Xavier si to předtím neuvědomil, ale jednalo se o jeho první oběd na lodi. A že už bylo na čase! První den dorazil s Toustem až k „večeru", alespoň dle zavedeného harmonogramu, takže měl k jídlu jen trošku ochucené pasty. Zabalil si svou oblíbenou, takzvaný Jablečný koláč, který mu z dostupných blafů chutnal nejvíce.

Když došlo na stravování následujícího dne, po snídani padl na několik hodin do stavu bezvědomí. Minul tak jak oběd, tak i oficiální večeři – pokud nepočítal ty vytisknuté sušenky z kuchyně. Nyní se tedy nabízela jedna důležitá otázka.

Jak tu vlastně vaří?

A z kolika jídel budou mít na výběr? Snad to nedopadne jako ve školní jídelně, kdy si musí člověk oběd předem navolit. Nebo hůř, v kuchyni budou mít jednu verzi pokrmu pro oživlé vody a velké ryby, zatímco druhá bude společná pro všechny suchozemce.

Z takového mišmaše se nají akorát Hafhaf, pomyslel si Xavier trpce. Alespoň u toho Skirčana čekal, že bude schopný „žrát" všechno.

„Alfréd všem provedl sken mozku," přerušila Astra ticho uvolněným hlasem, zatímco se na židli spokojeně kývala.

„He? O čem to tady mluvíš?" Xavier s podivem nadzvedl levé obočí. „Chceš říct, že jste se nám hrabali v hlavě?"

Astra zlehka přikývla.

„Zaměřil se na emoce a vzorce v mozkových vlnách, co utváří oblíbené kulinářské prožitky," pokračovala naučeně a Xavier by věřil, že minimálně u poloviny slov netušila jejich význam.

„Pomáhá to určit kulinářské preference. A taky se díky tomu zjistí nebezpečnost daného pasažéra. Agresivita jedince, jeho impulzivita a racionálnost. Táta řekl Alfrédovi i číslo!" zazubila se na něj s hrdostí. „Jak jen to bylo: ‚Když má host ve výsledku více než 70 bodů, nesmí být puštěn na palubu.'"

„Hmm, takže 69 je ještě dobrý?" ušklíbl se, aniž by mu došlo, jaký žertík to právě teď zkusil.

„Přesně tak, ale k sedmdesátce je to takhle blízko!" dodala a s prsty těsně u sebe mu vše náležitě ilustrovala.

Xavier se zasmál a pohlédl na stranu, odkud se z padacích dveří skrytých na opačné straně místnosti vyrojili menší droidi. Každý měl na sobě tác se specifickou dobrotou. Alespoň předpokládal, že se jednalo o „dobrotu". Přes kovový poklop žádný z těch pokrmů neviděl, takže si mohl jen tipovat, který strojek si to zamíří právě k němu.

První z nich dorazil k Astře, opatrně spustil tác na stůl a dal se do představování pokrmu.

„Vaše pečená saska se sladkým bramborem. K pití džus," oznámil jí technickým hlasem, který se v lecčem podobal Toustovi, jen Xavierovi nezněl tak moc inteligentně.

Žádný příjemný společník, pouze plechovka na kolečkách, co jim přinese pokrm a zase odjede.

„Děkuji," odpověděla a sundala poklop.

Vonělo to lákavě, jako klasická zvěřina, a Xavier se už nemohl dočkat, co přinesou jemu.

Jakmile jeden z droidů konečně nabral jeho směr, srdce mu zaplesalo radostí. Copak se tam asi skrývalo?

„Váš grilovaný hermelín s brusinkovou omáčkou a kroketami. K pití pivo," oznámil mu robotický hlas a podobně jako u Astry se i před ním objevil tác zakrytý poklopem.

Ano! V duchu výskal radostí. Natěšeně si promnul ruce a sundal poklop. Při tom pohledu mu však spadla čelist. A ne zrovna ve dvakrát pozitivním smyslu. Co to...

„Ale tohle není pivo!" vyhrkl, když spatřil skleničku s na chlup stejnou substancí, co měla i Astra.

Takže buď oba dostali „vesmírné pivo", což byl jen další důvod promluvit si s jejími zákonnými zástupci, nebo ho ten droid tahal za nos. Důvod ke vzteku si našel tak, či onak.

Již se chystal poslat ten tác pryč s pořádnou stížností pro kuchaře, či vrchního tiskaře, když se mu u hlavy objevil Toust s nanejvýš pofidérním vysvětlením.

„Vedení mi přidělilo povinnost dohlédnout na vaši stravu, pane," zašveholil a Xavierovi se z té novinky začínala otevírat kudla v kapse.

„Co tím chceš říct?" zamručel nakonec a věnoval mu ostrý pohled.

„Po našem příletu na loď Sindibád jsem navštívil kuchyni a sdělil jim vaše nároky na stravu. Vzkaz od vedení: ‚Žádný alkohol, když je ve službě.'"

„Ale já přeci nejsem," zanaříkal, ovšem na více se nezmohl. „No, jasně. Tak proto jsi po přistání zmizel. Normálně jsi na mě donášel!"

„Vyhledávám význam slova: ‚donášet'."

„Nemusíš nic vyhledávat, protože to děláš," odfrkl a dal si do pusy kus hermelínu.

Alespoň, že ten uměli dělat skvělý.

„Negativní. Donášení znamená, prozrazení' či ‚udání'. Má funkce spočívá v dohlížení na vaše blaho."

„Ale jenom střízlivý blaho, že jo," zavrčel.

„Stále se jedná o blaho."

„Jak pro koho. Co tvoje sasanka?" dodal směrem k Astře.

„Myslíš saska?" opravila ho s úsměvem. „A ano, je výborná. Chceš ochutnat?"

„Ne, ne, děkuji. Jinak," Xavier ztišil hlas a důležitě se rozhlédl kolem, „netušíš, co jsou to ty hvězdné závody, nebo jak to bylo?"

Astra se k němu nahnula.

„Ne," usmála se na něj s tichým hlasem.

„Že se vůbec ptám," povzdychl si a vrátil se zpět na místo.

„Ale bude to zábava, uvidíš! Loď Sindibád má vlastní silové pole, které ji chrání před září hvězdy Sisire, radioaktivitou vesmíru a... A tak! Od tatínka jsem slyšela, že se bude závodit kolem dokola. A vítěz pak se mnou stiskne tlačítko, kterým se urychlí stárnutí Sisire a..."

Astra větu nedořekla a jen sykla bolestí. Znenadání upustila příbor a stáhla ruku ze stolu. Jako kdyby ji ta saska snad kousla.

„Co se stalo? Bolí tě něco?" zaváhal Xavier, zatímco ji s ustaranýma očima pozoroval.

„Ne," zašeptala s lehce nuceným úsměvem. „Ne, jen... křeč. Nic vážného."

„Dobře, ale pozoruj si to," zamumlal a nabodl si na vidličku kroketu.

Protože tohle není normální.

„Ale ty budeš závodit, viď?" dodala Astra s očekáváním. „Budeš závodit a všechny je porazíš, že ano? A pak spolu zmáčkneme tlačítko a budeme slavit!"

Zlehka pokrčil rameny. Závody ho nijak nelákaly, mnohem radši by čas strávil v kajutě rozjímáním, či kontrolou pracovních e-mailů. Jenže když se zeptal na seznam závodníků, kteří se této kratochvíle měli účastnit, a Toust se jako první vytasil s Hafhafem, tak měl jasno. Vypráší tomu vlkovi kožich.

Po obědě následoval slíbený polední klid, který Xavier strávil spánkem, zatímco Astra zase kreslením. Předtím si toho nevšiml, ale v desce stolu měl zabudovaný grafický tablet, který jí zřejmě dělal radost.

Vzhledem k tomu, že před sebou mnohem raději viděl srovnané řádky než prázdné plátno, tak pro něj tento nález nic moc neznamenal, ale Astra se hned chytila přiložené tužky a už o ní prakticky neslyšel. Hodná holka.

V tu chvíli byl tak vyčerpaný, že se stačilo hlavou dotknout polštáře a bylo hotovo. Probudil jej až Toust s poněkud nevšedním hlášením.

„Něco naléhavého! Něco naléhavého!" křičel mu přímo do ucha a Xavier okamžitě vytřeštil oči.

„Co? Co se děje?" vyhrkl a napřímil se.

Sice se mu hlava z velké části stále nacházela v zemi spánku, ale jeho ruce a nohy do světa hlásily připravenost k boji.

„O co jde?" vydechl a nepřítomně zamžoural.

„Váš budíček, pane," odpověděl mu Toust vyrovnaný tónem, který kontrastoval jeho prvotnímu křepčení. „Řekl jste, abych vás po uplynutí 100 minut vzbudil. Na mou otázku, jak přesně si to přejete provést, jste odpověděl, a nyní cituji: ‚Řekni mi něco naléhavého.'"

„Já tě asi vážně zabiju," zamručel Xavier a pohlédl na Astru. „A ty... To si pořád kreslíš? Můžu to vidět?"

„Dobře, ale ještě to není hotové," pousmála se a uhnula mu ze zorného pole, aby si mohl displej lépe prohlédnout.

Xavier přistoupil ke stolu a znalecky přikývl.

„Hezké," odpověděl, ale ne proto, že se jednalo o jedinou správnou reakci, kterou má mít dospělý, když mu dítě něco ukazuje.

Upoutaly ho hlavně použité barvy. Ještě nikdy neviděl na jednom místě tolik fialové a vínové. Jako by zíral na kus své mikiny. A pak tu byla modrá. Tolik modré barvy, ale v různorodých odstínech, kdy se jedna část tabletu leskla světlou, azurovou, a další přecházela do tmavé, místy černé. Nechyběla ani růžová se žlutými a bílými odlesky. Dokonce i zelená, proč u všech čertů použila i zelenou?

„Takhle bude vypadat mlhovina po Sisire," přerušila ticho Astra a opět se chopila digitálního pera. „Potom, co hvězda zahyne a přemění se. Bude krásná, že?"

Xavier zlehka přikývl a poté si nechal od Tousta sdělit aktuální čas. T-mínus 30 hodin, 7 minut. Tento údaj znamenal hned dvě věci.

Zaprvé, vesmírným tělesům tam venku už nezbývaly ani dva dny života. A za druhé, přesně za sedm minut by se měl dle harmonogramu dostavit na můstek za ostatními.

Bude závod.