Tři vítězky. Průměr bodů? Úžasných čistých 5!

Nejkrásnější žena - Kalokaghatia0 petronella0writing

Nejkrásnější žena není ta,
žena jak perla překrásná
Nejkrásnější žena je ta,
co je vinna -
Apoštoly odsouzena
Hříšníky zapuzena
Lidmi obdivována

Nejkrásnější žena je ta,
která je vinna -
Bohy stvořena
Smrtí zkrocena
Smrtelníky zničena

Nejkrásnější ženou je ta,
co srdce ti ukradla -
Ukradla a políbila
Pohltila a uchovala
Uchovala v hrobce
Hrobce svého srdce

Není to žena,
co je tak jiná,
Není to žena totožná,
ani žena tak nemožná
Svůdná, ano, to možná
Žena nebesky hříšná
Duše je andělsky čistá
Duše - její, vaše - tvá
Duše vaše je spojena
Napořád

Žena mnohdy tak opatrná,
která nemohla přestat -
přestat se dívat,
dívat,
líbat,
snívat,
svlékat
Ta, která nemohla přestat -
přestat tě milovat

Nejkrásnější žena - Hvězdář1 jeanblack2056

Probudila ho ostrá bolest hlavy. Nechtěl otevírat oči. Do uší ho mlátil zvuk vln. Stejných vln, které převrhly jejich loď, umlátily ho do bezvědomí a vyvrhly tady. Cítil rukama pod sebou vlhký, teplý písek s příměsí větších kamínků. Obličej měl opuchlý a pálil ho, stejně jako zbytek těla. Slunce bylo nelítostné.

V ústech i nose měl sucho a při pokuse se hlouběji nadechnout dosáhl akorát toho, že se chraplavě rozkašlal. Jakmile byl schopen alespoň trochu přemýšlet, zpod zavřených víček mu utekla horká slza. Bylo by lepší, kdyby se utopil. Teď byl neznámo kde neznámo kdy úplně vysílen bez nejmenší naděje na návrat domů. Čekala ho smrt žízní, nebo možná na úpal. Zkusil pohnout rukou a zastínit si obličej, ale nedokázal ji zvednout.

Nevěděl, jak dlouho už tam ležel. Všiml si, že se ke zvuku vln občas přidal křik mořských ptáků, ale to byly jediné zvuky, které ležení v písku vytrhly z jednotvárnosti. Hlava ho bolet nepřestávala a cítil se doslova na umření. Když ale začínal slábnout sluneční žár, přece jenom se mu alespoň trochu ulevilo. A krátce po západu slunce usnul.

Uprostřed noci ho probudila zima. Pokožka spálená sluncem sice pálila, ale to nebránilo nočnímu chladu zalézt pod jeho tenkou košili a celého ho rozklepat. Asi blouznil. Konečně se mu podařilo otevřít oči, které upřel na hvězdnou oblohu nad sebou, a viděl v ní výjevy, které mu nic neříkaly. Mezi souhvězdími se míhaly siluety zvířat, barevné šály a básní tvorové. Někteří z nich k němu dokonce promlouvali a zvali ho nahoru na oblohu. Opravdu se k nim chtěl přidat. Těšil se, až vypadne z tohoto pekla.

A pak přišlo ráno. Měl pocit, jako kdyby noc trvala několik let. Ale zároveň měl pocit, že od chvíle, kdy se probudil, neuběhlo víc, než vteřiny. Slunce se opět začalo zvedat, ptáci začali létat a on sledoval světlající oblohu. Opět se zkusil zvednout, alespoň rozhlédnout po nějakém stínu, ale neměl nad svým tělem žádnou vládu.

Když se stal námořníkem, věděl, že ho to nejspíš bude stát život. Myslel si ale, že smrt bude rychlá. Zabijou ho piráti, nebo se utopí. Rozhodně nečekal dlouhé ležení na pláži a čekání na smrt, jako na smilování. Opět zavřel oči. Mysl měl v mlze. Nebylo to daleko.

A potom to přišlo. Uslyšel hlas a kroky v písku. Věřil tomu, že pro něj přišel jeden z nočních přízraků. Hlas ale neslábl, on neumíral a kroky se zastavily vedle něj. Otevřel oči.

Vedle něj klečela žena. Taková, o jaké slyšel jiné námořníky jenom vyprávět. Nádherná olivová pleť se leskla na slunci a obličej s jemnými rysy lemovaly husté černé vlasy. Mandlové oči se zlatou jiskrou se na něj starostlivě koukaly a rty šeptaly slova, kterým nerozuměl. Byl ztracen.

A zůstal ztracen už na vždy. V mandlových očích, dlouhých vlasech, milém úsměvu a obrovském srdci, které ho toho dne zachránilo před jistou smrtí.

Najkrajšia žena - Nylien4 Danees

V časoch, keď sa viedla vojna v mene trójskej Heleny, ešte nebola považovaná za najkrajšiu ženu. Bola celkom obyčajná - v tvári zapadala do davu iných, bola nízka, bacuľatá a neoplývala ani výnimočnou inteligenciou. Človek by takých Helien v gréckych uliciach našiel tucty.

Výnimočná bola svojou láskavosťou a tým ako sa pri nej ľudia cítili. Každý sa pri nej dokázal uvoľniť, vyrozprávať sa a vždy sa cítil ako znovuzrodený po niekoľkých jej slovách, uvarenom obede alebo chvíľkovej starostlivosti. Mužské srdcia tým nikdy nevyhrala, nikdy o nej nikto nepísal básne, ani sa nestalo že by niekto nemohol zaspať z toho ako veľmi na ňu myslel. Ale ako spoločníčku ju mali ľudia radi. A ona spokojne žila svoj skromný život a vlastne bola celkom rada, že nepriťahuje pozornosť mocných mužov. Pretože už veľakrát videla, ako sa za takú pozornosť platí.

Jedného večera obsluhovala a pomáhala práve pri takomto stretnutí tých najmocnejších a ich oslave. Kráľ Menelaus to prehnal s vínom a jej pripadla starostlivosť o jeho osobu. Svoju prácu poctivo vykonala. Postarala sa o jeho pohodlie, čistotu, všetko mu oprala, umyla ho od vlastných zvratkov a keď zaspával a požiadal ju o to aby ho zabavila, tak mu pekne zaspievala. Možno si pod „zábavou" predstavoval niečo iné, no ju to ani nenapadlo a akonáhle začala spievať, ani jeho už nie. Mala krásny hlas a než ho ním uspala, prvýkrát vtedy videla muža pozerať sa na ňu s údivom. Vždy si myslela, že keď taký pohľad zažije, bude šťastná, no jediné čo cítila teraz, bol strach. Pretože na seba pritiahla práve tú pozornosť o ktorú nestála.

Na druhý deň si ju dal kráľ zavolať znovu a spravil z nej svoju osobnú slúžku, ktorá sa oňho starala, spievala mu, počúvala jeho príbehy z bojísk a on sa ako veľa iných pri nej cítil tak príjemne, že sa rozhodol spraviť z nej svoju manželku aj napriek chudobnému pôvodu a nevýraznému vzhľadu. Krásnych mileniek mohol mať predsa koľko chcel, ale žena ktorú mal po boku musela vedieť plniť aj iné jeho potreby a Helena tento konkurz nechcene vyhrala.

Skončil tak jej pokojný a skromný život a tento nový znenávidela. Nepotrpela si na bohatstvo, ani na prázdny vzťah a už vôbec nie na všetky tie zbytočné stretnutia, na ktorých nechcela byť a počúvať, kto ďalší padne a bude porazený. A zo všetkého najviac nechcela byť po boku vraha, ktorý nerozprával o ničom inom iba o boji a o vojne. Byť jeho manželkou znamenalo byť jeho slúžkou a jej dobrá nátura začínala postupne vyprchať, keď od nej bola vynucovaná. Bola nešťastná a keď to videl a mal pocit, že sa dostatočne nestará, že sa pri nej necíti dostatočne uvoľnený, začal ju trestať.

Stala sa z nej len prázdna škrupinka, ktorá žila nešťastný život. A tak keď na ďalšej z osláv sedela v noci na opustenom balkóne a pozerala na hviezdy a nečakane sa tam objavil trójsky princ Paris, bol jej jeho prístup vzácny. Nebolo medzi nimi nič romantické, ale ako dvaja osamelí ľudia sa navzájom vyrozprávali a veľmi zblížili. Paris nedokázal zniesť pomyslenie na to, že by takú dobrú ženu ponechal na pospas Menelaovi a tak jej pomohol ujsť. Obaja dúfali, že si jednoducho nájde viac vyhovujúcu manželku a ona dostane šancu na nový život. A šancu na nový život dostala, ale len za cenu toho, že Menelaus vyhlásil Tróji vojnu. Ani jeden z nich si neuvedomil, ako veľmi tým urazia jeho hrdosť. Nie len že od neho ušla žena, ale ako sa vtedy ešte medzi ľuďmi hovorilo, aj vcelku nepekná a chudobná žena, a tak si z neho robili žarty, že ani takú si nevie udržať.

Helena sa chcela vrátiť, no Paris jej vysvetlil, že kráľ len využíva svoju urazenú hrdosť na to, aby si podmanil ďalšie územie, ktoré aj tak plánoval získať. Stalo by sa to aj tak, tak nech aspoň využije šancu žiť normálne.

A tak tak spravila. A bola šťastná. Žila medzi kráľovskou rodinou, ktorá sa k nej správala s láskou, našla si dobrého partnera - ktorým však nebol Paris, s tým boli len najlepší priatelia - a zažívala najkrajšie obdobie svojho života. Nič už nemohlo byť lepšie, keď sa jej ešte narodila vysnívaná dcérka. Vojna bola vyhratá a život bol krásny. Kôň na námestí toho bol symbolom.

Avšak len do momentu ako sa stal symbolom konca. Keď mesto horelo a po uliciach vraždili grécki vojaci, vedela, že je stratená. Že ju čaká hrozný osud a utrpenie a jej dcérku možno ešte horší. Manžela jej zabili pred očami a ona odmietla znovu trpieť alebo tomu vystaviť svoje dieťa. A tak sa postavila za zábradlie balkóna aj s bábätkom v rukách, kým okolo nej vlasy divoko viali a v očiach jej horeli plamene. Vyzerala majestátne, odvážne a tragicky, a vojaci, ktorý tam vtedy s vytiahnutými mečmi stáli, prisahali, že tej noci odtiaľ zoskočila najkrajšia žena, akú kedy videli.