem si i vyčistit zuby, je to lepší." Yoongi se usměje a pohladí Hoseoka po tváři. Oh, tak moment, co se to tady děje? Ti dva se k sobě nějak moc mají, ne? To ale není konec, Yoongi Hoseoka letmo líbne na rty a pošeptá mu něco jako: „To je dobře." HUH?! Asi mi právě vybouchnul mozek. Hoseoku? Ty mi budeš muset něco vysvětlit.