5b, obě přesně.

Noční jízda metrem - Hvězdář1 jeanblack2056

Xena popadla svoji tašku s nákupem a obezřetně nastoupila do jednoho z vagonů pražského metra. Šla z práce ještě později, než obvykle, takže byla souprava téměř prázdná. Ani to ji ale neuklidnilo. Znamenalo by to málo očitých svědků v případě napadení.

Nerada cestovala veřejnou dopravou, protože měla od mala panickou hrůzu z toho, že ji tam někdo okradne nebo hůř. Bohužel bydlela od práce tak daleko, že jí jiný způsob dopravy prakticky nezbýval. Na auto peníze ostatně neměla.

Nakonec se posadila na jedno ze sedadel a na to naproti položila svoje věci. Ostatně ve vagónů bylo místa dost. Když se rozjeli, sledovala tedy protější sedačku a tašku s nákupem na ní, když se jí začaly klížit oči. Nebylo se čemu divit, v poslední době moc času na spaní neměla a přítmí metra tomu opravdu nepomáhalo. Nechtěla usnout, opravdu ne, ale i přesto jí po chvíli hlava spadla na rameno a vagónem se začalo rozléhat její poklidné oddechování.

Probudilo jí teprve trhnutí soupravy na další zastávce. Zmateně a rozespale se rozhlížela kolem, když uviděla, že dovnitř nastupuje její šéf. Nechápala, co tady dělá, ale horečnatě přemýšlela, jestli něco nepokazila, když se rozešel směrem k ní.

"Zapomněla si zavřít okna a napršelo na bar. Všechny ubrousky jsou v hajzlu a utěrky mokré. Nechápu, jak jsem mohl zaměstnat někoho tak neschopného," zavrtěl hlavou, otočil se a odešel. Xena jenom s otevřenou pusou zírala na místo, kde před chvílí stál.

To už ale stáli na další stanici. V hlavě si přelívala šéfova slova a přemýšlela, jestli za to dostane padáka, když dovnitř vešla její bývalá třídní učitelka. Xena na ni měla dobré vzpomínky, i když byla přísná, a tak se na ni usmála a pozdravila.

"Já jsem ti vždycky říkala, ať v té škole nelajdačíš. Kdybys nebyla tak neschopná, tak neskončíš takhle," vyplivla na ni učitelka místo pozdravu jedovatě.

"Cože?" optala se nechápavě Xena, ale to už se k ní učitelka otočila zády a odešla. Co se to sakra dělo? Ano, nebyla spokojená s tím, jak dopadla, ale bylo opravdu nutné jí to takhle náhodně v metru vmést do obličeje? Chtěla se postavit a jít za ní, když v tom sebou souprava opět trhnula. Pohled jí automaticky zaletěl ke dveřím a potom klesnul k zemi.

Tohle bylo jako noční můra. Proč musel nastoupit zrovna její ex? Začínala si pomalu myslet, že se domluvili. Opět se na něho podívala a zjistila, že on se dívá přesně na ni, ve tváři výraz stejného pohrdání, jako oba lidé předtím.

"Víš to, že jsi absolutně bezcenný člověk? Chtěl jsem ti říct, že jsem s tebou zůstával jenom z lítosti, a vadí mi, když mi v opilosti začneš psát. Opravdu nemám zájem dát se znova dohromady s takovou nickou. A co teprve ta tvoje věčná paranoia a výčitky? Měla by ses jít šetřit do psychárny a radši zůstat sama. Bude to tak pro všechny lepší," dořekl a odešel. Xena bolestivě polknula začínající pláč přes stažené hrdlo a postavila se. Chtěla ho zastavit. Omluvit se za to, jak nemožná je a kolik roků mu zkazila, ale tělo jí zdřevěnělo, stejně jako jazyk. Bylo pozdě.

Ve svém životě nadělala spousty chyb. Před většinou z nich byla varována, ale stejně si nedala pozor. Byla nenapravitelná a neschopná. A tahle jízda metrem byla její peklo. Už věděla, kdo se na další zastávce objeví ve dveřích.

"Ahoj mami," zašeptala, když za dveřmi spatřil baculatou siluetu a dovnitř nastoupila postarší žena.

"Posaď se, Xeno," řekla jí ledovým hlasem a usadila se na jedno z volných sedadel. Xena jí poslechla, usadila se naproti ní a nervózně těkala očima po ženině obličeji. Chtěla v něm najít alespoň známku lásky a vřelosti, ale bylo to marné.

"Zklamala jsi mě, strašně moc jsi mě zklamala," promluvila její matka konečně.

"Věřila jsem, že tě dokážu vychovat bez otce. Dala jsem ti všechno na světě, ale tys to musela pokazit, že? Jsi ještě horší budižkničemu, než ten hajzl, co mě tehdy znásilnil v uličce za zastávkou. Jsi bezcenný červ a mně je z tebe zle," vyprskla žena a pokračovala ve výčtu výčitek, až to Xena nevydržela a z očí jí opravdu začaly proudit slzy. Nejhorší na tom bylo, že ona si opravdu za svoje rozhodnutí mohla sama. Neměla to na koho svést. Byla v pasti.

"Já jsem nechtěla..." zašeptala nakonec. Nedokázala se přinutit promluvit na matku nahlas. Sklopila hlavu.

Souprava sebou znovu trhla a Xenina hlava spadla z ramene, na kterém ležela. Okamžitě se narovnala a párkrát rozespale zamrkala, než si uvědomila, že místo do matčina vyčítavého obličeje se kouká na svojí nákupní tašku na protějším sedadle. Rychle si utřela slzy a rozhlédla se. Naštěstí takhle pozdě v noci bylo metro prázdné.

Když na konečné vystoupila, ještě pořád nebyla úplně klidná. Nezbylo jí, než doufat, že pořádný noční spánek jí dovolí alespoň na chvilku zapomenout, kým se stala.

Nočná jazda metrom - Nylien4 Danees

Mladá žena sa s privretými očami opierala o okno a nechala sa uspávať nepravidelným natriasaním metra. Ani ju nenapadlo spochybňovať, že keď oči otvorí, bude vo svojej cieľovej stanici. Také veci predsa boli samozrejmé.

Možno by však driemala o niečo menej pokojne, keby vedela, že po jej pravej ruke sedí Život a po ľavej Smrť.
Smrť si s ležérne prekríženými nohami upravovala nechty a Život si ticho čítal knihu, kým sa obaja spolu s ňou viezli nočným metrom.

„Ľudský pohľad na život ma niekedy neprestáva udivovať," prehodil Život pomedzi riadky a jeho spoločníčka si len ticho odfkla. Viac pozornosti mu v tej chvíli nevenovala, namiesto toho sa zhlboka nadýchla, odhrnula si tmavú ofinu z očí a pomaly sa postavila. Natiahla sa ako mačka, zaostrila svoje čierne oči na ďalšieho človeka vo vozni a vybrala sa k nemu.

„Ich pohľad na všetko je zvláštny. Sme tu s nimi od ich počiatkov a pritom nás vôbec nepoznajú." Odvetila, keď sa trochu zohla, aby mohla staršiemu mužovi zaostriť do tváre. Na chvíľu jej pri tom z čela vykuklo aj jej tretie oko. „A inokedy mám pocit, že ani my ich nie. Stále vedia prekvapiť."

To Život nijako neokomentoval, len sa trochu pobavene pousmial. Rovnako ako Smrti, bolo by ťažké odhadnúť mu vek. V jednej chvíli vyzeral ako mladý chlapec, v ďalšej mala jeho tvár vrások ako starý kmeň stromu. „Už si si vybrala, ktorí to budú dnes?"

„Hmm. Myslím, že áno," prikývla Smrť, keď sa vrátila späť po bok dievčaťa. Vykukla spoza jej pootvorených úst na svojho spoločníka. „Necháš mi ich bez protestov?"

Tentoraz prikývol Život. „Nechám. Ale ešte musíme počkať, ešte to je pár minút odtiaľto."

Pohodlnejšie sa usadila a keď sa dievča prebralo a otvorilo správy, čítala ich Smrť s ňou. Možno to bol len tieň noci, no zdalo sa, že sa jej kútik pohol smerom hore. „Vyzerá to, že sú... ako to volajú? Šťastní? To znamená, že čoskoro budú smutní. Aspoň jeden z nich." Smrť naklonila hlavu, keď sa ešte raz zblízka zahľadela na mladú žena vedľa seba. Tvár mala len pár centimetrov od tej jej, akoby jej tak mohla vidieť do duše. A možno aj videla a možno to mladé dievča cítilo, pretože sa trochu ošilo a obzrelo okolo seba.

Smrť si povzdychla a vrátila sa k upravovaniu nechtov. Život ju pozoroval kútikom oka a privrel knihu, používajúc svoj palec ako záložku. „Nie je ti to ľúto? Že mu ju vezmeš? A iným deti, bratov, sestry, otcov, mat-"

„Povedal si, že mi ich necháš bez protestov. To neznamená, že máš začať pre zmenu s výčitkami," prerušila ho Smrť a prižmúrila svoje temné oči. Jej hravá nálada zmizla. „Prestáva ma to baviť. Vždy keď si prídem po to, čo je moje, musím o to bojovať. Mám pocit, že rovnako ako to zabudli oni, aj ty si už zabudol, že sem nepatria. Ja ich len vraciam tam, kam áno. Neviem či by ťa vnímali rovnako pozitívne, keby vedeli, že v skutočnosti si ty ich smrť a toto ich posmrtný život."

Cestujúci zdvihli hlavy, keď im nad nimi zablikali svetlá a atmosféra akosi ochladla. Táto jazda metrom všetkým dnes prišla priveľmi dlhá a už si priali, aby boli doma. V bezpečí, pretože vo vzduchu odrazu niečo viselo. To, že to niečo je hnev Smrti, nevedeli. Zatiaľ.

„Dnes si ich vezmem všetkých." Týčila sa odrazu nad ním, vysoká až po samotný strop. Jej tvár bola krásna aj desivá, mladá aj starobylá. „Je ich v tvojej ríši už príliš veľa, všetko tu praská pod tiahou toľkých duší. Všetky pochádzajú odo mňa a všetky sa ku mne musia vrátiť. Toto je len ich zastávka, rovnako ako tie stanice metra. Ja a moja ríša sme ich rodiskom aj ich cieľom, tam ich čakajú skutočné životy, ku ktorým sa majú vrátiť, skutočná rodina a priatelia. A ty ich máš len strážiť a keď príde čas, poslušne odovzdávať späť."

Brzdy metra odrazu pišťali, ľudia padali a snažili sa zachytiť čoho sa dalo. Zem pod ich nohami sa triasla. „Zostal si príliš namyslený. Si strážcom tohto falošného života, ich dočasnej smrti. Naše svety sa zmietajú vo vojne a toto je jediný spôsob, ako ochrániť ich duše, než tam pre ďalších pár nájdem bezpečné miesto a vezmem späť. A ty máš vtedy ustúpiť z cesty."

Život mlčal. Obľúbil si túto ríšu, ktorá bola len ilúziou, no mal pocit, že pre bytosti v nej sa stala rovnako skutočnou. Bolo ťažké nechať ich ísť. Čo všetko tu už dokázali vytvoriť... úplne iný svet, úplne iné životy.

„Raz si ich vezmem späť všetkých." Hovorila Smrť, kým sa most pod metrom rúcal a ako gigantický had sa celé jeho železné telo rútilo do vody. „A teba tiež."

Nočná jazda metrom skončila, cestujúci boli vo svojej cieľovej destinácií. Zostali po nich len mŕtve telá, ale Smrť za sebou starostlivo viedla zástup ich duší.

Späť domov.