⚠️Vzkaz od vedení: nezapomeňte si před čtením připravit povinný balíček kapesníčků.

***

Výhled na mlhovinu ho dokázal uchvátit už předtím, ovšem nic se nedokázalo vyrovnat pocitu, že měl nyní vše doslova na dosah ruky. Xavier provedl několik kroků z přetlakové komory a zastavil se na menším můstku, který se dal připodobnit ke křídlu letadla. Gravitační boty mu umožnily vést pevný krok a zdálo se, že se i dívčiny nohy drží „země". Jen další z efektů, které na ni proměna měla.

Společně došli až k okraji. Prostor kolem nich se třpytil podobně jako dráha, po které pár hodin zpět závodil. Hvězdný prach. Předtím mu vesmír přišel jako temné místo, nyní v něm nalezl světlo. Příjemné světlo.

Obrátil se na Astru. Chtěl se zeptat, jak se cítí, jenže se zdálo, že má odpověď přímo před očima. Černé čárky, které se jí rozrostly po pažích, nyní zářily zlatou barvou. Jasná a příjemně teplá záře. Astra se usmívala a zírala si na ruce jako ve snu. Poté se jí špičky odlepily od země.

„Xave?" vypískla a on ji zachytil.

Přitáhl si ji zpět k sobě.

„Neboj se, jsem tady."

„Vím," pousmála se a přitulila se k němu. Hlavou mu párkrát drcla do helmy.

Tehdy si uvědomil, jaká se mezi nimi vytvořila hranice. Ani pusu na čelo jí dát nemůže.

Její tělo se zvedlo, pouze Xavierův stisk ji držel u lodě. Poslední fáze, problesklo mu hlavou. I o té mu Hafhaf povyprávěl. Tělo „vyvoleného" je automaticky navedeno na přidělené místo mezi hvězdami. I kdyby využil veškerou svou sílu, nezastaví ji. Neudrží ji.

Prohrál, přesto na sobě nedával nic znát. Jen se na ni usmíval.

„Budeš ta nejkrásnější hvězda pod sluncem," vysoukal ze sebe nakonec, zatímco v sobě dusil slzy.

„Díky, Xave. A budeš se na mě dívat?"

„Nespustím z tebe oči."

Jejich ruce se odpojily a Astra se vznesla. Vzdálila se mu o pár metrů, zatočila se ve vzduchu a náhlá záře jí vytvořila nové šaty. Zlaté, blýskavé. Jako by byla posetá flitry. Usmívala se, nic ji nebolelo. Nic ji netrápilo. A on vše pozoroval. Přesně, jak slíbil.

Astra překonala ochrannou bariéru lodě Sindibád, úplně se mu ztrácela. Temný vesmír zářil všemi barvami. Barvami, které možná nedokázala pojmenovat, ale viděla je stejně jako on.

Následovala ostrá zář, kterou doprovodila tlaková vlna. S lodí to díky ochrannému poli nic neudělalo, přesto každý živý organismus v blízkosti vycítil, že došlo k něčemu velkému.

Xavier na moment strhl oči k nohám, světlo se stalo podobně ostrým, jako v případě zániku Sisire. A když znovu pohlédl na místo, kde se předtím nacházela Astra, spatřil hvězdu. Skutečnou, žhnoucí hvězdu.

Ten pohled ho srazil na kolena. Nedokázal to vydržet o nic déle. Slzy mu tekly po tvářích, dusil se jimi. Ta hvězda. Astra. Jeho holčička.

Zatnul ruce v pěst, možná si i zakřičel. Něco takového nemohl říci s jistotou, najednou byl hluchý ke všemu a všem. Nedokázal dýchat. Přívod vzduchu měl jistě v pořádku, přesto se mu kyslík do plic ne a ne dostavit.

Jeho holčička.

Jako další si pamatoval, že byl vtažen zpátky do přetlakové komory. Padl na záda. Někdo mu sundal helmu. Hafhaf. Ptal se, jak se cítí, ale on nedokázal odpověď. Jen na něj mlčky zíral a poté jej objal. Objal toho protivného Skirčana, u kterého měl pocit, že ho jako jediný v celém vesmíru chápe. A brečel. Nepřestával s pláčem, a to i když nebyl sám.

Žádná koupelna. Žádný dětský pokoj se spícím Tomášem. Jen dospělý chlap v přetlakové komoře objímající jiného chlapa.

Protože přesně to celé roky potřeboval.

***

Hafhaf mu za to objetí neukousl hlavu, což Xavier viděl moc rád. Vlastně se z něj po tom všem vyklubal docela milý chlapík. Ještě před odjezdem si oba stihli hezky popovídat, vlastně se všichni v jeho okolí stali o něco přátelštějšími a hovornějšími. Dokonce i Ulin přestala být tak kousavá a „důchodcovská". Mohlo to být způsobeno jeho nedávným zážitkem s Astrou? Nebo snad tím, že se mu nakonec podařilo objevit „kvality" i v případě jejího domova?

Trpasličí planeta Eris byla tvořena radioaktivními kameny, které produkovaly teplo. Kvůli tomu ledy na jejím povrchu tály a struktura planety připomínala „měkký sýr", jak mu to přiblížil Toust. Zároveň se ale daly použít jako skvělý zdroj vytápění. Třeba do domů omylů, kteří by se pak nemuseli udřít k smrti! Radioaktivitu totiž alespoň dle rybího Levandule snášeli lépe než mráz.

A tak mohla být meziplanetární schůze na lodi Sindibád prohlášena za skončenou stejně jako jedna nezvaná fáze slz. Přirozeně ho někdy píchlo u srdce a znenadání přepadl splín, ale čas mu pomůže vše srovnat. Smutek bude slábnout, a nakonec zůstane jen ten hřejivý pocit, který mu napovídal, že se má Astra dobře. Že je v bezpečí a nic ji nebolí.

V hlavě měl stále Hafhafova slova, která se však nyní stala zdrojem úlevy. Rituál nikdy neznamenal konec, jen nový začátek. A byť s Astrou nemohl oslavit její další narozeniny, stále byli spolu. Mohl ji milovat, jen v jiné formě, než by si přál.

Nakonec vše dospěje ke svému konci, ale něco takového člověka nesmí zastavit. Píseň nebyla složena, aby se čekalo na poslední notu. Kniha napsaná, jen pro účel dostat se na poslední stránku. Život byl dán, aby byl prožit. A kdykoli Xavier vzhlédl, mohl spatřit hvězdu, která nad ním bdí. Hvězdu, která září a dává život, alespoň jemu určitě.

Sviť pro mě.

Protože on nikdy nezapomene.

***

Tímto jsme se dostali na konec příběhu. Následovat bude desatero zajímavostí/funfactů společně s bonusovým materiálem. Zůstaňte s námi, dejte si trochu terapeutického cukroví a brzy naviděnou!