Probrala jsem se stejně jako první den. Svázaná a s pytlem na hlavě. Dál jsem pravidelně dýchala. Snažila jsem se nedávat najevo, že jsem vzhůru. Slyšela jsem tiché otevření dveří. Přešel až k posteli, na který jsem ležela. Blízko mé hlavy se ozvalo zašeptání. ,,Vím, že nespíš." Sundal mi pytel z hlavy. Vypadal nebezpečně. Vyndal mi i roubík z pusy. Sedl si na židli opodál. ,,Proč si utekla?" Zachoval si klidný tón z hlasu a nevím proč, ale mě to vytočilo. ,,Ty se ptáš!" Vykřikla jsem jeho směrem. S ním to ale nic neudělalo. Přikývl. Čekal co ze mě vypadne. Nebylo nejlepší rozhodnutí ho začít štvát, ale bylo to lákavý. Otočila jsem hlavu na druhou stranu v náznaku, že ode mě nic neuslyší. Uklidnila jsem se tím a on se naštval. Vyskočil ze židle a dal mi na krk nůž. ,,Notak! Proč. Si. Utekla." Byl hodně rozzuřený. Se mnou to ale také nic neudělalo. Dál jsem tam ležela. ,,Tak už mě zabij, stejně jako si zabil mou sestru." Lhostejně jsem mu odpověděla. Nebála jsem se. Už ne. Nějak jsem se smířila se smrtí. Možná je to tím, že se po mě nikdo neshání, že jsem nepotřebná. Nůž zmizel z mého krku. ,,Ale já jí nezabil." Řekl o něco klidněji. Sáhl mi na loket a se mnou to cuklo. ,,Takže bojíš se mě ještě?" Zase se mu nedostalo odpovědi. ,,Chci po tobě jen vysvětlení, proč si utekla? Psal mi Alex, že to bylo v pohodě, dokonce tě vzal i ven a ty jsi neutekla, a teťka zničeho nic prostě utečeš?" ,,Alex mě obalamutil, choval se tak mile, že jsem na útěk úplně zapomněla, ale pak mi Dylan trošku obnovil paměť. Chtěl mi ublížit a já se schovala ve tvé pracovně. Vzpomněla jsem si na ty složky a uvědomila jsem si, že pokud neuteču, tak mě zabiješ, tak jsem vzala nohy na ramena. Ale teťka mi došlo, že stejně nemám kam jít. Je mi to už jedno. Klidně mě zabij." Zavřela jsem oči, smířená se smrtí.

On ale místo toho přeřízl provazy. ,,Já ti to vysvětlím." Nechala jsem ho mluvit, ale tvářila jsem se nezaujatě. ,,Tvojí sestru jsem nezabil, ani Rachel ne. Obě dvě žijí. Jedna chodí s Alexem a druhá s Kevinem. Pak je tady to s Dylanem, nevím, jak se sem dostal. Kevinovy jsem volal, že sem nemusí jezdit, protože se vrátím pátý den. Alex to věděl taky, ale neměl ti to říkat. Dylan asi chtěl využít chvíle, co tady nejsem." Hmmm, docela zajímavé. ,,Stejně je to jedno, věčně mě tady držet nemůžeš. Co pak uděláš?" On se zvedl. ,,To záleží jen na tobě. Chceš se kouknout na film?" ,,Dneska ne." Odpověděla jsem nezaujatě. Odešel. V očích se mi nahromadily slzy a zapadla jsem hlavou do polštáře. Proč já? Pokládala jsem si otázku pořád dokola. Pak jsem se rozhodla, že když mě nechce zabít, a nemám kam jít, vlastně nemám nic. Nemám zázemí, či útočiště, pro mě velice důležitá věc. Tak bych se mohla zabít sama. S tím jsem usnula.

Probralo mě otevření dveří. Chris vešel a sedl si ke mě na postel. Byla jsem celá přikryta peřinou. Ležela jsem na boku otočená ke zdi a stočená v klubíčku. Pohladil mě přes peřinu po zádech. ,,Prosím musíš něco sníst, jinak mi tady umřeš, to nesmíš." ,,A proč bych nemohla? Nemám nic. Pak už je jediná možnost." Domluvila jsem a trochu se mi zželelo všeho, co opouštím, ale nemám na výběr. Přišla jsem o všechno. Nemá smysl žít. Nemám oporu, takže by mě to zničilo psychicky, tak se rovnou zabiji. A je mi jedno jak. ,,To není pravda. Mě na tobě záleží a nejsem jediný." ,,Teťka mi lžeš ty. Proč by ti na mě záleželo? A nikdo další o mě neví." Pod dekou jsem se oklepala. ,,Za hodinu chci vidět jídlo snědený a tebe upravenou. Ukážu ti že mám pravdu." Odešel. Vyhrabala jsem se z postele a snědla jsem to co bylo na talíři. Pak jsem si dala sprchu. Rovnou jsem si umyla hlavu. Vyfénovala jsem jí a oblíkla jsem si šedý tričko s krátkým rukávem a s nápisem Style. K tomu jsem si vzala světle modrý džínový šortky. K nim černý pásek s nápisem Happy(happy rozhodně nejsem). Namalovala jsem si červenou rtěnku a černou tužkou na oči jsem si zvýraznila oči. Pokud chci alespoň trošku zapůsobit, musím si urovnat myšlenky. Vzala jsem mp3 a sedla jsem si na postel. Nandala jsem si sluchátka a pustila jsem si písničky. Začala hrát Simon Curtis The dark. Nádherná písnička. Hrály mi tam písničky od něj. Mám jich 18. Nechala jsem je hrát a lehla jsem si na záda. V klidu jsem usnula. Probrala jsem se sama. Dveře byly přivřené a z obýváku jsem slyšela hlasy. Potichu jsem vstala. Šla jsem ke dveřím. Poslouchala jsme hlasy. Slyšela jsem Chrise a Alexe. Pak jeden hlas, který se o mě obzvláště zajímal. Byl dívčí a mě odněkud známý. Rozhodla jsem se vejít.

Vešla jsem a sjela jsem všechny pohledem Chris, Alex, mě neznámý kluk a vedle něj neznámá dívka. Poslední, hlas, který jsem matně poznávala mi vyrazil dech. ,,Ahoj Kate, jsi v pohodě." Promluvila ke mě milým hlasem. ,,Kate?" Matně jsem vnímala Chrise. Než ke mě stihly dojít jsem se rozběhla do koupelny u mého pokoje zamkla jsem se tam. Jen jak jsem zamkla jsem ode dveří couvla ke zdi. Narazila jsem do ní. Svezla jsem se k zemi. ,,Kate!" Začaly bušit na dveře. ,,Kate! Okamžitě otevři ty dveře, nebo je vyrazím!" Chris nebezpečně zvolal. Nic jsem neudělala. Hlasy se vzdálily. Pak jsem slyšela kroky. Zastavily se u koupelny. ,,Kate, otevřeš mi dveře, prosím?" Ne neotevřu, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. ,,Prosím, jsem tvoje sestra a vždy jsi mi věřila a já chci, aby to tak bylo dál." Chvíli tam seděla a pak jsem slyšela její povzdech a odešla. Chvilku na to se ke dveřím přiblížily jiný kroky. ,,Ahoj Kate, jak se máš?" Neodpovídala jsem ale unikl mi jeden vzlyk. Zorničky se mi rozšířily, nechtěla jsem brečet, a nebrečela jsem. Vzala jsem z poličky žiletku a řízla jsem se pod ramenem, kde to nepůjde dobře vidět. Dostavil se uvolňující pocit. Seděla jsem a užívala jsem si toho pocitu uvolněnosti. Pak jsem si to ovázala. Dělala jsem to po tom, co se sestra zmizela, ale po půl roce jsem sama přestala. Vytáhla jsem náhradní tričko, který mělo jeden rukáv dlouhý, přidělaný na zip, a dal se odepnout a přidělat na druhou stranu. Dala jsem si ho k pořezaný ruce, takže obvaz skryl. Otevřela jsem a Alex vstal. ,,Kate, jak ti je?" ,,Ujde to." Koukala jsem do země. Za Alexem se objevil Chris a vzal mě do náruče. ,,Tak pojď, jdeme do obýváku." Řekl a mě nezbylo nic jiného, než ho poslechnout a nechat se odnést. Když tam se mnou došel, všichni seděly se smutnýma tvářemi. Alex si sedl na křeslo k mé sestře. Tušila jsem, že se něco děje. A taky že jo.