Co mě to napadlo?!

Prý: Chcete moje číslo nebo ne?

Tenhle chlap je hráč už od pohledu. Určitě jsem nebyla první na koho tohle zkoušel. Kdybych mu dala alespoň cizí číslo, ale né Elizabeth mu dá svoje.

Hm, no nic jedu domů. Skusím nastartovat auto.

Samozřejmě a teď mi nenastartuju auto. Praštím pěstmi do volantu.

"To snad není možný!" Zoufale se bouchnu hlavou do volant. "Au!"

Samím zoufalstvím se rozesměji. Jedná se o smíchu typu- Jsem příliš zoufalá na to abych se zmohla na něco víc.

Otevřu přihrádku u spolujezdce a vylovím z ní krabičku s cigaretami. Nejsem nějak závislý kuřák, ale někdy si prostě jednu zapálím, ikdyž je to svinstvo.

Vystoupím z auta a opřu se o kapotu. Vytáhnu cigaretu a zapalovač-který mám vždy zastrčený v krabičce, abych ho nenosila po kapsách, strčím si cigaretu mezi zuby a škrtnu zapalovačem.

"No skvělý. Takže mi dojde i plyn v zapalovači." Zamrmlám si pro sebe.

"Mohl bych vám pomoc." Řekne někdo a škrtne mi zapalovačem u cigarety v mé puse.

Natáhnu a vyfouknu dým.

"Díky cizinče." Zvednu hlavu a vidím ho, tak to není zas tak úplný cizinec. "Zase vy?! Opravdu se začínám bát, že mě sledujete."

"Všechno je možné." Usměje se. Opře se o kapotu vedle mě a vytáhne si svou krabičku s cigaretami.

"Obvykle nekouřím, už kvůli dětem, ale rád si čas od času zapálím."

"Taky obvykle nekouřím." Poznamenám.

"Co se vám stalo?"

"Nemůžu nastartovat."

"Jestli chcete hodím vás domů a pak vám zavolám odtahovku."

"Vy jste gentleman. Jak mám vědět, že mě neodvezete někam na konec světa a neumordujete?"

"Bože, Vy jste teda pesimistka."

"Dávám přednost optimismu, ale dneska se všechno sere."

"I takk to někdy chodí."

"Jo, jenomže já je mám teď poměrně často."

"Tak pojďte, hodím vás domů."

"Jen vezmu nákup z auta." Ukážu ke kufru. Přejdu a pokusím se otevřít kufr. No to snad ne!

"Krám jeden!"Kopnu naštvaně do pneumatiky a následně zaskučím bolestí. Ochotný pan Harrelson přejde ke mě a jedním pohybem kufr otevře. Vytáhne z něj tašku s nákupem a zase ho zavře.

Zamknu a jdeme k naleštěnému černému BMW. Tak o takovémhle autě si s mým platem můžu nechat jen zdát. Uklidí můj nákup do kufru a jako pravý gentleman mi otevře dveře u spolujezdce. Sednu si do kožené sedačky a zapnu si pás. Přisedne si a nastartuje. Kdybych nevěděla, že otočil klíčem v zapalování ani bych si nevšimla, že motor už dávno naskočil.

"Kam vás mám odvézt?"

"22 Folk street."

"Rozkaz." Sešlápne plyn a prudký rozjezd mě hodí do sedačky.

"Krásný způsob jak mě zabít. Uvědomujete si, že sedím na sedadle smrti?" Křečovitě svírám kožené sedadlo.

Pobaveně se zasměje. "Autoškolou jsem prošel, prý řídím skvěle."

"Kolik jste jim musel zaplatit, aby vám ten řidičák dali?"

"Něco málo přes dvě stovky."Pokrčí rameny.

"No, skvělý..."

Najednou nastane ticho. Opravdu nepříjemné ticho. Dokonce slyším tlukot svého srdce, které bije o poznání rychleji než obvykle.

"Můžu?" Ukážu na rádio.

"Jistě."

Začnu přelazovat rádio na mou oblíbenou stanici. Alespoň to ticho vyplňuje dobrá hudba.

"Jak tohle můžete poslouchat? Takovej popík."

"Mám ráda pop. Co posloucháte vy?"

"Ac\Dc...V přihrádce před vámi mám všechny CD-éčka."

"Můžu se kouknout?"

"Samozřejmě."

Otevřu přihrádku a asi tři CD-éčka vypadnou na zem. Sehnu se a seberu je. Opravdu tam má všechny.

"Jsme tady."Oznámí mi.

"Oh, moc děkuji."

"Maličkost."

"Nechcete jít nahoru?"Zeptám se.

Co?! Vážně Elizabeth?! Sotva ho znáš!

"Jo, jo tak jo."Přikývne.

Maličko nervózně se usměju.