"Dědečku, pojďme se podívat za maminkou a tatínkem do kuchyně." Promlouvá Nathan hrající si s vláčkem.
"Tak dobře, pojďme." Usměji se na něj.
Bere mě za ruku a vede mě ke schodům, kde ve mně nachází oporu na stále vratkých nožičkách.
Už od schodiště zaslechnu naléhavou koverzaci Ally a jejího chotě Caleba.
"...Víš, že jsem vždycky chtěl domeček v Miami...." Odpovídá jí na něco.
"Já vím, Calebe. Ale nemůžu tady teď tátu nechat samotného. Ne, po tom, co zemřela mamka."
"Takže mu chceš do konce života stát za zadkem?" Sykne nepříjemně.
"Ne, jistě, že ne. Jen chci, aby věděl, že jsem tu s ním a tolik se tím netrápil."
Zastavujeme se za rohem.
"Tak...Mohli by jsme říct, že pojedeme do Miami na týdení dovolenou a porozhlédneme se tam po nějakém domku, zatímco on tu s Nathem může zůstat."
Chvilinku je ticho.
"Tak dobře. Zatím mu, ale nic neřekneme." Špitne Ally.
"Jistě."
Podívám se na Nathaniela, který se ve stejnou chvíli podívá na mě. Zvedne ke mně maličké dlaně a tím naznačuje, abych ho vyzvedl do náruče.
Beru ho tedy do náruče a vcházíme do kuchyně.
"Tak co, vy mláďata?" Usměji se bezstarostně jakoby se nic nedělo, ale přesto mě trápí, že bych tohohle modrookého blonďatého andílka měl od sebe takovou dálku jako je Miami. Hrudník mi stahuje nepříjemná úzkost.
Ally ke mně přejde a s úsměvem si vezme malého k sobě do náruče.
"Copak si dáme k obědu?" Zeptá se všech.
"Dal bych si pizzu!" Vyjekne Nath nadšeně.
"Ano, mohli by jsme si objednat pizzu." Přitakám.
"Já musím jet ještě něco zařídit do práce." Pokrčí rameny Caleb, políbí Ally na tvář a Nathovi pocuchá blonďaté kudrlinky.
"Mějte se, Woody." Kývne na mě a odchází.
"I ty, Calebe." Zamumlám.
Všichni mlčíme a posloucháme, jak z chodby chrastí klíče, ostré bzům zipu na bundě a potom bouchnutí domovních dveří.
A i po odchodu Caleba je tu takové ticho.
"Tak si tedy objednáme pizzu." Protne Ally ticho, položí Nathana na zem a vezme si do ruky mobil.
"A my dva půjdeme vybrat film, co ty na to, Nathe?" Kouknu na mě.
"Jasně!" Radostně se rozeběhne do obýváku a já ho o něco pomalu následuji.
Hledáme mezi dvdíčkami a společně diskutujeme o pohádkách, které bychom si mohli pustit.
Po přebrání pizzy od poslíčka a již připravené pohádce v dvdíčku si společně sedáme na gauč.
"Už dlouho jsme nedělali filmovou sobotu." Promlouvám, když si beru další trojuhelníček pizzy.
"Naposledy to ještě bylo s mámou." Zašeptá Ally.
Maličko se zarážím.
Seděli jsme přesně tady. Pojídali pizzu smáli se a byli neuvěřitelně šťastní, tak jako už dlouho ne. Myslím, že to byl měsíc před objevením nádoru. A pak to všechnk dolů, jak ona, tak já s ní a už nikdy jsem se nedostal zpět nahoru. A nedostanu. Protože to dokázala jen ona.