Víš, můj milý Draco, již několikrát jsem přemýšlel, byla-li to jen pouhopouhá náhoda či přání samotného osudu, že se naše cesty i po válce znovu propletly dohromady. Ten den, ten okamžik, kdy jsem na tebe narazil na chodbě našeho ministerstva, jsem byl velmi překvapen. Už jen tvá přítomnost na tomto místě se mi tehdy zdála podivnou. Oba dva jsme dobře věděli proč. A víme to doteď, viď?

Víc, než tvá přítomnost zde mě však zarazil tvůj úsměv, který jsi mi věnoval, když sis všiml mého upřeného pohledu, jímž jsem na tebe v šoku zíral. Nebyla v něm žádná nenávist, žádné pohrdání, lásko. To vše jsi odhodil někam do neznáma, zatratil. V tvém úsměvu nebylo nic, na co jsem byl zvyklý. Tvůj typický úšklebek ti zmizel z tváře a já tehdy viděl téměř až cudný úsměv. Bál ses na mne pohlédnout? Přišlo ti to nepatřičné? Cítil jsi tu změnu, která proběhla v našich životech? Nevím, nikdy jsem se tě neptal. Netuším, co se ti tehdy honilo hlavou, ale vím, že to pro mě bylo nové, nepoznané, z tvé strany snad i nemyslitelné.

Svým způsobem jsi byl smutný a vážný, ale vzdáleně jsem z tak primitivního gesta, jakým je milý a vstřícný pohyb rtů do úsměvu, vycítil i pochopení a sounáležitost. Jestli v tobě tehdy byla, víš jen ty sám. Já však věřím, že ano. Viděl jsem v tobě pohnutku, viděl jsem emoce. Usmíval ses na mne jako člověk, který by mi dokázal rozumět. Určitě jsi věděl ze všech možných i nemožných kouzelnických novin, že mi válka vzala hodně. A já byl ze stejného zdroje zpraven, že jsi na tom velmi podobně jako já. Dost možná byly tvé ztráty i větší a rozsáhlejší, protože pro tebe byly nové. Nemám pravdu, Draco? Nikdy předtím jsi nebyl podobné situaci vystavěn. A pád přišel náhle, z velkých výšin ses zaryl hluboko dolů. Muselo to bolet.

Kdykoliv se tě na tohle téma zeptám, mlčíš. Odvracíš tvář a snažíš se změnit předmět našeho rozhovoru. Mnohdy se mi podaří tě naštvat svým vyptáváním, jindy vím, že tě uvnitř přivádím k slzám i přesto, že je na povrch nepustíš. Kvůli tomuhle už nikdy. Sám jsi mi to jednou řekl, pamatuješ? Bylo to tehdy, kdy jsi poprvé a pro mou smůlu také naposled svolil, abychom si povídali o době mezi mým vítězstvím nad tvým pánem a naším setkáním na ministerstvu, které pro nás bylo počátkem další etapy našich životů. Tehdy jsme odstartovali něco nového, společně jsme začali dláždit cestu k lepší budoucnosti. Pro nás tu nejcennější cestu, nemyslíš? Cestu k novému smyslu života.

Nejdříve jsme ji dláždili pomalu, vzpomínáš? Trvalo to v tu dobu klidně i několik týdnů, než jsme opět přišli do kontaktu, ale i ty musíš uznat, že se z týdnů stávaly dny, hodiny, až jsme nakonec skončili u pouhých minut, které dělí naše odloučení a čas, jenž trávíme bok po boku. Začínali jsme na krátkých věcných rozhovorech, avšak naše diskuze se postupně protahovaly a protahovaly, až jsme kolikráte promluvili celý večer, později i celé noci. Zapomínali jsme na to, jak rychle plyne čas, a potom jsme se společně divili, že už je další den a my si tu povídáme, zatímco měsíc již pomalu zapadá a slunce vyvstává na obzor. Jednou se nám takový extrém opravdu podařil, pamatuješ? Tehdy jsem ti nabídl, abys přespal v mém bytě ve skromném pokoji pro hosty. A ty jsi přijal.

O několik hodin později jsme pak snídali v mé kuchyni a já si při pohledu na tvůj ranní neupravený vzhled, který ses přede mnou kupodivu ani nesnažil skrýt, uvědomil, že se stáváš součástí mého života. Zarýváš se mi pod kůži a zanecháváš za sebou trvalou stopu, takovou, která nejde jen tak smýt a která zůstane navždy. Svým způsobem bych ji mohl přirovnat k tetování, jež zdobí mnohá těla lidí v našem věku, avšak zdráhám se. A víš proč? Nedovolí mi to pomyšlení na tebe. Ty své tetování nenávidíš a já se ti ani nemůžu divit. Přestože nesymbolizuje nic hezkého, líbí se mi. Ty se mi vždy jen hystericky směješ, následně zuříš, až se nakonec rozpláčeš jako malé zranitelné dítě, které potřebuje chránit před světem.

Již několikrát jsi mi vyprávěl, jak ses ho marně pokoušel zbavit, dokonce se mi několikrát povedlo tě nachytat, když jsi to po večerech v koupelně zkoušel znovu a znovu. Pak to dopadalo vždycky stejně. Když ses dostal do fáze zoufalého pláče, pokaždé jsme se spolu posadili na zem před vanu a opřeli se zády o její chladné kachličky. Choulil ses mi v náručí a já tě pokaždé utěšoval. Přijmi jej, Draco, prosím. Ačkoliv s sebou jistě nepřináší krásné vzpomínky, symbolizuje a připomíná ti část života, na kterou bys nejraději zapomněl, přijmi jej. Je tvou součástí. I já se naučil nedívat se na něj jako na něco, co narušuje čistotu tvé krásné alabastrové pokožky, ale pohlížím na něj jako na tvoji součást. Musíš seznat, že bez něj bys to nebyl ty. Kousek by tě chyběl, lásko. Nebyl bys celý.

Rád argumentuješ tím, že není hezké, pak se ale pokaždé zarazíš. Nerad totiž mluvíš o čemkoliv, co má spojitost s tvou krásou, což je podle mě velká škoda, jelikož krásný jsi. Všiml jsem si, jak se tomuto tématu vyhýbáš, ačkoliv si možná myslíš, že to nevím. Nerad slýcháš komplimenty, ale s potěšením můžu konstatovat, že ode mě ses je naučil přijímat a nyní už ti nevadí. Mnohdy rád vzpomínám na okamžiky, kdy jsem tě musel přesvědčovat o tom, že mám pravdu. Nad těmito vzpomínkami se vždy začnu přihlouple smát. Mnohým okolo pak připadám jako blázen, ovšem já vím, že pokud jím jsem, tak pouze a jen do tebe, můj milý Draco.

Vždy bylo obtížné tě přesvědčit o pravdě. Všechno to byly běhy na dlouhou trať, ale já doteď nelituji ani jednoho okamžiku, ani jedné jediné chvíle, kdy jsem se do některého z nich pustil, kdy jsem tě trpělivě učil věřit mým slovům. Nevím, odkud jsi přišel na takové nesmysly, kterými ses mi tehdy snažil vše vymluvit. Hádám, že to souviselo s tvým netečným obdobím, o němž tak nerad mluvíš. Bylo mediálně známo, že sis v tu dobu užíval svoje, ale nikdo již nikdy pořádně nenapsal, jak moc velké bylo tvé utrpení. Jsem ovšem rád, že teď už pravdu znáš a víš.

Jsi krásný a já kolikrát pochybuji o tom, zda se toto slovo k tobě vůbec hodí, zda pro tebe není málo. Pro mě jsi naprosto dokonalý, snad bych mohl říci i ztělesněním božské krásy. Existovala-li někdy Afrodita v mužském těle, musela vypadat přesně jako ty. Ty ovšem nepotřebuješ bydlet na Olympu, stačí ti i náš malý útulný dům, který jsme si nedávno společně pořídili. Nebo snad ne? Chtěl bys být na hoře všech řeckých bohů? Myslím, že v tvém případě by stačilo říct a já bych se ti to snažil zařídit. Byl bych pro tebe ochotný udělat úplně všechno, víš? Láska z lidí opravdu dělá blázny. Dřív jsem tomu nevěřil, ale díky tobě to vím.

Nikdy se mi nezprotiví pohlížení na tebe. Každá část tvého těla je dokonalá. Jsi jedinečný, i když ses naučil tvrdit mi, že tak to zdaleka není. Miluji na tobě všechno. Ze všeho nejvíc však tvé oči. Mají jedinečnou barvu. Nelze říct, že jsou modré, jelikož každý v nich musí vidět i tu příměs jiné barvy. Také nelze tvrdit, že jsou šedé, protože na to jsou zase moc tmavé. Jsou prostě jedinečné. Nezáleží mi na tom, zdali jsou podobné oceli či rozbouřenému oceánu, pomněnkám, modrému nebi či hluboké lesní studánce. To ty sám jim dodáváš tu největší originalitu. Já totiž věřím, že oči jsou bránou do lidské duše. Nevím, zdali věříš i ty, ale já ano.

Kdykoliv se ti do nich podívám, vidím tvé odhalené srdce. Možná si to neuvědomuješ, ale vše, co prožíváš, se ti v nich promítá. Díky nim v tobě dokáži číst jako v otevřené knize. Obnažují tvou duši. Nerad v nich vidím smutek či bolest, proto se ti snažím při sebemenším náznaku něčeho nemilého vyvolat úsměv na tváři. A když ne na ní, tak aspoň právě v nich, ve tvých očích.

Miluji, když jsi šťastný. V těchto chvílích mi tvé oči přijdou snad nejsvětlejší. Málokdo dokáže mít v očích ony pověstné jiskřičky štěstí, ale ty je tam máš pokaždé. Naopak nejtmavší mi přijdou tehdy, když toužíš, Draco. Ovládá-li tvou mysl a tvé tělo čistá živočišná touha a vášeň, tvé oči ztmavnou. Je logické, že o tomto nevíš. A já jsem nesmírně rád, že se do nich v takových chvílích můžu dívat. Cítím se výjimečně. Je to pro mne pocta, vědět, že jsou v tom okamžiku přístupné jen mně. A doufám, že nejsem naivní, když věřím, že se tak v mnohých případech děje především díky mně.

Mohl bych o tvých očích básnit stále. Správně bych o nich měl psát celou knihu, ale oba dva víme, jaké jsem ve psaných projevech nemehlo. Je zvláštní, jak moc se dokážou lidské oči měnit. Všiml sis toho někdy? Dokáží být dvěma nádhernými diamanty, vodou přeplněnými studánkami, nekonečnými tmavými tunely, kapkami rosy v luční trávě, dvěma korálky perel ze dna nejhlubšího moře, kvítky radujícími se z blahodárného světla slunce. Prozrazují mi o tobě tolik. Radost, štěstí, dojetí, smutek, bolest, vášeň, touha, láska, překvapení, nadšení a spousta dalšího, to vše v nich může být vepsáno. Myslím, že vždy stačí najít někoho, kdo by správně porozuměl jejich řeči, a každé oči se stávají nejupřímnějším písmem.

Dále jsou tu tvé vlasy, Draco. Již od pohledu jsou jemné a nadýchané. Jejich vůni můžu cítit kdykoliv jsem blízko tebe. Neznám lepší pocit, než když do nich mohu zabořit prsty své ruky a jemně ti je přehrabovat. Věnuješ jim spoustu péče, můj milý, ale ten výsledek stojí za to. Nikdy mě to neomrzí. Jsou jako pohlazení tím nejmenším pírkem, jemným chmýřím. Miluji jejich barvu. Stejně jako tvé oči, i tvé vlasy mají svůj jedinečný odstín. Nikdy mě nepřestane zarážet, jak jsi ho mohl dosáhnout, aniž by sis je barvil. Vím, narodil ses s nimi. Ale oba dva víme, že ani tvá matka ani tvůj otec stejnou barvu vlasů neměli. Byli sice blonďáci stejně jako ty, lásko, ale pouze skloubením jejich dvou dokonalých blond odstínů mohl vzniknout ten tvůj, perfektní.

I kdybych opomenul samotnou dokonalost tvých vlasů, stejně bych je musel zmínit. Už jen pro ty společné chvíle, které jsem zmiňoval. Má dlaň na tvé hlavě, světlé prameny obtočené kolem mých prstů. I ty tyto chvíle miluješ. Ptáš se, jak to vím? Dívám se, Draco, a také slyším. Vidím, jak pokaždé rozkoší přivíráš oči, kdykoliv ti je prohrábnu, jak ti naskočí husí kůže, když v nich usídluji svoji ruku. Slyším ten podtón slasti v tvém hlasu, když se tě v takové chvíli na něco tážu a ty mi odpovídáš. A především vím, že nechybí málo, abys mi pod rukama začal vrnět jako kočka. Věřím, že znáš svou slabost. Máš zálibu v tom pokládat mi hlavu do klína, kdykoliv společně ležíme na gauči v obýváku. Vždy čekáš, až pohnu svýma rukama a položím je do tvých vlasů.

Stejně jako hlazení ve vlasech miluješ, když věnuji pozornost tvým zádům. Stačí jeden jediný letmý dotyk a ty máš husí kůži po celém těle. Nezáleží na tom, kolik oblečení máš přitom na sobě. Začneš se chvět, i když ti přes kabát položím ruku na bedra. Když nastane okamžik, kdy nemáš náladu na přehrabování vlasů, svým posedem mi naznačíš, abych tě začal hladit na zádech. Někdo má závislost na cigaretách či alkoholu, ty ji máš na prostých lidských dotecích na těchto dvou místech. Lidé jsou závislí na kyslíku, rostliny na slunci, organismus na vodě, amor na lásce, život na čase, duše na srdci. Ty jsi skromný. Nepotřebuješ nic víc než ony doteky.

Nemohu opomenout tvou pokožku, Draco. Snad i její barva je jedinečná, ona sama je celá jedinečná. Máš ji jemnou, jak před několika dny narozené dítě. I spousta žen ti ji může závidět. A já, já jsem neskonale šťasten, kdykoliv si uvědomím, že to já se jí mohu dotýkat, kdykoliv se mi zachce. Ve dne, v noci, stále patří jen a jen mně. Je nádherně bledá. Ne nezdravě, ne. Je jako alabastr, mléko a nejčistší porcelán dohromady. Je běloskvoucí jako sníh na odlehlém kousku polární oblasti, jako led na nejudržovanějším mudlovském kluzišti, jako nepopsaný papír, jenž byl právě vyroben. Věřím, že ani andělé nemají takovou. Ta tvá se leda tak podobá jejich křídlům. Stejně čistá, stejně krásná, stejně jemná a měkká, stejně dokonalá.

Vzpomínám si, jak jsem se jí zpočátku našeho vztahu bál dotknout. Měl jsem strach, že bych tě mohl svými prsty ušpinit, rozbít. Byl jsem naivní, viď? Teď si nedovedu představit den, kdy by se má pokožka nedostávala do kontaktu s tou tvou. Jsi moje všechno, Draco. Už jsem se naučil, že se pod mými doteky nerozplyneš, neušpiníš, nerozbiješ. Zůstaneš stále stejně krásný a já si budu moct tvou krásu ještě více užívat. Pod svými bříšky prstů, pod svými rty.

Ach ano, málem bych zapomněl na tvé rty. Kdybych mohl, budu tu o nich básnit až do skonání světa. Zamiloval jsem se do nich už tehdy, kdy jsem ještě nevěřil, že se jednou budou dotýkat mých. Stačí tvé úsměvy, jejich pouhé pohyby při mluvení a člověk jim propadne. Jsou skvěle tvarované, přesně zapadají do těch mých, jako by pro ně snad byly stvořeny. Máš je úzké, přesto však plné. Spodní ret máš nepatrně širší než ten horní. Jejich barva je podobna květům růže. Nikoliv však rudé, nýbrž té nádherné, růžové, již tak miluješ. Skvěle se hodí k tvé bledé pleti. Není příliš sytá, není ani příliš světlá. Pro mě akorát.

V neposlední řadě, lásko, miluji tvé tělo. Tvou postavu ti může leckdo závidět. Muži i ženy. Miluji tvé ženské křivky, nepotřebuji, abys měl mužná ramena a přehnaně vypracované svaly. Jsi dokonalý takový, jaký jsi. Nikdo mi nikdy správně neporozumí, jelikož nikdo nemá ty možnosti, co já. To jen pode mnou se tvé tělo zmítá v rozkoši, kterou ti se všemi poctami dopřávám jen a pouze já sám.

Nikdy nepochopím, jak jsme mohli být nepřáteli. Avšak ano, říká se, že mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice. Je až směšné, jak dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že bychom ji měli překročit a dostat se k té lepší polovině této dvojice. Kdybychom to udělali dříve, možná bychom byli déle šťastní. Nebo taky ne. Kdo ví? Přemýšlet nad tím, co by kdyby, je zbytečná ztráta času. Měli bychom žít přítomností a z minulosti se pouze poučovat v budoucnosti.

Jsem velmi rád, že jsi to nyní právě ty, kdo tvoří celý můj vesmír. Jsi má květina, na kterou se každý den s obdivem dívám. Když mi začínáš uvadat, zalévám tě. Jsi má droga, tak velmi jsi ovlivnil můj život, že už bez tebe nemůžu být. Neměl by bez tebe smysl. V podstatě tomu tak bylo vždy, uvědomuješ si to? Sice jsme byli rivalové, ale přiznej si, dokázal sis představit den, kdy bychom se ignorovali? Já takto ze zpětného pohledu vím, že ne.

Musím se pousmát, kdykoliv si vzpomenu na naše školní začátky. Byli jsme tak hloupí. A slepí. Nebude trvat dlouho a ty mě o tom opět přesvědčíš. Ptáš se jak? Až se probudíš, Draco, já si to opět uvědomím. Mohl jsem tě mít mnohem, mnohem dřív. Mohl jsem sledovat tvá třepotající se víčka, když se ráno rozlepují od sebe a ve vší rozespalosti roztomile zamžourají na svět. Pak zříš mě a mou tvář. Ano, opět budu vedle tebe v posteli a tvůj první pohled do dalšího dne bude patřit jen a jen mně.

Naše rty se spojí do ranního polibku, a když se odtáhneme, ty se opět pousměješ, protáhneš se a nakonec se otočíš ke mně, aby ses mi mohl schoulit v náruči a ještě se chvíli poválet, než budeš muset vstát. Já obtočím své paže kolem tvého útlého těla a obdařím tě pusou na čelo, čímž si vysloužím tvůj další úsměv.

Jsou to sice drobnosti, lásko, ale i ty miluji. To právě ony tvoří celou podstatu pravých vztahů. Zapomene-li člověk na některou z nich jedenkrát, nic se nestane. Zapomene-li však víckrát, už nastává problém, změna, ochladnutí. K lásce musí být důvod. Není věčná, proto se o ni člověk musí pečlivě starat. Když ji bude brát jako samozřejmost, brzo o ni přijde. A to já nechci, Draco. Jsi mi příliš drahý na to, abych o tebe přišel. Kdybys mi odešel ze života, neměl bych sílu jít dál. Vzal by sis toho s sebou příliš mnoho. Vzal by sis totiž mé srdce.

Fanfáry, prosím! Dnes spatřila světlo světa má vůbec první Drarry jednorázovka. Ještě nikdy jsem nebyla na své dílo tak hrdá, to mi věřte! Má první jednorázovka! Drarry jednorázovka! Vždycky jsem s tímhle bojovala, nedokázala jsem vymyslet příhodný děj pro tento pairing a to tak, aby nebyl příliš dlouhý, a vešel se tak do jednorázovky. A najednou bum! A je to tady! Ano, přiznávám, je to spíše lyrické a toho "děje" tam moc není, ale jako startovní dílo je to snad ucházející, ne? Budu doufat, že vás to zaujalo! 

V případě zájmu můžete rozkliknout můj profil a vybrat si některou z povídek, které tam najdete. A pro přehled o novinkách nezapomeňte dát sledování! Děkuji vám! :)

Makkakonka