Stále prvýkrát - Nylien4 Danees

Plačom novorodenca prvýkrát pozdravíme tento svet,
V krvi a kriku doň vstúpime a predsa pre nás krajšieho niet,
Detskými očami znovu objavujeme všetky jeho krásy,
Náš vysoký hlások každý nový objav okoliu hlási.

Detský údiv a zvedavosť z nás ale časom opadne,
Keď sme presvedčení, že už všetko vieme dôkladne,
Skúsime si namiesto toho sveta iné zázraky,
Prvé pusy, držanie za ruky a lásky náznaky.

Časom ale aj to stratí svoje čaro a myslíme si, akí sme už dospelí,
Prvé razy máme za sebou, už niekoľko ľudí bolo v našej posteli,
Máme pocit, že sme videli slnka dostatok východov aj západov,
A že sme si odžili už svoj podiel ťažkých životných zápasov.

Sme vtedy skúsení a nič nás neočarí už len tak ľahko,
Riešime praktickejšie veci, dobrú kariéru a život pôjde hladko,
Privedieme na svet svoje vlastné prvé dieťa a postavíme dom,
A keď ho vidíme s údivom behať po svete, nájdeme sa v ňom.

Znovu na svet vieme pozerať tými detskými očami,
A máme pocit, že sme tu len chvíľkovými hosťami,
Že svet je plný malých aj veľkých zázrakov,
A s tým dávnym očarením hľadíme zase do oblakov.

Zodpovednosť a starosti nám ale znovu zahmlia zrak,
Čas plynie a neskoro si uvedomíme, že nám ušiel vlak,
Že staroba nás dobehla a trasú sa nám kolená,
Že pri každej činnosti na nás už smrtka dozerá.

Keď cítime jej dych na krku, všetko sa nám zdá krásne,
Každý motýľ, vôňa kvetu, o tomto svete by sme písali básne.
Musíme však prijať jej ruku a so všetkým sa rozlúčiť,
So svojimi blízkymi aj týmto svetom sa na čas odlúčiť.

Vtedy ale zistíme, že naša duša už je stará,
Že na tento svet už niekoľkokrát predtým bola daná,
Že to vždy len zabudneme a aj keď sme život viedli tisíckrát,
Každý z nich je pre nás prvý a spravíme z neho ďalší unikát.

Zaplačeme za všetkými dušami na ktoré sme zabudli a ktoré kedy milovali,
A s tým plačom prídeme znovu na svet a je to akoby sme ho nikdy nepoznali,
V hĺbke ale poznáme každý jeho kút, všetky staré duše čo sme stretli už stokrát,
A predsa nad všetkým s údivom otvárame ústa a je to stále ako prvýkrát.

Stále poprvé – rebellious7 008_Kaya

První měsíc

Jako malá jsem slýchávala pohádky o zakletých princeznách, které ve vysoké věži střežené hrůzostrašným drakem nebo zlomyslným černokněžníkem čekaly na svého zachránce. A kde se vzal, tu se vzal, dokonalý udatný rytíř na bílém koni, porazil zlého věznitele a princeznu si s sebou odvezl.

Pak se vzali, měli tucet dětí a žili spolu šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Chtěla bych žít v takové pohádce. V příběhu, ve kterém dobro vždy zvítězí nad zlem, kde vládnou králové a královny, princové jsou jeden hezčí než druhý a přepychové paláce se blyští na ranním slunci.

Bohužel můj život není pohádka. Už před nějakou dobou mi došlo, že z téhle kobky mě žádný princ – ani ten na bílém koni – nevysvobodí. Budu tady, se svými čtyřmi špinavými stěnami, zatuchlou matrací a studenou mříží až do svého skonání.

Měsíc mě tady drží. Když mě sem Velký Jack, jak mému vězniteli všichni říkají, zavřel, myslela jsem, že chce po tátovi jen peníze. Nedošlo mi, že tomuhle gangsterovi jde o něco víc. O moc nad městem, o zástupy obdivovatelů. A tak tady dřepím, rozjímám a čekám, jestli se bude něco dít.

Druhý měsíc

Něco je špatně. Dnes v noci se mi na hlavě objevila krvavá rána, kterou jsem utržila přesně v den, kdy mě Velký Jack zajal. Nechápu to, vždyť už byla zahojená. A teď bolí stejně jako před měsícem.

I další dny jsou podivné. Druhý týden mi jeden strážce převrátí hrnek s čajem, přesně jako se to stalo i minule. Překotně si mi omlouvá a slíbí, že donese jiný. Ale já tuším, že nepřijde. Přesně tak to bylo.

Kouskem cihly vyškrabuju na stěnu dny, které tady trpím. Pomalu se dostávám ke konci druhého měsíce, ale je to stále divnější a divnější. Všechno, co se za tuto dobu stalo, už jsem totiž jednou zažila. Anebo si to jen namlouvám?

Třetí měsíc

Mé věznění nebere konce. Pomalu začínám předvídat, co se stane následujícího dne, nebo co udělá strážce v dalším střídání. Opakují se ty samé události jako předchozí dva měsíce.

Rána na hlavě. Strážce vylije čaj, vedle v cele někdo vykřikne Pomoc a začne se mi drolit provizorní křída.

Tohle čekání mě ubíjí. Hlavu mám plnou absurdit a nemůžu přijít na to, co se tady děje. Volám na strážce, snažím se dostat nějaké odpovědi, ale oni jsou jako kámen. Chovají se, jako bych pro ně byla jen vzduch.

Čtvrtý měsíc

Nedávám to. Začínám přicházet o rozum a jsem si toho vědoma. Když vidím toho nešiku s hrnkem, chytám se za hlavu. Už jsem se snažila vylití zabránit, ale nikdy se mi to zatím nepovedlo. Jen se to pořád dokola opakuje.

Pátý měsíc

Já už nemůžu dál. Uvízla jsem v nějaké časové smyčce a nedokážu to nijak vysvětlit. Dohání mě to k šílenství a pomalu si začínám rvát vlasy a kousat nehty. Nevím, co má být tohle za blbý vtip, ale chci, aby už to skončilo!

Šestý měsíc

Čas se zastavil. Prožívám těch třicet dní pořád a stále dokola. Ale nejhorší na tom je, že si to uvědomuju snad jenom já.

Už je tady zase ten kluk s čajem.

,,Víš, že to zase vyliješ, že?" prohodím k němu znuděným hlasem a ani se nezvednu z postele. Přesně vím, co se stane. Zamotají se mu nohy, vrazí do mříží, zavrávorá a hrnek spadne.

Hned k němu klekne a řízne se do pravého ukazováčku.

,,Promiňte, ale já jsem tady dneska poprvé," hlesne a než stačím něco dopovědět, ozve se rána. Jak jsem říkala... už to letí.

,,Jak poprvé?" zamračím se a vydám se k mříži, která mě dělí od svobody. ,,Vždyť už je to pošesté, co jsi mi rozlil čaj," založím si ruce na prsou a měřím si ho pohledem.

,,Nevím, o čem to mluvíte. Omlouvám se, přinesu vám jiný," řekne pro mě už známou frázi a odběhne pryč. Mě vrtá hlavou, co tím myslel. On je tady poprvé, ale já vím, že už tady byl předtím pětkrát? To nedává logiku!

Sedmý měsíc

To je konec. Já už nemůžu dál. Pro mě se opakuje pořád to samé, ale pro mé okolí je to stále poprvé.

Jako bych měla paměť jen já a oni vždy zapomněli.
Nedokážu žít s vědomím, že tohle budu zažívat pořád. Nejde to. Princ z pohádky pro mě nepřijede, nezachrání mě ani žádná kouzla. Velký Jack se tady neobjevil, což nejspíš znamená, že se ani neobjeví. Ani nevím, jestli dostal své peníze, nebo jestli se o mě táta vůbec zajímal.

Jedno ale vím. Za třicet vteřin přijde voják a rozbije porcelán.

,,Měj se sbohem, světe," zakřičím do prázdné chodby a přeřvu tak strážcovy omluvy. Popadnu jeden střep a rychlým pohybem si přejedu přes levé zápěstí.

Pichlavá bolest jako by byla očistou. Konečně to všechno skončí. Už žádné opakování, žádné stále poprvé.

Stále poprvé - Kalokagathia0 petronella0writing

Thomas stál na mostě a hleděl do spárů vodních toků, které se pod ním valily jako bouřkové mraky. Pokaždé, když tu stál, bylo to jako poprvé. Bylo to, jako by si opět musel projít vším od začátku. Připomenout si tak ty nejhorší vzpomínky, které se v sobě snažil utopit. Bylo to pro něj každým dnem těžší a těžší. Vidět místo, kde mohlo - kde mělo - všechno skončit. Ačkoliv to každým okamžikem byla stále náročnější situace, cítil se v ní, jako by byla stále poprvé. I když ji prožíval každým rokem. Každým rokem na stejném místě. Každým rokem na stejném místě, ve stejný den, ve stejný čas.

Zadíval se do betonového sloupu, který podpíral most. Dlaní nahmatal vyryté písmo ve stěně. Skrze citlivé konečky prstů cítil, jak ho zaplňují emoce. Láska. Zoufalství. Výčitky. Smutek. Nespravedlnost. Zlost. Pod tíhou svých pocitů vryl nehty do nakresleného provizorního kříže, který jako obraz visel na mostě. Měl to být provizorní kříž. Měl. Ale stala se z něj jen vzpomínka, kterou nechtěl po takové dlouhé době ničím nahradit a odstranit tak své vzpomínání. Rád na ni vzpomínal. Především v dnešní den se rád zachumlal do melancholického vzpomínání na ni.

Před dvaceti lety, v ten to den, v tuto hodinu a čas, si na místě, na kterém stál, jeho drahocenná žena vzala život. Skočila do rozbouřené řeky pod sebou a napořád zmizela v jejich bouřlivých vlnách. Představoval si její havraní vlasy, jak zacuchané mizí pod vodní plochou. Když zavřel oči, viděl jak jí šaty objímají tělo při skoku. Skoro si přál, aby tam tenkrát byl s ní. Aby jí to rozmluvil. Aby nebyla sama. Aby skočili společně. Aby své životy ukončili spolu.

Stařecká kolena se mu pod náporem slz kymácely a donutily ho sednout si na mostě. Nohy se mu mírně pohybovaly ve vzduchu. V dlaních držel svoji tvář zalitou slzami. Kéž mi místo ní mohl držet za ruku svoji milovanou. Kéž by ji mohl ještě jednou, aspoň jedinkrát, naposledy políbit. Kdyby tak mohl spatřit její krásnou tvář.

„Lili, teď bys mě za ta léta ani nepoznala. Zestárl jsem v dědka, který má své dny téměř sečteny. Přesto ale nikdy nezapomenu, jak jsem tě uviděl poprvé. A přál bych si tě vídat den co den stále poprvé. Tak moc bych byl vděčný, abych se mohl vedle tebe každé ráno stále poprvé probouzet! Kéž bych se do tebe mohl každý den zamilovat znova a znova, jako by to bylo poprvé."

Nikdy se nedozvěděl, proč jeho láska skočila. Nikdy se nedočkal pravdy, zda Lili byla spokojená s životem s ním. Jediné, co věděl s naprostou jistotou, bylo to, že mu jeho žena ustavičně den co den kradla jeho srdce, stejně jako tenkrát - jako stále poprvé.