Dny plynuly jako voda a najednou nastal TEN den, kterého se Petúnie tolik obávala.

Když stála na nástupišti se svou sestrou, rodiči a kamarádem, připadala si mezi nimi tak bezvýznamná.

Všichni okolo už na první pohled vypadali odlišně. Ale ona ne. V duchu proklínala ředitele Brumbála, že jí nedovolil, aby se mohla připojit k nim do školy a tudíž zůstat v přítomnosti jejího jediného přítele.

I když Severusovi přála štěstí, někde hluboko uvnitř doufala, že si cestu na několik měsíců rozmyslí a zůstane doma s ní.

Doufala v to do té doby, než zahlédla ty nadšené jiskřičky v jeho očích.

————————————————

😥