Jak jsem již zmiňovala, jedná se o překlad povídky ::X-Men:: In The Claws Of An Angel ::Wolverine:: od toritee0749, které mě nadchla tolik, že jsem se ji rozhodla přeložit, aby si ji mohli přečíst i fanoušci Wolverina, kteří si na anglické povídky netroufají, či raději čtou v češtině. Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mě ☺
(3328 slov)

-M♠

„Je zde stále více a více zpráv o spatření mutantů v Portlandu, stejně jako v ostatních městech naší země...“

Zprávy běžely se ztišeným zvukem na mé malé televizi, která stála u zadní stěny mého pokoje.

Zřetelně jsem reportérce rozuměla, ale moje soustředěnost patřila spíše než jí fialovému peru, které leželo na stole přede mnou.

Mé ledově modré oči se nedívaly na nic jiného než na to pero, které jsem se se vším úsilím snažila pomocí mé mysli zvednout.

Vím, zní to bláznivě, ale přísahám, že se mi to už jednou povedlo. Pohybovat věcmi, aniž bych se jich dotkla.

Problém byl, že jsem neměla ani tušení jak to dělám.

„Pohni se...“ zašeptala jsem peru, „No taaak, pohni se!“

Nepohnulo se ani o píď.  Ještě jednou jsem zaměřila všechnu mou pozornost na pero a zatínaje snad každý sval v těle jsem se s ním snažila pohnout, až se mi muselo kouřit z uší. Ale žádný výsledek...

S pocitem porážky jsem se otočila na židli k televizní obrazovce. Moderátorka, blonďatá žena s úzkými rty a tmavýma očima, pořád mluvila o mutantech.

„...By rádi varovali veřejnost, že přestože většina mutantů vypadá jako normální lidé, jsou velmi nebezpeční.“ Prohlásila žena vážným hlasem, zatímco listovala v papírech před sebou. „ Silně vám doporučujeme vyhýbat se červeným oblastem, které můžete vidět na této mapě. Toto jsou místa, kde jsou mutanti běžně viděni. Rodičům je přikázáno nepouštět děti ven po setmění a buďte si jisti-“

Zamračila jsem se a vypnula televizi. Od útoku na Bílý dům, který se odehrál téměř před měsícem a byl spojen s mutanty byly Spojené státy posedlé honbou za mutanty.

Vše co jste mohli očekávat, že uslyšíte ve zprávách, byly příběhy o mutantech, kteří využili své schopnosti k vyloupení banky, krádežím aut, ničení veřejného majetku, nebo dokonce k vraždě.

Dříve mírumilovný svět byl nyní rozdělen na dvě skupiny: lidi a mutanty. A byli jsme ve válce, ať už jsme chtěli, nebo nechtěli.

Nesnášela jsem poslouchat všechny ty hrozné věci, které mutanti spáchali, protože poslední dva, tři týdny jsem objevovala znaky, že jsem jedním z nich. Mutant.

Přestože mě to velmi znepokojovalo, uvědomovala jsem si, že svou DNA změnit nemůžu. Takže to budu muset nějak přijmout...

Podívala jsem se zpátky na pero, s tím že se mi to teď možná povede, ale zase nic. Přesto jsem věděla, že to umím.

Když se to před dvěma týdny stalo poprvé, byla jsem dole v obýváku, kde jsem skládala prádlo. Troy, mámin hrubý, opilý přítel, přišel do místnosti a uviděl, že jedno z jeho bílých triček bylo vypráno s barevnými, takže teď mělo narůžovělou barvu.

Kvůli této prkotině jsem se s ním dostala do sporu, čemuž jsem se snažila co nejvíce vyhýbat. Má strategie bylo zůstávat tichá a nepovšimnutá, kousat se do jazyku a ponechávat si mé názory pro sebe, abych se tak vyhnula konfrontaci s ním. Byla jsem tichá a stydlivá od přírody, ale stejně jako každý jiný jsem měla své hranice.

Když mě Troy nazval ignorantskou nánou odpověděla jsem mu, že kdyby si pral trička sám, nemusel by se o ně strachovat. Myslela jsem si, že tím je hádka ukončena.

Ale ovšemže nebyla. Pokračoval tím, že rozkopal všechny hromádky pracně vyžehleného a složeného prádla po celém obývacím pokoji., což zakončil vylitím zbytku jeho piva na oblečení, které bylo nejblíž u něj. Jedním slovem, úžasné.

„Hádám, že to budeš muset udělat celé znovu.“ zašklebil se na mě. „A tentokrát to udělej správně... a tuhle židli taky ukliď.“

Zůstala jsem potichu, zatímco se Troy otočil a opustil místnost. Jeho kroky se odrážely na chodbě a nakonec bylo slyšet prásknutí dveřmi od ložnice.

Nejdřív jsem se vůbec nehýbala. Byla jsem až moc naštvaná... Strávila jsem celý den praním a žehlením, přičemž den předtím jsem měla dvojitou směnu v baru. Byla jsem vyčerpaná a Troy mi teď přidělal tři hodiny práce navíc.

Frustrovaně jsem vzdechla a neochotně jsme se začala zvedat a sbírat prádlo rozházené po podlaze. Jakoby toho nebylo málo, začala mě bolet hlava a čím víc jsem přemýšlela o tom, jaký neskutečný hajzl Troy je, tím to bylo horší.

Netrvalo dlouho a tlak v mé hlavě vzrostl natolik, že jsem si musela na chvíli sednout. Zasténala jsem a rukama jsem si tiskla na spánky, ale žádná úleva nepřicházela.

Sundala jsem si ruce z hlavy a zvedla jsem se, abych si došla do kuchyně pro Brufen. Ale jen co jsem vstala, zarazila jsme se, když jsem se rozhlédla po pokoji.

Všechno prádlo, dokonce i prádelní koš se vznášely. Úplně jakoby někdo vypnul gravitaci.

Oči mi údivem museli lézt z důlku a nemohla jsem se od té podivné scnérie odtrhnout. Bylo to jako kdybych byla v nějakém nesmyslném snu. Musela jsem na tu nepravděpodobnou scénu hledět bez pohnutí snad minutu, než mě zvuk prásknutí dveřma uvedl zpět do reality.

Oblečení a koš z bouchnutím dopadly zpět na podlahu přímo před mýma očima jen chvíli před tím, než se objevil Troy. Zastavil se a podíval se nejdřív na mě a pak na rozházené oblečení.

„To si to ještě nebyla schopná uklidit?“ opovržlivě prohodil a odkráčel si to do kuchyně.

Ani jsem nepípla, když jsem se sklonila a začala sbírat trička a kalhoty. K mým uším doléhal zvuk otevírající se ledničky. Hned poté se ozvalo cinkání flašek o sebe, což znamenalo, že si Troy bere další pivo.

Ignorovala jsem ho, když prošel kolem mě zpátky do své ložnice. Tak takhle jsem objevila své schopnosti...

Chvíli po tomto incidentu se ve zprávách začaly objevovat příběhy o mutantech a já jsem si dala dvě a dvě dohromady. Byla jsem to já, kdo přiměl prádlo vzlétnout...musela jsem to být já. Jen jsem nevěděla jak.

Byla jsme mutant...Avšak ke dnešnímu dni, sedící v pokoji a zírající na fialové pero se mi nepovedlo vědomě pohnout pomocí mé mysli ničím jiným. Stávalo se to jen když jsem přestala ovládat své emoce, což bylo většinou po hádce s mámou nebo Troyem, či v práci během náročné směny.

Kupodivu, se mi zatím dařilo mé schopnosti ukrýt před ostatními.

Nakonec jsme vzdala snažení se o levitaci pera a zvedla jsem se ze židle. Lehla jsme si na postel, když najednou vypadla elektřina a celý dům se ponořil do temnoty.

Chvíli jsem se zmateně rozhlížela po pokoji. Bylo teprve něco okolo šesté večer, takže trochu světla stále prosvítalo skrz záclony. A najednou mi to došlo.

„Sakra, účet za elektřinu...“ Zanadávala jsem a začala jsem hledat pod postelí krabici, do které jsem si účty schovávala. Nakonec jsem ji vytáhla a našla jsem nejaktuálnější účet.

Bylo to poslední upozornění, že nám ostřihnou elektřinu, pokud nezaplatíme 89,65 dolarů do 7. května. Což bylo dneska.

Potichu jsem zaklela. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Teď jsem byla v prdeli. Neměla jsme už žádné peníze, do doby než mi přijde výplata, což bude až za týden.

Zaúpěla jsem a zvedla jsem se z postele, abych došla do kuchyně. Už jsem slyšela Troye dole
nadávat.

Máma mě ale přistihla ještě než jsem stihla sejít dolů.

„Co to sakra je, Ano?! Zaječela na mě svým chraplavým hlasem, „Zapomněla jsi snad zaplatit tu blbou elektřinu?! Troy bude sakra nasranej!“

Seděla na gauči ve své mentolově zelené halence. Její rovné blonďaté vlasy byly svázané do culíku. Na klíně měla položený časopis a v ruce držela cigaretu. Místnost byla značně zakouřená, ale přesto jsem viděla její ošklivě zamračenou tvář, zvrásnělou a sešlou po rocích kouření a chlastání.

„Ano mami, zapomněla jsem na to...“ Zamumlala jsem pravdu a otočila jsme se abych sešla dolů do kuchyně, „Myslím, že tady někde máme nějaké svíčky.“

Slyšela jsme mámu zakašlat a listovat časopisem. „To bys měla sakra doufat, že tady někde jsou.“

Protočila jsem oči, když jsem šla dolů po schodech.

„Díky za pomoc mami...“ Zamumlala jsem sarkasticky.

Ale ve skutečnosti jsem jejím přístupem nebyla ani trochu překvapená. Byl přesně takový, jaký vždycky byl a nečekala jsem, že by se někdy vůbec změnil.

Začala jsem prohledávat šuplíky, abych našla svíčky, když se otevřely vchodové dveře. Troy dneska z baru přišel brzy. Obrátil se mi žaludek, když jsem slyšela jak se s ním matka vítá. Její hlas byl najednou sladký a milý, rozhodně úplně odlišný od toho, jak mluvila se mnou.

Udělalo se mi z toho blbě a upřímně někde hluboko v srdci mě to zabolelo.

„Co se to sakra děje?“ dožadoval se vysvětlení opilým hlasem Troy.

„Anabel nezaplatila elektřinu.“ Matka ani nezaváhala a všechno shodila na mě.

„Děláš si ze mě kurva prdel?!“ Zavrčel Troy naštvaně a dopotácel se ke kuchyňským dveřím. „Tropíš si snad ze mě žerty Anabel?!“

Ignorovala jsem ho. Krev se ve mně vařila. Chtěla jsem se otočit a vmést mu do ksichtu, že je přece dospělej chlap, kterej by měl být schopný odložit chlast a najít si nějakou zpropadenou práci. Chtěla jsem mu říct, že je nicka, nepoužitelný pytel kůže a kostí, který je úplně na dně společnosti. Ale jistěže jsem držela jazyk za zuby a dál jsme hledala svíčky.

To ho naštvalo snad ještě víc, otočil se však a snažil se najít cestu skrz potemnělý dům. Slyšela jsem jak proklíná a rozbíjí cokoliv, co se mu dostane pod ruku. Moje máma Troye následovala do každé místnosti, omlouvala se a prosila ho, ať se uklidní.

„Ta tvoje hloupá dcera, mi už opravdu brnká na nervy Charlene,“ Zasyčel vztekle Troy. Moje máma se mu omlouvala. „Já ji naučím, jak se správně chovat, ukážu té náně, jak to chodí.“

„Opravdu se omlouvám zlato...“ slyšela jsem matku naříkat a už jsem toho měla opravdu po krk.

Ve svém hledání svíček už jsem pokročila ke třetímu šuplíku, ale můj vzrůstající vztek se vlil do každého kousku mého těla a já šuplík s prásknutím zavřela.

„Proč se mu sakra pořád dokola omlouváš?!“  Zařvala jsem na matku , která předstírala, že je mým výbuchem naprosto šokována. Věděla jsem, že ví, že to co dělá není správné. „Proč dovoluješ tomu zmetkovi, aby o mě mluvil takhle?!“

„Raději si dávej bacha na to, co říkáš.“ zavrčel na mě Troy. Zapotácel se na místě a ukázal na mě svým buclatým prstem.

„Naser si.“ Vmetla jsem ta slova mému nevlastnímu otci přímo do obličeje. Dělalo se mi zle, když jsem o něm jen pomyslela jako o něčem spojeném s mým tátou.

„Anabel-!“ Zalapala po dechu má máma, ale její slova byla přerušena hlasitou ránou, kterou mi Troy uštědřil svou pěstí přímo do tváře.

Stalo se to tak rychle, že jsem ani nevěděla co mě uhodilo... Když jsem se ale zapotácela na stranu, ztratila jsem rovnováhu a narazila čelem do kuchyňské linky, všechno to na mě dolehlo.

S námahou jsme se posadila na podlahu a opřela se o starou komodu. V puse jsem cítila krev a když jsem si sáhla na čelo, nahmatala jsem tam velký šrám. Tvář jsem měla v jednom ohni a bolestivě mi tepala v místě, kde mě Troy uhodil.

Sledovala jsem Troyovo záda mezitím co vystrkoval matku z kuchyně do obýváku, proklínaje mě celou dobu.

Elektřina nebyla zaplacena, protože jsem byla jediná, kdo měl práci v tomto domě a byla to jen ubohá práce servírky. Velká část mého platu šla na mámin a Troyův chlast a cigára. Jediné štěstí bylo, že dům jsme již měli ve vlastnictví, jinak bychom pravděpodobně byli bezdomovci.

Troy a máma byli ve svých padesátkách a mě před nedávnem bylo 26 let a všechno co jsem měla byl jen malý pokojíček s postelí, šatníkem, stolem a malinkou televizí, mizerná práce a jizvy a modřiny, které jsem byla nucena snášet, pokud jsem chtěla držet při matce, mé jediné zbývající rodině.

Avšak ač se mi to neskutečně příčilo říci, věděla jsem že to nestojí za to za ní bojovat.

Neměla jsme žádný bankovní účet, žádné auto a o můj byt jsem přišla když mi bylo 24 a přestěhovala jsme se zpět domů, protože mi bylo líto mé matky, tak jsem se jí snažila být podporou, přestože se mnou nezacházela nejlépe...A pak si přivedla toho ochlastu.

Srdce mi začalo bušit rychleji, když se mi hlavou začaly honit tyhle myšlenky. A pachuť krve v mé puse jen popohnala můj vztek.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela že začnu vzteky řvát na všechno kolem mě, se něco v kuchyni vzneslo do vzduchu a praštilo to o zeď, přestože ta věc ještě před chvíli v klidu ležela na stole.

Ucukla jsem a instinktivně jsme se schoulila do klubíčka, když jsem uslyšela zvuk tříštícího se skla. Jakmile znovu nastalo ticho, odvážila jsem se vzhlédnout ve snaze zjistit, co jsme rozbila a kde rozbitá věc leží.

Byla to skleněná váza, která teď ležela roztříštěná na kusy u lednice. Mezi střepy a vodou byla uvadlá květina, která teď vypadala ještě ubožeji než před svým pádem.

Zadívala jsem se na nepořádek s údivem. Byla to skleněná váza po babičce, která ještě před pár minutami poklidně stála uprostřed stolu.

Stalo se to znovu... Zdálo se, že se moje podivná schopnost objevuje vždy, když to nejméně čekám.

„Jak sakra??“ zašeptala jsem a snažila se přijít na to, jak může být sakra možné, že něco takového dokážu.

Nicméně se mi opravdu ulevilo, že ani máma ani Troy zrovna nebyli v kuchyni.

Zadívala jsme se na dveře a čekala jsem, že jeden z nich se přiběhne podívat, co to bylo za rámus.

Ale jak jsem poslouchala, slyšela jsem jejich hlasy nahoře v ložnice. Měla jsem opravdu štěstí, že ani jeden z nich neslyšel rozbíjející se vázu.

Chytila jsme se rohu kuchyňské linky a s námahou jsem se zvedla na nohy. Moje oči už si přivykly na tmu, která v domě panovala, takže jsme bez váhání rychle došla ke dřezu a pustila studenou vodu.

Opláchla jsme si několikrát obličej, abych smyla stopy krve a pak jsem se natáhla pro utěrku, abych se osušila.

Zašklebila jsem se, když jsem si utírala citlivou a pohmožděnou tvář a nateklý ret. Bolelo to, ale snažila jsem se to ignorovat. Už jsem byla na fyzickou bolest zvyklá.

Nebylo to poprvé, co mě Troy uhodil a věděla jsem, že to nebylo ani naposledy. Snažila jsem se vyčistit si halvu od všech negativních myšlenek a začala jsme sbírat střepy z podlahy.

Přestože jsem se opravdu snažila vytěsnit vše z mé hlavy, prostě to nešlo. Začaly se mi vzteky třást ruce. Byla jsem zahanbená sama sebou, za to že jsem nechala Troye aby se ke mně choval takovým způsobem. A byla jsem naštvaná, že jsem s tím nemohla nic udělat.

Najednou práskly dveře a ozvaly se kroky, které šly směrem dolů. Zadržela jsem dech, když jsem uslyšela zavrzat podlahu.

Snažila jsem se dívat na podlahu, když na mě promluvil.

„Zase jsi něco rozbila na sračky?“ zavrčel vztekle a já jsem se na něj pohlédla se záští v očích.

Otevřela jsem pusu, abych mu něco odsekla, ale než jsem stačila říct první slovo, něco tvrdého mě uhodilo do obličeje. Byla to podrážka Troyovo boty.

Nečekaný náraz mě odhodil vzad a střepy, které jsem držela v ruce se rozlétly na všechny strany. Pár kousků se mi zařízlo do kůže, když jsem dopadla na podlahu. Zasténala jsem, když mi dlaň prořízla náhlá bolest.

Troy přistoupil blíže mně a zadíval se na mně svýma tmavě hnědýma, zakalenýma očima. Zaskučela jsem, když jsem se snažila dostat se od něj co nejdál, ale narazila jsem zády přímo do kredence.

Cítila jsem, jak mi čerstvá krev odkapává z nosu a jak další vytéká z koutku mé pusy. Když jsem se zadívala na podlahu, viděla jsem rudé šmouhy, které jsem tam zanechala svýma rozřezanýma rukama.

„Hmmm, jakpak napravíš to, že jsi nezaplatila účet?“ Zamručel opilecky Troy. Moje oči přelétly k jeho rukám, kterýma se snažil rozepnout si pásek.

„Troyi, ne!“ Třásla jsem hlavou v úpěnlivém gestu.

Věděla jsem, že je násilnický, ale věci nikdy nezašly tak daleko. Bylo to příšerné.

„Možná...když mi prokážeš laskavost...bože vypadáš úplně jako...“ nedořekl, když se mu z hrdla vydal nechutný říh. Troy se neustále přibližoval a jeho pásek byl nyní kompletně rozepnutý a pomalu si začínal rozepínat poklopec. „...vypadala tvoje máma...“

Můj dech se zrychlil a snažila jsem se vyhrabt se na nohy, ale tělo mě prostě neposlouchalo.

„Nedělej to Troyi!“ Prosila jsem ho, ale on neposlouchal a surově mě popadl za vlasy. Natáhla jsem ruku, abych ho zastavila a zakřičela jsem „Přestaaaň!“

Natáhl ke mně opět ruku a tentokrát jsem už nebyla dost rychlá na to, abych ho odrazila. Naskočila mi husina, když jsem ucítila jeho prsty zamotané v mých vlasech, které se snažily přisunout mou hlavu k jeho rozkroku.

Moje srdce bušilo, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Zpanikařila jsem a snažila jsem se jakkoliv osvobodit. Troy mě ale nenechal a zatahal mě za vlasy ještě hruběji.

Znehybněla jsem a nebyla jsem schopna jedné myšlenky, jediného pohybu, když jsem viděla, jak si začíná stahovat kalhoty, ale už jsem to nemohla vydržet. Zavřela jsem oči, ze kterých mi slzy tekly proudem, dřív než bych vidělo něco co jsem opravdu vidět nechtěla a vypustila jsem z úst řev, který prořízl ticho jako nůž.

Uslyšela jsem zvuk, jak se něco zvedá z podlahy a pak se ozvalo podivné bublání, které vycházelo přímo z Troye. Jeho prsty začaly pomalu uvolňovat stisk a já se rozhodla otevřít oči, když v tom se zhroutil na podlahu.

Byla jsem naprosto šokována tím, na co jsem hleděla. Troy bezvládně ležel a netečně zíral na strop. Čtyři velké střepy z rozbité vázy se mu skvěly zabodnuté hluboko do jeho krku. Z ran pomalu vytékala kašmírově rudá krev a vlévala se do spár na podlaze. Troyovo rty se zavíraly a otevíraly jako rybě, která uvázla na souši. Po několika sekundách se jeho rty přestaly hýbat úplně. V tu chvíli jsem věděla, že je mrtev.

Byla jsem zděšena, ale přesto se nějaká malá část radovala z Troyovo náhlé smrti. A ještě víc se radovala z toho, že jsem to způsobila já.

Když jsem slyšela kroky spěchající dolů, můj mozek si vzpomněl jak ovládat nohy a rychle jsme se zvedla z podlahy.

Spěchala jsem z kuchyně druhou chodbou do mého pokoje, aniž by mě matka zahlédla. Zavřela jsem dveře mého pokoje a zamkla jsme na dva západy. Ze zdola se náhle ozval matčin uši drásající křik.

Moje tělo v tu chvíli fungovalo jen díky adrenalinu, který se hnal mou krví. Otevřela jsem skříň a vytáhla jsem z ní můj starý, červený batoh, který byl dost velký na to, aby se mi do něj vešlo vše potřebné.

Věděla jsem že policii nebude trvat dlouho než do našeho domu dorazí a v tu chvíli já budu muset být kilometry daleko. Moje otisky prstů byly všude na střepech, které zabily Troye.

Musela jsem hned odejít.

Ve spěchu jsem do batohu naházela dva páry džín, jedny kraťasy, dvě tílka, jedno tričko, několik párů ponožek, spodní prádlo a podprsenky a nakonec pyžamo. Ještě jsem přihodila hrstku sušenek, co jsem měla pod postelí, baterku a kapesní nůž.

Obula jsem se do černých kotníkových conversek, zavázala jsem je a ještě jsme popadla šedou bundu přehozenou přes židli.

Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji, který jsem nejspíše navždy opouštěla a který mi ani v nejmenším nebude scházet. Vyskočila jsem na postel a otevřela jediné okno, které tady bylo.

Opatrně jsem vylezla na střechu a pomalu začala šplhat dolů. Naštěstí jsem to jako malá dělávala často, takže ani po těch letech mi to nedělalo problém.

Jakmile jsme dopadla na trávu, rozběhla jsem se směrem k lesu, který se nacházel za naší zahradou.

Bylo to akorát včas. Už jsem v dálce slyšela policejní sirény, zatímco jsem mířila vstříc svému novému životu bez domova.

Když jsem utíkala mezi stromy jako nějaké divoké zvíře, uvědomila jsem si že teď nebude nic jako dřív.

Jen jsem nevěděla jestli to bude lepší, nebo horší...

○•○•○•○

Uff, musím říct že to byla opravdu fuška to přeložit! Jen nad prologem jsem strávila několik hodin... tak snad se vám to bude líbit ☺ Kdybyste měli jakékoliv připomínky či dotazy, ozvěte se v komentářích ;)

-M♠