Podivná krabička - Kalokagathia0 petronella0writing

Ve vzduchu se k mému citlivému čumáčku line vůně sušeného chleba, semínek a zrníček, sýra a dobrot, které mám nejraději. Ta podivná krabička mě přilákala svým specifickým pižmem, které se v ní ukrývalo. Byla celá z třpytivých nitek, které mezi sebou tančily a splývaly tak v jakousi krásnou, ale podivnou krabičku, připomínající křišťálový šperk ukrytý v záhadné kleci. Upoutala moji pozornost, až jsem k ní přicupitala do velice intimní blízkosti. Vyzvala jsem své tělo, aby vylezlo po té krabičce vzhůru a slezlo do nitra útrob tajemství, která v sobě skrývala. Ocitla jsem se v chutné pokladnici těch nejrozmanitějších pochutin, které zde byly nachystaný pouze a jenom pro mé chuťově buňky. Až jsem skončila s ochutnání všechno, co jsem ochutnat chtěla, rozhodla jsem se jít opět o dům dál. Ale nešlo to. Trychtýřovitý otvor v té podivné krabičce, kterým jsem sem sklouzla, byl moc zkosený a kluzký, že po něm mé maličkaté myší nožičky neodvratně klouzaly dolů.

***

Obklopila mě tma, když mě něčí ruka vyzdvihla a vytáhla mě tím kluzkým otvorem opět ven. Kratičkou chvíli jsem letěla. Pak jsem se ocitla v místnosti pokryté stromovou kůrou, kterou dokola obklopovaly kamenité hory, kusy obrovských travnatých stromů a gigantických kamenitých zrnek písku. Kolem dokola místnost tvořily skleněné průhledné stěny, které začínaly těsně u kůrové podestýlky a končily kdesi v temných korunách travnatých stromů, kam jsem ani nedohlédla.

Rozhodla jsem se místnost prozkoumat a najít cestu ven. Cítila jsem se jako myš v teráriu. Myš, která hledá cestu ven z labyrintu. Z labyrintu chodeb, tajných cestiček - kde není cesty úniku.

***

„Sssss, pojď ke mě." Zasyčel hlas znějící ze skalního úkrytu. Jeho hlas byl těžký, tuhý a předpovídal smrt všeho živého.

Utíkala jsem na opačnou stranu, než mi nohy stačily. Hadí hlas se nesl za mým zátylkem a smrtelně se ho držel zuby na mém těle. Hrůza mnou cloumala sem a tam. Hruď se mi pod náporem hlubokých a zběsilých nádechů zvedala nahoru a dolů.

„Jen pojď blíž, neboj se," zasyčel, „budeš mi chutnat. Tvé sladce prokrvené tělíčko! Ohhh, jak to bude křupat v mých ústech."

Strach mě celičkou zahltil, mé maličké nožičky se zpomalily hrůzou a zmrazila jsem se na místě jako solný sloup.

„Myslíš si, myško, že tě z té podivné krabičky zachránili jen tak? Ne! Zachránili tě, aby tě darovali mě - hadímu králi, kterému vzdávají hold. Obětují tě ve jménu vyššího dobra. Ve jménu pochoutky, která mě zasytí, ssss."

Pohled mi padl na hada, který se nade mnou tyčil jako sopka. Věděla jsem, že je se mnou ámen. Slast z podivné krabičky se během pár minut proměnila v hrozivý boj o život, který nemohl skončit výhrou pro mojí malou, nijakou myší dušičku.

Podivná krabička – rebellious7 008_Kaya

Mrzneme. Mrzne celý svět. A v důsledku čeho? Jedné zpropadené podivné krabičky...

...

,,Co to tady máme, Hillová?"
Na vteřinu vzhlédnu od své práce. ,,Nemám tušení, pane. Přivezli to z kriminálky. Prý to našli v bytě toho chlápka, co zavraždil ty dvě číšnice. Lager? Liger? Tak nějak se jmenoval," odpovím.

,,Profesor Adam Lehrer.
Jméno nesmírně chytrého člověka," řekne po chvíli zamyšlení Richard Potts.

Pod doktorem Pottsem pracuju už pět let. Za tu dobu nám laborkou prošlo tolik podivných věciček, že už je ani nepočítám. Tahle krabička je ale nějakým způsobem jiná.

,,Ale taky vraha," pokývám hlavou a opatrně rukama v chirurgických rukavicích ohmatávám předmět ve tvaru krychle.

,,Proč by měl být zrovna tento box naší prací? Je na něm něco důležitého, divného, zajímavého?" usadí se doktor po mé pravici a vytrhne mi krabičku z rukou.

,,Zatím jsem nenašla nic, co by tomu nasvědčovalo," pokrčím rameny, ,,ale na té krabičce mi něco nesedí. Už jen kvůli tomu, že ji měl Lehrer schovanou v trezoru, na jehož odemčení bylo potřeba tří na sobě nezávislých kódů. A taky se mi nelíbí ty rytiny na jejích stranách," ukážu na jemné vrypy v kovovém plášti.

,,Vypadá to na nějakou slitinu olova," přemýšlí nahlas Potts. ,,Ano, je vcelku těžká. Ale bude tam něco víc, její povrch nejde nijak narušit. Proto mi nesedí, jak se tam dostaly ty čmáranice," shrnu své prozatímní pozorování a ukážu na načiní, kterým jsem se snažila jakkoliv povrch boxu narušit.

,,To máte pravdu, Hillová. Ale něco Vám uniká. Tohle nejsou totiž jen ledajaké klikyháky," přejede po jedné straně krabičky. ,,Tohle jsou runy."

,,Runy?"

,,Ano, přesně tak. Runy. Dejte mi deset minut a já Vám řeknu, co se tam píše."

...

,,Už jste zvědavá?" zahlaholí doktor Potts, když se po hodině opět objeví v laboratoři.

,,Ani ne. Těch Vašich deset minut se nějak protáhlo, nemyslíte?" odpovím, přesto však začnu schovávat práci, kterou jsem si v mezičase čekání na přeložení run našla. Nemůžu se dočkat, až se dozvím, co na té podivné krabičce stojí.

,,No jo, vyšel jsem ze cviku. Runy jsem naposledy překládal před dvaceti lety ve Švédsku," omluvně se na mě usměje a pokyne mi, ať si k němu přisednu k malému stolku u stěny.

,,Takže. Krabička má – jako každá krychle – šest stěn. To znamená šest různých slov. Vezměte si papír a tužku," řekne. Hned popadnu psací potřeby a s očekáváním velkého objevu napjatě čekám, co mi doktor sdělí.

,,První stěna nese slovo mráz," řekne a já slovo napíšu pod číslo jedna. ,,Na druhé je pomsta. Třetí skrývá slovo život, čtvrtá lekci. Na páté stěně je lidstvo. A šestá odkrývá slovo smrt," řekne doktor Potts.

Když se zadívám na daná slova, napadají mě jen další otázky. ,,A co teď?" zeptám se nejistě. Nevidím jediné vodítko, jak s daným objevem naložit.

,,Slečno Hillová, už jste měla tu čest pracovat s Meg 5?" Nechápavě nadzvednu obočí. ,,Takže ne. Pojďte za mnou," mávne rukou, druhou popadne kovovou kostku a já mu jsem v patách s podivnými slovy napsanými na kusu kartonu.

Před dveřmi vytáhne doktor Potts svazek klíčů. Po chvíli hledání nalezne ten správný a sekundu na to cvakne zámek. Místnost se rozsvítí a ozve se robotický hlas: ,,Vítejte, Richarde Pottsi. Vítám i Vás, slečno Margareth Hillová."

Leknutím poskočím. Snažím se najít původce hlasu, ale zastaví mě doktorův smích. ,,Jen klid, to je Meg 5." Ukáže na počítač před sebou. Ono mě to zná...?

,,Zdravím Meg. Máme tady šest slov, která by spolu měla nějak souviset, ale nevíme jak. Zařídíš to?" promluví před obrazovkou doktor a Meg mu pohotově odpoví. ,,Samozřejmě. Zadejte slova," řekne a na obrazovce vyskočí kurzor.

,,Do toho, Hillová," pobídne mě doktor Potts a já začnu vyťukávat slova do klávesnice. Když se na monitoru objeví všechna, Meg nás ujistí, že za chvíli souvislost nalezne.

Posadíme se na koženou sedačku a vyčkáváme. Po pěti minutách se ozve zapípání.

,,Nalezena spojitost," oznámí Meg a na obrazovce se objeví věta. ,,Přečtěte to," řekne doktor. Přijdu k Meg a zaostřím na mě už známá slova, avšak v jiném pořadí.

,,Nechť lidstvo pocítí životní lekci, ať pomsta má smrt mrazem přivodí," vydechnu. Co to ale znamená? Jaká pomsta?

,,Hillová!" vykřikne doktor Potts. Ukáže na kovovou krychli ve svých rukou, která se modře rozzářila.

Zmateně se podívám zpět na doktora. ,,Co se to děje?" vykřiknu.

Má otázka ale zůstane nezodpovězena, protože mě k zemi sejme obrovská tlaková vlna. A první, co ucítím, když se proberu, je neuvěřitelná zima.

...

Od smrti doktora Richarda Pottse, kterého mráz vycházející z krabičky okamžitě zabil, jsem se vedoucí oddělení podivných jevů stala já. Jenže každé další ráno, kdy se probouzím do většího mrazu, než byl předchozího dne, ztrácím naději, že naleznu řešení tohoto problému.

Podivná krabička se stala začátkem zkázy lidstva.

A přestože se snažím, stále je celému světu větší a větší zima.