Noční jízda metrem – chleba999

Bylo 13. 4. 2016, v Praze bujila jarní vůně a všechno se zdálo zvláštním způsobem jednoduché.
Štěstí na dosah ruky jak ráda říkávám. Vždycky tomu něco chybí, nikdy nemůžeme být spokojení, takhle to nestačí. Končila jsem tou dobou základku a chystala se na vstup do nového života. Na gympl. Můj nejlepší kamarád byl Karel, jehož narozeniny jsme ten den slavili. V naší oblíbené večerní kavárně jsme popíjeli víno a dokonce nám pouštěli naše písničky. Trochu filmová scéna bych řekla, jenže Karel byl poslední dobou jiný, jakoby se v něm něco pohlo, něco umřelo. Snažila jsem se tu zarmoucenou tvář obrátit ve smích, ale nic moc nepomáhalo. Čím jsme byli opilejší, tím to bylo horší, a tak jsem se rozhodla, že si vyjedeme k řece. Čas se blížil k půlnoci,ale naštěstí jsme poslední metro jako zázrakem stihli. Jakmile jsme nastoupili, začala jsem do Karla žďuchat, že co mu je, a že to na něm poznám... Karel mlčel  a najednou se už nedíval znuděně a otráveně, nýbrž na mne vrhal pohledy plné zloby. Řekla jsem něco, čeho dodnes lituji: "Tak to vyklop! Že ty seš do mě zamilovanej?" Karel přikývl, ale dál koukal upřeným bodavým pohledem. Zdálo se, že to metro, kterým jsme jeli, by potřebovalo do servisu a určitě už dlouho neprošlo technickou kontrolou, jak sebou škubalo. Nepřišlo mi to zas tak divné a pokračovala jsem: "Ale já k tobě nic necítím, vždyť jsme náš vztah řešili tolikrát... Miluju tě jako kamaráda, úplně jiným způsobem než by sis zasloužil  a chtěl. Jsi pro mě jako mladší ségra. Strašně důležitej člověk, ale já ti víc dát nemůžu, jestli to nedokážeš přijmout a nebude ti to stačit, to co ti nabízím, tak se asi nebudeme moct bavit. Záleží na tobě Kájo." Karel chtěl evidentně víc a víc a víc sebou škubalo i to metro. Konečně jsem si začala všímat okolí, nikde ani živáčka. To byly doby, kdy ještě v metru nebyl signál a najednou se mezi zastávkami úplně zastavilo. Začala jsem panikařit a Karel se furt na mě díval očima, které jsem neznala. Samo sebou, že metro později zhaslo dočista. " Co budeme dělat? Notak slyšíš? Kájo, musíme se odsud nějak dostat!" Karel mi dal facku a chytil pusu tak pevně, pak  řekl, ať jsem zticha. To na atmosféře moc nepřidalo, ale aspoň jsem přestala hyperventilovat. Potom si jen pamatuju, jak jsem si přála, aby tahle jízda metrem už byla za mnou, Karel se mě pokoušel líbat nejdřív na krku, pak na tváři, na ústech, po těle, snažila jsem se s ním nejdřív bojovat, ale byl třikrát větší než já. Spoustu věcí se mi pak úspěšně podařilo vytěsnit z hlavy. Pravděpodobně jsem musela upadnout do mdlob, když se mi nedařilo opustit v myšlenkách tělo. Probudila jsem se až doma. Přišlo mi to jako sen. Karel se mi už nikdy neozval a já si nesu svou fobii z penisů dodnes.
Od té doby jsem nikdy nejela nočním metrem.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem - Popelnice21

"Vidíš toho divnýho týpka?"
"Kterýho?"
"No, tam toho!"
"Pájo, je půl jedenácté večer a jedeme céčkem. Divných týpků je tu - velmi mnoho."
"Ty jsi chtěla použít vulgarismus." Pája zazpívala provokativně.
"Ano, to jsem chtěla."
"No tak, vidíš ho, nebo ne?"
"Pájo, koho?"
"Toho divnýho týpka! Ztrácím s tebou trpělivost, Dádo."
"A víš, že já s tebou taky? Divných týpků tu je fůra."

Kačerov. Ukončete prosíme výstup a nástup, dveře se zavírají.
Příští zastávka - Budějovická.

"Kdo to byl?" Pája zírala zmateně kolem metra.
"Co myslíš?" Dáda zmateně zírala na Páju.
"No, ta ženská, která teď oznamovala, kde jsme?"
"Pájo, to je nahraná - "
"Chci její práci, Dádo."
"Pájo, ty jsi něco pila?"
"Dádo, vážně, představ si, že ti někdo platí za to, že pořád dokola říkáš stejnou větu."
"Ale ty neříkáš na každé zastávce stejnou větu."
"No jo vlastně."

Nastalo ticho, kromě chrapotu divných týpků. Kolíbavý rytmus metra měl uspávací účinek. Zatímco Pája fascinovaně pozorovala vnitřek metra, Dádě se zavíraly oči. Oči, které si tak pečlivě malovala.

Pražského povstání. Ukončete prosíme výstup a nástup, dveře se zavírají.
Příští zastávka - Vyšehrad.

Do metra vstoupil muž se vzhledem člověka, jemuž bylo značně jedno, co si o něm ostatní myslí. Škrábal se na kudrnaté hlavě, a zamyšleně koukal kolem sebe. Měl béžový plášť, pod kterým se hrbil, ale jinak to byl dost hezký muž. Svým zrakem spočinul na slečnách, a usmál se.

Dáda se na něj usmála, zatímco Pája vyděšeně odtrhla oči. Šeptem pověděla Dádě, že by podle jejího názoru vůbec neměla navazovat kontakt s cizími muži.

"Vypadá jak ometák."
"Nemáš vkus." Dáda na ni křikla.
"Neflirtuj s ním."
"Jen proto, že se na sebe usmějeme neznamená, že s ním flirtuju. Necháš mě být? Co kdybys šla dělat něco užitečného a hlásila zastávky?"
Oči Páji hořely vztekem. "Ty ses namalovala." Řekla vytýkavým tónem.
"No a?" Dáda ji oponovala zvednutým obočím. "Co má být?"
"Nic." Pája zamrmlala zatrpkle, zatímco se ošemetný, pohledný muž dál rozhlížel po metru.

Vyšehrad. Vystupujte prosíme vpravo, ve směru jízdy.
Ukončete prosíme výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka - I. P. Pavlova.

Kudrnatý muž přistoupil k dívkám. "Poprosím lítačku nebo formu cestovního průkazu." Zavelel jasným, hlubokým hlasem, zatímco dívkám předložil odznak dopravního podniku.

Jakmile se otevřely dveře na I. P. Pavlova, z vozu se vyřinula Dáda, Pája a hromada divných týpků. "MOMENT!" Zařval kudrnatý muž, najednou vyšší a mocnější než jeho dřívější vzhled. "VŠICHNI - ZŮSTAŇTE - JÁ - AAA!" Pohledný revizor se mermomocí snažil uchopit alespoň jednu oběť.

I.P. Pavlova. Ukončete prosíme výstup a nástup, dveře se zavírají.
Příští zastávka -

"MUZEUM!" Zazpívala hlasitě Pája, mávajíc na vzteklého revizora, jenž uvíznul v prázdném vozu.

"Tak a máš po zkušebce." Usoudila Dáda rozumně, zatímco Páju táhla k eskalátorům, kde divní týpci oslavovali vítězství úniku formou útěku. Mávali na dívky a pyšně ukazovali nemocné a chybějící zuby.
Obě holky se na ně usmály.

"Vidíš to, Pájo?"
"Jo jo. Potřebují k zubaři."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem - Krtek05

„Iris!" zakřičel malý trpaslík a rozpřáhnul své obtloustlé ručky. Vypadal jako malé mluvící batole. Celkem k smíchu, ale naštvat by ho nechtěl nikdo. Už kvůli jeho výbušné povaze i neslušné mluvě, jíž děsil ze spaní každého šlechtice, jehož za svůj život poznal – až že jich nebylo málo.

„Proboha, co se ti stalo? Pohryzal tě kůň?" podrbal se na plečce a našpulil ústa.

„Jednorožec," odvětila potlučená čarodějka s obtiskem koňského chrupu na svém předloktí. Moc se neusmívala, spíše skrývala rozpaky mísené s bolestnou grimasou vzteku na svou blbost.

„Řekni mi, že jsem se sem netáhla jen tak pro nic, za nic."

„Tož netáhla, ty cuchto mojé!" vycenil pidimužík své špičaté špičáčky a dívku pevně objal kolem pasu, načež ji uchopil za vyzáblou ruku. Silně, rozhodně i očekávání plně.

„Tož já ti musím ukázat Krtka!"

„Co bych viděla na hraboších? Hele, táhnu se sem až z jihu, cestou mě málem sežral jednorožec, omylem jsem se vykoupala ve světélkujícím rybníku, přiotrávila vraním okem a..."

„Tak prrr. Já ti nejdu počmuchávat nějakého hrabáka, ale Krtka! Tož tos ještě neviděla, věř mi, jednou to bude naše budoucnost!"

Iris se nahrbila a podívala na hvězdami posetou oblohu, už už otevřela ústa s tím, že v noci něco těžko uvidí, ale prcek jí předběhl.

„Tož v noci je to nejlepší, uvidíš i svítivý mech! A Hubertovi je jedno, jestli vagůny potáhne hnedle či zarána..." zazubil se na ni a hrdě otevřel kované dveře.

„Tož Krtek! Co na něj čmucháš?"

„Já nevím, nerozpadne se to? Jak rychle to pojede? A tohle je co?" kopla čarodějka do železných kolejnic, načež si nevraživě promnula bolavý palec. Moc zázračně jí „Krtek" nepřipadal. Zrezlé vagóny, či co to bylo, chatrné spoje a vpředu temná díra s oslem v čele.

„Nerozpadne! Tož to drží lépe něž moje protéza! Jen si zakvedlej! Zatím to pojede jen rychlostí osla, ale v budoucnu... to bude jiná! Naša vědbába čmuchala nějaký název... Mentr? Mitro? Mentor? Něco takového, ale já to pojmenoval Krtek! Kecni si dovnitř a pojedem, v noci svítí na stěnách měsíční mech, tož to je ale pitvořina, však?

Hele a nebyl to netopýr? A támhle, čučaj, vodopád... Já ti povím, Iris, za stovky let to bude pro lidi už nudné, dokonce čmuchám, ani tak krásné... Budou jezdit do práce a z práce jako mrtvoly bez mysli a na takovou nádheru zapomenou. Což nečmuchám pravdu?"

Čarodějka přikývla, s užaslým výrazem v obličeji sledovala hromady valící se vody až kamsi do neznáma, vdechovala miniaturní krůpěje chladné tekutiny. Měsíční mech visící jí nad hlavou zářil modrým světlem, téměř měla chuť ho utrhnout, pokochat se jeho krásou z blízka, ale neudělala to. Jen se blaženě pousmála, načež se nechala unášet prostornými jeskyněmi trpasličích hor. Poslouchala drnčící kola vozíků i odfrkávání utahaného osla.

Nádhera, pomyslela si, jaké to bude asi v budoucnu? Opřela si hlavu o hranu vagónu a pozorovala prostorem poletující netopýry. Ani jí nenapadlo, jako moc blízko byl trpaslík pravdě... žádná krása, jen stereotyp, nuda a někdy i nebezpečí. Takový bude jednou „Krtek" přes den, natož v noci...

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem - Hvězdář1

Xena popadla svoji tašku s nákupem a obezřetně nastoupila do jednoho z vagonů pražského metra. Šla z práce ještě později, než obvykle, takže byla souprava téměř prázdná. Ani to ji ale neuklidnilo. Znamenalo by to málo očitých svědků v případě napadení.

Nerada cestovala veřejnou dopravou, protože měla od mala panickou hrůzu z toho, že ji tam někdo okradne nebo hůř. Bohužel bydlela od práce tak daleko, že jí jiný způsob dopravy prakticky nezbýval. Na auto peníze ostatně neměla.

Nakonec se posadila na jedno ze sedadel a na to naproti položila svoje věci. Ostatně ve vagónů bylo místa dost. Když se rozjeli, sledovala tedy protější sedačku a tašku s nákupem na ní, když se jí začaly klížit oči. Nebylo se čemu divit, v poslední době moc času na spaní neměla a přítmí metra tomu opravdu nepomáhalo. Nechtěla usnout, opravdu ne, ale i přesto jí po chvíli hlava spadla na rameno a vagónem se začalo rozléhat její poklidné oddechování.

Probudilo jí teprve trhnutí soupravy na další zastávce. Zmateně a rozespale se rozhlížela kolem, když uviděla, že dovnitř nastupuje její šéf. Nechápala, co tady dělá, ale horečnatě přemýšlela, jestli něco nepokazila, když se rozešel směrem k ní.

"Zapomněla si zavřít okna a napršelo na bar. Všechny ubrousky jsou v hajzlu a utěrky mokré. Nechápu, jak jsem mohl zaměstnat někoho tak neschopného," zavrtěl hlavou, otočil se a odešel. Xena jenom s otevřenou pusou zírala na místo, kde před chvílí stál.

To už ale stáli na další stanici. V hlavě si přelívala šéfova slova a přemýšlela, jestli za to dostane padáka, když dovnitř vešla její bývalá třídní učitelka. Xena na ni měla dobré vzpomínky, i když byla přísná, a tak se na ni usmála a pozdravila.

"Já jsem ti vždycky říkala, ať v té škole nelajdačíš. Kdybys nebyla tak neschopná, tak neskončíš takhle," vyplivla na ni učitelka místo pozdravu jedovatě.

"Cože?" optala se nechápavě Xena, ale to už se k ní učitelka otočila zády a odešla. Co se to sakra dělo? Ano, nebyla spokojená s tím, jak dopadla, ale bylo opravdu nutné jí to takhle náhodně v metru vmést do obličeje? Chtěla se postavit a jít za ní, když v tom sebou souprava opět trhnula. Pohled jí automaticky zaletěl ke dveřím a potom klesnul k zemi.

Tohle bylo jako noční můra. Proč musel nastoupit zrovna její ex? Začínala si pomalu myslet, že se domluvili. Opět se na něho podívala a zjistila, že on se dívá přesně na ni, ve tváři výraz stejného pohrdání, jako oba lidé předtím.

"Víš to, že jsi absolutně bezcenný člověk? Chtěl jsem ti říct, že jsem s tebou zůstával jenom z lítosti, a vadí mi, když mi v opilosti začneš psát. Opravdu nemám zájem dát se znova dohromady s takovou nickou. A co teprve ta tvoje věčná paranoia a výčitky? Měla by ses jít šetřit do psychárny a radši zůstat sama. Bude to tak pro všechny lepší," dořekl a odešel. Xena bolestivě polknula začínající pláč přes stažené hrdlo a postavila se. Chtěla ho zastavit. Omluvit se za to, jak nemožná je a kolik roků mu zkazila, ale tělo jí zdřevěnělo, stejně jako jazyk. Bylo pozdě.

Ve svém životě nadělala spousty chyb. Před většinou z nich byla varována, ale stejně si nedala pozor. Byla nenapravitelná a neschopná. A tahle jízda metrem byla její peklo. Už věděla, kdo se na další zastávce objeví ve dveřích.

"Ahoj mami," zašeptala, když za dveřmi spatřil baculatou siluetu a dovnitř nastoupila postarší žena.

"Posaď se, Xeno," řekla jí ledovým hlasem a usadila se na jedno z volných sedadel. Xena jí poslechla, usadila se naproti ní a nervózně těkala očima po ženině obličeji. Chtěla v něm najít alespoň známku lásky a vřelosti, ale bylo to marné.

"Zklamala jsi mě, strašně moc jsi mě zklamala," promluvila její matka konečně.

"Věřila jsem, že tě dokážu vychovat bez otce. Dala jsem ti všechno na světě, ale tys to musela pokazit, že? Jsi ještě horší budižkničemu, než ten hajzl, co mě tehdy znásilnil v uličce za zastávkou. Jsi bezcenný červ a mně je z tebe zle," vyprskla žena a pokračovala ve výčtu výčitek, až to Xena nevydržela a z očí jí opravdu začaly proudit slzy. Nejhorší na tom bylo, že ona si opravdu za svoje rozhodnutí mohla sama. Neměla to na koho svést. Byla v pasti.

"Já jsem nechtěla..." zašeptala nakonec. Nedokázala se přinutit promluvit na matku nahlas. Sklopila hlavu.

Souprava sebou znovu trhla a Xenina hlava spadla z ramene, na kterém ležela. Okamžitě se narovnala a párkrát rozespale zamrkala, než si uvědomila, že místo do matčina vyčítavého obličeje se kouká na svojí nákupní tašku na protějším sedadle. Rychle si utřela slzy a rozhlédla se. Naštěstí takhle pozdě v noci bylo metro prázdné.

Když na konečné vystoupila, ještě pořád nebyla úplně klidná. Nezbylo jí, než doufat, že pořádný noční spánek jí dovolí alespoň na chvilku zapomenout, kým se stala.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem – jane8

Vyčerpaně jsem spadla na tvrdé sedadlo a úlevně si oddechla. Celodenní stres se na mně začínal podepisovat. Hlava mi třeštila tupou bolestí, končetiny žadonily, ať co nejdřív zalezu do postele, a oční víčka se nebezpečně klížila. Bohužel, spánek musel počkat. Potřebovala jsem se metrem dostat na Zličín, kde jsem měla nastoupit do autobusu, který by mě odvezl do Plzně.
Na začátku školního roku, kdy moje devatenáctileté já teprve nastupovalo do vysokoškolského života, jsem si usmyslela, že zůstanu doma a budu každodenně na fakultu dojíždět. Vždyť spoje z Plzně do Prahy byly poměrně časté, tak v čem by mohl být problém? Tehdy jsem si ještě nedokázala představit, jak mě bude stres spalovat zevnitř.
Opřela jsem si hořící hlavu o chladné sklo okna a mrtvě zírala na svůj odraz v inkoustové temnotě. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila - strhaně. Ta neustále veselá a pozitivně naladěná holka, jíž jsem bývala, se ztratila, a z odlesku na mě hleděla ustaranější verze, která jako by o mnoho let zestárla.
Cesta městem trvala nekonečně dlouho. V černočerné tmě občas probleskl pramínek červené, žluté či zelené barvy, vycházející z drátků, které se pnuly po chladné zdi u kolejí. Vůz naplňovalo hrobové ticho, přerušované pouze drncajícími zvuky a monotónním ženským hlasem, oznamujícím názvy jednotlivých stanic. I přes mé snahy nepoddat se natahujícím se spárům spánku, pravidelné pohupování metra mi to značně ztěžovalo. Nakonec jsem se neubránila a na okamžik zavřela oči. Co by se mohlo stát? říkala jsem si.
Probudila mě hlasitá rána, doprovázená pekelným skřípotem. Okamžitě jsem se napřímila a hustě zamrkala rozespalýma očima. Na scénu, která se přede mnou objevila, nikdy nezapomenu. Z hrůzou jsem sledovala, jak se metro rozjíždí ze zastávky, která měla být konečnou, a na níž jsem měla vystupovat i já.
„Do prdele," ulevila jsem si, spěšně vstala a zamířila ke kabině řidiče, s malinkým plamínkem naděje, že mi třeba poradí, co v téhle nemilosrdné situaci udělat. Nejistě jsem zaklepala na sklo stěny, oddělující řidiče od zbytku cestujících. Srdce mi ve hrudi divoce bušilo. Mozek odmítal přemýšlet racionálně.
Drtivý pocit úzkosti se ještě navýšil, jakmile jsem pohlédla, kdo vlastně metro řídí. Hustě jsem zamrkala řasami, abych se ujistila, jestli vidím správně. Nikdo tam nebyl. Žádný řidič.
„Co to sakra...?" hlesla jsem. Tohle musel být sen. Ano, určitě se jednalo o nějakou hrůzostrašnou noční můru, z níž velmi brzy procitnu. Zpocenými dlaněmi jsem se opřela o nejbližší madlo a opatrně se znovu posadila. Musela jsem se soustředit. Musela jsem vymyslet způsob, jak se z tohoto maléru dostat. Nicméně krizové situace nepatřily zrovna k situacím, v nichž jsem si dokázala bez problému poradit. Ba právě naopak, jakmile se objevil byť i jen náznak blížící se katastrofy, měla jsem tendenci podléhat panice. Mysl mi vypovídala službu a srdce bijící na bubny mi v uklidnění taky moc nepomáhalo.
Metro najednou zprudka zastavilo. Do vozu proniklo bledé namodralé světlo tak moc ostré, že jsem musela přivřít oči. Že by? V nitru se mi rozrostla nový plamínek naděje. Třeba konečně najdu někoho, kdo mi pomůže se dostat zpátky do koutů Prahy, které znám.
Jenomže stejně rychle, jak se doufání objevilo, stejně tak i zmizelo.
„Zastávka Druhý svět," rozlehl se ženský hlas prázdným vozidlem, do něhož začali nastupovat cestující. „Příští stanice - Hřbitov démonů."
Zachvátila mě hrůza. Při pohledu na tvory, kteří do metra nastupovali, ve mně vyvstala otázka, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Zatímco někteří se lidem víceméně podobali, a jediné rozdíly tvořily zkroucené rohy, netopýří křídla či fialově žhnoucí oči, jiní je nepřipomínali ani zdaleka. Jen tak tak jsem se vyhnula vysoké, nepřirozeně hubené bytosti, která vypadala jako stažená z kůže. Tři páry korálkově černých očí zvědavě přejíždělo po prostorách metra. Mezi dlouhými tesáky ostrými jako nože kmital rozeklaný jazyk. Když stvoření zachytilo můj naprosto zděšený pohled, zasyčelo a zazubilo se. Možná se smálo. K mému nesmírnému štěstí mi jinak nevěnovalo žádnou pozornost.
Kam jsem se to do háje dostala? projelo mi hlavou předtím, než do mě vrazil jeden drsně vypadající démon. Měl asi dva metry, kůži bílou jako křída a naprosto černé oči bez bělma, v nichž hořely krvavě rudé duhovky. Z rozcuchaných havraních vlasů vystupovaly dlouhé zvlněné rohy.
„Ups," zasyčel a ohlédl se mým směrem, „omlouvá..." Zarazil se uprostřed věty, když mě zahlédl. Rty se mu zkroutily do výsměšného úšklebku. „Nazdárek. Ztratila ses?"
Najednou všechno okolo mě zčernalo. S lehkým výkřikem jsem se probrala právě ve chvíli, kdy metro zastavilo na Zličíně. Úleva projela celým mým tělem. Do očí se mi vehnaly slzy radosti. Ještě nikdy jsem nebyla tak ráda, že tuhle zastávku vidím. Co nejrychleji jsem vyběhla z vagonu, a dlouhými kroky pospíchala ke žlutému autobusu, jehož barva svítila večerním šerem. Nikdy jsem neměla tak hrozný sen - vlastně si ani nevzpomínám, že by se mi kdy nějaká noční můra vůbec zdála. Na tom však nezáleželo. Byla jsem zpět.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem – Kalokaghatia0

Noční stíny mě obklopovaly jako hustý dým, ve kterém se stěží dalo dýchat. Jejich slídivé ruce kolem mě stále pevněji a pevněji utahovaly ostnatý drát, který mi znemožňoval sebemenší pohyb. Ne, že by na tom záleželo, stejně jsem se nemohla pohnout. Paralyzovaná nočními děsy, jsem nehnutě, skoro až bez dechu ležela ve své posteli. To, že se nacházím stále ve své posteli, kde jsem usínala, jsem cítila jen díky saténově jemnému povlečení, které mě nepatrně studilo na odhalených ramenou. Samotnou postel jsem ale neviděla. Mé oči zůstaly nedobrovolně otevřené a ztuhlé na jediném místě. Vím, že na protější stěně, ve směru, kam cítím, že bych se měla dívat, měl viset obraz. Zlatavá napodobenina obrazu od Gustava Klimta s názvem Polibek tam ale nebyla. Vzpomínám si, že hned vedle vášnivě se objímajících milenců měla být bíle natřená dřevěná polička, mírně prohnutá pod tíhou květináče s ozdobným bonsajem.

Snažila jsem se své oči rozmrkat a vidět pokoj takový, jaký má být – čistý, uklizený, vkusný a se spoustou denního světla dopadajícího na plovoucí podlahu za dne, ale nešlo to. Mé oční víčka se ani nepohnuly. To, co jsem ale spatřila, naprosto přesně odpovídalo mým představám o spánkové paralýze. Polovičatě spící, napůl vzhůru jsem se vynořila ve světě nočních děsů a hrůz, které zachvátili můj život.

Pokoj se jako lusknutím prstů proměnil v tunelovitě vyhlížející tvar vedoucí kamsi daleko, kam jsem ani nedohlédla. Kolem mě zlověstně hučel vítr. Hluk, do kterého byla místnost ponořena, připomínal metro, které dosáhlo své nejvyšší možné rychlosti. Avšak, má noční jízda metrem nezpomalovala. Nebyla naděje na předčasné vystoupení z jedoucí kabiny. Tuto cestu jsem musela absolvovat až do jejího konce. Šedivě zbarvené šmouhy kroužily kolem mé hlavy a přiváděly mému nehybnému tělu zvláštní stav. Strach, který mi stlačoval plíce, mi téměř nedovolil nádech. Tělo mi začaly opouštět buňky přednášecí okysličenou krev do mého mozku, který mi náhle přišel až moc těžký, až moc velký na to, aby se mohl vejít do lepky. Celá jsem hořela – strachem, bolestí, nejistotou. Toužila jsem udělat cokoliv, jen proto, aby ten pocit a tlak v mém těle navždy zmizel. Chtěla jsem se pohnout, převalit na bok a spát dál poklidným klimbáním. Ale ať jsem se snažila sebevíc, napínala jsem veškeré potřebné svaly, nepodařilo se mi to. Stále jsem jen otupeně hleděla na bod přede mnou, kde jsem si představovala jemné nazlátlé pohyby štětce splývající v můj záchytný bod, o němž jsem doufala, že mě přivede zpátky do skutečného světa. Do světa živých.

Do mého úhlu pohledu vstoupila postava. Žena oděna v bílých šatech, jemných jako pavučinová síť. Vlídně se na mě usmála a souprava metra mírně zpomalila. Mým tělem projela příjemně hřejivá energie. Blond vlasy jí poletovaly ve vánku kolem hlavy a tančily kolem ní jako listí ve větru.

„Dítě," pronesla a nabídla mi svoji dlaň, „tvůj čas ještě nepřišel." Prosila jsem své tělo, aby se dokázalo pohnout a vložit dlaň do dlani té ženy. Věřila jsem, že by mě dokázala vysvobodit z mého utrpení. Po chvíli, která se pro mě zdála být doslova nekonečná, jsem nepatrně pohnula ukazováčkem pravé ruky. Žena ten pohyb zaznamenala a ihned k němu stočila oči.

„Pojď se mnou." Pravila a plula vzduchem přímo ke mně, rty stočené do sladkého úsměvu. Těsně přede mnou se zastavila a pohledem se vpila do mých unavených očí. Podařilo se mi opětovně nepatrně pohnout prstem a žena se začala nade mnou sklánět. Ať už to skončí, prosím, pomyslela jsem si. Ať už mě vezme pryč z téhle tmavé kopky.

***

Ženin obličej se téměř dotýkal mého obličeje, když se jí na rtech sladký úsměv proměnil v ohavný zlomyslný úšklebek. Vlající světlé vlasy ji nevkusně splihly v mastný kus dredu. Oči plné útěchy se zúžily jako oči zmije čekající na svoji oběť. Namísto lehkých pavučinkových šatů ženu oděl roztrhaný černý hábit.

„Půjdeš se mnou," pronesla přiškrceným hlasem a slila naše těla v jedno. Ucítila jsem úlevu – opět mým tělem projela vlna pohybu a života. Opět jsem se mohla nadechnout, znovu jsem dokázala hýbat rukama a... Ne, nemohla jsem se pohybovat, já dokázala LÉTAT. Letěla jsem napříč šedivým tunelem dál, konečně volná, konečně osvobozená...

A kdo ví, na konci mojí noční jízdy v podivně vyhlížejícím metru, mě možná čeká světlo na konci tunelu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem – havran2

Právě jedu za svou kamarádkou bydlící v Praze–Vysočanech. Z Hlavního nádraží, kam předtím dojedu vlakem z místa mého bydliště, na Florenc se mně povede se dostat celkem v pohodě – protože to tady znám. Jenže nyní musím přestoupit z linky A na B. Příliš se zde neorientuji, navíc je noc.

Nejsem normální, když se takhle vydávám sama někam v tak velkém městě, zanadávám si v duchu. Mimoto, ještě na zastávce, procházím okolo hned několika opilých, zřejmě i zfetovaných mládežnických partiček. Nakonec se mi daří se kolem nich nějak prokličkovat, nastoupit na správný spoj.

Všude tma. Pro mě neznámé názvy zastávek. Děsivé poloprázdno uvnitř metra, malý uzavřený prostor k tomu. Bojím se, abych v pořádku zvládla cestu.

Mezitím si má hlava z hrůzy přímo panické vymýšlí scénáře, že na mě určitě někdo někde zaútočí s nožem, chladnokrevně pobodá.

Neměla bych tolik koukat na zprávy, přemýšlím v duchu. A že se to stalo někomu v pražském metru, dokonce před pár dny, neznamená, že se to musí stát i mně.

Kamarádka už na mne čeká na stanici Vysočanská, právě mi od ní cinká SMS, kde jsem.

Za chvíli tam budu, odepisuji. Nakonec úspěšně přijíždím, vystupuji z vlaku. Pak se vřele vítáme i objímáme.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Nočná jazda metrom - Nylien4

Mladá žena sa s privretými očami opierala o okno a nechala sa uspávať nepravidelným natriasaním metra. Ani ju nenapadlo spochybňovať, že keď oči otvorí, bude vo svojej cieľovej stanici. Také veci predsa boli samozrejmé.

Možno by však driemala o niečo menej pokojne, keby vedela, že po jej pravej ruke sedí Život a po ľavej Smrť.
Smrť si s ležérne prekríženými nohami upravovala nechty a Život si ticho čítal knihu, kým sa obaja spolu s ňou viezli nočným metrom.

„Ľudský pohľad na život ma niekedy neprestáva udivovať," prehodil Život pomedzi riadky a jeho spoločníčka si len ticho odfkla. Viac pozornosti mu v tej chvíli nevenovala, namiesto toho sa zhlboka nadýchla, odhrnula si tmavú ofinu z očí a pomaly sa postavila. Natiahla sa ako mačka, zaostrila svoje čierne oči na ďalšieho človeka vo vozni a vybrala sa k nemu.

„Ich pohľad na všetko je zvláštny. Sme tu s nimi od ich počiatkov a pritom nás vôbec nepoznajú." Odvetila, keď sa trochu zohla, aby mohla staršiemu mužovi zaostriť do tváre. Na chvíľu jej pri tom z čela vykuklo aj jej tretie oko. „A inokedy mám pocit, že ani my ich nie. Stále vedia prekvapiť."

To Život nijako neokomentoval, len sa trochu pobavene pousmial. Rovnako ako Smrti, bolo by ťažké odhadnúť mu vek. V jednej chvíli vyzeral ako mladý chlapec, v ďalšej mala jeho tvár vrások ako starý kmeň stromu. „Už si si vybrala, ktorí to budú dnes?"

„Hmm. Myslím, že áno," prikývla Smrť, keď sa vrátila späť po bok dievčaťa. Vykukla spoza jej pootvorených úst na svojho spoločníka. „Necháš mi ich bez protestov?"

Tentoraz prikývol Život. „Nechám. Ale ešte musíme počkať, ešte to je pár minút odtiaľto."

Pohodlnejšie sa usadila a keď sa dievča prebralo a otvorilo správy, čítala ich Smrť s ňou. Možno to bol len tieň noci, no zdalo sa, že sa jej kútik pohol smerom hore. „Vyzerá to, že sú... ako to volajú? Šťastní? To znamená, že čoskoro budú smutní. Aspoň jeden z nich." Smrť naklonila hlavu, keď sa ešte raz zblízka zahľadela na mladú žena vedľa seba. Tvár mala len pár centimetrov od tej jej, akoby jej tak mohla vidieť do duše. A možno aj videla a možno to mladé dievča cítilo, pretože sa trochu ošilo a obzrelo okolo seba.

Smrť si povzdychla a vrátila sa k upravovaniu nechtov. Život ju pozoroval kútikom oka a privrel knihu, používajúc svoj palec ako záložku. „Nie je ti to ľúto? Že mu ju vezmeš? A iným deti, bratov, sestry, otcov, mat-"

„Povedal si, že mi ich necháš bez protestov. To neznamená, že máš začať pre zmenu s výčitkami," prerušila ho Smrť a prižmúrila svoje temné oči. Jej hravá nálada zmizla. „Prestáva ma to baviť. Vždy keď si prídem po to, čo je moje, musím o to bojovať. Mám pocit, že rovnako ako to zabudli oni, aj ty si už zabudol, že sem nepatria. Ja ich len vraciam tam, kam áno. Neviem či by ťa vnímali rovnako pozitívne, keby vedeli, že v skutočnosti si ty ich smrť a toto ich posmrtný život."

Cestujúci zdvihli hlavy, keď im nad nimi zablikali svetlá a atmosféra akosi ochladla. Táto jazda metrom všetkým dnes prišla priveľmi dlhá a už si priali, aby boli doma. V bezpečí, pretože vo vzduchu odrazu niečo viselo. To, že to niečo je hnev Smrti, nevedeli. Zatiaľ.

„Dnes si ich vezmem všetkých." Týčila sa odrazu nad ním, vysoká až po samotný strop. Jej tvár bola krásna aj desivá, mladá aj starobylá. „Je ich v tvojej ríši už príliš veľa, všetko tu praská pod tiahou toľkých duší. Všetky pochádzajú odo mňa a všetky sa ku mne musia vrátiť. Toto je len ich zastávka, rovnako ako tie stanice metra. Ja a moja ríša sme ich rodiskom aj ich cieľom, tam ich čakajú skutočné životy, ku ktorým sa majú vrátiť, skutočná rodina a priatelia. A ty ich máš len strážiť a keď príde čas, poslušne odovzdávať späť."

Brzdy metra odrazu pišťali, ľudia padali a snažili sa zachytiť čoho sa dalo. Zem pod ich nohami sa triasla. „Zostal si príliš namyslený. Si strážcom tohto falošného života, ich dočasnej smrti. Naše svety sa zmietajú vo vojne a toto je jediný spôsob, ako ochrániť ich duše, než tam pre ďalších pár nájdem bezpečné miesto a vezmem späť. A ty máš vtedy ustúpiť z cesty."

Život mlčal. Obľúbil si túto ríšu, ktorá bola len ilúziou, no mal pocit, že pre bytosti v nej sa stala rovnako skutočnou. Bolo ťažké nechať ich ísť. Čo všetko tu už dokázali vytvoriť... úplne iný svet, úplne iné životy.

„Raz si ich vezmem späť všetkých." Hovorila Smrť, kým sa most pod metrom rúcal a ako gigantický had sa celé jeho železné telo rútilo do vody. „A teba tiež."

Nočná jazda metrom skončila, cestujúci boli vo svojej cieľovej destinácií. Zostali po nich len mŕtve telá, ale Smrť za sebou starostlivo viedla zástup ich duší.

Späť domov.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Nočná jazda metrom – sara15

„Noc a metro asi niečo do seba má," šepla som a pritúlila som sa k Siriusovi.

„A čo?" spýtal sa Sirius s iskričkami v očiach.

„Keď sú zhasnuté lampy pôsobí to veľmi... vzrušujúco," priznala som s červeňou na lícach.

„Aha, tak ti takto. Pôsobí to vzrušujúco? Naozaj?"

„Áno," priznala som.

„Ešte len teraz budeš vzrušená," povedal Sirius a začal ma bozkávať.

„Tu nie," stopla som ho zadýchane.

„Prečo nie, Kailey?" spýtal sa Sirius. „Veď jazda muklovským nočným metrom je vraj vzrušujúca," zopakoval mi moje slová.

Znova ma začal bozkávať a hladiť po vzrušených prsiach cez blúzku.

Nechala som ho. Jeho dotyky a bozky som si užívala. V metre plnom ľudí som sa cítila trochu zvláštne, no bolo to také vzrušujúce a príjemné.

Sirius ma neprestával bozkávať a postupoval rukou nižšie a nižšie. Hladil ma po brušku a potom rukou zamieril k mojim nohavičkám.

***

„Tak ako? Páčila sa ti ‚nočná jazda metrom'?" podpichol ma Sirius, keď sme sa vrátili k nám domov.

„To vieš, že páčila. Bola nezabudnuteľná," priznala som a pri tom som sa červenala.

„Tak to som rád," povedal Sirius samoľúbo a vášnivo ma pobozkal. „No teraz si ťa chcem vziať celú," šepol mi do ucha a začal ma vyzliekať zo šiat.

Nechala som ho. Koniec koncov som vedela, že mi nikdy neublíži.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem – rebellious7

Na svou první jízdu metrem si pamatuji naprosto přesně...

Přitáhnu si svetr blíž k tělu. Přestože je teplá červencová noc, jako by mi nikdy nebyla větší zima.

Ten jemný vánek, pohrávající si s prameny vlasů, které mi vypadly z ledabyle zapleteného copu, mi připadá ostrý jako severský vichr a co chvíli se přistihnu, že se klepu jako osika.

Posadím se na lavičku, kterých je po parku rozeseto plno, abych aspoň trochu potlačila ten třas, který mi prostupuje celým tělem. Sakra, v životě jsem ještě neměla takový strach.

,,Nevěřil jsem, že opravdu přijdeš. Ani jsem se sem nechtěl stavovat," zašeptá mi někdo přímo u ucha.

Vyskočím z lavičky a musím si dát ruku před pusu, abych leknutím nevykřikla.

,,Tebe by určitě ubylo, kdybys ji nevystrašil ještě víc, než byla doteď, Tome."

Z houští vystoupí další dvě postavy v kapucích. ,,Jsi fakt kretén," postaví se přede mě jedna z osob a já vydechnu úlevou.

,,Ahoj El," obejme mě Lily.

Tlukot mého srdce zklidní tempo a já se donutím aspoň trochu zvednout koutky úst do úsměvu.

,,Připravena na noc svého života?"

Vedle Lily a Toma se postaví Samuel. V temné noci, kterou občas protnou jen světla aut hlídek, vypadají ti tři jako nájemní vrazi. Pak se mi divte, že se mi s nimi nikam nechce.

Přešlápnu. ,,Nejsem si úplně jistá." Uslyším, jak si Tom odfrkne. Lily ho za to hned praští do paže. ,,Nech ji být, vždyť jde s námi poprvé."

,,Nemáš se čeho bát," vloží se do toho Samuel. ,,Nikdy nás nikdo neviděl. S námi budeš v klidu," snaží se mě uklidnit. Že by to nějak pomáhalo, to nemůžu říct.

Po tomhle je, jak se zdá, debata u konce a my se mlčky vydáváme na cestu.

Jako první jde Tom, v patách mu je Lily. Sam mě nechá jít před ním, za což mu jsem vděčná. Aspoň vím, že mi někdo hlídá záda.

Celou cestu se držíme ve stínech domů a pod světla lamp se vydáváme jen v nejvíce nezbytných případech. To jsou momenty, kdy lituju, že porušuju zákaz vycházení.

Vždycky mi přeběhne mráz po zádech a až když jsme zase ve tmě, přestanou se mi třást kolena.

Stále se nervózně ohlížím přes rameno, ale nikdy hlídku nezahlédnu, vždy je tam jen Samův obličej, který mi dodává odvahu pokračovat dál. Když se takhle otočím naposledy, málem pak vrazím do Lily s Tomem, kteří se zastavili před mohutným křovím.

,,Už jsme skoro tam," zašeptá mi do ucha Sam a mně naskočí husí kůže, když ucítím jeho dech na mém krku. Než se vzpamatuju, dvojice přede mnou už je v keřích. Začnu se spletitými větvičkami prodírat za nimi, až se objevím na vrcholu malého kopce.

Když se k nám připojí Sam, začneme sbíhat dolů k polorozpadlé budce. Čím jsme blíž, zjišťuju, že to není žádná bouda, ale vchod. Vchod do podzemí.

Tom s Lily v něm hned zmizí, ale já zaváhám. Sam mě doběhne a podívá se na mě. On ten strach vidí.

Nic neříká, jen mě vezme za ruku. Má malá třesoucí se dlaň zmizí v té jeho hřejivé. Povzbudivě se na mě usměje, a aniž by mě pouštěl se vydá po schodech dolů směrem k metru. Přestávám spoléhat na ostatní smysly a soustředím se jen na Sama.

Ruku v ruce vkročíme do obrovské haly. Zakláním hlavu a s otevřenou pusou obdivuju, jak může být pod zemí něco tak velkého.

Jenže najednou se začnou bledě bílé zářivky, které už melou z posledního, třást a z tunelu se ozývá hukot.
Nevědomky stisknu Samovu ruku ještě víc.

,,Neboj se, to je jen metro," zašeptá. Dojdeme až k okraji starého nástupiště a postavíme se vedle Toma a Lily, kteří už napjatě očekávají další noc plnou zážitků z metra.

Když metro zastaví a já do něj opatrně nastoupím, připadám si volná. Na chvíli v životě vím, co je to svoboda. Ještě než si jdeme sednout, Sam mě zastaví a postaví se naproti mně. Zvednu k němu oči.

,,El, jen chci, abys věděla, že ať se tuto noc stane cokoliv, ty jsi byla vždy ta jediná," řekne a mě poskočí srdce.

Pak se jen skloní a opatrně, jako bych byla z porcelánu, mě políbí.

V tu chvíli jsem se ztratila. Neexistovalo nic, jen já a Sam.

Možná, že kdybych si tehdy uchovala chladnou hlavu a vnímala své okolí, hlídky bych si všimla dřív a nemusela se pak o pár chvil později dívat na to, jak mí jediní kamarádi umírají s kulkou v hlavě.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem - crow7

Nenáviděla jsem chvíle, kdy jsem nestihla nějakej spoj.

Ta otravná doba čekání na ten další se nedala něčemu jinýmu rovnat.

Možná proto jsem ze všeho nejradši jezdila metrem, protože jezdilo každejch pět minut.

Přesto bych po desáté večer spíš ocenila onen spoj stihnout.

Ve večerních hodinách jsem podzemním spojem potkávala lidi, u kterých jsem netušila, jestli se jim vyhýbat anebo před nimi utéct.

Seběhla jsem schody, zamířila jsem k spoji A. Hned za mnou sbíhala dolů další dívka, následovala mě ke stejné trati.

Zastavila jsem se kousek od hezky vyhlížející ženy, měla sukni, stejně jako já, akorát upnutou, a bílou blůzku. Jen její výraz strhával její krásu, jak se znechuceně dívala po okolí.

Druhá dívka se postavila kousek ode mě, začala se hrabat v tašce, nejspíš hledala lístek.

Mezi nás přistoupil muž v otrhaném oděvu, od něhož žena pár kroků ustoupila.

Metro se blížilo, po kapsách jsem začala hledat lístek.

„Do tohohle metra nenastupujte," šeptl muž, „do tohohle ne."

Mrkla jsem v rychlosti na ženu, která se na něj s odporem dívala. „Proč bych jako neměla?" odsekla.

Dívka na levé straně se zarazila, nechápavě se na něj dívala.

Metro zastavilo, otevřely se dveře.

Muž zakroutil hlavou. „Do tohohle nenastupujte." A odcházel, vydal se ke schodišti.

Stiskla jsem rty k sobě, žena již nastoupila, já s druhou dívkou jsme stály jako solný sloupy venku.

„Chápeš to?" otázala se.

„Ne," zakroutila jsem hlavou.

„No co," mykla rameny, „já mám času dost a s sebou pro jistotu pepřák, takže nenastupuju, stejně nemůžu ještě najít lístek." Říkala za ustavičnýho hrabání v tašce.

„Taky zůstávám," popošla jsem pár kroků k ní. Ne, že bych už netoužila být doma, jen jsem ji tady nechtěla nechávat samotnou.

•••

Druhý den jsem ráno popíjela kávu, částečně jsem se dívala na televizi, maje ji zapnutou má sestra.

„Včera ve večerních hodinách se uskutečnila loupež v metru..." Slabě jsem zaslechla hlas moderátorky.

Hrnek s kávou mi zůstal na cestě ke rtům, otočila jsem hlavu k televizi.

Hned vedle moderátorky byla fotografie okradené ženy, která se až příliš podobala ženě z nástupiště. Hned poté se fotografie přepnula na jinou, okradeného staršího pána.

„Ty kráso!" ujelo mý sestře, „ještě, že jsi tím metrem nejela, co?"

„Jo," zašeptala jsem, „ještě, že jsem nejela."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Noční jízda metrem - blackbird9

Kola podzemního vlaku mírně zaskřípou a souprava zastaví v potemnělé stanici. Váhavě se rozhlédnu po téměř vylidněném nástupišti. Nemám ráda tenhle prostor uprostřed noci, kde vám dělají společnost jen neznámé zvuky, pouliční holubi nebo podivné existence.
Bohužel pracovní směna je neúprosná a já dnes skončila až dávno po setmění.

Nastoupím do metra. Je téměř prázdné. Jen na sedadle proti východu sedí drobná snědá dívka. S údivem si uvědomím, že tam sedí docela opuštěná, že je to ještě drobné dítě. Váhavě se posadím kus od ní, na sedadlo přes uličku, a snažím se nezírat. Bojím se o ní, mám obavu téměř i sama o sebe, i když jsem dospělá žena.

Dívka má zvlhlé oblečení, jako by zrovna vylezla z řeky. V ruce tiskne stejně mokré plyšové zvířátko. Oba mají na tváři tragický výraz. To už je důvod, proč bych jí mohla oslovit. Metro sviští tunely, krom hluku strojů v pozadí je ticho.

Vedle mě se jakoby zničehonic posadí mladý muž. Snažím se nedýchat tak hlasitě. Já se sama cestovat vážně bojím. Člověk po mé pravici si odkašle a pronese ke mně v tichosti: ,,Snažil jsem se té holčičky zeptat, kde má doprovod, proč je tu sama. Okamžitě ode mě utekla," podá mi informace s podobnou obavou ve tváři. Tenhle pán má na sobě tmavomodrý oblek a kravatu, tváří se jako jeden můj kamarád Rób. Strach pomalu zeslábne, nejsme tu kvůli mým fobiím.
,,Zkusím na ni promluvit já," navrhnu šeptem. Chlapík se zájmem kývne.

Zamávám na dálku směrem k dítěti. ,,Holčičko, jsi v pořádku?" zeptám se. Dívá se na mě tmavýma očima bez výrazu.

,,Umíte španělsky?" zeptá se pán. Španělsky mluvím občas v práci.

,,Potřebovala bys něco?" zkusím to podruhé.

,,Je mi zima," odpoví po dlouhé minutě mlčení, které se zdá být věčnost.

Přetlumočím španělskou větu zvědavému přísedícímu. Ten k mému překvapení ihned svlékne modré sako a pomalu se vydá k dívce. Přehodí jí starostlivě oblek přes ramena. Nevěřila jsem, že by setkání s některým cizincem mohlo být tak... Dojemné. Dívčin medvídek taktéž zmizí pod velkým kabátkem.

,,Kde se tu bereš?"

,,Pocházím..." odmlčí se opatrně, ,,ze Sýrie."
Moje obočí vyletí vzhůru. ,,To jsi utekla přes vodu sama?"

,,Rodiče zadrželi na hranicích, táta mi řekl, ať běžím. Vyvázla jsem, ale sama."

,,Kdy se to stalo?"

Pokrčí rameny. ,,Dnes odpoledne." Zděšeně na ni zírám. Tahle holčička utekla před hraniční kontrolou. Rodiče musela nechat za sebou. Já se bojím ve vlastním městě jet z práce domů.

,,Máš kde zůstat přes noc?"

,,Budu někde v parku," odpoví.

,,Ne!" vykulím oči. Mladík vedle mě zamrká, z naší konverzace nerozumí mnoho.

,,Můžeš zůstat u mě v bytě. Je prázdný, mám dva pokoje a obývák."

,,Můžu vám věřit?" nadhodí.

,,Přeci nebudeš raději v parku."

Z noční jízdy metrem už nikdy potom nemám strach. Když o dva týdny později vyhledám toho mladého advokáta, abych mu vrátila modré sako, povím mu, jak se dívka po třech dnech u mě shledala s rodiči. Tímto malým setkáním a prvním oslovením člověka v nouzi se začnou odvíjet dvě nová pevná přátelství.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.