Astra zapila prášky a konečně se usmívala. Sice to dokázala i předtím, ale nyní se jednalo o čistý, ničím nezastíněný smích. Xavier s úlevou vydechl. Pokud by ta medikace nezabrala, pak netušil, co dalšího dělat.

Kromě prášků k nim do kajuty dorazil i malý displej podobný Toustovi, jen s tou výjimkou, že neměl žádnou vrtulku. Dívka si na něm mohla pustit nejnovější vzkazy od krále s královnou, kteří nyní pobývali na planetě Akwantufo II, a Xavier je tak poprvé spatřil na vlastní oči.

Působili mile, alespoň tak by je popsal. Jako milé dospělé. Nespatřil na nich nic výrazného. Astra zdědila oči po tatínkovi, jinak byla celá po mamince. I ty vlasy měly podobně husté a kudrnaté.

Z displeje se na ni usmívali, o rituálu vůbec nemluvili. Vzpomínali, jak se jí na nějakém slavnostním ceremoniálu povedlo zarecitovat básničku, a jak jim jako malá pobíhala po královských zahradách. Také opakovali, jak moc ji mají rádi. A že jsou na ni pyšní. Xavierovy výčitky tak jen o něco zesílily.

Její rodiče ji milovali a on se ji od nich chystal odvést pryč. A to jen proto, že mu jejich zvyk přišel ohavný. Jenže on ohavný vlastně byl! A co, že se jednalo o zcela odlišnou kulturu? Nemůže jim tu holčičku vydat. Nemůže ji ztratit.

Toust jim ještě ten večer pustil kreslenou pohádku z planety Akwantufo. Hodně Xavierovi připomínala vyprávění z domova. I zde hrála hlavní roli princezna, podobná těm, které znal z pozemských pohádek.

Hrdinka uměla mluvit se zvířaty, z nichž některá dokonce poznával. Takové psy a kočky identifikoval s jistotou, u jiných dokázal alespoň říct, z čeho se skládají. Třeba rybí veverka, ta mu na tom všem přišla asi nejzajímavější. Hlava zlaté rybičky, šupinaté tělo a k tomu packy s blánami a dlouhý, chlupatý ocas. Hned přemýšlel nad tím, jaká část z toho zvířete bude jedlá. A která by mu nejvíc chutnala.

V polovině pohádky usnul, takže nepostřehl její konec. Věděl jen, že si ta princezna zpívala u jezírka a chtěla získat pomoc nějaké vodní čarodějnice. Ale co se dělo dál, čert vem.

Probudil ho až Toust svým něžným: „NASTAL DEN D, PANE!" Za což ho chtěl přirozeně prohodit oknem. Kdyby tedy v kajutě nějaké měl.

„T-mínus 17 hodin 12 minut, pane."

Xavier si na odpověď jen přetáhl polštář přes hlavu.

„Nastal den D, pane!" zopakoval Toust, jako by snad jeho první hlášení mohl přeslechnout.

Přitom se ta zpráva musela dostat až do kuchyně.

„Proč mi jednou k probuzení nezahraješ třeba nějakou písničku?" zanaříkal Xavier tlumeným hlasem.

„Pouze následuji instrukce, pane."

„A já ti řekl, ať na mě řveš?!"

„Požádal jste mě, ať vás vzbudím ‚rázně', pane."

„Ano, ale ať vzbudíš jen mě, ne polovinu osazenstva lodě!"

„Kajuty jsou zvukotěsné, pane."

„To je jedno."

„Negativní. Pokud jde o přenos zvuku a sílu hlasu, pak je tvrzení: ‚To je jedno.' Prohlášeno za neplatné."

„Ugh, s tebou je po ránu domluva. Viď, Astro?" zamručel s polštářem na hlavě. „Astro?"

Předtím si toho nevšiml, ale ten polštář mu přišel takový větší. A prázdnější. Kam se ta holka jen poděla?

„Ano?" ozvalo se z koupelny, odkud na něj vykoukla známá, vlasatá hlava.

Astra na sobě měla to známé, šedivé tričko s vlajkou České republiky a v puse žužlala kartáček. Další z Alfrédových „dárků", který jí však během pobytu moc nechyběl. Co Xavier pochopil, tak obyvatelé planety Akwantufo měli podobné hygienické návyky jako lidé, jen je nepotřebovali dělat tak často. Trochu jim záviděl. Sám se musel sprchovat minimálně jednou denně, jinak si přišel příšerně. A na záchodě by trávil i hodiny, kdyby ho matka pořád nevyrušovala.

„Děje se něco?" vydechla Astra, když si vyndala kartáček z úst a on ji objal. Netušil proč, zkrátka mu to tak přišlo správné.

„Bál jsem se o tebe," zašeptal jí do vlasů, které měly opět barvu oříšků.

„Proč?"

„Ani nevím. Jak je ti?" zamumlal, když se od ní odtáhl, a tehdy mu hlavou problesklo oznámení.

T mínus 17 hodin a něco k tomu.

Jen sedmnáct hodin a pár minut k tomu, než zanikne hvězda s planetou. Než se ukončí jejich meziplanetární sezení a jejich cesty se rozdělí. Xavier ji sevřel o něco pevněji a dívka překvapeně vydechla. Div mu kartáčkem nevypíchla oko, ale jemu to nevadilo. Najednou vůbec nevěděl, co je správné, či špatné.

„Je mi dobře. A dneska jsi nějaký přítulný," zasmála se a odložila kartáček zpět do koupelny. „Pročpak?"

„Zkrátka jen... Děsí mě, že za chvíli vše skončí."

„Konec? Copak my nepoletíme na planetu Zemi?" podivila se a usedla ke stolu, kde měla položený grafický tablet. „Myslela jsem, že budeme spolu. Nové dobrodružství, jen ty a já."

„Ano, samozřejmě, že ano, jen..." Xavier se odmlčel a sledoval, jak něco tvoří. „Jen..."

„Ano?"

„Stále máš rodiče, kteří tě milují a starají se o tebe. Nemůžu tě od nich oddělit, něco takového zkrátka... nejde."

„Nerozumím." Astra se zarazila v kreslení, tužku opírala o rám tabletu. „Chceš mě strýčkovi vydat?"

„Ne, já..."

„Ale proč? Zlobila jsem?" vzlykla a podívala se na tričko. „Je to proto, že jsem ti vzala oblečení? Nebo že používám tvoji koupelnu? Nechceš, abych spala ve tvé posteli? Protože já se polepším! Vůbec o mně nebudeš vědět, slibuji! Můžeš si pouštět dospělé věci a já se nebudu koukat!"

„Jaké ‚dospělé věci'?" ušklíbl se a přisedl si k ní.

„Já nevím... třeba politika?"

„Jsi princezna a spoluorganizuješ meziplanetární setkání. To se mi zdá politické ažaž."

„Aha. Tak filmy pro dospělé. Takové, kde je hodně násilí a křiku."

„A ty by ses nebála?" pousmál se a ona razantně zavrtěla hlavou.

„Ne! Teda možná. Trošičku. Ale zavřela bych oči a zacpala si uši. Nebo bych se schovala v koupelně. Jen mě, prosím, neopouštěj."

Poslední slova mu sdělovala s takovou naléhavostí, až se z toho nahrnuly slzy do očí i jemu. Vážně si myslela, že by ji po tom všem dokázal opustit? Nesmysl. S touto myšlenkou ji pohladil po „zraněné" ruce.

Jen chci, abys byla šťastná.

Jenže Astra ke štěstí potřebovala rituál. Alespoň tak mu to řekl Toust. I Hafhaf, ten kousavý ničema, se ho před tím snažil varovat. Sice dostala prášky na bolest, ale ta infekce, nebo ať už to bylo cokoli, se jí stále rozlézala po těle. Spatřil ty černé čárky, prasklinky, jak jí vykukují zpoza obvazu. Ještě včera večer na tom místě nebyly. Šplhaly a šířily se. Nedokázal je zastavit.

„Neopustím tě, ano?" zašeptal nakonec a opět ji objal.

„Slibuješ?"

„Slibuji."

Více si neřekli a zamířili rovnou na snídani. Astra se nepřevlékla, hrdě nesla tričko s vlajkou České republiky, jako by se již považovala za jejího občana.

„Po jídle se ale určitě budeme muset dojít převléknout," chopil se slova Xavier, když v duchu zhodnotil jejich outfity.

Ona v sepraném a vytahaném tričku, on ve sportovní mikině. Na tom nebylo nic moc reprezentativního.

„Ano, Xave!" zazubila se na něj a nacpala si pusu ovocem, zatímco on pohledem skenoval jídelnu.

T-mínus 16 hodin. Necelý den, než bude vše ukončeno. Tolik hodin, a přitom tak málo času. Přísahal by, že měl hlavu plnou i prázdnou zároveň. Nedokázal se na nic soustředit, pořád si musel poťukávat nohou, přesto jako by byl uvnitř mrtvý, unavený. A hlásek uvnitř něj mu našeptával, že má právo na život. Na ten skutečný život, co se musí prožít, a nejen žít.

Jeho oči se setkaly s těmi Hafhafovými. Skirčan mu však nevěnoval mnoho pozornosti. Pouze natočil hlavu na stranu a pokračoval v rozhovoru se svými druhy. Pokud by byl Xavier zlý, říkal by jim Woofwoof a Vrrvrr, jenže kdoví. Třeba se tak vážně jmenovali.

„A co bys dneska chtěla dělat?" zeptal se, když Astra dojedla. „Myslím tím, než si nás zavolají na tu velkou poradu, ze které zamíříme rovnou, no, tam," dodal a pokynul k oknu, odkud mohli spatřit hvězdu Sisire, která nyní připomínala gigantickou, rudou brzdící kouli, kterou znal ze závodu.

„Můžu si kreslit?" zeptala se a odložila prázdnou misku na stranu.

„Určitě ano. A ještě něco?"

„Ne, chci si kreslit," zazubila se na něj. „Mám velké plány, víš? Až dodělám tu mlhovinu, tak zkusím vymyslet vlastní vesmírnou loď. Takovou, která nás odnese, kam jen budeme chtít!"

„Aha, a určitě bude fungovat na duhu, co?" ušklíbl se Xavier a ona mu věnovala udivený pohled.

„Jak jsi to věděl?!" vypískla a narovnala se. „Že ty jsi mi koukal do plánů! To se nedělá, pane plukovníku!"

„Omlouvám se, Výsosti," pousmál se a též vstal. „Nebojte se, vaše tajemství je u mne v bezpečí."

„To bych prosila," odfrkla naoko ukřivděně a zvedla nosík nahoru. „A teď mě zaveď do mé pracovny, ať mohu učinit objev, který změní vesmír, jak ho známe!"

***

Astra si několik hodin tiše kreslila a až na pár výjimek takřka nevnímala okolní svět. Pohled od tabletu odvrátila jen ve dvou případech.

Prvním z nich se stala chvíle, kdy jim na dveře zaťukal Hafhaf a skutečně s sebou nesl tác se sušenkami. Skirčan se na princeznu usmíval, přesto působil ustaraně. Proč asi?

Podruhé se od tabletu odvrátila, když Xavier po jeho odchodu požádal Tousta, aby jim k tomu jídlu pustil nějaké písničky.

„To je vaše hymna?" zeptala se a pohlédla na obrazovku, kde se něco přehrávalo.

„Ne, to je Helena Vondráčková. Dlouhá noc se to jmenuje. A už jsi skončila?" dodal a natočil za ní hlavu. „Kreslíš to dost dlouho. Takové dvě hodiny určitě."

„Myslíš, že mi na největší vynález od tiskárny na sušenky mají stačit dvě hodiny?" zamručela Astra.

„A kolik času ještě potřebuješ?"

„Asi deset minut."

Xavier se pro sebe pousmál.

„Takže na ‚největší vynález, co změní celý vesmír, jak ho známe', ti stačí dvě hodiny a deset minut?"

„Přesně tak," sdělila mu s důležitým přikývnutím.

„Dobrá, dokonči to a převlékni se. Za chvíli vyrážíme na oběd, a hned potom je ta porada. Tak ať nejsme ve stresu."

„Provedu, plukovníku!"

Astra se opět ponořila do práce a dalších deset minut o ní neslyšel. Poté zavelel, že se jde převléknout do uniformy a až se vrátí, má být oblečena v těch slavnostních šatech a světe, div se, vážně se tak stalo.

Nic jim tedy nebránilo vyrazit na oběd. Vnitřní hlas, možná instinkt, mu totiž radil, že nějaké to jídlo budou potřebovat. A že jejich poslední porada bude ú-mor-ná. Jenže se spletl.

Jejich poslední schůzka se totiž ukázala být ještě větším zabijákem, než Xavier původně čekal. Kdyby mohl, napodobil by Hafhafa po prohraném závodu, a umlátil by si hlavu o desku stolu. Jenže pak by to musel Alfréd uklízet a to nechtěl. Toho androida měl rád. Vlastně všichni droidi byli docela fajn.

Zvedl pohled od kulatého stolu a otočil se ke zdi, kde stála Astra. Ta holka měla vážně štěstí, nemusela se do dění vůbec zapojovat, jen opět zaujala místo vedle Alfréda a držela ten podivný slib mlčení. Kdyby mohl, stoupl by si k ní. Jenže ne, každou chvíli musel o něčem hlasovat, aby se to dalo do zápisu.

Odkýval by i darování ledviny, kdyby to znamenalo, že vše skončí. Jak dlouho je tu drželi? Dvě, tři hodiny určitě. A ani pauzu na osvěžení nedostali! Jistě, zrovna nepotřeboval na záchod. Naštěstí. Ale co kdyby náhodou? Nepatří snad pauza mezi základní lidská práva? Či snad meziplanetární schůze fungují na jiném, protilidském konceptu? Nebo si na něj jenom sprostě zasedli?

Když konečně zazněla slova týkající se ukončení toho šíleného teátru, div nezvolal: „Halelujá!" Nejraději by vyběhl ven z toho zatraceného sálu a už se k tomu neméně zatracenému stolu nikdy nevrátil, jenže jim bylo oznámeno, že nyní nastal čas vzdát hold místu, které se stalo kolébkou prvního zaznamenaného inteligentního života.

„Jak se cítíš?" zeptal se Astry, která opět stanula po jeho boku.

Na sobě měla slavnostní šaty, u kterých by znalec mohl určit odstín, ale pro něj to byla jen „tmavě modrá, docela pěkná barva". Vlasy měla „zhasnuté", vypadala přesně, jak si ji pamatoval. Jen oči se jí od prvního setkání změnily. Z původní zelené se z velké části držely ve zlaté barvě. Nekomentoval to.

„Princezny se nijak necítí," odpověděla mu Astra s lehkým úsměvem a chytila ho za ruku. „Jen odvádí svou práci. Pro dobro lidu."

„Ugh, tuhle frázi jsem nikdy neměl rád," ošil se.

„Proč?"

„Protože lidé snadno zapomínají. Pochybuju, že byste v tomto ohledu byli jiní. Konej dobro pro masu anonymních tváří a rychle se na něj zapomene. Udělej chybu a nikdy ti ji neodpustí. Nesoustřeď se na ostatní, mysli hlavně na sebe. Takhle to dělám já."

„Opravdu?" nadhodila s potutelným úsměvem. „A myslel jsi snad na sebe, když jsi pomohl těm lidem v roji meteoritů? Nebo když jsi mi nabídl azyl? A uspořádal to mimořádné setkání pro velvyslance planet, na které se obvykle zapomíná?"

„Tyhle věci byly jiné, já..." Xavier se nervózně podrbal po vlasech. „Přišlo mi to jako povinnost."

„Povinnost dobrého člověka!" sdělila mu vítězným tónem. „Každou věc, kterou jsi tady provedl, jsi dělal pro ostatní. Ne pro sebe, ani pro zisk. Myslel jsi na blaho lidu, který ani nebyl tvůj! Víš, Xave, není tajemstvím, že jsme tady každý jiný. Museli jsme tě děsit, ale ty jsi nás stejně přijal. A kvalita tvora se pozná dle toho, jak nahlíží na odlišnosti. Přijal jsi nás!" zopakovala s nadšením, které v něm vyvolalo lehký smích.

„Zase tak moc nejásej. Tvoje vlasy mě ještě pořád tak trochu děsí," ušklíbl se a ona mu věnovala úsměv od ucha k uchu.

„Vím," přikývla.

„Ale nevyměnil bych je za nic na světě. To víš taky, že?"

Astra mu na to nic neodpověděla, přesto jako by se stalo.

Vím.