Nechám zavřené oči a snažím se probudit svůj mozek, který právě zkolaboval, moje tělo je v jednom ohni a rty v jednom cukru.

Úplně ztrácím pojem o čase, ztrácím pojem o tom, kde jsem a proč, Jungkookovy rty se neodpojují, líbají mě stále dravěji, nechám se jím vést, ale tahle nádherná, ale přitom naprosto šílená chvilka skončí, když na dveře někdo zabouchá. Leknutím se od sebe odtrhneme.

„Pane Jeone, jste tam ještě? Shání vás ředitel, prý jste s ním chtěl mluvit ohledně nějakého vězně." zařve upištěný hlas, Jungkook na mě letmo pohlédne a projede si mě pohledem, nejspíš si uvědomil, že ještě stále nejsem oblečený.

„Už jdu." odpoví a věnuje mi opět pozornost, podá mi čisté voňavé oblečení a pousměje se. „Zvládneš se obléct sám? Jdu si se svým otcem vyřídit toho Minsuna." Jen zmateně přikývnu a vezmu si oblečení do náruče, Jungkook mě poplácá po holém rameni a odejde ze sprch.

Bože, co se to právě stalo? Jeon Jungkook mě vážně políbil? A pak mě tady zmateného a úplně červeného nechal stát, ale co to znamená? Nechci si zase hrát na šerloka, když to Jungkook nemá rád, ale chtěl bych vědět, co to pro nás znamená. Pohladím si své napuchlé rty a pousměju se pro sebe, třeba se mu líbím, i když...někdo, jako já se mu nemůže líbit, možná to byl jen úlet, blbý pokus, on sám jistě neví, co udělal.

Nevím, co si o tom myslet, jestli být šťastný, nebo naopak smutný, co teď nastalo? Raději se obléknu a vyjdu ze sprch do své cely. Konečně, když kolem někoho projdu, nekrčí nos, začínám se cítit, jako znovuzrozený a...uhm, a zamilovaný.

Jungkook P. O. V.

„Ahoj, tati." pozdravím svého otce, když otevřu dveře od jeho kanceláře.

„Chtěl jsi se mnou mluvit o Minsunovi, synu?" přikývnu a posadím se naproti jeho stolu do menšího křesla. Zadívám se na něj, pod jeho knírem rozhodně nevidím spokojený úsměv.

„Víš, mluvili jsme o něm už několikrát, ale nemyslím si, že samotka stačí, měli bychom ho nechat převést jinam, ty sám víš, co je zač." otec vypadá zamyšleně, poté zvedne zrak a přivře jedno oko.

„Co máš se rty, Kooku?"

„Um, nic, proč se ptáš? Teď řešíme Minsuna." ceknu a na chvíli odvrátím zrak, otec vypadá překvapeně, možná jsem odpověděl moc rychle, to u mě není zvykem, jsem spíše kliďas, který jedná zcela vážně a bezvýrazně.

„Hmm, já jen tak, co že to Minsun provedl tentokrát?"

„Obtěžuje jednoho vězně a vyhrožuje mu." Otec pozvedne obočí.

„A kvůli tomu ho chceš nechat převést? Před tím jsi zájem o vězně nejevil..."

„Protože...už mě to začíná štvát a já mám jen jedny nervy." Otec si povzdechne a opře se tak, že v kožené pojízdné židli nesedí, ale spíše skoro leží. Já zůstávám ve stejné pozici, pořád jsem totiž jen dozorce a můj otec ředitel, takže se neodvážím k uvolnění.

„Dobrá, budu o tom přemýšlet." Řekne klidně. To je jako všechno? Bezva, to znám to jeho: budu o tom přemýšlet. On už přemýšlí o tolika věcech, ale ještě ani jednu nedomyslel.

„Ne, tati, já to myslím vážně, chci ho nechat převést co nejdřív. Ten kluk se kvůli němu nešel sprchovat čtyři dny, slíbil jsem mu, že to vyřeším, ale tady je řešení jen jedno, převoz."

„Zopakuju svojí předchozí větu, nikdy jsi nejevil zájem o vězně, tak proč tak najednou?" Nahnu se k němu a taky přivřu jedno oko.

„A já ti zopakuju odpověď, protože už na to nemám nervy." Otec mě skenuje pohledem, ale poté si povzdechne a spojí ruce.

„Hmm, tak dobře, nechám ho převést, ale první chci zpověď toho vězně." Nakloním hlavu na stranu.

„Kterého?"

„Toho obtěžovaného, chci to slyšet přímo od něj, nebo spíš musím." Přikývnu a vstanu z křesla.

„Dobře, díky, tati, kdy ho sem chceš poslat?"

„Zítra v osobním volnu." Souhlasím a pomalu přijdu ke dveřím, otec mě ale ještě zastaví.

„Počkej, Jungkooku...," pohlédnu na něj a dám mu prostor k mluvení, pousměje se spíše trochu nervózně a nakloní hlavu na stranu, „jsem tady zavřený celé dny, doma už se taky nevídáme, protože ses odstěhoval do svého a...prostě jsem tě rád viděl." Sklopím zrak.

„Hmm, jestli je to vše, tak já zase půjdu."

„Myslel jsem...že bychom se mohli vídat častěji, přeci jen, pořád jsi můj syn a..."

„Tati, nech toho. Víš, jak to mezi námi je, myslíš si, že když mě po půl roce znovu uvidíš, že jsem jiný? Nejsem, tati, já se nezměním, ne tak, jak si ty přeješ, už jsem dospělý, takže se snažím vyvarovat zbytečným hádkám, které stejně nikam nevedou." Otec si povzdechne.

„Ale já nechci, aby ses měnil, jen se mi nelíbí, že..."

„že randím s kluky, já vím, ale to je součást mého já, moje orientace, ale ty to prostě nechceš přijmout, nemusíš, nevadí mi to, můžeš mě ignorovat, nenávidět mě, nadávat na mě, ale nechci, abys mě měnil, nebo abys mi v tom bránil, proto se nevídáme a ty to víš."

„Já stále věřím, že jednou opravdu dospěješ." Zakroutím hlavou a odejdu z kanceláře. Jsem podrážděný a povadlý, jako vždycky, když se opět shledám s otcem. Přesně tak, jako vždy.

Lidičky, já vím, že jste nedočkaví a užuž chcete něco víc, ale ještě musíte vydržet 😉💜

A nebojte, však jsme teprve na začátku 🥰💜

🐰🐰🐰