Z důvodu velkého rozsahu kapitol, jsem se rozhodla je překládat po částech, abyste na ně nemuseli tak dlouho čekat, protože potom mi překlad jedné kapitoly trvá několik dní. Tak snad budete takhle spokojení :)

-M♠

-O sedm měsíců později-

„Slečno?“

Cítila jsme jak mi teplé sluneční paprsky dopadají na tvář. Pomalu jsem pootevřela oči, když jsem se začala probouzet z ne dvakrát pohodlného spánku. Zamžourala jsem okolo sebe a uviděla jsem červený interiér náklaďáku.

Zívla jsem a znovu jsem zavřela oči, přestože někdo třásl za mé rameno. Když dotyčný viděl, že nereaguji, zatřásl mnou trochu silněji. „Slečno?“

Z nějakého důvodu to najednou stačilo, abych se probrala. Narovnala jsem se na sedadle a znovu jsem zamžourala, tentokrát na muže, který mohl být tak ve svých pozdních padesátkách. Na hlavě se mu tyčil slaměný klobouk a na sobě měl zašlé monterky a červenou flanelovou košili. Netrvalo mi dlouho a došlo mi, kde jsem a jak jsem se sem dostala.

Muž se jmenoval Otis a byl to farmář odněkud se středu státu Mississippi. Byl to jediný člověk, který mi byl ochoten zastavit, když jsem putovala na své nekonečné pouti, která neměla žádný cíl.

„Promiňte, zapomněla jsem kde jsem a co se děje...“ zamumlala jsem rychlou omluvu. „Jsme pořád v Mississippi?“

„Téměř už ne.“ odpověděl mi starý farmář a otevřel dveře. „Tady to je jen malé městečko, kde nakupuji krmivo pro mé slepice. Leží přímo na státních hranicích. Obávám se, že dál vás už svézt nemohu, jakmile nakoupím, otáčím to a jedu zpátky na farmu.“

Přikývla jsem a hodila jsme si svůj značně ošuntělý batoh na záda. „To je v pořádku.“ řekla jsem Otisovi a vyskočila z kabiny náklaďáku. „I takhle jste mi opravdu pomohl. Kdybyste mi nezastavil, byla bych ještě kilometry před hranicemi. Teď už něco vymyslím.“

„Jste si jistá, že to zvládnete slečno?“ Zeptal se mě starostlivě. Přestože věděl, že se jmenuji Anabel, nepřestával mi říkat „Slečno“, nad čímž jsem se musela pousmát. Po měsících osamění vám i tato maličkost zvedne náladu. „Máte tady v okolí rodinu, nebo tak něco?“

Snažila jsem se skrýt smutek, který se při zmínce o rodině pokoušel prodrat z mého nitra na povrch.

„Nemám, ale už nějakou dobu teď cestuji na vlastní pěst...Opravdu se nemusíte bát, zvládnu to.“

Otise má slova příliš neuklidnila a odpověděl pouhým přikývnutím. Nastartoval motor a se zamáváním a úsměvem na rtech odjel do dáli. Bylo okolo poledne a slunce začínalo opravdu hřát. Rozhlédla jsme se po okolí a spatřila jsem nevelký obchod s názvem 'Coreysův rodinný market'.

Vypadalo to, že obchod je umístěn téměř ve středu malého městečka. Na to jak male vypadalo zde bylo překvapivě hodně lidí, ať už na procházce, či na cestě do obchodu.

Vysoké, listnaté stromy vytvářely příjemný stín, který aspoň trochu chránil před nepříjemným žárem slunce. Musela jsem přiznat, že městečko vypadá opravdu útulně, přímo překypovalo životem a všichni lidé vypadali tak šťastně...Opět se ve mně probudil smutek, když jsem si uvědomila, že do takovýchto míst já nikdy patřit nebudu.

Naposledy jsem se rozhlédla po okolí a rozešla jsem se hledat benzínku, která se stala mým zdrojem jídla a pití. Nemusela jsem jít příliš dlouho. Přešla jsem asi jen dva nebo tři bloky, když se přede mnou vynořila zašlá budova benzínové pumpy.

Na jejím parkovišti stálo jediné auto. Byl to malý sedan, pravděpodobně Ford Focus, nebo něco na ten způsob. Všimla jsem si, že řidič nebyl nikde v okolí, z čehož jsem vyvodila, že je pravděpodobně uvnitř a kupuje si pití či platí za benzín.

Když jsem vkročila dovnitř, ozvalo se zacinkání zvonku, které oznamovalo příchod zákazníka. Hned jak jsem vešla, tak mě do nosu udeřila vůně čerstvě uvařeného kafe a začaly se mi sbíhat sliny.

Šálek horkého kafe se šlehačkou a cukrem jsem opravdu milovala, ale bohužel bylo příliš drahé a já nikdy neměla na utracení víc než dolar. Naneštěstí se kafe nedalo ani ukrást, což byl můj způsob přežívání poslední půl roku, na což jsem nebyla zrovna dvakrát pyšná, avšak neměla jsem jinou možnost.

„Dobré odpoledne slečno.“ Pozdravila mě prodavačka a věnovala mi milý úsměv.

Otočila jsem se na ní, abych si ji prohlédla. Byla to hubená žena s hustými, tmavými vlasy, které začínaly mírně šedivět. Její hnědě zbarvené oči se skrývaly za párem brýlí se širokými obroučkami.

Sjela jsem pohledem o něco níž, abych se podívala na její jmenovku, která říkala, že se jmenuje PEGGY.

„Dobrý den...“ odpověděla jsem jí se stydlivým úsměvem. Občas jsem opravdu nenáviděla jak trapně a nejistě jsem se chovala. „Eee... máte tady toalety?“

Peggy přikývla a ukázala kostnatou rukou do rohu malého obchodu. Poděkovala jsem jí a zamířila jsem si to tím směrem. Cestou jsem prošla kolem muže, kterému mohlo být tak 40 a byl oblečený ve světle modrých džínách a oranžovém tričku. Vypadal zabrán do vybírání slunečních brýlí které by mu padly. Předpokládala jsem, že to musí být řidič toho stříbrného auta venku.

Přehodila jsem si batoh na druhé rameno, abych toho muže v úzké uličce náhodou nesejmula a pokračovala jsem dál na toalety. Nenaolejované panty zavrzaly, když jsem otevřela dveře od dámských toalet a pak zavrzaly ještě jednou, když jsme je zavírala.

Shodila jsem batoh ze zad a začala jsem hledat hygienické potřeby, při čemž jsem se snažila vyhýbat se pohledu do zrcadla tak dlouho, jak jen to bude možné. Věděla jsem, že musím vypadat opravdu příšerně, ale právě proto jsem byla v benzínkové koupelně, abych to aspoň trošku napravila.

Konečně jsem našla taštičku, kterou jsme hledala. Měla jsme v ní schovaný kartáček na zuby, pastu, hřeben, šampón a pár šminek. Všechno jsem to samozřejmě ukradla v nějakém texaském Wall-marketu. Sice jsem nebyla pyšná na kradení, ale musí se nechat, že jsem v tom byla velku dobrá.

Postavila jsem se, odložila taštičku na kraj umyvadla a konečně jsme pohlédla na můj odraz v zrcadle.

Vlasy jsem měla zacuchané a pod očima se mi začaly objevovat tmavé kruhy. Bylo to už pár dnů, co jsem měla možnost se aspoň trochu opláchnout a upravit.

Nejdřív jsem vytáhla kartáček a pastu a co nejrychleji jsem si vyčistila zuby. Po té, co jsem byla s ústní hygienou hotova, jsme pokročila na vlasy.

„Čas na zkrocení bestie..“ Zamumlala jsem si, zatímco jsem se snažila rozčesat si vlasy. Když už nebyly tolik zacuchané, pustila jsme vodu a začala si je namáčet. Jakmile byly vlasy dost mokré, natáhla jsem se pro šampón, ale místo abych ho chytila do dlaně, zavadila jsme o něj prsty a lahvička se zarachocením spadla na zem. Frustrovaně jsme si povzdychla, protože jsme věděla, že když se pro něj skloním, budu mít celé tričko mokré od mých vlasů. Navíc jsem byla moc líná.

„Sakra...“ zaklela jsem, když jsem uviděla, jak se lahvička kutálí až do nejzazšího rohu. Pak jsem si ale vzpomněla na mojí mutaci. I po téměř osmi měsících to pro mě byla relativně nová a podivná věc. Někdy jsme na ní dokonce zapomněla úplně.

Pořád se mi nedařilo mé schopnosti dokonale ovládat a pořád byly hodně spojené s mými emocemi, ale nějaký ten pokrok tam byl.

Zhluboka jsem se nadechla a natáhla jsem ruku směrem k šampónu. Nejdřív se nepohnul ani o píď, tak jsem snažila soustředit ještě o něco víc.

Najednou se lahvička zachvěla a srdce mi poskočilo skoro až do krku. Po tváři se mi rozlil široký úsměv a šampón se začal vznášet směrem ke mně, jako kdyby se vznášel ve vakuu.

Tělem se mi rozlil uspokojivý pocit, když jsem semkla prsty okolo lahvičky. Zvládla jsem to! Teď jen zbývalo se naučit zvládnout to pokaždé.

Rychle jsem si vymáčkla trochu jahodového šamponu do dlaně a začala jsem si ho vtírat do vlasů. Když jsem byla hotova, opláchla jsem si hlavu a začala jsem si ji sušit pod vysoušečem rukou.

Když byly relativně suché, naposledy jsem je zkrotila hřebenem a pustila jsme se do make-upu. I když ze mě byl takřka bezdomovec, ta dívčí část mě neopustila a kdykoliv jsem měla možnost, snažila jsem se aspoň trochu namalovat, jako jsem to dělávala za starých časů. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla teď, skoro jako by se na mě díval někdo jiný.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Leknutím jsem sebou trhla a pomyslela jsem si, že mám štěstí, že už v ruce nedržím řasenku, protože to bych teď pravděpodobně měla o oko míň.

„Minutku!“  Zavolala jsem na neznámou osobu za dveřmi a naházela jsem rychle všechny věci do batohu. Hodila jsem si batoh na záda, naposledy se na sebe podívala a odemkla dveře, za nimiž stála značně netrpělivá, postarší žena, která si mě úkosem prohlédla. Na tváři se jí objevil opovržlivý úšklebek, avšak já jsem jen protočila oči a pokračovala zpátky do obchodu.

Díky bohu byla prodavačka zabraná do nějakého telefonního hovoru, takže jsem měla šanci něco málo šlohnout. Popadla jsem pár balíčků křupek a flašku vody a vyklouzla jsem beze stopy ze dveří.

Šla jsem rychle, neboť jsem se snažila dostat se co nejdál od benzínky. Po asi čtyřiceti pěti minutách se přede mnou objevil malý obchod s oblečením. Odsud se hlavní ulice měnila na několika proudovou dálnici.

Zadívala jsem se na silnici přede mnou a poté můj pohled sklouzl do výlohy obchodu. Skousla jsem si spodní ret, když jsem se pokoušela překonat pokušení vejít dovnitř. Většina mých triček a tílek už byly v dosti ubohém stavu. Pár nových by mi rozhodně neuškodilo...

Takže jsem se rozhodla udělat malou zastávku a využít mých zlodějíčkářských schopností k ukořistění pár nových kousků. Pak budu moct zase pokračovat.

Vnitřek obchodu byl malý a věšáky s oblečením byly natěsnané hodně u sebe. Skvěle!

Blondýnka u pokladny byla ponořena do čtení Cosmopolitanu a ani se neobtěžovala na mě pohlédnout. Ještě lepší!

V obchodě byly další dvě ženy, matka a její dcera. Ukryla jsem se za jedním větším věšákem a mezitím, co jsem házela trička do batohu jsem poslouchala jejich konverzaci.

„Co třeba tohle mami?“ Zeptala se dívka s jižanským přízvukem, který tady měly všichni.

„To je roztomilé! Opravdu by se to hodilo k těm černým kalhotám, co máš.“ odpověděla radostně matka.

Dál pokračovaly v brebentění o klucích, škole a debatovaly nad oblečením, které si navzájem ukazovaly. Musela jsme se tomu usmát, avšak necítila jsem ani špetku štěstí.

Smutek a žárlivost mi začala proudit v žilách, když jsem ty dvě dál poslouchala, jak se chichotají a viděla jsem, jaký skvělý vztah panuje mezi matkou a dcerou. Něco, co jsem já se svojí matkou nikdy nesdílela. Cítila jsem se podvedena a cítila jsem se tak už roky a roky...

„Mami, co se to děje?“ Slyšela jsem jak dívka náhle vykřikla. Zněla docela vyděšeně.

Její výkřik mě ztrhl zpátky do reality a spatřila jsem jak se všechny stojany s oblečením začínají třást více a více. Srdce mi vynechalo, když jsem si uvědomila, že jsem opět dovolila, aby mě ovládl smutek a přes něj se projevily mé telekinetické schopnosti.

Snažila jsem se to ovládnout, ale nikdy to nefungovalo. Spíš to způsobilo ještě větší škodu. Matka a dcera zaječely, když se celý věšák s oblečením zvedl do vzduchu a narazil do výlohy. Až zvuk tříštícího se skla donutil prodavačku odtrhnout oči od časopisu.

Zahodila časopis a vyběhla zpoza kasy, ale já jsem na nic nečekala. Vyběhla jsem co nejrychleji ze dveří a ani jsem se neohlédla.

Utíkala jsem podél dálnice, co mi síly stačily. Z očí se mi draly slzy smutku, bezmoci a zlosti, ale ani jsme se nenamáhala je setřít. Už mě nebavilo pořád před něčím utíkat, schovávat se, krást věci, lhát. Už jsem nemohla vydržet ten pocit, že nikam nepatřím.

Už jsem měla dost toho monstra, které se ve mně ukrývalo a které se mi nedařilo ovládat.

Okay, tohle je přibližně půlka kapitoly, tak to tady ukončíme. A hádejte koho se už konečně dočkáte v další části? <3 ( ano, bude to Logan!) Taky už se konečně začne něco trochu dít, tak ještě chvíli vydržte ☺ Btw, kdyby vás zajímalo, jak dlouho mi trvalo přeložit tuhle část, která má něco málo přes 1900 slov, tak jsem nad tím strávila tak dvě a půl hodiny... To je docela dost co? Doufám, že to aspoň není promarněný čas :D

-M♠