Jednoho dávného zimního dne se to mělo k takové kráse, až se jedna královna, co právě seděla s vyšíváním u okna a celá u vytržení sledovala tisíce sněhových vloček, které se jako drobounká pírka snášely k zemi, bodla jehlou do prstu a na zasněženou okenní římsu skanuly tři krůpěje krve, které se teleportovaly přes sklo. Tu si královna pomyslila, že by ráda měla takové děťátko, které by bylo rudé jako krev, bílé jako sníh a černé jako okenní rám z ebenového dřeva. 

Bůh její přání vyslyšel. Když se královně bělošce narodila holčička míšenka, rozzlobený král ji (tedy tu královnu) nechal popravit, protože si myslel, že mu s někým zahýbala. Dlouho její smrti neželel; do roka si přivedl novou královnu, mladou a krásnou a velmi pyšnou. Srdce té paní svíral chlad a zášť a k milování měla jen sama sebe a svoji krásnou tvář. Ta královna měla kouzelné zrcadlo, kterého se ptávala: „Řekni mi zrcadlo, kdo je nejkrásnější na světě i v zemi zdejší, která je očividně mimo svět?" A zrcadlo nemohlo jinak, než jí dát ujištění, že nad ní krásnější v této zemi není. A královna byla spokojená, asi proto, že si nevšimla, že určení nejkrásnější ženy na světě se už zrcadlo obratně vyhnulo.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání. Malá Sněhurka rostla do krásy; bylo jí právě sedm let, když kouzelné zrcadlo na královninu otázku odpovědělo: „Jsi krásná má paní, však na světě i v zemi zdejší Sněhurka je nejkrásnější!" 

Mladá královna se zhrozila; to už jsou vážně hezčí než ona i sedmiletí parchanti? Tu se měla v srdci mladé královny k panování zloba a nenávist, a tak zle ji užíraly, že si jednoho dne povolala lovce a dala mu strašlivý úkol. Nechť zavede malou Sněhurku do hlubokého lesa, tam ji zabije a jako důkaz své paní přinese její játra a plíce, protože ty královna pozná určitě spíš než její uřezanou hlavu. 

Lovec byl královninou krásou tak okouzlený, že bez reptání souhlasil a zavedl princeznu do lesa. Když však pozvedl dýku, aby dítěti probodl srdce, začala malá Sněhurka naříkat, padla na kolena, sepjala své běloučké ruce a prosila o život. A v lovci se pohnulo svědomí, nesmáčí svoji dýku v nevinné krvi, ať za něj to strašlivé dílo dokoná divá zvěř. Pravda, jeho svědomí mělo ještě mezery, ale byl to aspoň začátek. Nechal princeznu jít, načež zabil nevinné divoké sele, smočil svou dýku v nevinné krvi, vyříznul mu játra i plíce a ty jako důkaz splněného úkolu přinesl královně. Tak vidíte, děti, ani ten začátek mu nevydržel moc dlouho. Mladá žena se šíleným smíchem poručila vnitřnosti připravit k večeři; a kuchaři je upravili opravdu chutně a hosté je u večeře snědli, a potom měli ještě pořád hlad. Přiznejme si, jedny plíce a játra asi na celou královskou hostinu stačit nebudou.

Zatím klopýtala Sněhurka v hlubokém lese cestou necestou, dál a dál od rodného zámku, z povzdálí ji pozorovala divá zvěř, s trochou nedůvěry a s trochou překvapení, ale nezkřivila jí ani vlásek. Sněhurka totiž měla dobrý repelent. Až k večeru došla k chaloupce, která se krčila na úpatí Železné hory. Když vešla dovnitř, samým údivem se zajíkla, tak byla okouzlena vší tou krásou a čistotou, která tu přebývala jako domácí paní. Na čistotu a hlavně na krásu doposud přece určitě zvyklá být nemohla, když byla vychovaná na zámku. 

Uprostřed stál stůl prostřený sněhobílým ubrusem, na něm leželo sedm talířků, u každého lžička, vidlička, nožík a pohárek. U stěny stálo sedm čistě povlečených postýlek. A protože byla Sněhurka po celodenním putování unavená a žíznivá, sedla si ke stolu a vzala si z každé porce na talíři sousto, z každého pohárku vypila doušek. A protože byla po celodenním putování žíznivá, vyzunkla pak veškerou vodu z pohárků. Jídlo nechala; byla totiž jenom žíznivá, a i to sousto z každého talířku snědla jen ze škodolibosti. Pak si chtěla odpočinout, a tak postupně vyzkoušela všechny postýlky, ale až v té sedmé ji to ukolébalo ke spaní. Ta sedmá postýlka totiž byla ve skutečnosti houpací křeslo.

Když se úplně setmělo, přišlo do chaloupky sedmero trpaslíků; takových, co v horách kutají rudu. U nás se jim, milé děti, většinou říká Ostraváci. Rozžali svých sedm světýlek a tu spatřili, že, co tu nebyli, někdo jim v chaloupce hospodařil. Tu se jeden každý začal shánět, kdože mu to seděl na jeho stoličce, kdože to jedl z jeho talířku, kdože to ulomil z jeho chleba, kdože to použil jeho vidličku, kdože to krájel jeho nožíkem, kdože to pil z jeho pohárku, kdože to zválel jeho postýlku. Ještě totiž neměli na svých sedm světýlek zvyklé oči, a tak se stalo, že si Sněhurky nevšimli, ačkoli očividně kontrolovali i ty postele. 

Takto volali jeden přes druhého a bylo z toho velké starání, bylo z toho veliké halekání, až ten sedmý pojednou spatřil ve své postýlce Sněhurku a posvítil na ni. Trpaslíci se shlukli nad spícím dítětem v úžasu; ta dívka si snad musela vzít prášky na spaní, když ji tohle všechno neprobudilo! Pak se potichu, aby tu krásu neprobudili, uložili ke spánku, ten sedmý si lehnul do postýlky ke kamarádovi. 

Ráno, když se Sněhurka probudila, tuze se polekala, ale trpaslíci se k ní měli hezky, a tak jim o sobě vše vypověděla a oni jí nabídli, aby u nich v chaloupce pod Železnou horou zůstala a vypomáhala s domácností. Také jí nabádali, aby se střehla macechy, protože Sněhurka byla asi jasnovidec a dokázala z toho, že na ni zaútočil lovec, vydedukovat nenávist macechy. Zvláště jí kladli na srdce, když nebudou doma, aby nikomu cizímu neotevírala a nepouštěla ho dovnitř.

Královna byla po té ukrutánské hostině, na které z nějakého důvodu nepoznala, že Sněhurka chutná jako zvěřina, která se v té době jedla každou chvíli, opět u vytržení z toho, že je nejkrásnější na světě. Ale za pár dní to v ní zase zle hlodalo, a tak měla řeč se svým kouzelným zrcadlem: „Řekni mi zrcadlo, kdo je nejkrásnější na světě i v zemi zdejší, která očividně na světě není?" A tu se z jeho zrcadlení vynořila odpověď: „Jsi krásná má paní, na což jsi se neptala, však na světě i v zemi zdejší Sněhurka, která přebývá u sedmi trpaslíků, je nejkrásnější!" 

Tu se královna velmi rozhněvala, že ji lovec obelhal, a jediné lovcovo štěstí bylo, že měla zřejmě špatnou paměť a hned na to zapomněla. Poté tedy horečně přemýšlela, jak by se Sněhurky pro všechny časy zbavila. Neměla klidu a neměla stání, dokud vše pečlivě nepromyslela a pomocí své čarodějné moci nenastražila zlou lest. Začernila si své líbezné tváře, přestrojila se za starou kramářku a vypravila se k chaloupce sedmi trpaslíků na úpatí Železné hory. Kdyby někoho zajímalo, na co vlastně potřebovala tu čarodějnou moc, tak na to, aby i s takto odbytým přestrojením vypadala jako stará kramářka a ne mladá černoška. 

Když byla na místě, pustila se, jak to umějí jen opravdové kramářky, a zřejmě teda i zlé královny, do tak hlasitého a výřečného vychvalování svého zboží, až důvěřivá Sněhurka vyšla ven a začala si vystavené věci prohlížet. I zalíbila se jí jedna z pestře vyšívaných šněrovaček, kterých tu měla kramářka tolik, až oči přecházely. Macecha se ochotně nabídla, že dívence pomůže při zkoušení (kabinka v lese nebyla) a šněrovačku jí utáhla tak pevně, až dítě ztratilo dech a bez života kleslo k zemi; a lesem se nesl kramářčin divoký smích, který ji provázel až na zámek. To byla nejdůležitější část plánu – její smích totiž zahnal veškerou divou zvěř. 

Večer se vrátili trpaslíci domů a našli ubohou Sněhurku ležet bezdechou na zemi. Tu ji měli za mrtvou, což by jim ostatně potvrdil každý aspoň trochu slušný student medicíny, a když ji zvedali ze země, aby ji uložili na máry, které zřejmě měli už připravené, tu si jeden všimnul, že má tuze utaženou šněrovačku, a tak ji povolil a tu se Sněhurka zhluboka nadechla a vrátila k životu. Trpaslíky to pochopitelně překvapilo – jeden z nich měl totiž lékařské vzdělání, a moc dobře věděl, že její mozek měl být nenapravitelně poškozen už po několika minutách bez kyslíku. Pak vyprávěla, co se jí přihodilo a trpaslíci ji kárali, že neměla otvírat dveře, protože to jistojistě byla zlá macecha. Kdo jiný by vypadal jako kramářka a utáhl jí moc šněrovačku?

Za nějaký čas se královně opět zdálo její štěstí vrtkavé, a tak se o něm chtěla ujistit a šla za svým kouzelným zrcadlem, aby mu přednesla svoji otázku: „Řekni mi zrcadlo, kdo je nejkrásnější na světě i v zemi zdejší, která očividně na světě není?" A to muselo s pravdou ven: „Jsi krásná má paní, však na světě i v zemi zdejší Sněhurka, která přebývá u sedmi trpaslíků, je nejkrásnější! A já ti neřeknu, kde ti trpaslíci vlastně bydlí, haha!" 

Zlí běsové nabyli nad královnou moci; zavřela se do své komnaty, kde měla různé čarodějnické náčiní, a tam čarovala a zaříkávala tak dlouho, až vyrobila jedovatý hřeben. Pravda, mohla prostě vzít hřeben a namočit ho do jedu, ale proč to neudělat složitě? Pak se opět přestrojila k nepoznání a vydala se k chaloupce sedmi trpaslíků pod Železnou horou. Sněhurka ale měla na paměti trpasličí nabádání a neotevřela. 

Kramářka si však stoupnula na špičky a oknem, které bylo zřejmě na střeše nebo co, jí ukázala tak čarokrásný hřeben, že dívenka neodolala a vzala si ho. Ale sotva si jím zajela do vlasů, prudký jed začal působit a klesla k zemi. Naštěstí se však už chýlilo k večeru a za pár chvil přišli trpaslíci z hory domů. Když našli ležet Sněhurku bez dechu, hned jim přišla na mysl macecha a začali dítě prohledávat, až našli v jeho vlasech hřeben, ten vytáhli a ono zase otevřelo oči. Ten jed se do hřebenu zřejmě zamiloval a nemohl bez něj být, a tak po vytáhnutí hřebenu ochotně opustil Sněhurčino krevní řečiště. Pak Sněhurku opět kárali, že to byla zlá macecha a usilovala jí o život. Neptejte se mě, jak to zase zjistili – ti malí skrčci ví prostě všechno! Opět jim musela slíbit, že si vezme ponaučení a nepustí dovnitř ani živáčka, ani hřeben.

Opět uplynul nějaký čas a marnivou macechu svíraly ukrutné pochybnosti a potřebovala ujištění o své kráse, tak se zeptala kouzelného zrcadla: „Řekni mi zrcadlo, kdo je nejkrásnější na světě i v zemi zdejší, která na světě očividně není?" Jednoho by napadlo, že by se mohla už konečně poučit a kontrolovat to každý den, jako to dělala kdysi, ale to macechu ani omylem nenapadlo. A zrcadlo samozřejmě nezaváhalo: „Jsi krásná má paní, na což ses neptala, však na světě i v zemi zdejší Sněhurka, která přebývá u sedmi trpaslíků, je nejkrásnější!"

 Tu přišlo k potřebě veškeré královské čarodějné umění, zlolajné našeptávání zkaženého srdce a ukrutnost křivdou zasažené mysli. Pohleďte na triumf magie - královna vyrobila jablko, které bylo způli dobré, z druhé půli smrtelně jedovaté. Ano, máte pravdu. Královna skutečně mohla normálně bez kouzel napustit půlku jablka prudkým jedem, ale na co by pak vlastně byla čarodějkou? Na to, aby Sněhurku prostě proklela a měla ji z krku? 

Přestrojila se za prostou selku a spěchala k chaloupce sedmi trpaslíků pod Železnou horou. Sněhurka však nechtěla selce otevřít ani za nic a také nic koupit. Není taky divu – ve svém geniálním plánu zlá královna zřejmě opomněla skutečnost, že selky na rozdíl od kramářek netráví čas podomním prodejem. Tak se Sněhurce macecha aspoň lichotivě vemlouvala a nakonec jí darovala jedno jablko na ochutnání, ale Sněhurka dárek odmítla. 

Tu macecha, ta paní zlořečená, voňavé jablko na důkaz, že není otrávené, rozkrojila a polovinu před dívenkou snědla. Pak se chytila za břicho a hořce litovala, že si ukrojila o trochu víc, než měla. Poté Sněhurka už neváhala a druhou, tu krásnější polovinu jablka, si bez obav vzala a s chutí se do ní zakousla. Sotva se dotknul jed jejích rtů, začal působit a ona bez dechu padla k zemi, v čemž už měla tak trochu praxi. A macecha? Ta odcházela s divokým smíchem: „Buď si bílá jako sníh, černá jako eben a rudá jako krev! Teď už tě trpaslíci neprobudí, má milá." A sotva přiběhla na zámek, hned se měla k zrcadlu: „Řekni mi zrcadlo, kdo je na světě i v zemi zdejší, která na světě není, kdo je nejkrásnější?" Zrcadlo bylo příjemně překvapeno, že královna snad dostala rozum, a odpovědělo: „Na světě i v zemi zdejší ty jsi, má paní, nejkrásnější!" Ukrutné a záštiplné královnino srdce došlo konečně pokoje. 

Když přišli večer trpaslíci ze Železné hory domů, našli Sněhurku ležet bez dechu na zemi. Ať ji prohlíželi od hlavy k patě, nenašli nic, co by mohlo způsobit její smrt. Prostě vysloveně odfláknutá pitva. Položili ji na máry a po tři dny a po tři noci u ní seděli a plakali. Pak ji chtěli pohřbít, ale protože stále vypadala jako živý spící člověk, tváře měla růžové a byla něžně krásná, vyrobili jí skleněnou rakev, aby na ni bylo ze všech stran vidět, zlatým písmem napsali na rakev její jméno a původ a pak rakev vynesli na Železnou horu. 

Asi po měsíci, když se nezačala rozkládat, začalo být jasné, že se možná jedná spíš o kóma. Každý den držel některý z trpaslíků u Sněhurky stráž, aby ji chránil před zlem. To se tak běžně u mrtvoly dělá, ta se totiž, milé děti, už před zlem moc ochránit nemůže. I divá zvěř se přicházela poklonit mrtvé princezně a litovala její smrti, a hlavně toho, že je její mrtvola zavřená v té skleněné věci, do které se nedostanou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání. Sněhurka celý ten čas spala ve skleněné rakvi, stále svěží a krásná, s pletí bílou jako sníh, rty rudými jako krev, vlasy černými jako eben. Celkový dojem možná jen trochu kazilo to, že byla v rakvi vytvořené na míry jejího sedmiletého těla namačkaná jako sardinky. 

I stalo se jednou, že v tom lese zabloudil jeden princ se svou družinou, až se dostal k chaloupce trpaslíků pod Železnou horou a prosil je o nocleh. Nocleh dostal, nicméně spokojený nebyl – musel se s celou družinou tísnit v sedmi malých postýlkách, což není moc příjemné. A ráno uviděl rakev se Sněhurkou i s tím, co na ní bylo napsáno, a přišlo na něj takové toužení, mělo ho k bolesti takové soužení, že trpaslíkům sliboval všechno zlato světa, jen když mu rakev se Sněhurkou prodají. Trpaslíci se k tomu neměli, moc se jim nelíbilo, že slibuje zlato, které sám nemá, ale když viděli, jak po ní touží a jak se pro ni souží, darovali mu ji. 

Princ radostí bez sebe poručil služebníkům, aby vzali rakev na ramena a odebrali se s ní do zámku. Jeden z těch služebníků, takový z Neumětel a Nešikovů, zakopl o vyčnívající kořen a poroučel se do mechu. Když sebou rakev tak nečekaně a nešetrně hnula, tu navzdory všem fyzikálním zákonům vyskočil Sněhurce z hrdla kus otráveného jablka a otevřela oči, odklopila víko rakve, vypadla na zem, protože ta rakev byla pořád ještě nakloněná, a udiveně se ptala, kde je. Princ se zaradoval a požádal ji o ruku, s čímž souhlasila a chystali velkou svatbu. Sněhurku totiž vzhledem k její údajné smrti v sedmi letech ještě nikdo nestihl varovat, že vzít si člověka, kterého právě potkala, není nejlepší nápad.

Ač uplynul tak dlouhý čas, měla se královna stále za nejkrásnější a zrcadla se ptala jen tak ze zvyku: „Řekni mi zrcadlo, kdo je na světě i v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější?" Dlouhou dobu ji zrcadlo trollilo a Sněhurčinu existenci zamlčelo, až jednoho dne pravilo: „Jsi krásná má paní, na což ses neptala, však na světě i v zemi zdejší mladá královna, co zrovna slaví s princem svatbu, je nejkrásnější!" I tu se královna velmi podivila – dosud měla ten pocit, že v zemi zdejší je královnou ona, a zastávala názor, že kdyby se ženila s princem, měla by o tom něco vědět.

 Nakonec usoudila, že se bude jednat o svatbu ve vedlejším království. Na tu svatbu sice obdržela pozvání, ale jet se jí nechtělo, teď však, když jí zrcadlo o mladé královně pělo chválu, chtěla ji vidět na vlastní oči. Skvostně se vystrojila a vydala se na princův hrad. A když přišla do hodovní síně a pohlédla na mladičkou královnu, tu ke svému údivu poznala Sněhurku, kterou opravdu nečekala, že pozná, když ji naposled viděla v sedmi letech, a Sněhurka poznala ji. Tak se královniným prokletím stala Sněhurčina fotografická paměť.

A protože zlo musí být odměněno po zásluze, poručili do běla rozžhavit železné boty a železnými kleštěmi je vytáhnout z výhně a pak je mocí obuli zlé královně na nohy. No, ani si nepřejte slyšet, jak si při tom sami uškvařili ruce na škvarek. V těch železných botách, které za tu dobu, což svatebčané poněkud nedomysleli, poněkud zatuhly k zemi, musela pak královna ve svých nádherných šatech před očima té, které tak ublížila, a pro potěchu svatebčanů tancovat, dokud nepadla mrtvá k zemi. Tak a teď šup do postelí, děti, a nechci slyšet, že zase máte po mých pohádkách noční můry!