„Jungkooku, budu alespoň zase v cele 206?" Jungkook přikývne a konečně mě odpoutá ruce, pouta si zahákne za opasek, na druhou stranu, než má pistoli, stejně ho obdivuju, mě by se takový opasek nechtělo všude vláčet, vždyť mu to musí stahovat kalhoty, i když...já bych si nestěžoval.

„Budeš, akorát tam už nebudeš mít ty dva nováčky, přendali jsme je do jiné cely, ale tobě to myslím vadit nebude." No, to jsem sice rád, ale neznamená to, že tam budu sám, že ne? Teda...ne, že bych se bál, to vůbec, jenom jsem toho prostě už zažil ažaž, takže bych ocenil nějakou normální společnost.

„A...s kým tam teda budu?" Jungkook mi nestihl odpovědět, z cely vyjde Yoongi a projede si nás pohledem, jako by nás snad viděl prvně.

„Ou, vy už jste tady?" optá se a Jungkook přikývne.

„Jo, vyzvedl jsem ho už včera." Pousměje se Jungkook a Yoongi, jako by to pochopil. Ale no tak, proč mu to musel říkat? Uhm, zase rudnu, jistě mu došlo, kde jsem včera večer byl, když ne ve věznici. Sklopím zrak a raději vejdu do své cely, už se chci natáhnout na svou postel a vypustit z hlavy všechno, co se ty poslední dny dělo, ale když vejdu dovnitř, zůstanu zaskočeně stát a zírat na vedlejší dolní postel.

„H-Hoseoku?" zvedne hlavu a mírně se pousměje.

„Ahoj, Taehyungu." rozzáří se mi oči a přeběhnu k němu.

„Hoseokie! Jsem tak rád, že jsi zpátky! Jak jsi na tom? Je to lepší? Pořád jsi na mě naštvaný?" vyhrknu to všechno naráz a netrpělivě čekám na odpověď.

„Oh, klídek, já...nejsem na tebe naštvaný, ani jsem nebyl." Trochu posmutněle sklopím hlavu a nejistě na něj kouknu.

„N-No...v té nemocnici jsi vypadal, že mě asi vidět nechceš..." Hoseok si povzdechne a chytne moji ruku, kterou pevně stiskne.

„Já vím...omlouvám se, byl jsem těsně po operaci a myslel jsem na Jimina, nechtěl jsem vidět nikoho, ale po tom, co jsi odešel, jsem si nadával za to, jak jsem se k tobě zachoval, muselo tě to ranit, přišel jsi, abys mi udělal radost a já pak na tebe tak vyjedu..." Sice mě to opravdu hodně mrzelo, tsh, rozbrečel jsem se skrz to, což bylo trochu přehnaný, ale já byl vždycky až moc citlivý a labilní, takže jsou u mě slzy docela časté, ale tohle mu odpouštím, chápu ho, byla to velká rána. Pousměju se a taky zpěvním stisk našich dlaní.

„To je v pohodě, takhle by se na tvém místě zachoval každý, a...jak teď na tom teda jsi?"

„Um, psychicky nebo fyzicky?"

„Emm, no, obojí?"

„No, tak psychicky už jsem na tom líp, teda alespoň tak, abych dokázal normálně komunikovat, ne, jako v nemocnici. No, a fyzicky," Hoseok si vyhrne tričko, a tak odhalí svou docela velkou jizvy táhnoucí se přes pupík, který už ovšem nejde vidět, jak pod jizvou zanikl, „snad už dobře, ještě mě to břicho teda bolí, musím odpočívat a taky si mazat ránu, aby mi nezahnisala, ale doufám, že je už všechno v pohodě a nebudu se muset do nemocnice vracet." Pousměju se a položím mu dlaň na rameno.

„Jistě už to je dobrý, zahojí se to." On přikývne.

„V to doufám. No a, teď mi vysvětli jednu věc, ty jsi odněkud přijel? Proč máš zase oranžovou?" Optá se a přivře jedno oko, přitom se nervózně zasměju a podrbu na zátylku.

„Ehm...no, před týdnem mě převezli do jiné věznice, ale Jungkook mě dostal zpátky sem, takže...jsem zpátky, díky bohu."

„Hmm, no vidíš, málem jsem zapomněl, jak jsi s Jungkookem pokročil od posledního polibku?" uculí se a nejspíš si všimne, jak zrudnu. No jo, vždyť on o nás neví, naposled jsem se bavili o tom, jak jsem se s Jungkookem líbal a řešili jsme můj strach z mého poprvé, ale teď, vždyť já má za sebou už druhý sex!

„Ummm...jak to říct, no..." Hoseok pozvedne obočí.

„Hmm? No mluv, pořád jsi panic, Tae?" zasměju se a zakroutím hlavou.

„No, nejsem, už se to stalo...dvakrát."

„No nazdar," zasměje se a poplácá mě po ramenu, „takže jsme měli pravdu, polibek od Jungkooka není jen tak." Zasměju se taky a přikývnu, pak ale oba dva povadneme, nejspíš si Hoseok uvědomil to stejné, co já.

„Kdyby tak tady byl Jimin..." povzdechne si Hoseok a já ho doplním.

„Jo, vypísknul by radostí na celou věznici." Vyruší nás ale něco jiného, než je Jiminovo vypísknutí – ostrá siréna hlásící oběd. Vstanu a letmo kouknu na Hoseoka, který zůstane ležet.

„Um, ty nejdeš?"

„Ne, musím ležet, ale Yoongi mi za chvíli donese jídlo sem." Hmm, taky bych se ho měl zeptat na Yoongiho, zajímalo by mě, jak to mezi sebou teď mají, když tu není Jimin. Tohle ale budu muset nechat na později, teď spěchám do jídelny, aby na mě ještě zbylo nějaké místo k sezení, i když se tam vůbec netěším, nelíbí se mi sedět sám, všichni okolo mají alespoň nějakou dvojičku, ale já tam sedím jak trouba sám, no, beztak bude zase nějak hnus, takže se nezdržím.

Vejdu za roh, kde už jsou velké dveře vedoucí do jídelny. Je tady zase rušno, kolem samí velikáni, potetovaní kriminálníci, staří i mladí, ale moji pozornost zaujme něco jiného – jídlo na jejich talířích, oh, opravdu je rýže? Štípněte mě někdo, opravdu není kaše, ale rýže? Tak to si nechám líbit, konečně se pořádně najím.

Vezmu si tác a už se rozhlížím, kdepak asi stojí můj černovlásek, ale zarazí mě, když ho nikde nenajdu. Myslel jsem, že dozor na obědě dělá vždycky, ale není tady. Ach jo, o to víc se tady necítím dobře, když si mě Jungkook nekontroluje, co když tady zase do někoho vrazím? Už konečně dojdu k okýnku, ale když se na mě ta kuchařka podívá, zarazí se.

„Kim Taehyung?" optá se, když se podívá na nějaký papír a poté na mě. Nejistě přikývnu a ona mácháním ruky naznačí, abych šel bokem.

„tak ty jsi bez jídla, mám tě tady napsaného až od zítřka." Vykulím na ni oči a popojdu dál, aby si jídlo mohl vzít další vězeň ve frontě.

„A-Ale...proč? Má to něco společného s tím převozem?"

„Myslím, že jo, měli tě přivést až zítra, takže máš i oběd až zítra." Oh, ne, tohle ne, prosím, ne, když je rýže, zítra zase bude nějaká kaše!

„Um, ale já jsem tady už teď, tak...nemůžu to jídlo přeci jen dostat? Prosím, když je ta rýže..." zaskučím, ale ta objemná kuchařka jen máchne vařečkou směrem ke dveřím.

„Ne, mám napočítané porce, přijď zítra, bude hrachovka." Hrachovka, tsh, fuj, tak to teda ne, zamračím se a sleduju, jak vězni kolem mě proházejí s plnými talíři rýže.

„Mm...moc prosím?" kuchařka mě probodne pohledem a práskne s vařečkou do kastrolu, ze kterého vydává rýži, leknutím se nakrčím a povzdechnu si.

„řekla jsem ne, ale jestli nemáš, co na práci, tak tě zapřáhnu tady v kuchyni, budeš umývat nádobí, tak si to rozmysli, jestli tady ještě budeš, nebo raději půjdeš. Zítra tě mile ráda přivítám s hrachovkou, tak," dořekne a koukne na frontu, „no další si pojďte."

S povzdechnutím vyrazím směrem ke dveřím, i když se ozve můj prázdný žaludek, který marně čekal na tu dobrou rýži. Mohl bych zamířit do své cely za Hoseokem, ale nemohl jsem jen tak zabočit jinam, když mám na dohled Jungkookův kumbál. Pousměju se a přijdu ke dveřím, na které zaklepu.

„Dále." Ozve se jeho krásný hlas a já otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Oh, už tady nemá takové šero, to je snad poprvé, co vytáhnul závěsy, aby tady měl více světla, sedí za stolem, na kterém má hromadu papírů. „Oh, Taehyungie, co tady děláš? Nemáš být na obědě?" zakroutím hlavou a vlezu dovnitř.

„Mm, měl jsem být, ale prý mám oběd napsaný až na zítra." Řeknu trochu sklesle a Jungkook se zamračí.

„Jak to? Že bych to špatně kuchařce napsal?"

„Možná, ale mrzí mě to, mám docela hlad a dneska je rýže." Jungkook vezme misku, kterou má položenou na okraji stolu a naznačí, abych si pro ni šel.

„tak to sněz za mě, já jíst nebudu, mám tady práce nad hlavu, otec mě teda pěkně zapřáhl."

„Ummm, a nechceš s něčím pomoct?" Zakroutí hlavou a prohrábne si svoje vlasy, neudržím se a skousnu si ret.

„Ne, je to hlavně vyplňování, podepisování a razítkování. Ach jo, ale snad to budu mít do konce týdne hotové. Na, vem si tu rýži." Pobídne mě, abych si tu misku konečně přebral, nechci mu jíst jeho porci, ale pokud vážně nebude a já mám fakt hlad a chuť, tak si misku s rýží převezmu a posadím na malý gauč naproti stolu. Můžu se rozpustit blahem, když si dám do pusy první sousto, je to tak dobré.

„Tae? Nechceš si to sníst v cele? Mám hrozně moc práce a-..."

„Um, překážím ti tady nějak?" optám se trochu posmutněle, ale on zakroutí hlavou.

„Ne, ale potřebuju se na to soustředit, promiň." Povzdechnu si a zamířím ke dveřím.

„To nevadí, alespoň budu s Hoseokem." Sice mě to trochu zamrzelo, ale chápu, má práci, vyjdu ven z jeho kumbálu, a i s miskou zamířím ke své cele, ale ještě mě stihne zastavit paní Kimová.

„Hele, hele, co to máš?"

„Ummm, no, rýži?" Proč se na mě pořád tak mračí? Vždyť jsem jí nic neudělal, uhm.

„Rýži. Aha. Mám ale pocit, že ty jsi dneska bez oběda." Tak moment, co ona o tom ví? Jestli za tohle zase může její maličkost, tak už ale...no, nic neudělám, ale naštval bych se!

„N-No...dal mi to pan Jeon, on prý nebude a já mám docela hlad, takže..."

„Ah, pan Jeon, no ovšem," procedí skrz zuby a misku mi doslova vytrhne z úchopu, „tohle si přebírám, a pan Jeon je tedy taky bez jídla, jeho mínus, už mám totiž veškerého toho porušování věznických pravidel dost, takže si dávej bacha, mladej, chovej se tak, jak se má vězeň k dozorci chovat, nebo tě pošlu na samotku, rozumíš?"

„A-Ale...co jsem udělal?"

„ptám se, rozumíš mi?" Sklopím zrak a zamračím se.

„Jo, rozumím." Zamumlám, i když absolutně nechápu, co mělo tohle znamenat. Navíc mi vzala oběd! Oh, já mám ale fakt hlad. Jen co ji ztratím z dohledu, kopnu do imaginárního kamínku a rozejdu se ke své cele, asi se vybrečím ve své posteli, když má Jungkook hodně práce, která je nejspíš důležitější než já.

Uff, dneska jsem se trošku rozepsala <3