„Huh, volal mě někdo?" Xavier si zívl do zvuku bušení na dveře a pomaličku se protáhl. „Hned jsem tam!"

„Ty smradlavý pozemšťane! Otevři, ať ti můžu ukousnout hlavu!" povzbuzoval ho tlumený hlas.

Skirčané.

„Ehmmm, když nad tím tak přemýšlím, tak se tu asi ještě chvilku zdržím. Ale díky za návštěvu!" zvolal a odtáhl se od dveří. „Touste? Co se to tam venku děje?"

„Máte problém, pane," oznámil mu displej, který k němu přeletěl.

„Díky, tohle jsem už stihl poznat. Ale o co jde?"

„UNESL JSI PRINCEZNU!" pokračoval ten vlčí muž podrážděně, avšak Xavier jen důležitě zvedl ukazováček a zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, ne, něco takového bych si určitě pamatoval," zamumlal a zadumaně si poťukal na bradu. „Musí v tom být něco jiného."

„Diplomaté se sbíhají k vašemu pokoji, pane," pokračoval Toust.

„Ano, ano, děkuji za informaci."

„Připravují se na vaše lynčovaní, pane."

„Vážně zajímavé," zamumlal a sehnul se k zavazadlu, které měl nyní otevřené a zčásti vybalené.

„Skirčané vám chtějí ukousnout hlavu."

„Hmm, hmm," přikývl, aniž by jeho slovům věnoval větší pozornost.

Když uvnitř kufru nic zajímavého nenalezl, rozhlédl se po kajutě ve snaze najít další stopy. Zkrátka cokoli, co by mu napovědělo, proč si ty bytosti tam venku proti sobě poštval.

„OTEVŘI TY DVEŘE!" zahřměl Skirčan, dost možná vedoucí celé jejich výpravy.

Nikdo s takovým hlasem nemohl sloužit na nižších pozicích, takhle řvou jen velitelé. A pokud ho paměť nešálila, pak měl dotyčný „velitel" i zatraceně masivní postavu a ostré zuby.

Proboha. Jestli si nedá pozor, pak by o tu hlavu mohl vážně přijít! Zhluboka se nadechl a rozhlédl se kolem. Kufr měl vybalený a věci poházené po kajutě. Něco takového není normální.

„Pověz, Touste, to jsem vybaloval ze spaní?"

„Ne, pane."

„Aha, tak proč mám..."

„Ale princezna Astra ano."

„Cože?"

Tehdy se z chodby ozval další hlas.

„Jen prosím, uklidněte se," oslovil všechny přítomné Alfréd, ten android, který mohl i nemusel stát na jeho straně. „Vše se jistě vysvětlí."

Na odpověď se ozvalo množství nadávek a Xavier proklínal překladatelský okruh, který mu mohl všechny ty řeči v reálném čase vysvětlovat. Jako „matko-souložník" být veden opravdu nemusel. Vždyť přeci vůbec nic špatného neudělal! Tak se jim ztratila princezna, no. Takové věci se holt stávají. Dělají, jako by ji snad měl v posteli, nebo co!

„Leží pod vaší postelí, pane," oznámil Toast a provedl mu otočku kolem hlavy. „Chcete navést?"

„Ne, děkuji. Zvládnu to sám," odsekl a dřepl si k zasunutému úložnému boxu.

Již se chystal celé té záležitosti přijít na kloub, když ho z chodby opět někdo vyrušil.

„Pane plukovníku Omáčko," ozval se Alfréd. „Prosím, otevřete. Provedeme pouze rutinní kontrolu."

Kontrolu?! S vytřeštěnýma očima pohlédl k otevřenému kufru, do kterého vrátil několik věcí, povětšinou spodní prádlo. Ostatní nechal poházené po kajutě. Hlavu mu totiž plnily jiné myšlenky než ty na úklid.

„Hned jsem u vás!" vyhrkl a urychleně zavřel kufr. „Jen jsem právě vyšel ze sprchy!"

„Kecá!" ozval se Skirčan. „Smrdí pořád stejně."

Vážně? Xavier si přičichl k podpaží. Možná si tu uniformu měl před spánkem sundat. Ideálně i přeprat. A vzít si na sebe to navrhované pyžamo, ale co už. Minulost sice změnit nemůže, ale do své budoucnosti by snad trochu mluvit mohl!

„Pane plukovníku, pokud nám neotevřete, budu nucen použít univerzální kód," pokračoval Alfréd a on si smířeně povzdychl.

„Ehm, tak ano. Dobře, už jdu," zamumlal a přistoupil ke dveřím. „Vydržte."

Xavier položil ruku na blízký sken a dveře pokoje se otevřely podobně jako u výtahu.

„Vyčenichám ji," ozval se Skirčan, který přesně odpovídal Xavierově představě.

Diplomat měl na sobě kápi, nicméně kapuci již stihl shodit, takže celý svět mohl vidět jeho zářivě žluté oči, které až s animální zuřivostí poletovaly po okolí. Nebo spíše jen jedno oko, přes druhé se mu táhla jizva a on jej měl povětšinu času zavřené. Mohl na něj být slepý? Třeba, kdyby si Xavier stoupl na tu správnou stranu, tak ho neuvidí!

Ale zase by jím mohl být vyčenichán. Zatracený čumák. Fungovaly na Skirčany podobné triky jako na žraloky? Že by ho třeba pinknul do čenichu a utekl mu?

Tuto teorii si však bohužel (bohudík) nestihl ověřit, protože Alfréd vlčího útočníka včas zachytil. Položil před něj svou kovovou paži zakončenou černou, gumovou rukavicí, kterou zarazil jeho pohyb.

„Negativní," oznámil mu android, přičemž své prsty důležitě protáhl. „Každá kajuta je soukromým prostorem, který je chráněn podobně jako velvyslanectví. Pouze já smím vstoupit, povolení od organizátorů akce, krále a královny planety Akwantufo, nyní sídlících na Akwantufo II."

Po těchto slovech vstoupil do kajuty a zavřel za sebou dveře.

„Skrýváte zde princeznu Astru, plukovníku?" oslovil Xaviera, který jen hlasitě polkl.

Moc dobře tušil, jak by měl odpovědět, ale vůbec se mu do toho nechtělo. Co mu to vlastně Toust řekl... Že za něj ta princezna vybalovala? A že se mu nyní skrývá pod postelí? Pokud by se pravda dostala ven, pak by z toho mohl být diplomatický incident jak tele!

„Neunesl jsem vaši princeznu," sdělil mu nakonec s co nejpevnějším hlasem.

Kdoví, jestli ti moderní androidi v sobě nemají zabudovaný i detektor lži. Musel být opatrný.

„A máte ji zde?" pokračoval Alfréd tím protivně příjemným hlasem, zatímco oči měl stále modré.

Xavier však tušil, že se jejich barva může při nevhodné odpovědi velice rychle změnit. A na zářivě rudou, která se nesla ve znamení povstání strojů, opravdu neměl náladu. Vždyť ještě neměl snídani!

„Jestli je tady? Já nevím. Ještě jsem to... nekontroloval," hlesl a android přešel k nyní zavřenému kufru.

„Otevřete to zavazadlo, prosím," požádal ho a Xavier odevzdaně přikývl.

Poté, co byl jeho kufr prohlášen za princezen prostý, se Alfréd vydal do koupelny, kde se podíval do sprchového koutu. Nevynechal dokonce ani záchod, jako by snad mohl Xavier princeznu spláchnout. A když zde skončil, vydal se k rozestlané posteli.

„Vše se zdá být v pořádku. Za vzniklé potíže se omlouváme."

„Opravdu? Tedy... Jistě, v pořádku," vydechl s úlevou.

Dokázal to! Android se otočil zpět ke dveřím. Jednou nohou stál v chodbě, už byl téměř venku, když ticho kajuty narušilo drobné pšíknutí.

„Kdo to byl?" zeptal se Alfréd a obrátil se zpět k posteli. „Máte zde někoho dalšího?"

„Ne, já... Teda ano, asi ano," povzdychl si poraženecky a sehnul se k posteli, pod kterou ležel úložný box.

Chytil se jeho stěny s cílem vytáhnout jej na světlo, a ve stejný moment mu někdo z druhé strany prosebně přejel po ruce. Ty prstíky se třásly a Xavier by přísahal, že skrze drobný, temný průzor zahlédl i ztrápené oči. Ta osoba uvnitř se... bála?

Zarazil se. I přestože mu dávalo smysl pokračovat, nedokázal se k tomu přimět. Vždyť to gesto... Někdo se v tom boxu krčil. Netušil, zda zrovna princezna, ale ať to byl kdokoli, nechtěl být objeven.

„Touste?" oslovil svého pomocníka, který k němu okamžitě přilétl. „Řekni mi něco víc o zdejším pravidle soukromí pro kajuty. Je možné někomu poskytnout dočasný azyl?"

„Azyl. Vyhledávám." Toust mu provedl půlkruh kolem hlavy. „Osoba pronásledovaná domovskou zemí najde ochranu v jiné. V kontextu meziplanetární konference fungují kajuty na lodi Sindibád jako samostatné jednotky lomeno vyslanectví. Žádost o azyl možná. Narušení kajuty by znamenalo vyhlášení války."

„V tom případě se zde s Alfrédem rozloučíme," řekl Xavier a opět se narovnal. „Prosím, doprovodím vás ke dveřím."

„Ale prohlídka ještě nebyla dokončena!" bránil se android, jenže to už jím byl veden ven.

„Jsem si jistý, že princeznu najdete. A něco mi říká, že od ní brzy objevíte zprávu týkající se toho ‚azylu'. Nebo něčeho podobnýho."

Po těchto slovech za poněkud zmateným androidem, jehož oči nyní zářily zeleno-žlutě, zavřel dveře a svezl se po blízké stěně až na zem. Z chodby k němu doléhaly zvuky nespokojenosti doplněné o zvířecí funění. Ti se jen tak nevzdají. Půjdou po něm. Zničí ho!

Ztrápeně se chytil za hlavu. Tohle je snad zlý sen. Noční můra, ze které se probudí a najde svůj kufr nerozbalený a osobní prostor nedotčený. Žádný chaos ani vlčí vrahoun za dveřmi! Žádný mimozemský vladař pod postelí! Jen klid a mír, přeje si toho snad moc?

Jeho temný myšlenkový vír dostal podobu nekontrolovatelného tornáda, které se chystalo smést i ty poslední zbytečky soudnosti, co mu zůstaly. Musí se uklidnit. A přijít na to, co se tady sakra stalo!

Opět přistoupil k úložnému prostoru pod postelí. Znovu se chytil jeho okraje, avšak tentokráte již nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu s nezvanou formou života. Mohl tak nikým nerušen povytáhnout bednu na světlo. Tehdy na něj skutečně vykoukla něčí hlava.

„Děkuji vám," pípla dívka, ze které mohl spatřit jen zvědavé, zelené oči pozorující ho zpoza kápě.

Držela se okraje bedny a přikrčená jej pozorovala. Kůži měla podobnou jako on, lidskou. Celkově působila jako člověk, jenže Xavier věděl, že se tím nesmí nechat zmást. On je tu jediný pravý pozemšťan. On a možná ten muž, co držel mluvící skleničku. Nikdo jiný zde nepatřil mezi lidi, musel si to neustále opakovat.

Nikdo jiný není členem jeho rasy.

„A také... Omlouvám se, pane plukovníku," špitla dívka a vylezla ven. „Použila jsem univerzální kód, abych se k vám dostala. Měla jsem počkat na vaše svolení, ale bála jsem se, že byste mi jej nedal."

„To si pište, že bych vám ho nedal," povzdychl si Xavier a usedl zpátky na postel.

Dívka smutně přikývla a sundala si kapuci z hlavy. Odkryla tak husté, zlaté vlasy, které nyní doslova zářily.

Výborně, místo princezny se mu do kajuty nastěhovala ohromná lampa. Jako by se opět ocitl v té strašné jednací síni. Copak nebyla k dostání nějaká nesvítící princezna?

„Proč jste tady?" pokračoval Xavier a nenápadně si zakryl oči.

„Z důvodu, který jste už stihl poznat," odpověděla mu dívka s lehkým úsměvem a pohlédla ke dveřím. „Hledám zde azyl a vy jste asi jediná osoba, se kterou se zde mohu domluvit."

„Někdo vám chce ublížit?" zamručel a princezna zlehka přikývla.

„Těžko se to vysvětluje, ale zánik hvězdy Sisire s sebou přináší jednu... nepříjemnost. Lidé Akwantufo mají za úkol obnovovat hvězdné nebe, alespoň tak se to u nás říká. Splácíme tím dluh nebesům. A když nějaká z hvězd zanikne, objeví se ‚vyvolený', který její místo zaujme. Promění se a... Chtějí mě obětovat," zašeptala téměř neslyšně. „Až hvězda Sisire zanikne, mám za úkol zaujmout její místo. Mí rodiče na lodi nejsou, takže mě rituálem provede strýc z planety Skirk. Obětuje mě," fňukla.

„Tím ‚strýcem' myslíte asi toho nevrlého vlčího chlápka, co u mě teď strašil, že?" povzdychl si Xavier při vzpomínce na jednoho velice podrážděného Skirčana.

„Ano. Donutí mě proměnit se ve hvězdu, ale já nechci, pane... plukovníku." Z pláče začala škytat a její slova se stávala nesrozumitelnými. „Nechci, ale... nikdo tady... mě... nepo-slou-chá. Prosím, udělá-ám cokoli-i-i, jen mě... jim... nevydávejte-e."

„Ale já..."

„Prosííím," zanaříkala a poklekla před ním.

Ruce si položila na stehna a hlavu sklopila, až se čelem téměř dotýkala podlahy.

„Na mé domácí planetě je toto bráno jako gesto nejvyššího respektu. Můj život je ve vašich rukách, pane. Pokud budete chtít, tak vážně odejdu. Zmizím a už o mně neuslyšíte," dodala a celá se roztřásla. „Udělejte, co vám přijde správné."

Xavier se opatrně narovnal a provedl od ní pár kroků. Princezna se ani nehnula, jen mlčky klečela na podlaze a zírala do země. Když dorazil na loď, netušil, jakým směrem se jeho návštěva vydá, ale tuto možnost by ze všech čekal asi nejméně.

Nejjednodušší by bylo to dítě vystrčit ze dveří a dělat, že k jejich rozhovoru nikdy nedošlo. Vždyť, co by na to řekli její rodiče? A ten Skirčan? Určitě mají vše naplánované, takže nějaký azyl stejně nic nezmění. Pokud budou chtít, najdou způsob, jak princeznu odvést. Azyl, neazyl. Když se jí zbaví nyní, ušetří si trápení. Přesto se přistihl, jak se obrací na Tousta a ptá se ho na poněkud zbytečnou otázku.

„Kolik času zbývá do zániku planety Akwantufo?" zeptal se a Toust se po zaslechnutí této otázky rozzářil.

„T-mínus 65 hodin, 31 minut, pane."

„Výborně, takže –"

„T-mínus 65 hodin, 30 minut, pane."

„Jasně, jasně, to není podstatné."

„Omyl, každá vteřina se počítá, pane."

„A proto mi to hlásíš jen na minuty? Dobře, ale teď už buď tiše, ano? Mluví spolu dospě... živé bytosti," opravil se při pohledu na postavičku, která před ním tiše klečela. „Už můžete vstát, prosím, neblbněte mi tady... Výsosti. A vůbec, kolik je vám let?"

Princezna se s úsměvem narovnala.

„Můžete mi říkat Astro, pane plukovníku. A je mi osm let. Brzy devět."

„Jak brzy?" zeptal se a ona si utřela slzy do rukávu.

„Ne dost brzy, jestli mi rozumíte," špitla a přerývaně se nadechla. „Mohu tedy s vaší pomocí počítat?"

„Můžete tu přenocovat," zamručel a dívenka se na něj po zaslechnutí těch slov bez varování pověsila.

„DĚKUJI, PANE!" vypískla, zatímco se ho držela. „Nezklamu vás, uvidíte. Ani nepoznáte, že tady jsem. Vůbec o mně neuslyšíte!"

„Jistě, jistě," povzdychl si a téměř okamžitě začal v hlavě přehodnocovat své rozhodnutí.

„Takže, Výsosti, teda Astro, pokud ti nevadí spát na zemi, nebo tadyhle v té bedně, tak je asi vše v pořádku."

Dívka nadšeně přikývla a lehla si do vytaženého úložného prostoru. Kápi si shrnula pod hlavu, použila ji jako improvizovaný polštář a z nějakého důvodu ten pohled Xavierovi znemožnil odpočívat.

„Počkej ještě. Podívám se, jestli ti nemůžu půjčit něco měkkého," zamumlal a přešel ke kufru, odkud vytáhl chlupatý ručník. „Stačí tohle? Přijde mi to dost dobré, ne?"

„Určitě. Děkuji, pane plukovníku."

„Říkej mi jménem: Xavier."

Astra opět přikývla a ulehla zpátky do bedny. I on zaujal své místo na posteli a požádal Tousta, ať jim zhasne. Jakmile se však kolem rozhostila tma, tak si něco uvědomil.

„Astro?" zamručel a přikryl si oči dlaní.

„Ano?"

„Můžeš si zhasnout ty vlasy?"

„Ach..." Dívka se dotkla zářivých kudrlin. „Omlouvám se, svítí mi vždy v noci."

„Ale ve vesmíru je noc pořád, ne?"

„Opravdu? Pak to bude ovlivněné časem. Den má dvacet čtyři hodin a vlasy mi září vždycky v noci, takže dvacet čtyři děleno dvěma... Dvanáct! Vlasy mi září každých dvanáct hodin!" sdělila mu s nadšením žáka, co právě vyřešil obtížnou slovní úlohu. „A vychází to na noc, kdy se spí. Omlouvám se, plukovníku," hlesla a položila si ruce na hlavu, aby ji trochu zastínila.

„V pořádku. A je to Xavier," opravil ji s tváří skrytou v polštáři. „Dobrou noc, Astro."

„Dobrou noc i tobě, pane Xaviere!"