Oh, můj bože, co se to stalo? Nemůžu uvěřit, že jsem Jungkookovi opravdu vykouřil, a zcela dobrovolně! Kam jsem to dopracoval, pro boha. Naštěstí mu to nevadilo, naopak, mile ho to překvapilo a potěšilo, no, tak alespoň něco. Zvláštní, že jsem tohle udělal někomu, o kom ani nevím, co ke mně cítí, možná to opravdu dělá jen pro zábavu a já ze sebe tak dělám jen děvku, ale nemůžu přestat! Každým dnem jsem na něm víc a víc závislý, zdá se mi o věcech, které jsem ani nezažil, ale vím, že je chci zažít právě s Jungkookem. Hah, Taehyungu, už mluvíš, jako Jimin.

Mm, když už jsem se zapřemýšlel o Jiminovi, myslím, že ho vidím. Právě teď jsme zase všichni venku v tom mrazivém ránu, alespoň už mám bundu, ale i tak pomalu umrzám. Všimnu si menšího růžovovlasého kluka v bundě, která výrazně skrývá jeho vyhublé tělo, jak stojí u pletiva a zírá do krajiny. Hmm, takhle jsem asi vypadal taky, tehdy, když jsem se seznámil s Minsunem.

Nadechnu se a vykročím jeho směrem. Čím víc se blížím, tím víc se mi svírá žaludek, nevím proč, možná proto, že z něj mám trošičku strach, nikdy jsem ho neviděl takového, jako v těch sprchách – úplně zničeného.

„Um, ahoj." Zazubím se a stoupnu si vedle něj. On nijak nereaguje, jen dál zírá před sebe, vypadá úplně jinak, než když jsem ho první den poznal – to byl usměvavý a pozitivní, vypadal jako mochi, ale teď – kolem něj se line jakási divná, ale hlavně pochmurná atmosféra.

„J-Já, chtěl jsem se zeptat, jestli se teda uvidíme v prádelně? Nebo...jsi přestal pracovat?" optám se nervózně a raději s ním nenavazuju oční kontakt.

„Bude tam i Hoseok, co?" zachraptí, a tak si získá moji pozornost.

„Um, jo, on už se snaží být pozitivní, víc se baví, ummm, nechceš to zkusit taky? Přestat se trápit a začít nanovo?" Jimin na mě pohlédne a zvláštně se ušklíbne.

„Hmm, to bych mohl," zasměje se, „začít nanovo...zbavit se problémů..."

„Jo," zasměju se taky, „to by bylo totiž fajn, byla s tebou sranda." Jimin se na mě otočí a poplácá mě po tváři.

„neboj, Taehyungie, pobavíme se, uvidíš, bude sranda." S tímhle odejde směrem k cele, než stačím zareagovat, rozezní se siréna a na své osobní volno odejdou všichni.

V prádelně je opět ticho. Nepříjemné ticho. Hoseok klečí u koše s prádlem a třídí bílé a tmavé oblečení, já se zatím snažím spustit sušičku, ale nejde mi to, má to hrozně moc tlačítek a já se v tom pomalu ale jistě ztrácím.

„Oh, nevíte někdo, jak se tento krám zapíná?" optám se už otráveně, protože od doby, co se kluci nebaví, tak se ani já nebavím a tahle práce mě začíná pořádně prudit. Hoseok přikývne, ale víc mi neřekne, prostě mě od toho odstrčí a zapne ji sám. Povzdechnu si.

„No tak, kluci, oba jste slíbili, že se pokusíte bavit, ty, Hoseoku, ses ráno bavil, tak proč ne teď?" Nic neřekne, znechuceně pohlédne na Jimina, který je k nám zády opřený o pult.

„Jimine? Nechceš se s Hoseokem usmířit? I ty jsi říkal, že se chceš přestat trápit." Jimin chvíli nereaguje, ale poté se zasměje a otočí se k nám, z jeho výrazu mám teď docela strach, sice se směje, ale rozhodně ne štěstím, z jeho očí jde totiž snadno vyčíst neštěstí a útrapy.

„Máš pravdu, Taehyungu, to jsem říkal, znám jen dva způsoby, jak se toho trápení konečně zbavit." Jimin si sáhne do kapsy u šedých tepláků a vytáhne malý, přesto ostře vypadající nožík.

Ztuhnu, po celém těle mi přejede nepříjemný mráz a čelo se mi orosí studeným potem. Úplně jsem totiž zapomněl, jak blízko má Jimin k těmto věcem – k těmto nebezpečným věcem. Polknu a odstoupím dál. Hoseok nejspíš reagoval stejně, jako já, no, není divu, že?

„J-Jimine...co to děláš? Polož to..." zašeptám, ale Jimin se jen uchechtne a nožík si pozorně prohlédne, jako by ho snad viděl poprvé, nebo ho až teď napadlo, co všechno s ním může způsobit, nepřestává se ale usmívat.

„Jak jsem říkal, jsou jen dva způsoby, jak se přestat trápit. Buď zabiju vás dva, abych měl Yoongiho jen pro sebe a nikdo mi nepřekážel v tom ho milovat." Polknu, proč mluvil i o mě, já nic neudělal! Já mám přece Jungkooka...ach jo, měl jsem ho poslechnout a nebýt ani na jedné straně. „Anebo prostě zabiju sebe, aby tu poslední bolest, kterou pocítím, způsobil nožík v mém hrdle." Zašeptá a špičku nožíku si přiloží ke krku.

„Jimine...nech toho, přestaň blbnout, nech si Yoongiho pro sebe, já o něj nestojím." zalže Hoseok, jeho hlas se zachvěje, řekl to jen proto, aby nedošlo k úrazu. Nebo, jak se to říká, moudřejší ustoupí.

„Je mi jedno, jestli o něj stojíš, nebo ne! Háček je v tom, Hoseokie, že on stojí o tebe...zřejmě jsi něčím lepší, ale teď si říkám...proč bych měl zabíjet sebe, že ano? Když se zbavím vás, už nikdo nebude lepší, zbavím se tak problémů, které mi tady překážejí." Jimin se s úsměvem pomaličku rozejde směrem k nám. Nevydržím to a vyklouzne ze mě něco, jako vzlyk, nebo prostě zaúpění strachy, sám nevím, co to mělo znamenat, ale Hoseok to slyšel a schoval mě za sebe.

„Taehyunga nech na pokoji, do tohohle sporu nepatří, tohle je jen mezi námi."

„NÁMI? Hmm, je čas zbavit se toho množného čísla, ale neboj, jen jsem se chtěl před smrtí trochu pobavit, já totiž nedokážu žít poblíž někoho, kdo mě nemiluje...heh, to raději nebudu žít vůbec." zašeptá a se slzami, které mu stečou po tváři, si nožík přiloží ke krku.

„Přestaň!" zařve Hoseok a vrhne se na něj. Oba tak spadnou na zem, kde se začnou o nožík přetahovat. Nedokážu nic udělat, jsem hrozně citlivý, tahle situace je na mě moc adrenalinová.

„Pusť ten nůž, ty inbecile!"

„Ty ho pusť, ublížíš si!"

„ublížím tobě, pokud to hned nepustíš!" Mám strach, co někdo, jako já, dělá v téhle situaci? Sesypu se k zemi a začnu se klepat, chci se prostě jen probudit ze zlého snu, vzlyknu a dlaněmi si zacpu uši a křečovitě zavřu oči. Po celou dobu mě provází hádka mezi Jiminem a Hoseokem, která mě užírá, až nakonec...zaslechnu ticho. Mrazivé ticho, které mi zastavilo srdce. Vyděšeně otevřu oči a zaostřím na Jimina stojícího uprostřed prádelny, polknu, pod ním leží tělo, nehybně a bezvládně, pod ním loužička rudé tekutiny stékající z bodné rány, ze které ještě trčí nožík.

Nejsem schopen slova, jsem tak v šoku, paralyzovaný, ale přesto vykřiknu a pustím ven proudy slz.

„HOSEOKU! NE...TY JSI HO ZABIL!" Jimin se na mě otočí, jeho rozcuchané růžové vlasy mu překrývají oči, ale z jeho dechu rozeznám, že on sám je z toho v šoku, jako by si až teď uvědomil, co způsobil. Ani jeden z nás nestihne cokoliv udělat, do prádelny vrazí jeden z dozorců, a podle hlasu ho poznám, o to víc mi ztuhne krev v žilách, byl to Yoongi.

„Co se to tady děj-...kurva..." hlesne a stiskne červený čudlík u dveří, okamžitě se rozběhne k Hoseokovi ležícímu bezvládně v kaluži krve. „Do prdele!" Do prádelny vrazí několik dalších dozorců a začne chaos. Dva se vrhnou na Jimina, kterého okamžitě spoutají a někam vyvedou, další tři si kleknou k Hoseokovi.

„Kurva, volejte sanitku, dělejte!" zařve zoufale Yoongi a sundá si svou uniformu, aby mohl zastavit krvácení. Mě si ale nikdo nevšimne, vůbec je nezajímá, že jeden vězeň byl svědkem úplně všeho, a právě má z toho trauma takové, že se není schopen pohnout, nebo jakkoliv jinak jednat, teda až na jednoho, na toho posledního, který do prádelny vběhne.

„Taehyungu!" Jungkook si klekne přede mě a položí mi dlaně na ramena. „Tae, jsi v pořádku? Co se stalo, pro boha? Tae, slyšíš mě?" nevnímám ho, jsem paralyzovaný z toho, co jsem viděl. Tolik krve, bylo to reálný, žádný film, bylo to přímo přede mnou...začíná se mi motat hlava.

„Taehyungu, odpověz mi!" poplácá mě po tváři, abych se probral, ale na to jsem jaksi moc zeslábnul. Zamlží se mi před očima, naposled si projedu pohledem všechny v místnosti, naposled si poslechnu panické jednání dozorců, všechno mi to zní, jako bych byl pod vodou, až nakonec spadnu do tmy a naprostého ticha.

Tak joo, hlavně žádnou paniku...ehm...

Jakoby, pořád je to na mě, jestli to ta sanitka stihne 😁

Jinak, dopsala jsem Kiss like a devil, to znamená, že teď píšu jen tento příběh a to znamená, že bych mohla zase začít vydávat každý den, ale je to na vás, jestli vám to víc vyhovuje každý druhý den, tak to tak necháme :)