Nastal čas večeře, s čímž se pojila i jistá nepříjemnost v podobě nutného setkání všech cestujících v jídelně. A to včetně závodníků. Tohle nebude hezké.

Ne, že by snad Xavier nebyl s výsledky spokojený. Právě naopak, ta divoženka působila sympaticky. Zatímco on hrál v zasedací síni TUVE, ona se věnovala tréninku na trati. Strávila tím několik hodin, jeho by takové úsilí zabilo. Lepšího vítěze si zkrátka nemohli přát.

Podobně jako u živé vody Ulin se ani jména divoženek nedala pořádně vyslovit, a tak mu prozradila alespoň zvuk, který si zvolila pro komunikaci s okolím. Říkala si Sis. Jejich vedoucí se jmenovala Miki a doprovod Hamin a Fled.

Divoženka Fled se řadila k mužům, nebo alespoň tak o ní Sis mluvila. Zvláštní, mezi těmi postavami v šátcích by nepoznal rozdíl. Barvy měly odlišné dle funkcí a zdálo se, že když se na planetě Sakrapes někdo dočká povýšení, dostane k tomu i nové oblečení.

Pokud však šátky skutečně patřily k částem jejich těla, pak se změna barvy rovnala schůzce u kadeřníka? Nebo se rovnou jednalo o plastickou operaci?

Jen červená a spousta zelené, více z divoženek neznal. Takže jaký muž? Ale kdoví, jak se vlastně tyto bytosti rozmnožovaly. Ptát se jich na to nebude, vždyť byly v okolí děti. Alespoň jedno ano. A to si povolený počet dvojsmyslů a nevhodných vtípků již odbylo.

Večeře se nesla opět ve formě švédského stolu, jen s tou výjimkou, že přibylo ovoce. Zřejmě v kuchyni nechtěli, aby se jim zkazilo. Přeci jen, jejich cesta se blížila do zdárného konce. Už zítra stiskne Astra s divoženkou Sis tlačítko, kterým spustí kontrolovatelný zánik hvězdy Sisire. A něco uvnitř mu napovídalo, že se bude jednat o nezapomenutelný zážitek.

„Pustíme si před spaním zase nějakou pohádku?" zaprosila Astra, zatímco dojídala mini chlebíčky podobající se lodičkám. Hlava jí zářila jako žárovka, ale na něco takového si už stihl zvyknout.

„Pohádku? Minule to byl záznam života hvězdy Sisire," ušklíbl se Xavier a ukousl si z toustu.

Od Astry si nechal dvakrát ověřit, že je ta věc dělaná jako jejich chleba se zapečeným sýrem a kečupem. Díky tomu měl jistotu, že se vyhne vesmírnému průjmu, který ho strašil už od prvního dne podobně jako jeden vrčící muž, kterého se nyní snažil ze všech sil ignorovat.

„Navrhuji pustit si dneska něco pozitivního," mlaskl ve snaze pročistit si hlavu. „Mají Akwantufované nějakou klasiku, kterou si vypráví před spaním? Něco s dobrým koncem?"

„Ano!" Astra rozhodně přikývla.

„Výborně, tak necháme Tousta, ať to najde a bude. Nebo ještě lépe" dodal, když viděl, jak se k nim blíží nezvaná a nanejvýš chlupatá návštěva. „Běžte s Toustem napřed. Nalaďte to a třeba si i nechte přinést popcorn. Já vás doženu."

„A co je to popcorn?" zaváhala, ale on ji tichým pohledem pobídl k pohybu.

Musel v tu chvíli působit neskutečně přísně, protože dívčina neprotestovala, a i s Toustem zamířila k východu z jídelny. Ani si nevšimla, že k jejich stolu míří Hafhaf, a asi to tak bylo lepší. Poslední, co si Xavier přál, bylo zatáhnout ji do střetu, který se nezvratně blížil.

Nemusel být přímo věštec, aby poznal, že Hafhaf neměl čisté úmysly a přišel ho jen dráždit. Na tváři se mu při tom uvědomění objevil lehký škleb. Že by ho tak moc žrala ta prohra?

Když si k němu Hafhaf konečně přisedl, tak Xavier bojoval se škodolibým smíchem. Ten Skirčan to projel na celé čáře, a jen kvůli němu! Pozemšťanovi! Přechytračil ho „hloupý člověk", ó, jak jen ho to muselo bolet.

„Co tady provádíš, pozemšťane?" zasyčel na uvítanou a Xavier jen zlehka pokrčil rameny.

„Večeřím. Co děláte vy?" odpověděl s úsměvem, který by mohl být snadno zaměněn za provokaci.

„Sebral jsi mi vítězství. Ten hák jsem získal za pět nasbíraných hvězd. Měl jsem bonusové body, ty ne."

„Pravda, ale všechny ty nasbírané hvězdičky vám stejně byly k prdu. Teda k ničemu." Xavier navodil zdvořilejší tón a zlehka si ukousl z toustu. „Vhíte, hasi se v tom dá najhít něhjaké pohučení," pokračoval s plnou pusou a Skirčan mu bez varování vyrazil chleba z ruky.

„Hele!" vyhrkl, když mu jeho toustík spadl k nohám, a zprudka se napřímil. „Proč jste to udělal?!"

„Protože se chováš jako nedospělý fracek!" rozlítil se Hafhaf, až mu od huby létaly sliny.

Oba byli připraveni k bitce, v Xavierově případě spíše k pořádné hádce, když zamrzli. Jídelna ze vteřiny na vteřinu ztichla a hosté se zvedli ze židlí, ale ne kvůli jejich střetu.

„Astro?" vydechl Xavier, když spatřil dívku, jak se v mírném předklonu opírá o zeď. „Co se děje? Potřebuješ pomoc?"

„Bolí," hlesla, zatímco se držela za obvázanou ruku.

„Jak moc?" pokračoval a dřepl si k ní. „Na škále od 1 do 5, kdy jednička je jako drcnutí během tancování a pětka je... já nevím... uříznutá ruka. Jak moc to bolí?"

Astra potáhla nosem a věnovala mu uslzený pohled.

„Asi čtyři?" špitla.

„No, a neměl bych ti tu ruku teda rovnou uříznout?" nadhodil s úsměvem, a i ona se rozesmála. Slabě. Unaveně. Ale zasmála se.

„Teď už... jenom tři," dodala s lehkým úsměvem a objala ho kolem krku. „Odneseš mě k nám?"

„Samozřejmě," přikývl a vzal ji do náruče. „Kdo jsem, abych našemu invalidovi odpíral přání. Bude v pořádku, že?" dodal k Alfrédovi.

„Rituál," odpověděl android, jehož oči stále svítily klidnou modří.

Po tomto oznámení odkráčel pryč a nezdálo se, že by se chystal svůj výrok nějak doplnit. Samá tajemství, pomyslel si Xavier mrzutě, ale dále se tím nezabýval. Nebo se tím alespoň zabývat nechtěl a odchod Hafhafa ke zbytku své smečky, či jak se skupiny vlčích lidí nazývaly, mu v tom hodně pomohl.

Než ji donesl zpět do kajuty, tak se dívce vrátila barva a již se tolik netřásla. Přesto by přísahal, že se mu ztrácela před očima. Že jí něco chybělo. Najednou působila tak bledě a její zelené oči výrazně zezlátly. Že by nějaká forma mimozemské chřipky?

„Mohu ti nějak pomoci?" zeptal se, když ji usadil na postel.

„Ne, já... V kajutě mám prášky. Na bolest. Maminka říkala, že se to může objevit, ale myslela jsem si, že je nepotřebuji."

„Alfréd zmínil rituál. O co přesně jde?"

Astra se chystala k odpovědi, ale to už mezi ně vletěl Toust.

„Negativní!" Div na ně nehulákal. „Zákaz sdělovat informace týkající se rituálu!"

„Ale vždyť Astra –"

„Negativní!" Toust ho opět přerušil, a pokud by nebyl strojem, pak by si Xavier troufal tvrdit, že v jeho hlase zaslechl i jistou naléhavost. „Vedení zakazuje přenos informací týkající se rituálu planety Akwantufo a královské rodiny. Zamítnuto! Zamítnuto!"

„Ale proč?" podivila se Astra a zaměřila se na TAFPINa. „Proč se Xav nemůže dozvědět všechno?"

„Vzkaz od vedení: ‚Různé kultury mají různé zvyky, z nichž některé nemusí dávat smysl a mohou být považovány za zlé a špatné. Rituál planety Akwantufo mezi ně spadá. Nedovolte, aby se o něm plukovník Omáčka dozvěděl. Rituál musí proběhnout, jedině tak bude princezna šťastná.' Zde zpráva končí."

Xavier Tousta mlčky poslouchal, a přitom si tiskl ret mezi zuby. Tak toto si o něm matka myslela? Že neunese pravdu? A pokusí se tomu všemu zabránit?

Vlastně ho odhadla docela dobře. I s těmi kusými informacemi, co se k němu dostaly, vzal Astru pod ochranná křídla. Ujal se jí a nyní plánovali společnou cestu domů, na planetu Zemi. Přál si pro ni dlouhý a bezpečný život. Jen další narozeniny. Kolikáté, že měly být? Deváté? Co by na přání, aby dítě oslavilo deváté narozeniny, mohlo být špatného?

„Zmínila jsi, že máš prášky na bolest," změnil téma a dívka zlehka přikývla. „Nechám pro ně poslat. Předtím bylo vidět, jak se trápíš. Nedivil bych se, kdybych teď za dveřmi našel Hafhafa se sušenkami pro lepší náladu. Co tvá ruka?" dodal a pohlédl k obvazu.

„Nevím, bojím se na ni podívat," hlesla a on si k ní přiklekl.

„Pak se na ni podíváme společně," zašeptal s co nejvíce klidným hlasem a přejel prsty po obvazu.

Astra sebou necukla, takže ji to zřejmě nedráždilo. Dal se tedy do opatrného rozvazování, odkrýval jednu vrstvu za druhou, dokud jej celý nestáhl a nespatřil odhalenou kůži.

Nahlas polkl, přičemž se snažil nedat na sobě znát znepokojení. Přesto mu přišlo, že na předloktí zírá s více vytřeštěnýma očima, než je zdrávo. Ta kůže, bledá kůže jako od porcelánové panenky, na sobě nesla černou, rozvětvenou čáru. Připomínala mu prasklinu, která rostla a rozrůstala se dále po těle.

Pamatoval si, že ji u bazénu měla jen na zápěstí. Nyní se táhla po předloktí až k lokti a větvila se všemi směry. Jako by se chystala dívku pohltit.

„Je to vážné?" špitla Astra.

To máš snad vědět ty, ne?!

Xavier se zhluboka nadechl. Připravoval si ta správná slova, ale nedokázal je najít. Potřeboval něco, co shrne její situaci, ale zároveň ji to nevyděsí. Takže věta: „Praská ti ruka." Nepřipadala v úvahu, tím si byl jist.

„Stále tě to bolí?" odpověděl jí na otázku otázkou, zatímco ji hladil po hřbetu ruky.

„Už je to mnohem lepší," pousmála se.

„Výborně."

Xavier se narovnal a poslal po Toustovi informace, které měly být předané Alfrédovi. Potřebují prášky na bolest z její kajuty a také novou rolku obvazu. A ať jim k tomu přibalí i dezinfekci. Jen tak, pro jistotu. Poté si nechal od Tousta sdělit čas.

T-mínus 26 hodin, 43 minut.

Blížil se konec. A on si poprvé za celou dobu pobytu na lodi nebyl jistý, zda je na něj připravený.

***

Už tušíte, kam mířím? Od velkého finále nás dělí jen dvě kapitoly!