Plukovník Xavier Magnum Omáčka patřil k sedmé letecké divizi spojených sil planety Země a svůj raketoplán Monte-254 parkoval na tři sta osmém místě zleva. V práci si udržoval přehled o finančním toku, který se vléval do velitelství, a vytékal z něj v podobě nejrůznějších fondů a vynálezů, co měly usnadnit dohled nad vesmírnými koloniemi, které si lidstvo během let získalo. Na čísla měl zkrátka pamatováka.

Když se podíval na hvězdné nebe, neobdivoval jeho krásu. Nesnažil se pochopit smysl lidské existence, spíše chtěl vše spočítat a zkatalogizovat. Jedině tak mu to přišlo správné. Kde jsou čísla, tam panuje řád a systém.

Kéž by se tak mohl vrátit do kanceláře a pořádně to tam s těmi čísly roztočit!

Jenže ne, vedení mu svěřilo jiné povinnosti. S lehkou otráveností vstoupil do extrémně osvětleného sálu. Meziplanetární schůze na lodi Sindibád patřila dle slov vedení k jedné z nejprestižnějších událostí historie. A jistě, rozhovor s vyslanci z různých koutů vesmíru se dal popsat mnoha slovy, ale prestižní by zvolil asi až jako poslední. Vždyť ti mimoni ani nebyli lidmi!

Přirozeně se tomuto úkolu chtěl vyhnout za každou cenu. Nenápadně se snažil přesvědčit vedení, že vážně není tím nejvhodnějším adeptem. I když věta: „Prosím vás, jen to ne!" Zřejmě nepatřila k vrcholům elegantní manipulace.

Ale vážně, proč tu muselo být tolik světla?

S touto myšlenkou si zastínil oči, o kterých mu maminka říkala, že jsou mandlové a mají barvu oříšků. Nyní by přísahal, že je měl skoro vypálené. Ta otravná běloba na něj útočila ze všech stran. Snaží se mu snad organizátoři vypálit rohovky?

Znechuceně si odfrkl. Všude bílo. Jako by se místo na vesmírné lodi ocitl uvnitř porcelánové vany. Prestižní porcelánové vany, jak jinak. Copak tu nikde neměli vypínač?

Zamyšleně se rozhlédl kolem. K vybavení sálu patřil kulatý stůl, opět tak nepřirozeně bílý, čistý a zářivý, kolem kterého se nacházelo několik stejně zbarvených židlí. Vypadaly jako by byly vyrobené z plastu. Z nějakého hodně nóbl plastu, aby byl konkrétnější.

Teprve pohled na boční stěnu mu ulehčil. Svižným krokem přistoupil k ohromnému oknu, které se táhlo po celé délce zasedací místnosti a poskytovalo mu výhled do vesmíru v jeho nekonečné kráse, moudrosti, a ideálnímu poměru jasu a kontrastu. Zkrátka paráda.

Ve skle mohl kromě příjemné černě spatřit i žhnoucí hvězdu a její planetu, která mu svým vzhledem připomínala Zemi. Zamračil se. Zahlédl svůj odraz, několik vlasů se mu pohnulo z místa. Jak typické. Nepůsobilo to hezky, musí si je srovnat.

Rozkaz z vedení zněl jasně: během meziplanetární schůze je nutné vypadat jako ze škatulky. Což se s tmavým hnízdem na hlavě plní jen stěží.

Během úpravy účesu si nenápadně zkontroloval zavřený poklopec a srovnal si kravatu. Oprášil si uniformu. Její bílá barva mu způsobovala podobné mrákoty jako vše okolo. Pouze zlaté pruhy na nohavicích a zdobené nárameníky dokázaly rozbít jinak nudnou čistotu – či čistou nudu – kterou mu nadřízení tak aktivně vnucovali.

Xavier se poškrábal v upraveném strništi a pohlédl si na rameno. Tři pěticípé hvězdy společně s postranním proužkem určovaly jeho funkci. Plukovníkem se stal teprve nedávno, a to vlastně úplnou náhodou. Poprvé v životě spáchal hrdinský kousek. Prostřílel se skrze roj meteoritů a zachránil tím několik životů. Jenže místo, aby ho za odměnu poslali do kanceláře a dali mu třeba pěknou propisku s monogramem, tak ho vyslali do jámy mimoňové, aby zde „reprezentoval". Bože, jak jen to slovo nesnášel. Horší už snad byly jen fráze „láska na první pohled" nebo „je to tvé poslání".

Zlehka se dotkl chladného skla. Vesmír. Tam venku panovala teplota -271 °C, téměř absolutní nula. Podmínky neslučitelné se životem, nebo by tomu tak alespoň mělo být.

„Planeta Akwantufo," ozval se mu u ucha robotický hlásek a Xavier překvapením nadskočil.

Byť o Toustově přítomnosti věděl, tento menší displej s vrtulkou jej stejně tu a tam dokázal zaskočit. Zvláštní, od přistání ho neviděl. Kampak si ten plechový drobek asi zaletěl?

Toustův oficiální název zněl TAFPIN neboli Talkative Assistant For People In the Needs. Jenže angličtina nikdy nepatřila ke Xavierovým silným stránkám, a tak té věcičce začal říkat Touste. Přišlo mu to tak pohodlnější. A protože na to jeho TAFPIN slyšel, dále se tím nezabýval.

Naštěstí dostal každý z návštěvníků lodi Sindibád komunikační náramek se zabudovaným překladatelským okruhem, který dokázal převést cizí řeč do jazyka, který posluchač preferoval, a za pomoci silového pole mu jej bez prodlevy promítl do mysli. V případě Xaviera by tedy měli všichni na lodi „mluvit" česky.

Možná jen díky tomu se ještě nepokusil na Toustovi oběsit. Zkoušet se domluvit s hromádkou zeleného svítícího slizu, která má třeba irský přízvuk, by ho totiž jistě dorazilo.

„Planeta Akwantufo je jedna z nejstarších zdokumentovaných planet," pokračoval Toust ve svém vyprávění. „Dle legend na ní započal první inteligentní život. Obíhá hvězdu Sisire a během několika dní jí bude zcela pohlcena. T-mínus 74 hodin a 33 minut."

„Výborně," povzdychl si Xavier. „Řekni mi něco, co nevím."

„Albert Einstein nenosil ponožky."

Xavier přimhouřil oči. Přes displej TAFPINa se táhla tenká čárka a když mluvil, třepotala se a vytvářela hory i údolí. Nyní však ležela nehnutě jako žížala, kterou zastihlo nečekané období sucha. A reproduktor připomínal ústa v úsměvu. V hodně pitomém úsměvu.

S povzdychem se obrátil ke stolu, kde již spatřil sedět nějaké návštěvníky. Tři osoby navlečené v tmavě fialových kápí, ze kterých vykukovaly vlčí čumáky. Delegace z planety Skirk. Alespoň to mu jejich vzhled napovídal. Vlčí muži. Skirčané.

I tyto bytosti se vydaly vzdát hold umírající planetě. Té, kterou některé příběhy považovaly za kolébku veškerého života. A nyní se měli společně dívat, jak je pohlcena hvězdou.

Xavier se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy, a vydal se ke stolu, kde se Skirčanům uklonil na přivítanou. Když se opět narovnal, setkal se s lehkým pokývnutím jejich vedoucího. Alespoň si myslel, že tomu ten vlk velí, protože seděl uprostřed a měl nejmohutnější, tím pádem i nejděsivější, postavu.

Kromě tohoto gesta se však další reakce nedočkal. I když měli ti vlčí muži k dispozici překladač, nepoužívali ho. Nechávali mluvit oči, které se mu skrz přítmí kápě vpalovaly přímo do duše. Asi bude moudřejší ustoupit.

„Co mají za problém?" zašeptal Xavier spíše pro sebe, když se od nich dostatečně vzdálil.

„Planeta Skirk s planetou Zemí nevede žádné výraznější spory," promluvil mu do ucha Toast. „Nicméně, její obyvatelé jsou k lidstvu rezervovaní."

„Toho jsem si taky stihl všimnout," odfrkl a zkřížil si ruce na prsou. „Jen to řekni naplno, nenávidí nás tady."

Od matky slyšel, že lidé na podobné akce nebývají zváni, a tak si domyslel, že si z hlediska diplomacie nevedou dobře. Ale že to bude až takhle zlé? Očima zabloudil zpět ke skirské delegaci, která zvedla čumáky a zdálo se, že něco větřila. Že by nějaký kočičí lid?

Ve stejnou chvíli sálem zazněly rytmické bubny a otevřenými dveřmi vtančily tři bytosti obalené v zelených šátcích, které za nimi vlály. Působily jako víly, pořádně bojovné víly, aby byl přesnější.

„Divoženky," představil je Toust. „Humanoidní formy života z planety Sakrapes. Poznámka od vedení: ‚Nesmát se názvu.'"

„Na to je trochu pozdě," ušklíbl se Xavier, ale poté byl vedoucím Skirčanem zapštěn, a tak jen ztlumil hlas. „Co to vlastně dělají?"

Zmíněné divoženky se bez varování rozptýlily po místnosti. Prováděly ladné, přesto do jisté míry rázné a bojovné pohyby. Točily se na místě a nechávaly látku, ať jim vlaje v hypnotickém tanci, když vtom celá místnost zhasla a hudba umlkla.

Podobným způsobem ztichl i Xavier. Jako by se mu u krku utáhla smyčka. Hrdlo mu bylo svíráno nečekanou silou, vše značilo, že se blíží něco velkého.

Na boční stěně se znenadání objevil reflektor světla, uprostřed kterého se zformovala silueta. Xavier jako první zaznamenal její útlé boky, a poté paroží, co jí rostlo z hlavy. Sálem se opět rozezněla hudba a známý zvuk bubnů oživil táhlý hlas houslí. To, co prve začínalo jen jako pouhý stín, se plynule změnilo v maso a kosti. Ze záře reflektoru vyšla žena, zahalena podobně jako její výprava do šátků. Jen ty její měly barvu rudou jako sama krev.

„Divoženky používají světlo a stín jako způsob přesunu," oznámil mu Toast zvonivým hlasem. „Existují ve dvou formách, fyzické a astrální. Poznámka z vedení: ‚Nešlapat na závoj, je součástí jejich těla.'"

„Výborně, poznamenám si to," sdělil mu Xavier s lehkou kousavostí.

Jako by snad měl podobné věci v plánu.

Do sálu dorazilo ještě několik výprav, z nichž prakticky všichni členové měli kápě, takže Xavier nebyl schopný poznat, kým jsou a odkud pochází. Jen jedna postava mezi nimi vyčnívala. Android, robotický sluha zvaný Alfréd. Model 2130, možná i novější. Xavier tak soudil hlavně dle jeho vysoké, štíhlé postavy a ohebných kloubů, které měli pouze Alfrédi nové generace 2100 a dál.

Zdálky jeho stříbrná postava působila živým dojmem, jeden by věřil, že před ním stojí lesklý muž. Při bližším pohledu se však dalo poznat, že se jedná jen o další z „plechovek", jak androidům a droidům Xavier poněkud nelichotivě přezdíval.

I když měla Alfrédova hlava oválný tvar připomínající člověka, místo klasických očí do světa zářily dvě kružnice, jejichž barva se měnila dle nálady, nebo spíše naléhavosti. Zelená a modrá značily spokojenost a klid, oranžová a žlutá mírné znepokojení či překvapení a rudá se nesla ve znamení krize.

I jeho ústa byla tvořena útlou čárkou světla, jejíž barva se měnila dle očí, a zároveň se střídavě rozsvěcela a zhasínala, kdykoli na někoho android mluvil.

„Plukovník Omáčka, vítejte," sdělil mu Alfréd s možná až nebezpečně svůdný tónem.

Kdo tyhle aktualizace provádí?!

Ještě štěstí, že Alfrédovy oči zářily modře. Pokud by se zbarvily do růžové, značilo by to přepnutí modelu na vlnu lásky či „postelové hrátky". Ne, že by o něčem takovém Xavier věděl. Jen se o tom doslechl.

„Přisedněte si ke stolu," pokračoval Alfréd tím medovým hlasem. „Seznamte se."

Zhluboka se nadechl. Tušil, že ten android dostal za úkol všechny oslnit, ostatně jako každý správný hostitel, ale i tak se jednalo o pořádný kalibr. A on rozhodně nemůže, zkrátka nemůže, cítit náklonnost k plechovce!

Nastal čas zchladit si hlavu. Pátravým pohledem se rozhlédl po sálu v naději, že v té šílené, bílé prázdnotě a záři spatří fontánku na pití, ve které by si mohl opláchnout obličej. Už se mu z toho všeho začínala motat hlava a něco tekutého by bral všemi deseti.

Tehdy nalezl dalšího člověka. Alespoň doufal, že se jedná o lidskou bytost. Mladý muž v černých šatech držel kovový tác, na kterém stála sklenice. Sklenička s čistou vodou!

„Vyslanec z trpasličí planety Eris," představil ho Toust a Xavier přikývl na srozuměnou.

„Aha, hmm. Těší mě," pokynul muži a poté se zadíval na sklenici. „Odkud to máte? A... budete to ještě pít?"

„Cože?" vydechl dotyčný a dno skleničky se jako na povel rozzářilo.

„Odneste mě ke stolu," oznámila jim nádoba. „A toho blázna držte daleko ode mě. Kdo je to?"

„Já se... plukovník Omáčka... jmenuju," představil se, přičemž na ni lehce třeštil oči. „Vyslanec z planety Země."

„To jsem měla tušit," odfrkla si sklenička s nemaskovaným pohoršením. „Člověk. Jak typické."

„Hmm," zamručel Xavier, když se mu tác s nádobou vzdálil. „Neuvěřitelný, jsou tady samí rasisti."

Nyní už chápal, proč se této sešlosti lidé z velitelství vyhýbali. Každý z těch mimoňů na něj hleděl skrz prsty, drápy, nebo dno. A vůbec, proč se tady všichni zahalovali do kápí? Existoval snad na lodi Sindibád nějaký dress code, o kterém mu nikdo neřekl?

Všichni přísedící měli přes hlavu přehozené kapuce, případně alespoň šátky obtočené kolem obličejů. Snad jedině ta sklenička se za nic neschovávala. Ale zase to byla pěkná mrcha, takže se to vyrovnalo.

Pokud měl Xavier problém, že s ním Skirčané nemluvili, obyvatelka planety Eris – alespoň soudě dle zvoleného ženského hlasu, který k němu skrz překladatelský okruh přicházel – slovy rozhodně nešetřila. Vlastně právě naopak. Její okolí muselo poslouchat sáhodlouhý monolog hovořící o tom, co všechno je na této schůzi špatně a že už nic není, jak bývalo.

Jako by se místo na velvyslankyni dívali na tekutou důchodkyni, která se rozhodla, že poslední minuty na světě stráví tím, že naštve všechny okolo.

Měl jsem si vzít nějakou kapuci, pomyslel si Xavier trpce a usedl ke stolu.

Vlastně ani netušil, vedle koho seděl. A když všechny delegace nalezly své místo, dal se Alfréd do představování. Vyslance bral hezky jednoho po druhém, vždy sdělil jejich jméno i název planety, odkud pocházeli. Xavier však tyto informace pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Stejně se s ním nikdo nebude chtít bavit, takže proč o těch lidech, vlastně mimozemských bytostech, zjišťovat něco víc? Jen ať si trhnou nohou, packou i dnem.

A pokud by se s ním náhodou nějaká z těch potvor bavit chtěla, pak měl u sebe Tousta, který mu pomůže zabránit ve spáchání nějakého průšvihu. Poví mu, na co se má soustředit, co říkat a na co nešahat. Rozhodně nevyvolá žádný větší konflikt, tím si byl jist.

„Představení ukončeno," ozval se opět Alfréd a pokynul k oknu. „Využijte výhledu na planetu Akwantufo, jejíž zánik nás přivedl dohromady. Plány lodě byly zaslány do vašich okruhů stejně jako harmonogram setkání. Odpočiňte si a za dvanáct hodin se sem opět dostavte."

Xavier si na náramku ihned zobrazil lokalitu nejbližšího občerstvení. Vzhledem k množství humanoidních potvor by se zde mohlo najít něco, co ho po pozření nezabije. Třeba i nějaké perníčky a další typy voňavého cukroví, které by mu připomněly domov a blížící se svátky.

Zasněně pohlédl ven, do hlubin vesmíru. Planeta Akwantufo v tu chvíli působila tak klidně, vážně mu v lecčem připomínala Zemi. Jen měla ironicky vzato více země. A místo ohromné plochy pokryté vodou viděl zelené pralesy

Slavili tam také Vánoce?

„Lid Akwantufo byl evakuován," ozval se mu u pasu hlásek a něco ho po těchto slovech chytilo za nohavici.

„Cože?" vydechl Xavier při pohledu na postavičku maskovanou jak jinak než kápí.

Tmavě modrá látka se podivně leskla, chvílemi by přísahal že byla černá jako sám vesmír.

„Lid byl evakuován," pokračoval dívčí hlas, takže s ním mluvila holčička. Asi...

Xavier na tyhle věci nikdy nebyl. Chlapec, nebo děvče, něco takového jen těžce pozná, když je dotyčný zahalený jako permoník!

„Princezno Astro," ozval se Alfréd a přistoupil k nim. „Následujte mě do své kajuty, prosím."

„Nechci," odpověděla dívka téměř neslyšně a zesílila svůj stisk.

„Jen pojďte, prosím," pokračoval android vřelým hlasem, přičemž mu oči zářily stále stejnou, klidnou, modrou barvou.

Dívka přikývla a poslechla. Pustila se nohavice a se sklopenou hlavou cupitala pryč.

Xavier v tichosti sledoval její odchod, než se mu u ucha opět objevila známá vrtulka s displejem.

„Princezna Astra," představil ji Toust. „Jediné dítě vládnoucího páru planety Akwantufo."

„Má na lodi rodiče?" zeptal se a opět se zadíval ven.

„Byli evakuováni se zbytkem obyvatelstva. Poznámka od vedení: ‚Neodpovídat na další dotazy týkající se královské rodiny.'"

„A proč nejsou na lodi s ní?"

„Neodpovídat na další dotazy týkající se královské rodiny."

„Dobře, tak jinak: Proč není ta princezna s nima?"

„Neodpovídat na další dotazy týkající se královské rodiny."

„Ugh, s tebou je vážně práce, Touste," povzdychl si a promnul si znavené oči. „Ale co už, i ten hlad mě nějak přešel. Pojďme spát, jsem úplně vyřízenej."

Xavier si opět zobrazil plán lodě a zamířil rovnou do přidělené kajuty. Vzhledem k tomu, že nyní představoval diplomata, očekával i určitou míru komfortu. Možná proto ho pohled na šedivý prostor vyvedl z míry. Alespoň, že tu měl čisto a uklizeno.

Ale teď vážně, co si organizátoři mysleli?

V té potemnělé místnosti, která mu připomínala nějaký druh vesmírného vězení, nalezl jen jednu obyčejnou postel přidělanou ke stěně. Polštář, deka, zkrátka běžné záležitosti. Vedle se nacházel stůl se židlí a... To byl vlastně konec. Nábytek téměř žádný, okno zcela chybělo, a kromě většího monitoru umístěného na stěně naproti posteli nespatřil žádný technický zázrak.

Zamyšleně nakrčil obočí a hlásek v hlavě mu začal našeptávat, že kdyby pocházel z planety, kde se jejich velvyslanci zahalují do šátků a kápí, tak by třeba dostal lepší podmínky pro ubytování. Možná by mu udělali i nějaký ten koktejl s deštníčkem, co se dává na dovolené. Jenže ne, on byl jen člověk. Prostý člověk v uniformě bez kapuce.

Se zívnutím usedl na postel, přičemž nohama omylem vrazil do železného boxu, který se nacházel hned pod ní. Zřejmě úložný prostor, kam si mohl dát věci. Kdyby je tedy měl v plánu vybalit.

Tiše se pro sebe uchechtl a pohlédl na svůj kufr, co mu sem stihli přenést. Teď se v něm určitě hrabat nebude.

„Vaše snížená hladina glukózy v krvi naznačuje, že byste měl něco sníst," oznámil mu Toust.

„Nemám hlad," zamručel Xavier a zalehl do postele. „Zhasni a nech mě spát, ano?"

„Nemáte na sobě pyžamo, pane. Měl byste mít pyžamo."

„Kdo jsi, moje máma?" odfrkl a zabořil si obličej do polštáře. „Dám si jen krátkého šlofíka. Pak něco zakousnu a převléknu se. Spokojený?"

„Nezapomeňte na záležitosti hygieny," pokračoval Toust téměř pedantským hlasem. „Koupelnu najdete za těmito dveřmi," dodal a přelétl k většímu monitoru, vedle něhož se skutečně nacházely jednoduché dveře, které mu předtím splývaly se šedou stěnou. „Dle plánu kajuty tato místnost obsahuje sprchový kout, umyvadlo a toaletu. Ručník i mýdlo jsou přítomny. Analyzuji vaši spotřebu toaletního papíru."

„Není třeba, dej si taky šlofíka," zamručel Xavier a krátce nato usnul.

Netušil, zda Toust následoval jeho příkladu, nebo se mu chystal sdělit výsledky jeho poněkud delších pobytů na toaletě, ale nakonec mu to nijak nevadilo. Usnul tvrdým, požehnaným spánkem. Žádné kroky či menší rány doplněné o zvuk šramocení ho nedokázaly probrat. Teprve křik z chodby jej přivedl do stavu mírné bdělosti.

„ÚNOS!" zařval někdo a Xavier se rozespale rozmrkal. „Unesli princeznu Astru a může za to ten pozemšťan!"

---

Fjú, tak první kapitolu máme za sebou a nyní už znáte všechny důležité  postavy (alespoň ty, které si Xavier pamatuje).

Příběh můžete číst jako adventní kalendář - kadý den od  1. 12. do 24. 12. jednu kapitolu. Případně jej slupněte, až budete mít chuť. Já to nikomu neřeknu. XD

Nyní se spolu pomodleme za zdraví jednoho plukovníka, který se chystá čelit jedné vrčící kouli chlupů. Tohle nebude hezké.