Do záhlaví jsem dala písničku, která se stala hybatelkou děje, i jiskrou, ze které vzplanul celý příběh.

***

Pokud by měl Xavier popsat závěr jejich meziplanetárního setkání pouze jedním slovem, asi by zvolil prosté: „He?" Protože shrnout vše, co se odehrálo, představovalo zkrátka nemožný úkol.

Za běžných okolností by mu hlavu plnila různá naříkání týkající se délky porady a nemožnosti přestávky. Možná by se tu a tam objevila i nějaká ta urážka na Hafhafa, jehož přítomnost činila Xaviera vyloženě neklidným. Ale když nastala chvíle onoho stisknutí tlačítka, tak rušivý vír myšlenek bez varování zanikl a svět se zastavil.

Místnost, která předtím hučela, funěla, vrzala a plnila se nejrůznějšími hlasy, nyní oplývala tichem hutným jako pořádně odstátá ovesná kaše. Astra kráčela k tlačítku, její nohy se přitom nedotýkaly země. Podobným způsobem se „vznášela" i divoženka. Její lehký krok doprovázelo vlání zelených závojů, jež ji jako obvykle halily od hlavy až k patě.

Knoflík, který měl vše uvést do pohybu, se nacházel na útlém, zlatém sloupku, přímo před oknem poskytujícím výhled na hvězdu Sisire i planetu Akwantufo. Měl rudou barvu a svým jasným odstínem se podobal žhnoucímu uhlíku. Připomínal mu všechna ta detonační tlačítka z akčních filmů, která se za žádnou cenu nesmí mačkat, jinak vše vybouchne. A nyní u něj stála drobná dívka a štíhlá žena. Každá z jedné strany, jako by se snad bály, že jim z toho sloupku může utéct.

Xavier očekával, že se na něj Astra po chvíli podívá. Usměje se, provede nějaký ten ksichtík a on ji pohledem pokárá, aby dávala pozor. Něco jako rodič „peskující" dítě na školní besídce. Jenže se tak nestalo. Princezna měla po celou dobu vážný, odhodlaný výraz. Vydávala do světa energii vládkyně, která má vše pod kontrolou. Auru panovnice, co je připravena učinit poslední krok. Pro svůj lid. Pro budoucnost. Jak jen ty fráze nesnášel.

Astra zvedla ruku a divoženka následovala jejího příkladu. Setkaly se nad tlačítkem a společně jej stiskly. Rudá záře nejprve pohltila Sisire, zalila ji do karmínového hávu, a poté se začala natahovat po planetě. Jako by sledovali klubko nití, které se chystá spolknout jiné. Nebo chobotnici, co se snaží lapit rybičku.

Špička plamenného chapadélka dosáhla až na planetu, a poté se vše ztratilo v mocné záři. Až si z toho musel zastínit oči. I přestože měla loď Sindibád silové pole i vestavěné štíty, které dokázaly blokovat nejen radiaci, ale také mírnit intenzitu světla, na tento experiment se zdály být i ony krátké.

Když vše opět potemnělo, nebo alespoň ztratilo na smrtící intenzitě, dovolil si sundat dlaň z očí. Na místě, kde se ještě předtím nacházela dvě vesmírná tělesa, se nyní rozpínala mlhovina. Z toho by tak zaskočený nebyl, jenže ty barvy... Přesně takové viděl i u Astry. Jako by se ocitl uvnitř jejího obrázku.

Někdo začal s potleskem. Určitě to nebyla Ulin, to si hned odvodil. Zapojil se. Nejprve zdráhavě, poté přidal na síle jako člověk, který objevil důvod k radosti. Jedna kapitola se uzavřela, další mohla začít. A on si díky tomu aplausu najednou přišel důležitý. Možná proto se podobné potlesky odehrávají na konci téměř každého superhrdinského filmu. Jásání a juchání jen umocní dojem, že je dotyčný součástí týmu vítězů.

Pohledem vyhledal Astru. Chtěl ji mít u sebe, jenže ji u tlačítka nespatřil. Kampak se asi poděla?

„Xave," ozvalo se vedle něj pípnutí a když sklopil zrak, našel ji. Nezdravě bledou, vykulenou a nahrbenou.

„Astro?" hlesl a sklonil se k ní. „Co se děje? Zase křeč?"

„Ano, ano, já..."

Bolestně přivřela oči a zběsile dýchala. Vůbec s ním nemluvila, což ho právem vyděsilo. Ať na něj křičí, vzteká se, pláče a kňourá. Všechno, jen ne to zatracené ticho. Jenže Astra v sobě zřejmě neměla sílu na výraznější ryk. Dusila v sobě pocity. Mlčky se krčila a potila. Alespoň tak mu to přišlo, že se jí kudrlinky lepí k čelu.

„Dáš si prášky, a bude to dobré," řekl nakonec a pohladil ji po roztřesené ruce. „Kde je máš?"

„Zapomněla," špitla a vložila si palec do pusy.

„Ale jak... Vždyť je potřebuješ. Dobře," povzdychl si a obrátil se k Alfrédovi, kterého o medikaci požádal. Tak jim je donese on, no. Nic šíleného se neděje, Astra si vezme pilulku a bude jí dobře. Utlumí bolest a zase si bude moci kreslit. Nebo provádět jiné věci, co holčičky v jejím věku obvykle dělají.

Jenže Alfréd ještě nestihl zadaný úkol splnit a už u nich stál Hafhaf, aby jim sdělil jeden ze svých nicneříkajících, tajuplných žvástů. Alespoň tak by to Xavier nazval. Jako žvásty.

„Blíží se poslední fáze proměny. Jak se cítíte, Výsosti?" vydechl ten vlčí protiva a Xavier se nevýslovně ošil.

„Jak se asi, tak může cítit?" odsekl možná o něco přidrzleji, než měl v úmyslu, a chopil se její dlaně.

Černé čárky se jí za tu dobu rozlezly dále po ruce. Nyní pokrývaly celou paži a šplhaly výš. Kousek zahlédl i u dívčina krku. To snad ne, mohou jí dosáhnout až k obličeji? A jak je má zastavit? Dá se to vůbec?

Hlasitě polkl, ale snažil se nedat na sobě znát znepokojení. Nesmí ji vyděsit.

„Její nová forma chce na svět. Musí ji přijmout, ne proti ní bojovat," pokračoval Hafhaf a dřepl si k ní. „Bude proveden rituál."

„Ne," zamítl jej automaticky.

„Já se tě na nic neptal, pozemšťane," zasyčel a vzal Astru za ruku.

„Nápodobně, pane," pokračoval Xavier podrážděně a přitáhl si holčičku zpátky k sobě. „To dítě trpí a jediné, na co dokážete myslet je váš debilní rituál. Jste vy vůbec normální? Co máte v plánu, dotáhnout ji k nějaké obřadní desce? Uvázat ji ke kameni jako kozu? Teda... ničeho se neboj," dodal opatrně k dívce, ale nezdálo se, že by jej poslouchala. „Já něco takového nedovolím."

„Rituál proběhne, ale ne tak, jak si myslíte," opáčil Hafhaf přísným hlasem. „On už vlastně probíhá: tělo toho dítěte se mění. Ať si to přejeme, nebo ne. Prášky sice dokáží utlumit bolest a zmírnit postup přeměny, ale samotný proces nezastaví. Nikdo jej nemůže zastavit," zdůraznil a zadíval se na Astru, která jen s přerývaným dechem hleděla do země.

Tehdy Hafhafův pohled zjihl a hlas se zjemnil.

„Proto sem král s královnou nedorazili, rodiče mají přísný zákaz. Pokusili by se proměnu zastavit. I když ví, že tomu nemohou zabránit, zkoušeli by to, protože ji milují. Brzdili by ji, jen aby s nimi princezna mohla zůstat v této formě o něco déle. Jenže by jí tím jen ublížili. Byli by sobečtí, stejně jako jsi teď ty. Princezna Astra ten rituál musí podstoupit a svou proměnu přijmout. Bolest brzy zesílí, ani prášky na ni stačit nebudou. A místo klidného odchodu se dostaví šílenství."

Jakmile to dořekl, narovnal se a pohlédl zpět na Xaviera.

„Neprodlužujte její trápení, plukovníku. Dovolte mi, ať ji tím rituálem provedu."

Xavier otevíral pusu ve znamení nesouhlasu, když mu však pohled opět padl na Astru. Ruce si držela u těla, křečovitě se objímala. Normálně by se ho jistě chytila a s prosebnýma očkama mu sdělovala, ať jdou pryč. Ať si sbalí kufry a odletí.

Vždyť nyní, po skončení celé té eskapády a oslavě nové mlhoviny, jejíž jméno sice Alfréd zmínil, ale on si ho nezapamatoval, se měli vydat domů, na planetu Zemi. Nový začátek. Jen oni dva.

„Udělám to," zašeptal nakonec a do očí se mu opět vetřely slzy, které se mu však dařilo držet na uzdě.

Neexistovalo, že by se na této lodi vážně rozplakal.

„Nevíte, co to obnáší, plukovníku," opáčil Hafhaf a on jen zlehka přikývl.

„Máte pravdu, a proto mi to řeknete."

„Negativní!" ozval se Toust a vetřel se mezi ně. „Informace o rituálu jsou přísně tajné. Rozkaz od vedení zní jasně: ‚Nesdělovat více informací.'"

„Stejně tak vedení tvrdí, že rituál musí proběhnout," zamručel a obrátil se zpět na Skirčana. „A on proběhne, jen... Chci být s ní. Dovolte mi být s ní, protože já s ní budu."

„A jste si jistý? Protože to bude bolestivé."

„Něco takového si dovedu představit. Už teď vidím, jaké má křeče."

„Ne, myslím bolestivé pro vás," zdůraznil Hafhaf a jeho pohled se opět změnil. Nyní ho měl ustaraný podobně, jako když se díval na Astru. „Ta dívka možná zažívá bolest nyní, ale brzy se změní ve hvězdu a vše pomine. Ovšem vy s tím budete muset žít po zbytek života."

„Slíbil jsem, že ji neopustím, a své slovo dodržím. Takže mi odpovězte na jediné: Co mám udělat?"

***

Xavier měl na sobě oblek pro pobyt ve vesmíru, který si s sebou vezl pro momenty největší krize. Takové ztroskotání společně se závadou v přísunu kyslíku představovaly asi ty největší katastrofické scénáře, se kterými mohl na začátku cesty přijít. Ani ve snu by ho nenapadlo, že si ho bude muset obléct pro tuto chvíli. A s helmou v jedné ruce a dlaní holčičky ve druhé kráčet k přetlakové komoře.

„Xave?" špitla Astra, jejíž barva se ne a ne vrátit, ale aspoň bolest měla díky práškům utlumenou. „Já se bojím."

„Neboj," zašeptal s úsměvem a pohlédl na Hafhafa, který zlehka přikývl na souhlas. Díky němu již tušil, co je čeká, což mu však ironicky na klidu moc nepřidalo. „Vše bude v pořádku. Jsem s tebou."

Po těchto slovech si nasadil helmu, zatímco Astra vedle něj stála pouze ve svém slavnostním oblečení. Díky probíhající proměně bylo její tělo před vlivem vesmíru chráněno, alespoň tak mu Hafhaf onen rituál přiblížil. Nízká teplota ani nedostatek kyslíku na ni neměly mít vliv, Xaviera by to však zabilo.

„Jsme v přetlakové komoře," dodala Astra, když se za nimi dveře zavřely.

Poslední, co zvenku slyšeli, byl Toust, který opakoval: „Poznámka: ‚Nevstupovat s Hafhafem do přetlakové komory.'"

„Říkal jsi, že je nemáš rád," zazubila se na něj a zlehka ho zatahala za ruku. „Co se změnilo?"

I přestože měl Xavier boty s umělou gravitací, byl k lodi pro jistotu zachycen provazem s menší kotvičkou. Astra nic podobného neměla, nepotřebovala to. Až vše skončí, už se na loď nevrátí.

„Říkám spoustu věcí," pokrčil rameny a ona se opět usmála.

„Nene, určitě jsi povídal, že přetlakové komory nemáš rád. Nesnášíš pobyt ve vesmíru a teď se tam se mnou vydáváš!"

„Taky nesnáším rybinu, ale trávil jsem čas s Levandulem," nadhodil s lehkým úsměvem. „Lidé dělají různé věci, když mají toho druhého rádi."

„A ty mě máš rád, viď?" rozzářila se Astra a dveře vedoucí do vesmíru se začaly otevírat.

„Ano, ani nevíš jak."

Po těchto slovech se pomyslná brána zcela otevřela a oni vyrazili ven.