Když se za ním Astra v doprovodu pana Akvárka a Hlemýždě vrátila, hned se vyptávala, jak jeho rozhovor s Hafhafem dopadl a zda už jsou kamarády. Slovo „kamarádi" mu sdělovala s nepokrytým nadšením, zdálo se, že přesně tento nástroj na ni strýc vytáhl, aby ji od něj dostal. Namluvil jí, že se chce usmířit, a poté začal Xaviera peskovat jako školáka, přičemž mu dokonce hrozil smrtí. Jako by opět prožíval hodinu matematiky.

Xavier se pokusil dát dohromady nějakou slušnou odpověď. Hafhaf zmínil, že má každý život svůj smysl i svou důležitost a on si domyslel, že v jeho případě je ona „důležitost" srovnatelná se zrnkem písku na pláži a „smysl" má asi stejný jako žvýkačka přilepená na podrážce. Být to na Skirčanovi, jistě by už dávno skončil vhozený do chladné náruče vesmíru jako kus mezihvězdného odpadu, který v jeho oku stejně od první chvíle představoval.

Nakonec jí pověděl jen to, že se mu jejich rozhovor nelíbil a už si jej raději nikdy nezopakuje. Poznámku o tom, že by měl radši v botách zrezlé hřebíky než na toho vlka znovu narazit o samotě, vynechal. I přesto se mu Astra po těchto slovech zdála jakási smutná.

„Aha," pípla na srozuměnou.

Bylo na ní vidět, že tyto zprávy nepřijímá s nadšením, avšak skleslé oči jí nevydržely dlouho, jak to ostatně u malých dětí obvykle bývá. Opět se rozzářila a začala mu povídat o všem, co se událo během jeho nepřítomnosti.

Zdálo se, že o nic závažnějšího nepřišel. Pouze ti důležití diplomaté, zkrátka špička celého osazenstva lodi Sindibád, měli speciální schůzku v jednací místnosti. Od všech ostatních se očekávalo, že si užijí volno. A on si ho tedy „užil", jen co je pravda. Bolelo ho celé tělo, a i pouhé dýchání mu způsobovalo nezvyklé potíže.

„A abych nezapomněla, Alfréd řekl, že tvou žádost o speciální schůzku už oficiálně zařadil do harmonogramu!" pokračovala Astra a on s podivem povytáhl obočí.

„A o jakou speciální schůzku by mělo jít?" zeptal se a pohlédl na Blopa s Levandulem, zda o něčem podobném neví.

„No, přeci ta, která se týká nižších... tedy," Astra se na moment odmlčela, „která se týká té druhé skupiny diplomatů. Planeta Země, Blop, měsíc Ganymede a trpasličí planeta Eris!"

„Aha, jo, tohle. Pak mu prosím vyřiď, že to může zrušit. Nějak mě přešla... nálada," zamručel a upřel pohled k oknu.

„Nesmysl, všichni se na to těší!" vyhrkla Astra, kterou ihned podpořily další dva hlasy.

„Princezna má pravdu," sdělil mu Levandule klidným tónem.

„Ano, pravdu pravdoucí!" přidal se Blop. „Ještě nikdy se nestalo, že by měla skupina nerozvinutých planet, trpasličích planet nebo měsíců vlastní setkání! Tohle zkrátka MUSÍ proběhnout!"

„Opravdu? No, a kdy přesně byste..."

„Zítra," doplnila se Astra. „Jak říkám, dneska jsi měl volno. Takže na rozbití hlavy sis nemohl vybrat lepší chvíli!"

„Jistěže," zamručel a pohlédl na Blopa. „Uklouzl jsem na tvém slizu."

„Ano, plukovníku," pípl Blop a zřejmě se o něj vážně strachoval, protože poprvé upustil od ležérního, neformálního tykání.

„A nemůžeš ho, já nevím, produkovat méně?" pokračoval Xavier pedantským hlasem.

„Blop při cestě tvoří sliz, ve kterém se dají najít zárodky Blopa. Díky tomu vždy najde cestu domů," odpověděl mu skleslým hlasem a Xavier s podivem povytáhl obočí.

„To mi chceš říct, že jsem ti uklouzl po dětech?!"

„Ne tak docela. A i kdyby, tak Blop je veliký, Blop odpouští. A zdraví plukovníka z planety Země je důležitější. Jste v pořádku?"

„Ale jo. Nějak bylo, nějak bude. Je od vás hezké, že jste zaskočili," mlaskl Xavier nakonec. „A... Touste? Jak dlouho nám zbývá, než se ta planeta s hvězdou zhroutí?"

„T-mínus 48 hodin, 14 minut, pane. Loď Sindibád se nyní nachází v nočním režimu. Cestujícím je doporučeno strávit čas v kajutě, případně se zdržovat ve zvukotěsných místnostech. Za nejoblíbenější ‚večerní kratochvíle' byl vyhodnocen bowling nacházející se v aréně, podlaží 8, případně stolní hra TUVE."

„Dobrá, tohle asi vynechám. Jdu se pořádně vyspat, vy se mějte hezky," rozloučil se s nimi, ale Astra ho zastavila.

„Ani náhodou, jdeme spolu. A vám moc děkuji za společnost. Příjemně se s vámi povídalo a já se o toho blázna alespoň na chvíli tolik nebála."

„Hele!" vyhrkl Xavier ukřivděně. „Nezapomínej, že mě tady Blop málem zabil!"

„Přesně tak, málem. Takže mu to odpustíme, co ty na to?" zazubila se na něj a on si jen tiše povzdychl.

Za doprovodu Astry vyrazil zpět do kajuty, zatímco se Levandule a Blop bavili tichým hovorem. U nich by i věřil, že do svých ubikací jen tak nezajdou. A místo bowlingu, který by mohl obyvateli akvárka dělat problémy, si dají doporučenou partičku TUVE.

Tato hra byla původně vymyšlena rasou využívající binární kód, která žila asi dvě stě světelných let od planety Země. Její originální název zněl 1010100 1010101 1010110 1000101, který se dal převést na písmena: TUVE. Nikdo netušil, co přesně toto slovo znamená, zda se jedná o zkratku či hádanku, ale velké množství planet tento název přijalo stejně jako pravidla, která se s hrou pojila.

K zábavě byl potřeba jen několikastěn, se kterým se házelo. Mohlo se jednat o kostku, kůstku, nebo kamínek. Jednotlivé strany však musely být popsány. Originálně se jednalo o čísla, ale některé rasy používaly obrázky, nebo třeba pachy, které měly různé hodnoty.

TUVE mohl hrát jeden hráč, který si před hodem tipl, jaké číslo padne, a získal bod, pokud se trefil. Zároveň se této hry mohlo účastnit vícero hráčů, kdy si jeden tajně hodí a oznámí výsledek ostatním. Ti mají za úkol přijít na to, zda jim říká pravdu, či blafuje. Pokud uhádnou, obdrží bod. Vítězí ten, který jako první dosáhne deseti bodů.

Xavier tuto hru naposledy vyzkoušel na vánočním večírku Žižky-8. Tehdy měli klasickou šestistěnnou kostku, sám jednu takovou nosil pro štěstí, a během toho večera se nikdy pořádně netrefil. Nedokázal poznat, zda dotyčný blafuje, či ne. Prakticky vždy tipoval opak. Možná proto v něm ta slova Skirčana stále rezonovala.

Neznáte základní pravidla. Pokud neustále prohrával ve známých vodách, tak jak to dopadne, když nemá všechny informace?

„Touste?" oslovil svého pomocníka krátce po příchodu do kajuty a plácl sebou na postel. „Připomeň mi, abych s Hafhafem nechodil do přetlakové komory."

„Poznámka uložena, pane."

„Výborně," vydechl s úlevou a Astra si k němu přisedla.

„O co teď šlo?" zeptala se a zvědavě se mu nahnula k obličeji. „Ty se chystáš do vesmíru?"

„Ne, jen ve mně doznívá setkání s tvým strýcem," zamručel a přikryl si oči dlaní, aby měl více tmy. „Chci mít jistotu, že před ním neudělám nic unáhleného. Fakt by mě mohl zabít."

„Je dost náladový, co?"

„Náladový je dost slabé slovo. V jednu chvíli bych přísahal, že se mnou flirtoval!"

„Nene!" vyhrkla a dloubla do něj. „A co to znamená ‚flirtoval'?"

„Jakože se mnou zamilovaně mluvil."

„Óóó, myslíš, že je do tebe strejda zaláskovaný?"

„No, jistě! Možná tě to překvapí, ale já jsem na planetě Zemi vážně žádaný. Úplný štramák. Nevím, jaký ideál krásy máte na Akwantufo vy, ale u nás ho splňuju do puntíku."

„Tak teď pěkně kecáš!" zasmála se a Xavier se pohoršeně vytáhl do sedu.

„Nekecám. A vůbec, takto mluví princezny?"

„Když jim někdo věší bulíky na nos, tak ano. A... Touste?" obrátila se na TAFPINa. „Ukaž mi, prosím, obrázek ideálního muže z planety Země. Ať mám porovnání."

„Cože? Tak počkat, tohle nemůžeš!"

Hned se po ní natáhl, ale to už Astra stála vedle poletujícího monitoru.

„Nebo ještě lépe, ukaž mi Xavovy fotky z dětství, ano? Já se na ně moooc ráda podívám!" zasmála se a tehdy po ní jmenovaný skočil.

„Fotky z dětství jsou uloženy ve složce Tajné, hned za položkou ‚Počůrání se na školním výletě'," oznámil Toust do jejího smíchu.

Astra se Xavierovi vysmýkla. Využívala drobnou postavu k úhybným manévrům, přičemž se mu nepokrytě chichotala.

„Takže počůrání se na školním výletě?" smála se, když se po ní opět jen naprázdno ohnal.

„Bylo mi šest, takové věci se zkrátka stávaj!" odsekl a pobouřeně pohlédl na Tousta. „A když je něco ve složce ‚Tajné', tak se to hned nevykládá na potkání, ty mrcho plechová!"

„Pouze jmenuji názvy jednotlivých položek," bránil se Toust a přelétl mu k hlavě. „Pokud si přejete, abych je ‚nevykládal na potkání', můžete pro ně vymyslet jiná jména. A neříkejte mi ‚mrcho plechová', jinak budu nucen aktivovat protokol 32."

„A tím je?" podivila se Astra skrývající se za stolem a Toust se za ní otočil.

„Pošlu zprávu vedení, že se pán neumí chovat."

„To zní jako stížnost mamince," zasmála se a Xavier využil její nepozornosti k tomu, aby ji konečně chytil.

Dívka vypískla překvapením a než se nadála, už jím byla zvednuta do výše.

„Jsi velice zlobivý, urozený skřítek," povzdychl si Xavier a uložil ji do postele. „Odpočiň si, dneska budu spát dole."

„Ale..."

„Žádné ale. Přijde mi to tak fér."

„Dobře, ale..."

„Už nic neříkej, ano?" zamručel a na tváři se mu po těch slovech objevil hrdý výraz. „Tohle je ode mě moc hezké gesto, které mi přidává na šarmantnosti, tak se s tím smiř a přijmi ho."

„Dobře, dobře, ale já neprotestuji, jen..." Astra se na moment odmlčela a spustila ruku z postele. Xavier její dlaň opatrně schoval do té své.

„Tak co je?" zeptal se, když viděl, že se mu odpovědi jen tak nedostane.

„Myslela jsem, že si před spaním něco pustíme," kňourla. „Třeba pohádku."

„Aha, a co ti brání?"

Astra si povzdychla a pohlédla ke dveřím, jako by jimi chtěla odejít. V očích se jí zračila touha, ale i nevyslovitelná obava. Zamyšleně si přitiskla kolena k hrudi, a poté se na něj opět zadívala.

„Mám příruční počítač. Kromě pohádek na něm jsou i vzkazy od rodičů na dobrou noc. Říkali mi tam samé hezké věci, alespoň do včerejška tomu tak bylo. Jenže strejda jim už určitě pověděl, co jsem udělala. Řekl jim, že jsem tě vyhledala. A upřednostnila sebe před blahem našeho lidu. Musí mě nenávidět."

Obličej si položila na kolena, paže přitiskla k hlavě, takže jí nemohl pohlédnout do očí. Plakala? Přísahal by, že ano. Zamyšleně se kousl do tváře. Dokázal vypočítat trajektorii letu meteoritu, ale když přišlo na emoce, nevěděl si rady.

Snažil se vzpomenout, co ho matka učila. Jak mu pomáhala. Nebo spíše jak pomáhala Tomášovi. Právě jeho bratr patřil k těm, co plakali. Xavier slzy prakticky neznal. Alespoň donedávna ne, jenže když byl s Astrou, jako by sám povoloval. A to vnitřní dítě, které v sobě po léta dusil, se mohlo po tolika letech konečně svobodně nadechnout.