Na obrázku Chris
O pět dní později
Už je to pátý den, co tady Alex je. Dneska musí odjet. Těch pět dní jsme si užily. Koukaly jsme na horory, pak jsem v noci křičela ze spaní, tak si lehl ke mě. Chodily jsme do posilovny. Ten první den mi do Mp3 stáhl všechny písničky, co jsem napsala na seznam, a že jich bylo. Počítala jsem je, je jich přesně 129 (tolik jsem jich napočítala). Dneska pro mě má překvapení. Sešla jsem dolů a udělala jsem si snídani. Šla jsem do obýváku, ale nikde nebyl. ,,Alexi?" Prolítla jsem obývák očima, ale nikde nebyl. Za sebou jsem něco uslyšela. Nestihla jsem se otočit a na očích mi přistál šátek. Chtěla jsem ho sundat, ale chytil mi ruce. ,,Tak jdeme si proto překvapení." Alex. Povzdechla jsem si a šla jsem za ním. Šel pomalu, ale se zavázanýma očima jít prostředím, kde to neznáte, to si rovnou říká o zakopnutí. Došly jsme nevím kam a zastavil. Slyšela jsem otevření dveří a foukl na mě vítr. Vítr? On mě bere ven? Ale počkat, od kdy únosci berou svoje oběti ven? Čapl mě za ruku a zase jsme pomalu někam šli. Bohužel se mi pod nohu připletl klacek a já o něj zakopla. Ale rána o zem, na kterou jsem čekala nepřišla. Uvědomila jsem si, že mě Alex chytil a někam mě nese. Co když mě nese do lesa? No sice bych mohla zdrhnout, ale zase, proč by mě nosil do lesa? No snad vám to došlo stejně jako mě.

Položil mě na zem. Pod sebou jsem cítila trávu, no tak na posekanou louku? Rozvázal mi šátek a já zjistila, kde se nacházíme. Alex se zasmál. ,,Na zahradě je jeden jediný klacek a ty máš to štěstí, že se o něj přerazíš." Začal se smát nenuceným smíchem. Taky jsem se zasmála. ,,Nojo, štěstí a smůla si se mnou házejí jak s míčkem." ,,A u koho si teťka." Už se nesmál. ,,Já ani nevím. Ale asi mám štěstí, ale brzy ho nahradí zase smůla." On si mě přitáhl a chytil mě jeho rukou kolem ramen. ,,Chris tě má rád a nerad by ti ublížil." Pak jsme si venku zaběhaly a na velké zahradě, kde bylo i plno skrýší, tak jsme hráli na schovávanou. ,,Deset!" Zakřičela jsem a otočila jsem se. Pozorně jsem prohlížela prázdnou zahradu. Po špičkách jsem našlapovala. Musela jsem ho najít, ale zároveň dřív doběhnout k místu, kde jsem počítala. Za malinkou chaloupkou jsem něco zahlídla. Šla jsem trošku blíž. Když jsem byla dost blízko, od stromu opodál vyběhl Alex a letěl jak neřízená střela ke stěně baráku. Rozběhla jsem se se smíchem za ním. Když byl pět metrů od stěny, skočila jsem na něj a dostala jsem ho na zem. Vstala jsem a konečně jsem ho zapykala. ,,Výhra je moje!" Alex se se smíchem zvedl. ,,Nojo, dala jsi to. Pojď dovnitř." Ukázal na mě prstem. Šla jsem poslušně za ním. V obýváku si sedl na gauč. Sedla jsem si do křesla a koukla jsem na něj. ,,Jak víš, dneska musím odejít. Není to naposled, co jsme se viděli. Chvíli po mém odchodu přijde Kevin. Je s ním taky sranda a je milý. Nemusíš se ničeho bát." Zapípal mu telefon. Vstal a začal ho lovit v džínách. Když ho vytáhl, zvedl to. ,,No... Jsem... Jasně... Tak čau." Zase to položil. Vstala jsem taky. Nějak jsem vycítila, že musí odejít.

,,Tak ahoj." Smutně jsem se s ním rozloučila. Přátelsky mě objal a odešel. Zamkl za sebou dveře. Vzala jsem si nabitou mp3. Pustila jsem si Major Lazer Lose Yourself (viz média). Seděla jsem v obýváku a utápěla jsem se ve svých představách. Z nich mě vytrhlo cvaknutí zámku. Postavila jsem se, sluchátka mi vypadly z uší a potichu jsem se plížila k chodbě. Vykoukla jsem zpoza rohu. Ten někdo ke mě stál zády a sundaval si bundu. Koho mi jen připomíná. Když se otočil, zapadla jsem za roh a potichoučku jsem šla do obýváku. Lehla jsem si na křeslo a hrála jsem že spím. Ještě jsem to doladila tím, že jsem přes sebe hodila deku. Kroky z chodby zamířily do kuchyně a pak nasadily směr obývák. Když jsem došel, slyšela jsem jeho překvapený výdech. ,,Kate?" Posadila jsem se a otočila jsem se jeho směrem. ,,Dylane?" Hnedka nasadil samolibý úsměv ,,Tak to si užiji." Hned nato se na mě nalepil. Já ho ale odkopla stranou a rozběhla jsem se nahoru. Vběhla jsem k Chrisovy do pracovny. Musím zdrhnout. Co to se mnou Alex provedl. Úplně jsem zapomněla na útěk. U Chrise jsem se schovala v pod stůl. Vzpomněla jsem si na ty složky. Zabije mě pokud neuteču. Musím zdrhnout.

Zaslechla jsem kroky po schodech nahoru. Zamířily ke mě do pokoje. Něco mě napadlo. Proplížila jsem se ke dveřím mého pokoje. Dělal tam rachot a křičel hnusný slova na mojí osůbku. Stoupla jsem si na špičky a vzala jsem klíček od dveří. Rychle jsem ho vstrčila do zámku a zamkla jsem. Dylan začal bouchat na dveře, ať otevřu, ale já se rozeběhla po schodech dolů. Když jsem doběhla k předním dveřím venku zarachotily klíče. Rozběhla jsem se na zahradu. U plotu stála stolička. Štěstí při mě stojí. Nohou jsem se odrazila od stoličky a ladným skokem jsem se dostala přes plot. Rozběhla jsem do lesa. Běžela jsem rovně, co mi síly stačily. Začalo pršet. Zatáhlo se a foukal vítr. Naštěstí mě stromy prozatím před deštěm kryly. Už jsem nemohla běžet. Nasadila jsem rychlý tempo a šla jsem vpřed.

Nohy už mě pálily. Pršet přestalo, a já ani moc nezmokla, ale klouzalo to. Před sebou jsem zahlídla silnici. Sláva, ale stojím kolmo, teťka, jestli se vydat doprava nebo doleva. Vzpomněla jsem si na nákup s Chrisem. Jely jsme do kopce, takže doleva z kopce. Otočila jsem se doleva a šla jsem dolů, stále jsem šla schovaná v lese. Pak mě napadlo, že Chris bude koukat sem, a že když přejdu na druhou stranu, tak mě nenajde. Rozeběhla jsem se k silnici. Přeběhla jsem jí a v dáli se zaleskly světla auta. Tak to perfektně načasoval. Rozběhla jsem se do lesa. Běžela jsem rovně do kopečka. No kopeček to nebyl, to byl prudký kopec. Zakopla jsem o větev a natáhla jsem se na zemi. Neotálela jsem a rozeběhla jsem se nahoru. Slyšela jsem ho za sebou. ,,Stůj! Kate!" Zuřil. Podklouzla mi noha a já se kutálela hodně rychle dolů. A jelikož byl kousek za mnou, podrazila jsem mu nohy a spadl a já se kutálela dál dolů. Když jsem se dokutálela, podařilo se mi postavit. Rozeběhla jsem se motavým krokem k silnici, ale kousek od ní se mi pod nohy připletl klacek a já spadla na zem.

Než jsem stačila vstát, došel ke mě. Tomu se říká: Chvíle štěstí a poté nehorázná smůla. Neviděla jsem na něj, ale chvíli nade mnou stál. Na rameni ucítím píchnutí. ,,Neměla jsi utíkat." To je poslední co slyším, než jsem podlehla látce, co mi píchl a já usnula.