Den Woodyho příjezdu

Už se těším, až mu to řeknu. Strašně moc se na to těším.

Najednou se rozdrnčí zvonek mého bytu. A je to tady! Běžím otevřít. Za dveřmi stojí Woody. Okamžitě se mu vrhám kolem krku.

"Ahoj."Zdravím ho zvesela.

"Ahoj."Daruje mi krátký, ale přesto vášnivý polibek.

"Pojď dovnitř, co si o nás pomyslí sousedi."Zachichotám se.

"Mě je to upřímně jedno."

"Pojď."Táhnu ho za ruku do obýváku. Nemůžu ten zářivý, široký úsměv vymazat z tváře.

"Děje se něco?"Ptá se a sedá si do křesla.

"Vlastně ano. Ale jak začít..."

"Tak to vyklop."Zasměje se.

"Woody....já jsem těhotná."

Poklesne mu brada."Cože jsi?!"

"Těhotná."Zopakuji.

"Ale vždyť jsi říkala, že nemůžeš být."

"Já vím. Špatně jsem pochopila, co mi říkala doktorka. Byla tu 98% neúspěšnost a my jsme teď měli to 2% štěstí."

V jeho obličeji nenacházím jedinou známku radosti.

Všimnu si, že váhá. Co se děje? Chce se mi z toho brečet.

"Musíš si to nechat vzít."Vyhrkne.

"ZBLÁZNIL SES!!?!?"

"Ne. Já nemyslím si, že chci další dítě, ale chci tebe."

"Jako šukací stroj?!"

"Ne, ne! Já tě miluju, ale nevím jestli chci další děti."

"Já si to nenechám vzít. Nemůžu. Vždyť by to ani nešlo. Nemůžu zabít něco, co se nemůže bránit."

S nehranou bolestí se mi kouká do očí.

Nemohu si nechat vzít, mou nejspíš jedinou šanci mít dítě. To prostě neudělám.

"Woody pokud nechceš to miminko, odmítáš tím i mě."Zašeptám.

Dlouhou dobu mlčí a přemítá o mých slovech. Opravdu dlouho. Až je to ticho nepříjemné.
"Takže je konec, Woody?"Zeptám se šeptem.
"Ano, paní učitelko."Zašeptá zlomeně. Otočí se a odejde.

TY POCITY! AAAA! BUDU BREČET! Tak dobře nebudu. Ale tohle je Final part jak už z názvu vyplívá. Malá otázka. Mohu hned po zveřejnění přidat první čast Yes Mom, chcete? A poděkování udělám až na konci Yes mom:)