Důvod, proč se smát - Kalokagathia0

Přes barevný štít v jeho obličeji byly jen stěží rozpoznatelné jeho myšlenky, které v jeho hlavě kroužily jako hladoví supi. Myslí snad na strach ve svém srdci či na naději, která ho svým pláštěm celého zahaluje? Stál uprostřed přípravného sálu, obklopen pouze sám se sebou a se spoustou kostýmů, které mu udávaly každým den jinou a odlišnou osobnost. Mohl být veselý a šťastný, dalším dnem se na něj mohl snést smutek jako neočekávaná bouře doprovázená chladnými kapkami deště.

Dnes se oblékl do kůže někoho cizího. Barevný, jemu nesedící a plandavý oblek se na něj přisál jako klíště. Nesnedl ho mít na sobě, připadal si jako by si kolem trupu omotal lano, na jehož konci se pohupuje obrovský těžký kámen, který vhodil do hlubin vod. Zadíval se do prázdných očí sebe samotného v odrazu zrcadla a málem se v nich utopil. Byly prázdné a hluboké jako kamenná studna, ve které zahyne spousta lidských přání. Propaloval se pohledem a přál si, aby se v nich zaleskla alespoň nepatrná třpytka štěstí. Aby měl sebemenší důvod být šťastný, aby měl jakýkoliv důvod se smát. Ale nebylo v nich nic kromě bolesti, utrpení, zármutku a smutku. Nenáviděl se za to, kým byl. Odsuzoval to, čím byl. A litoval se za to, že musí nasazovat masky jako přetvářky, které ho alespoň na malou chvíli odprostí od toho, kdo je.

V odrazu zrcadla pozoroval svoji nijakou tvář. Tvář prozrazující jen nenávist ke svému životu. Opodál se ozval vřískot nadšeného davu. Jedno vystoupení skončilo a zasloužilo si bujarý potlesk publika. Věděl, že za chvíli přijde i jeho čas předvést své umění. To jediné, co v jeho životě aspoň za něco stojí.

Přistoupil blíže k zrcadlu, pohlédl na osobu stojící před sebou; od komicky velkých bot, přes duhové kostkované kalhoty, až k černé kudrnaté paruce a pěnovému červenému nosu, který mu každou chvíli padal. Leč věděl, že pod tou slupkou vtipně vyhlížejícího zevnějšku se ukrývá osoba bez jedinečné osobnosti, cítil se mírně uklidněný, když si uvědomil, že lidi nevidí jeho pravou podstatu, ale že vidí jen to, co jim on sám nabídne a ukáže - že vidí jen iluzi, kterou jim naservíruje. Byl jako asociál toužící po pozornosti.

„Ještě tomu něco chybí," pronesl vyrovnaným hlasem, který by se mu ale za jiných okolností hrozivě třásl obavami. Za jiných okolností, kdy by nemohl být skrytý za jinou postavu v kostýmu a masce. Uchopil kosmetický štětec a paletu barev. Začal svoji pleť zdobit o typické detaily.

***

„Paulie, měj pevnou ruku, ať nepokazíš své mistrovské dílo." Pevnou rukou nabral do konce štětce rudou barvu, kterou cvičeně nanesl na oblast rtů a tváře. Vnitřně vyhaslý a smutný klaun si svoji radost vmaloval do tváře díky paletě barev, která prozářila jeho hraný smích.

Vytvořil tak jediný důvod, proč se smát.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Důvod, proč se smát - crow7

Důvod, proč se smát, znělo téma naší práce.

„To jsme dopadly, co?" hlesla Lenka, „tady nemůžeš dát skoro nic."

.„To jo," zamumlala jsem, „učitelka má jiný názor na zábavu, než my." Zavzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem neudržela smích a ona mě sjela káravým pohledem. Bylo jich víc než dost, tohle téma nám určitě dala naschvál.

„Tak se do toho nějak pustíme, ne?" svraštila obočí k sobě.

Zašklebila jsem se. „Jestli nezačneme dneska, nezačneme nikdy."

„Pravda," ušklíbla se, „tak jaké téma můžeme dát, abychom ji nenaštvaly?" zapřemýšlela.

Sama jsem začala různě uvažovat. Z chyb ostatních, i když mnohdy byly k smíchu, jsme čerpat nemohly, stejně jako z různých situací ve společnosti.

„Mám nápad!" vyhrkla Lenka, „co takhle vtipný přešlapy během natáčení filmů nebo seriálů? Na tohle nemůže nic namítat, však situace mnohdy vtipný jsou."

Usmála jsem se. „Ty jsi hotovej génius!"

Zazubila se, popadla notebook, najela na YouTube. „Vezmeme všeobecně, nebo se zaměříme na určitý film?"

„Asi všeobecně, prostě do vyhledávače napiš 'nehody z natáčení' nebo podobně."

„Fajn," přikývla, začala ťukat písmena do klávesnice.

Já mezitím vzala obrovský papír, popadla barevný fixy a otevřela je. „Jaký dáme název projektu? Za oponou?" zažertovala jsem.

„Jo," zašklebila se, „určitě bude přemýšlet, s čím přicházíme."

Ušklíbla jsem se nad jejím možným výrazem, než jsem obrovskými písmeny začala psát 'Za oponou.'

Vystřižený a vtipný scény z filmů anebo seriálů byl dobrý důvod, proč se smát, ne?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Důvod, proč se smát - Popelnice21

Řechtám se, řechtám se, řechtám se a pořád se nedokážu zastavit, ten člověk je komický génius. Prožila jsem chvíle vskutku nešťastné, ale zapomínám na ně, protože se směju, a směju, a směju, a bavím se, a jsem šťastná, protože někdo jiný pochopil, že humor je neskutečně důležitou součástí žití.

Směju se poznámkám, které jsou absurdní, či ironické. Baví mě humor suchý i zcela exaltovaný. Řehtám se imitacím politiků. Baví mě, že někdo má tu odvahu a inteligenci používat satiru, a tím zlehčit každodenní žití.

Jsem šťastná. Sdílím humor s těmi, kteří pochopili, že existují hry v životě, a někteří herci je berou příliš vážně, nebo nejsou dostatečně placení, hra přestává dávat smysl, ale stejně nás, milovníky satiry, baví. Stejně se hry dál hrají, a pak jsou ti, kteří se jim smějí. Jsou to jen hry. Je to jen život. Někdy se stáváme loutkovými herci, ale ejhle, tu a tam se najdeme, a hned spadneme do party milovníků satiry, kteří to tady na zemi neberou tak vážně.

Směju se sama sobě, když zakopnu, a nebo udělám chybu. Ten humor mám. Zatímco se dívám do prázdných, brýlatých obličejů, kteří si humor nastudovali v zaprášené učebnici, jež byla na půjčení v knihovně jen pro ty nejchytřejší.

"Ha!" Vykřiknu. Viděla jsem scénku, jež mě rozesmála. Brýlatý člověk na mě nechápavě zírá. "Co děláš?" Pronese mrzutě. "Ty se směješ?"

"Hehe!" Zahnihňám se. Rozesmál mě muž, jemuž svítilo v očích. Prošel kolem nás vzdělaný člověk bez humoru, a my dva trdla bez titulů jsme našli chvíli, kdy jsme se tak - zachechtli. Hihi.

"Je, ty jsi vtipná!" Směju se, zatímco mi kamarádka něco vesele žvatlá do telefonu. Občas se stává, že žvatláme přes sebe a vytváříme tak jednu žvatlací polévku, ale to je vpořádku, našly jsme důvod, proč se smát.

Není to zajímavé, že v minulosti byli šašci a herci považovaní za ty divné, trošku ubohé lidi, kteří měli tu čest rozesmívat vysoce postavené panstvo? Teď se nacházíme v době, kdy se v těchto zaměstnáních točí velké peníze, a zaměstnanci se považují za jakési "celebrity". V určitých kruzích.

Kde nastal zlom? Odkud přišly peníze? Odkud přišly nápady a ten léčivý, skvostný smích?

To by se dalo dlouze zkoumat, dlouze rozebírat a dlouze rozpytvávat. Hlavní je, že vždy byli lidé, kteří si našli důvod, proč se smát.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dôvod, prečo sa smiať – sara15

„Aj tak nechápem, prečo si si to dieťa nechala," povedala moja mama už asi po stýkrát.

„Lebo ho milujem. A nie je to dieťa, volá sa Sárinka. Moja Sárinka," odvetila som mame a zamračila som sa na ňu.

„No len ju nerozmaznávaj. Keď už, tak sa volá Sára," odfrkla si mama.

„Vieš čo?" spýtala som sa mamy. „My tu vôbec nemusíme byť!"

„Nemusíte," prisvedčila mama, „môžete odísť."

„To ju až tak nenávidíš?" spýtala som sa mamy.

„Nie. Ja nenávidím aj teba," priznala mama pokojne.

„Tak prečo si si ma, doriti, nechala, keď si ma nechcela? Prečo si po znásilnení nešla na potrat?" spýtala som sa zúfalo.

„Lebo mi to moja matka nedovolila. Povedala, že si ťa musím nechať. Bola zarytá kresťanka!" odsekla mama.

„A preto ma až tak nenávidíš? Prečo si ma nedala na adopciu? Do detského domova? Tam by si ma zobrala nejaká rodina, ktorá by ma milovala. A aby si vedela, ja Sárinku milujem. A milujem aj jej otca – môjho manžela. Je mi naozaj ľúto, čo si si prežila, ale už by si sa s tým mohla zmieriť!" povedala som a v očiach sa mi už leskli slzy.

„A prečo si si ju vlastne nechala? Aký si mala na to dôvod?" spýtala sa mama miernejšie.

„Vieš prečo?" spýtala som sa a celý čas som pozerala mame do očí. Ani na okamih som pohľadom neuhla.

„Pretože Sárinka je môj dôvod, prečo sa smiať."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Důvod, proč se smát – havran2

Právě se nalézám ve svém ateliéru, protože mne velice baví malovat. Chopím se tedy palety i štětce a raduji se z každého tahu na plátno.

Pokaždé mám přitom pocit, jak kdybych svými obrazy rozzářila snad celý svět – snažím se totiž používat převážně veselé barvy.

Leč nyní nevěřím svým očím. Právě přede mnou vzniká portrét mého miláčka. Nikdy bych nečekala, že se mi vůbec něco takového kdy podaří.

Vždyť přece umím malovat jen krajinky a zátiší, povídám si v duchu, a ne lidi!

Takže teď nacházím další důvod, proč se smát. Kromě potěšení ze své největší záliby proto cítím i hrdost.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Důvod, proč se smát – rebellious7

Povím vám příběh o dni, kdy svět ztratil bravy. Vše kolem bylo náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, šedé, bezbarvé a hlavně smutné. Pokud mi nevěříte, prosím, já své vyprávění nikomu vnucovat nebudu. Ale koho to aspoň trochu zaujalo, udělejte si pohodlí, do rukou vezměte hrníček s čajem a pozorně poslouchejte, jak to tehdy bylo.

Vzbudila jsem se jako každé jiné ráno. S úsměvem na tváři jsem se vyhrabala z postele a promnula si rozespalé oči.

Doplahočila jsem se k oknu, abych přivítala další krásný květnový den. Jenže to, co jsem uviděla, mi vzalo všechen vzduch z plic.

Namísto toho, abych spatřila rozkvetlé stromy, zelenou trávu a azurovou oblohu bez jediného mráčku, jsem zděšeně zírala na pochmurný svět, ze kterého se vytratily všechny barvy. Ze všech stran na mě tlačila tíha té smuteční barvy a já byla naprosto v koncích. Co se to stalo?

Nejhorší však bylo, že to vypadalo, jako by si náhlé změny nikdo jiný než já ani nevšimnul. Lidé se normálně procházeli po ulicích, pro ně bylo vše naprosto v pořádku. Ale já jsem se rozhodla, že s tímhle budu muset něco udělat. Co nejrychleji jsem se oblékla a vyběhla na ulici.

Když jsem tam tak stála, došlo mi, že i ostatní lidé jsou tímto šedým jevem poznamenáni. Ať už jsem se koukla na kohokoliv, ani na jedné tváři jsem nezahlédla úsměv. Mužům chyběl pobavený úšklebkem. Ženy postrádaly své kouzelné úsměvy plné lásky. A děti ztratily rošťácké jiskřičky v očích a koutky úst měly žalostně spuštěné dolů.

Jedno takové dítko jsem uviděla, jak sedí na okraji kašny a nezaujatě houpe nohama. Pomalu jsem k němu došla a dřepla si před malého kluka. Nejprve si mě ani nevšimnul, pak ale zvednul hlavu a upřel na mě uslzená modrá kukadla.

,,Copak se ti stalo?" zeptala jsem se konejšivě.

Chlapeček, kterému nemohlo být více než sedm let, beze slov ukázal na vysoký strom, který se majestátně skláněl nad našimi hlavami. Nejprve jsem netušila, na co ukazuje, ale po chvíli mžourání do těch šedých odstínů jsem uviděla něco kulatého. Balónek.

,,On ti uletěl?"
Klučina přikývne a rukou si otře slzy, které mu zůstaly na tvářích. Přece ho tady nemůžu takhle nechat.

Povzdechnu si a s námahou začnu šplhat po rozvětveném stromě. Je mým jediným štěstím, že má plno větví blízko sebe.

Jinak bych se k balónku opravdu nikdy nedostala, ani kdybych sebevíc chtěla.
Sama pro sebe se musím usmát, když zase stojím nohama pevně na zemi a navíc – s balónkem v mém vlastnictví. Chvíli jen stojím a usmívám se. Pak dvakrát rychle zamrkám. To snad... Balónek začne modrat!

V tomto šedivém světě působí tak nějak divně. Jako by sem ani nepatřil. Kleknu si před chlapce a podám mu ten modrý zázrak. Úsměv, který se mu hned rozlije po tváři, mě zahřeje u srdce. Kluk se začne smát a poskakovat kolem.

Já jen tiše s bradou u kolen sleduji, co má jeho radost za následek. Čím více se směje, tím více věcí dostává zpět svou barvu.

Postupně rozesmívá i kolemjdoucí, díky jejichž smíchu se vytrácí pochmurná nálada a ta hrozivá šedá barva.

Stačí chvilka a lidé kolem mě se smějí, jsem obklopena hovorem a z těch barev úplně přechází zrak. A to se ráno zdálo, že odstíny duhy už nadobro zmizely. Stejně tak radost. Aby se vše vrátilo k normálu, stačilo dát lidem důvod se smát.

Od toho dne jsem se vždy starala o to, aby se lidé v mé přítomnosti usmívali. Věřte, že tohle nechcete zažít. Já dala takovýmto věcem sbohem a nikdo mě už nikdy neuvidí se mračit.

Ponaučení staré báby pro budoucí generace: vždy si najděte důvod, proč se smát. Tak si zaručíte, že váš život, svět, v kterém žijete, nikdy neztratí barvy a lesk.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dôvod, prečo sa smiať - Nylien4

Maľovanie bolo jej život. Odmalička behala po dome so štetcami v ruke, prsty aj tvár špinavé od farieb. Sprevádzalo ju celým životom, viazalo sa ku každej spomienke a väčšina z nich bola pomocou neho aj zaznamenaná. Fotografie okamihy nezachytávali dostatočne, pretože tam chýbali tie pocity a tá atmosféra danej chvíle, ale so štetcom a farbami to vedela vždy zachytiť. Maľovanie jej dodávalo zmysel, keď ho stratila. Bolo jej dôvodom snažiť sa, bolo dôvodom, prečo videla krásu v tomto svete. Bolo jej dôvodom na smiech aj plač, bolo jej dôvodom na všetko a bolo za všetkým. Nevedela si bez neho predstaviť život.

A tak keď prišla o zrak, jej svet sa zrútil, všetko šťastie stratila a už sa viac nedokázala smiať.

Oči boli tak dôležité. Potrebovala vidieť ľudí, vidieť krajinu, vidieť tento svet a bytosti v ňom na to, aby ich mohla maľovať. Na to, aby dokázala vidieť niečo pekné cez všetko to zlo, čo vládlo. Teraz nemala možnosť už ani na to. Už nikdy sa nemohla stratiť v pohľade na západ slnka, na široké lúky, na naháňajúce sa šteniatka. Nemohla pozerať ako má človek, ktorého ľúbi, úsmev na tvári alebo ako spí. Všetko zmizlo. Zostala len tma.

Nevedela ako má pokračovať ďalej. Nedokázala sa zabiť, kvôli svojej rodine, priateľom a partnerovi, ale nedokázala ani žiť. Išla životom ďalej len kvôli nim a niekedy pochybovala, koľko to takto vôbec vydrží. Tak často mala pocit, že len zabudla otvoriť oči a že keď zdvihne viečka, zase za nimi bude čakať celý svet. Hlavne ráno, pri zobudení, sa jej to stávalo často. O to zdrvujúcejšie bolo znovu a znovu zisťovať, že o túto možnosť naozaj prišla. Že to nebol žiaden zlý sen, z ktorého sa dá zobudiť a otvoriť oči. Tma bola jej stálou spoločníčkou a nikam sa nechystala.

Jej prstom chýbalo držanie štetca a tak to niekedy skúšala. Lenže nevidela na farby a tak nevedela, aké si má dať na paletu. Nevidela na plátno a síce za tie roky mala odhad, ale aj tak vedela, že sú jej maľby len chaos, kedy často namaľovala jednu vec cez druhú, pretože si to nemohla skontrolovať. Končilo to len frustrovaným hádzaním vecí po dome a neporiadkom, ktorý nevidela, tak ho upratoval niekto za ňu. Hnevalo ju aj to. Že je len záťažou a že to bremeno núti iných niesť spolu s ňou.

Prišiel deň, kedy sa rozhodla, že odísť z tohto sveta je najlepšia možnosť. Pre ňu aj pre jej okolie. Bola odhodlaná to večer spraviť, už mala svoj plán. Absolvovala poslednú návštevu rodičov, ktorí práve mali šteniatka a ju len o to viac hnevalo, že nevidí, na čom sa všetci smejú a čo tam vyvádzajú. Len ju to utvrdilo v tom, že tento svet už nie je pre ňu, že tu nemá miesto.

Až do momentu, ako jej jedno zo šteniatok vyskočilo do lona. Zo zvyku ho hladkala a po chvíli sa naň začala sústrediť, aby sa upokojila a nabrala odvahu. A namiesto toho prišla na to, o koľko viac teraz jej ruky šteniatko cítia a vnímajú. O koľko hlasnejšie počuje jeho pokojné dýchanie. A čo viac, nevidela ho vlastnými očami, no jej vnútro si vytvorilo vlastný obraz podľa vnemov, čo dostalo. A ten jej stačil. Nezáležalo na tom, či bol skutočný, podstatný bol ten pocit. A práve ten pocit z neho bolo to, čo videla.

Odrazu si uvedomila, že je toho schopná – schopná vidieť. Aj keď počúvala hlasy rodičov a cítila ruku priateľa a jeho teplo. U nich vedela ako vyzerajú, nebolo to ťažké. A napriek tomu sa ich obrazy, čo si predstavovala, trochu zmenili. Ku krajšiemu, ku hrejivejšiemu. K niečomu, čo pre ňu viac odrážalo ich duše. Tak, ako ľudské telo niekedy nebolo schopné.

Prišlo jej to ako s tými fotografiami. Zachytili veci jednoducho tak ako boli, zatiaľ čo jej štetec ich nezachytil presne, často to všetko vyzeralo inak ako naozaj, ale zachytil všetky pocity a atmosféru a to bolo oveľa podstatnejšie. Zachytávala ním „podstatu" okamihu a rovnako tak teraz dokázala vidieť podstatu vecí a ľudí, cez pocity a cez atmosféru aká okolo nich bola.

Ten večer nesiahla na svoj život. Siahla znovu po štetci. Farby už mala označené, mohla cítiť ktorá je ktorá, a pustila sa do maľovania. A nemaľovala podľa toho, čo videla očami – to už nepotrebovala. Maľovala niečo oveľa viac, oveľa hlbšie. Maľovala to, čo videla dušou, pretože tá bola teraz jej zrakom.

A tak jej maľby zachytávali svet vo farbách a tvaroch, ktoré nie vždy existovali. Zachytávali ľudí v podobách, ktoré neboli skutočné. A nútili ostatných na chvíľu zabudnúť na svoj obyčajný zrak a vedieť sa pozrieť na veci aj človeka vedľa seba trochu inak. Trochu hlbšie.

Jej už oči nechýbali. Videla teraz svet lepšie a bola s ním prepojená oveľa hlbšie. Mala svoje maľovanie, svoj zmysel aj svoj dôvod na smiech, ktorý znovu znel v jej živote.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Důvod, proč se smát - Hvězdář1

Kolem mapek světa labyrinty propletené
Moje křehké tělo dlouhou cestou unavené
Snaží se získat návod aspoň jediný
Jak z několika sekund udělati hodiny

Jen několik sekund, pár kratičkých chvil
Pár chvil plných štěstí, aby důvod byl
Někdy za pár let, až svět bude stát
Jen tak znenadání, moct se zase smát

Teď je člověk zmatený, všude spěch a strach
Těch pár chvilek schovat si, jinak zbyde prach
Ze všech prázdných slovíček, bude jenom šproch
Najít důvod, proč se smát, ne každý by moh

Pár vteřin se protáhne v dlouhé vzpomínání
Tam kde člověk směje se, splín má kratší stání

A tak každý najdi si, důvod, proč se smát
Ve stáří a v slabosti, hodně bude stát

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.