Vstup zakázán - Popelnice21

Slunce prosvítalo lesním kanapé, zatímco se dva mladí lidé procházeli po vyšlapané pěšince. V lese zpívala kukačka sólo, zatím se jiní ptáci neozývali. Pěšinka, po které se mladí lidé vydávali, byla vskutku vyšlapaná v jinak hustě zarostlém lese. Nebyli první, kteří po ní šli...

"Pepo, pamatuješ, jak jsme se viděli na té zastávce?"
"Pamatuju."
"Já jsem celou dobu čekala, že mě někam pozveš."
"Já vím."
"Každopádně jsem ráda, že jsme se pak nakonec náhodou potkali v posledním semestru."
"Já taky."
"Pamatuješ si, jak jsme se smáli tomu namyšlenému profesorovi?"
"Jo no, ty jsi vždy měla provokativní otázky, to bylo hustý."
"Já jsem se nechtěla nechávat jím zašlápnout."
"Já vím." Anežka se letmo podívala na Pepu, a zpozorovala letmý, stydlivý úsměv.
"Jak ses měl o prázdninách?"
"Dobrý."
"Nic víc?"
"Co myslíš?"
"No jako, třeba, jak ses měl s rodinou?"
"Vstup zakázán."
"Co to znamená?"
"Anežko, říkal jsem ti, že o tom nechci mluvit."
"Dobře, Pepo."
Nastala odmlka.

"Tak mi pověz něco ty, Anežko."
"No...tak mám novou pracovní nabídku, takže se rozhoduje co a jak, a je to zajímavé."
"Jakou?"
"Napsali mi z jedné jazykovky, že mají místo na plný úvazek, ale nevím, jestli to mám brát."
"Proč? Vždyť ráda učíš, Anežko."
"To jo, ale mám strach, že to nezvládnu. Plný úvazek je prostě už hodně práce." Anežka odvětila. "Z čeho máš strach, Pepo?" Obrátila se očima na Pepu.
"Vstup zakázán."
"Pepo!"
"Vstup zakázán, Anežko."
"Dobře, fajn." odpověděla Anežka otráveným tónem.
"Tak to zkus ne, při nejhorším se odhlásíš." Pepa pokračoval.
"Já se právě bojím to zkusit. Ale zase by to byla zkušenost. Tak váhám."
"A kolik dostaneš?"
"To mi je jedno, spíš prostě přemýšlím nad psychikou."
"Jakou psychikou?"
"MOJÍ." Ztratila Anežka trpělivost. "Ty snad nepřemýšlíš nad svoji psychikou?"
"Vstup - "
"Zakázán. Je mi to jasné." Anežka usekla rozhořčeně. "Ty se prostě nebudeš bavit o tom, co cítíš, že?"
"Vstup zakázán."
"PEPO!"
"Co je?"
"Vůbec nechápu, proč jsem na tuhle pitomou procházku šla, když jediný, o čem se dokážeme bavit, jsou nedůležité věci, jako nějaké práce, školy - "
"Vždyť ses mě ptala na rodinu."
"A tys na to NEODPOVĚDĚL, vnímáš, co říkáš?"
"No ano, na rozdíl od tebe." Pepa se zadíval na Anežku neprostupným výrazem. "Neustále mluvíš, ale nechápeš, že někdo prostě není tak otevřenej jako ty."
"JAK JAKO?" Anežka běsnila. "Ty mě deptáš svým chladem! Copak nemáš srdce? Co se ti stalo, že jsi tak zamrzlý a neotevřený, že nemluvíš nikdy o tom, co cítíš, jakou máš rodinu - "
"Anežko, varuju tě -"
"Před čím, Pepo, před čím? Že bych se dozvěděla, že jsi někdy chtěl brečet? Že se ti stalo -"
"Co by se mi mělo stát?"
Pepa s Anežkou už chvíli nechodili, zastavili se a hádali se na místečku, kde prosvítalo slunce neobvykle jasně. Nad nimi nebyl obvyklý lesní strop.
"JÁ - Z - TEBE- NEMŮŽU -"
"Proč?" Pepa se ptal zmateně.
"Protože netuším, jak máme být spolu, když o tobě nic zásadního vlastně nevím? Když mi neřekneš, co máš v srdci?"
"Anežko, proč je pro tebe těžké pochopit, že je prostě vstup zakázán do určitých oblastí v mém životě?" Pepa odpověděl neutrálně.
"Pepo, nech toho." Anežka se rozbrečela, a sedla si ke kmeni stromu.

Slunce stále prozařovalo místo, kde se dvojice hádala.

Pepa se nadechnul. "To neznamená, že tě nemiluju."
Anežka zvedla hlavu a podívala se na něj zmateně. "Ty mě miluješ?"
Pepa polkl nervózně. "Ano." Na chvíli se zadíval na kmen stromu a pak obrátil zrak zpět na Anežku. "A ty mě?" Zeptal se ostýchavě.
"Vstup zakázán." Anežka pronesla. "Obzvlášť pro tebe, Pepino jeden."

Slunce zářilo dál. Stromy šuměly a jemně se prohýbaly. Do lesa byl vstup jednoznačně přijímán.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázaný – sara15

Chcem vyjsť von,

no blúdim stále v kruhu.

Chcem odísť,

no neviem nájsť cestu.

Chcem otvoriť bránu do lepšieho života,

no nejde to.

Nechcem sa obzrieť späť,

no viem.

Musím sa vrátiť späť.

*

Stále sa pokúšam odísť.

Stále sa pokúšam otvoriť brány lepších dní.

Stále si tvrdo chcem kráčať za svojim snom.

No predo mnou je akási bariéra,

bariéra, ktorá mi nedovolí odísť.

Núti ma pozerať sa späť.

Núti ma pozerať na slová vyryté na bráne lepších zajtrajškov.

Na slová, ktoré ma nechcú pustiť preč.

Preč z toho bludného kruhu spomienok.

Preč z toho bludného kruhu klamstiev a sĺz.

Nechcú ma pustiť za úsmevmi,

za radosťou.

Vravia: „VSTUP ZAKÁZANÝ!"

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázán – carodejnica3

V meste vládol čulý ruch piatkového večera. Stela s Alexom vyšli z reštaurácie ruka v ruke. Chvíľu mlčky kráčali, keď sa odrazu pristavila pri stánku so zmrzlinou.

„Mám chuť na zmrzku, dáš si aj ty?" opýtala sa a automaticky zalovila v kabelke, aby si vybrala peňaženku.

„Nechaj tak, pozývam ťa," usmial sa Alex. „Akú si dáš?"

„Vďaka. Hm, asi moju klasiku. Čokoláda a višňa."

„Okej." Pristúpil k okienku a kúpil dve zmrzliny. Jednu podal Stele a vybrali sa do parku. „A aký máme ďalší plán? Chceš sa ísť niekde zabaviť, prejsť sa, alebo pôjdeme ku mne?"

„Navrhujem tú zábavu. Obvykle nemám popri práci čas a chuť niekam vyraziť." Hlavne sama, pretože o opitých týpkov na diskotéke, ktorých tam obvykle býva ako húb po daždi, naozaj nemám záujem.

Na dverách jedného z najznámejších podnikov v meste ich privítal nečakaný nápis. Zatvorené. Zákaz vstupu.

„Do prdele," zaklial Alex. „Čo im drbe? Veď ešte pred dvomi týždňami to tu bolo normálne otvorené...Vari to zabalili len tak, zo dňa na deň?"

„To nevadí." Stela pokrčila ramenami. „Môžeme skúsiť inde, alebo ísť k tebe a urobiť si súkromnú párty."

„Skúsime ešte pozrieť inde. Ešte mám niekoľko overených tipov. Popravde, ešte sa mi nechce ísť domov. V piatok v noci je v meste príjemne."

„Čo je dnes piatok trinásteho, alebo nejaký iný zakliaty deň?" hromžil Alex, keď neúspešne opustili už tretí podnik, na ktorom sa vynímala ceduľka so zákazom vstupu. „Je to normálne, aby bol všade z nejakého dôvodu vstup zakázaný? To snáď nie je možné toto..."

„Nuž, asi nám nie je dopriate zabaviť sa verejne," zamumlala Stela a pozrela sa na hodinky. „Skočme aspoň niekam do baru na pár drinkov a pôjdeme ku tebe domov." Snažila sa znieť veselo, nedať najavo sklamanie, ale pravdou bolo, že ju to mrzelo. Vážne sa tešila na atmosféru diskotéky, tancovanie telo na telo, žhavé objatia a dotyky. Nemala by sa ale trápiť, tie si predsa môže dopriať aj u Alexa doma.

Alex jej rozpoloženie zrejme vycítil, pretože ju objal okolo pliec a do vlasov jej vtisol bozk. „Netráp sa, zlato. Ideme teda na drink, keď nám už nič iné nezostáva," povzdychol si. „Len dúfajme, že aspoň jeden bar bude otvorený a nebude na ňom ceduľka o zákaze vstupu."

„Nádej umiera posledná. A keby náhodou... u teba v posteli predsa nie je vstup zakázaný, alebo áno?"

Alexov zvonivý smiech naplnil poloprázdnu ulicu. „Pre teba nikdy. Tak poď, ty moja dračica."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázaný - Nylien4

Nemala rada svoju prácu.

Kým Eros a jeho malí okrídlení poskoci poletovali po svete a strieľali do ľudí šípy lásky, mysliac si, aké požehnanie im vnášajú do života, ona bola tá, čo videla skutočné následky a potom musela upratovať ich neporiadok. Ich šípy lietali akoby o nič nešlo, akoby tým toľkým ľuďom nezničili životy, srdcia aj duše. Ich nedbanlivé zásahy triafali presne a často v nevhodných chvíľach a situáciách.

Videla už všetky lásky – neopätované, zakázané, hriešne, boľavé a aj tie smrteľné. Len málo z nich sa končilo dobre a ona nemusela zasahovať. Priala si, aby tí hlúpi anjeli triafali lepšie a vhodnejšie. Mohli vytvoriť toľko krásnych situácii, toľko nezabudnuteľných lások, toľko takých, čo by pretrvali veky. Niekedy ich podozrievala, že sú len škodoradostní a že si užívajú toľkú moc, koľkú skrýva jeden jednoduchý šíp. Že ich baví sledovať, čo dokážu spôsobiť.

Vedela to, pretože kedysi bola tiež jednou z ľudí a do srdca sa jej nechcene zapichol ten kus prekliatia. Cítila veci, čo si nemyslela, že by boli možné, s intenzitou, ktorá ju zabíjala. A nakoniec to aj dokázala, keď jej láska zostala iba jej a nikto jej ju nevrátil. Bolo to už dávno. Niekedy stále videla svoje telo v šatách, ktoré boli predtým čisté ako sneh, než to po skoku z veže prekryla červená krv. Jej meno vtedy bolo Adonia.

Ako nahá duša práve nad tým telom stála a prosila bohov, aby s tým mohla niečo spraviť. Keď vypustili do sveta bezstarostných cupidov, tak nech je tam aspoň jedna bytosť, čo po nich bude upratovať, ak si ich nedokážu skrotiť sami. Podozrievala však aj ich, že sa na ľudských osudoch často všetci spoločne zabávajú a že jediný dôvod, prečo jej žiadosť vyslyšali bolo, aby sa mohli zabávať ešte viac. Na tom, ako sa niekto pokúša hojiť ľudské srdcia.

A tak sa teraz nechala nevidená vždy unášať nosom za hnilobnou vôňou ďalšieho zlomeného srdca. Prešla do človečieho vnútra vždy nehmotná, nevidená a necítená. Len niektorí sa občas striasli pri tom kontakte a iní obzreli za seba, pretože mali pocit, že im niekto robí spoločnosť. Až na samotnom srdci sa zhmotnila do miniatúrnej bytosti, vybrala svoje nástroje a pustila sa do práce.

Hojiť srdcia nebolo ľahké. Skúsila za tie veky veľa pokusov a omylov a nakoniec zistila, že ten najjednoduchší je najefektívnejší. Nie vždy a nie pri každom, ale bolo to niečo. Šum krvi a dunenie otriasali jej telom, kým poctivo vyberala kúsky zlomeného šípu, všetky triesky a úlomky. Každú ranu za nimi vyčistila a zašila – len tú najväčšiu po hrote nie, tú čakal iný účel. Vedela, že jej starostlivosť je niečo, čo človek aj tak skoro nepocíti, pretože aj keď ošetrí jeho srdce, duša zostane zničená. Ale často to pomohlo aspoň začať ten liečivý proces.

Kým sa dotýkala srdca, vždy cítila príbeh za jeho deštrukciou. Často pri práci plakala, kým sa ňou hnali všetky tie pocity, všetky obavy a naplnené strachy, všetky nečakané zrady a zničené nádeje.

Nemala rada svoju prácu. Naozaj nie.

Na konci toho všetkého srdce jemne pohladila a dúfala, že cez všetku bolesť k nemu aspoň úlomok tej nehy prenikne. Zostalo spraviť už len poslednú vec, tú najdôležitejšiu. Aby mu dopriala čas na hojenie a predišla ďalším ranám, zaplnila dieru po hrote klincom a zavesila tam jednoduchú tabuľku s nápisom „Vstup zakázaný". Žiaden zlomyseľný, avšak ani dobre mierený šíp tak už do srdca preniknúť nemohol. Žiaden iný človek sa doňho nedostal, žiadne zrady a bolesti.

Kedysi si priala, aby to niekto spravil pre ňu. Aby z jej srdca spravil pevnosť, kam sa nedalo dostať a zničiť ho, keď to ona sama nedokázala. Tak to teraz robila za ľudí. Nedostala sa ku všetkým, bola iba jedna. Ale spravila to pre veľa z nich a dúfala, že nájdu lásky v sebe dostatok už len pre seba a nikoho ďalšieho si už nepustia tak blízko, aby ich to stálo srdce, dušu alebo dokonca život.
E
ros a jeho cupidovia považovali za prekliatie ju. Obviňovali ju, že jediné čo robí, je že ľudí odkazuje na život plný samoty, že nikdy neokúsia pocit naplnenia, keď šíp trafí dobre. Že to zlomené srdce nezahojí nič nové, lepšie. Kým klincovala ďalší zakázaný vstup, kričala na nich, že s tým prestane, až keď začnú svoje strely lepšie mieriť.

Vedela, na aké osudy ľudí odkazuje a vedela, že veľa z nich bude trpieť aj takto. Videla však priveľa tragických osudov zásahu šípu a preto verila, že robí menšie zlo. Nakoniec sa našlo vždy niekoľko silných jedincov, čo si tabuľku so zakázaným vstupom dokázalo zo srdca vytrhnúť a ak si tam niekoho vpustili, tak preto, že sami chceli a nemohol za to už žiaden hlúpy šíp. Alebo, keď sa ich srdce zahojilo, niekedy odpadla aj sama.

Avšak dovtedy musela klincovať a plakať a cítiť a ľutovať tých, ktorých zakázaný vstup sa už nikdy neotvorí.

Nemala rada svoju prácu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázán – havran2

Mladý komisař šel zrovna k oplocenému areálu, ve kterém se měli nacházet jím hledaní zločinci. Vyšetřoval totiž únos jedné paní z předměstí a od svých kolegů se dozvěděl, že ji drželi jako rukojmí právě někde na pozemku, kde se muž nacházel.

Oplocení pozemku však zdobila plechová cedule s nápisem Vstup zakázán. Už se s něčím takovým v kariéře setkal již dříve, takže jej varovný nápis vůbec nepřekvapil.

Všechny vchody samozřejmě byly zamčené. Nezbývalo tedy nic než ten několikametrový plot přelézt. Snažil se tedy vyšplhat až nahoru, aby se dostal na druhou stranu, načež, jakmile dosáhl okraje, seskočil dolů. Hned nato z opasku vytáhl pistoli, co kdyby území hlídali nějací ozbrojenci?

Detektiv se úkosem podíval, kde by se hledaní padouchové s jejich obětí mohli nacházet. Spatřil starou tovární stavbu. Vzápětí si uvědomil, že vlastně celý pozemek vypadal jako bývalý průmyslový komplex, když pospíchal směrem ke stavění, kterého si mezitím v mžiku stačil povšimnout.

Avšak i na hlavním vchodu do budovy se znovu nacházel onen nápis, kterým se vyšetřovatel rozhodně nenechal zastrašit – Vstup zakázán. Samozřejmě, že vzkazu navzdory vstoupil dovnitř.

Nyní se již nalézal v uzavřeném prostoru plném různých chodeb i místností, z nějž by na mladíka mohlo číhat nebezpečí snad na každém rohu. Místo pomalého rozhlížení se kolem sebe se tudíž rozhodl běžet a zároveň se rychle rozhlížet po unesené ženě. Nakonec ji nalezl za pootevřenými dveřmi do malé místnosti, sic opět s cedulí Vstup zakázán, načež k ní kvapem přistoupil a vysvobodil.

Naštěstí si muž během zběsilého úprku povšiml únikového východu, kterým mohl s dámou proběhnout. Nedokázal si představit, že by s ní překonával tu bariéru oddělující pozemek od okolního prostoru.

Jakmile se mladý pár nacházel jen krůček, aby se dostal ven, hned se objevili maskovaní muži se zbraněmi.

„Ruce vzhůru!" zvolal komisař s namířeným revolverem naproti nim. „Ani hnout!"

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázán - crow7

Území Stínů, vstup zakázán, hlásila obrovská dřevěná tabule v polovině cesty.

Zadržela jsem dech, o území Stínů jsem toho slyšela hodně, jeden příběh děsivější než ten druhý.

„Tam jít nemůžeme!" vykřikla jsem.

Většina se zastavila, hleděla na mě, beze slov.

„Území Stínů je prokleté, nemůžeme tam jít," snažila jsem se namítat.

Velitel zakroutil hlavou. „Podle všech vyprávění nikdo přechod územím Stínu nepřežil, ale jak by to mohli vyprávět, kdyby nikdo nežil?" nadhodil otázku, „je to jen místo, nic nám tam neublíží."

Pevně jsem stiskla rty k sobě, naše malinká skupina vyrazila vpřed, a my jsme ji následovali.

„Mami," šeptla jsem, „bojím se tam jít."

„Neboj, zlatíčko," usmála se a pohladila mě po vlasech, „Ví, kam máme jít."

Všichni ho slepě následovali, ne, že bych se jim divila. Část naší vesnice, která zde byla, zachránil od hrůzných událostech války, a stále i se svými muži na nás dávali pozor, už od začátku nás ubezpečovali s příchodem do lepšího světa bez války a utrpení.

Přesto mě polil strach, při překročení hranice. Jako kdyby se mi smrt plazila po zádech.

Desítky metrů jsme kráčeli v pořádku, všude okolo byla pustina, nikde ani noha, ať už člověka anebo zvířete. Jako kdyby na tomto místě nikdo nežil.

Začalo to zcela nepozorovaně, postupně se všude začal rozléhat šum tichých slov.

Jako kdyby se mi srdce na malou chvíli zastavilo, takový jsem dostala strach.

„Co to je?" zamračila se mamka.

„Netuším," zatřásl se mi hlas, jen z jednoho slova.

„Nic se neděje, zvířata nejsou vůbec nebezpečná!" zaslechla jsem velitele zepředu, „pokud je budete ignorovat, budou oni ignorovat vás."

Ne, že by mě dokázala jeho slova uklidnit, přesto jsem se nutila klást jednu nohu před druhou, pokračovat v cestě.

Zatáčeli jsme za obrovský kámen, když vpředu někdo začal křičet.

Lidí za námi se rozutekli za nimi, má mamka spěchala za nimi, se mnou v patách.

Zaběhla jsem za roh obrovský skály a zastavila jsem se, nebyla jsem schopna udělat další krok.

Obrovská postava shlížela na nás všechny, s prázdnými důlky místo očí.

Zalapala jsem po dechu, celá postava vypadala jako stvořená ze stínů.

„Na toto místo je vstup zakázán," zahlaholil, než celý okolí pohltila tma.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup Zakázán - Hvězdář1

"A v neposlední řadě mi dovolte vám připomenout, že vstup do Zapovězeného lesa je všem studentům přísně zakázán," oznámil jim jako každý rok ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích, načež zavelel k hostině. Nutno říci, že většina studentů jeho varování opravdu brala vážně, to se ovšem netýkalo jisté čtveřice mladíků u nebelvírského stolu.

Když Sirius donutil Jamese spustit oči z Lily, dali hlavy dohromady k plánování jejich první letošní lumpárny. Základ vymysleli už ve vlaku do školy, ovšem plán potřebovali doladit spolu s Remusem. Dali si navíc předsevzetí provést svůj plán ještě před začátkem výuky.

Plánovali propašovat do školy nějakou medovinu od Prasečí hlavy, aby měli čím slavit návrat do Bradavic, a nenapadlo je nic lepšího, než si to střihnout přes Zapovězený les. Lupin s Pettigriewem se sice trochu zdráhali, ale nakonec oba svolili poté, co jim James dal Galeony potřebné k nákupu.

Pro většinu bradavických profesorů i studentů bylo překvapivé, když se pověstná čtveřice zvedla od stolu mezi prvními, připisovali to ale přípravám na očekávanou oslavu v nebelvírské společenské místnosti. Skoro nikoho nenapadlo, že by mohli plánovat cestu ven.

Poberti se ani nezdržovali s návštěvou ložnic, místo toho James zavelel na první chlapecké toalety, které byly po cestě, a už z brašny vytahoval svůj neviditelný plášť.

"Mám takovej nepříjemnej pocit, že se ti to přes léto scvrklo. V čem to pereš, Dvanácteráku?" ušklíbl se Sirius, když zjistil, že už jim dávno z pláště netrčí kotníky, nýbrž skoro celá lýtka.

"Je to marný. Červíčku, jdi do kapsy," zavelel rozcuchaný chytač nebelvíru, zatímco se ten nejmenší z nich proměnil v krysu a vklouzl do kapsy jeho hábitu.

"To už je trochu lepší," pohodil Sirius loknami, přikrčil se, a vydali se z hradu ven.

Venku je přivítaly poslední zbytky letního vzduchu, světla hradu odrážející se v jezeře a zvuky probouzejícího se lesa. Ten za roky doprovázení Lupina při jeho přeměnách znali jako své boty. Plášť ze sebe ale shodili teprve hlouběji v lese, kde se i Petr proměnil zpátky.

"Teda bez urážky, Náměsíčníku, ale už se nemůžu dočkat úplňku. Ploužit se až sem shrbený pod pláštěm není úplně vončo," protáhl se Sirius.

"To nebudeš muset čekat moc dlouho. Jenom zas někde nechytni blechy," povzdechl si Lupin, ale bylo vidět, že už to bere celkem s nadhledem. I když si jejich úplňkové výlety za nebezpečím vyčítal, byl rád, že ho nenechali samotného. Díky tomu jim byl ochoten odpustit i další porušování školního řádu.

"Hlavně si to neber osobně," položil mu James ruku okolo ramen, "ale díky tobě vím, jak přežít, když má Lily krámy," zazubil se a sehnul se před pohlavkem. Netrvalo dlouho a všichni se rozesmáli.

"Myslíš hodně klidu a čokolády?" nadhodil Petr.

"Že váháš, Červíčku," ujistil ho Sirius.

Nějakou dobu pokračovali ve vzájemném popichování, dokud stromy nezačaly řídnout a je nepřivítala světla Prasinek. Teprve tady si zase nasadili plášť a najisto zamířili k Prasečí hlavě. Plášť ze sebe sundali ve vstupu a zamířili k baru, kde hostinský utíral sklínky pořád tím stejně nechutným hadrem.

"Ten hadr je jeden z důvodů, proč bych si sem nikdy nezašel na panáka," poznamenal Sirius a znechuceně zavrtěl hlavou.

"Jestli máš nějakej problém s mým hadrem, tak se můžeš otočit ven z podniku, Blacku," ozval se otráveně hospodský. "Ostatně tu stejně nemáte co dělat. Beztak jste si to zase střihli přes les. Vám zákaz vstupu nic neříká, co?"

"Ale, přece nás znáš, Abe. Navíc kdo by ti jinak dělal tržbu? Někdo z těch pochybnejch týpků tady? Bez urážky," rozhodil Sirius rukama po lokálu, čím si vysloužil hned několik nepříjemných pohledů. Nakonec ho Lupin odstrčil od baru.

"Promiň, Abe. Děj nám jenom tři medoviny a já je uklidím," dal Remus peníze na bar. O chvilku později už tam stály tři zaprášené lahve.

Poberti se rozloučili s poloprázdným lokálem a potom opět pod neviditelným pláštěm zmizeli do noci. Samozřejmě se vraceli přes Zapovězený les.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázán – Kalokaghatia0

„Ví to! Oni to ví!" zašeptal mi vyděšený hlásek v hlavě. Mé tělo se strachy rozechvělo, pot mi vytryskl na kůži jako fontána ledových krystalků a já náhle přestal dýchat. Cítil jsem, že v očích jiných jsem až moc odlišný, až moc mlčenlivý a podezřelý. Věděl jsem, že mě okolí nemá rádo. Byl jsem si vědom jejich opovržlivých pohledů, kterými mě den, co den zasypávaly jako hlínou mrtvolu. Stejně by byli rádi, kdyby byli svědky mého pohřbu. Kdyby mě mohli pohřbít. Pohřbít za živa.

„Klid, Igore, jen buď v klidu a dělej svoji práci. Nemůžou to vědět. Neví nic." rozezněl se další hlas uvnitř mé hlavy. Sladký ženský hlas mě dostatečně ukonejšil. Tep mi pomalu klesal k normálu, hruď se mi začínala zvedat v pravidelném rytmu nahoru a dolů. Nohy mě vedly přesně tam, kam měly, navzdory tomu, že před pár sekundami byly toporně nehybné a proměněné v solný sloup.

„Dobrý den," pozdravil mě mladičký muž v modré uniformě. Hlas, který vyšel z mých úst, jako by ani mým hlasem nebyl – byl tak přiškrcený, tupý a.... nijaký. Odkašlal jsem si.

„Dobrý den," pronesly mé hlasivky již mnohem klidněji a důvěryhodněji, „tak co tu dneska máme?" Ne, neví to, nemůžou to zjistit, pomyslel sem si, zatím co jsem na tvář nasadil masku profesionálního hráče pokeru.

„Je to hrůza, taková katastrofa! Zvěrstvo. Už sedmý případ..." vypověděl strážník, ale já toužil slyšel podrobnosti. Detaily, tak smyslné detaily. To, jak někdo popisuje maličkosti, na kterých mi záleželo. Na kterých mi záleželo jako záleží autorovi knihy na počtu prodaných výtisků. Chtěl jsem víc; víc detailů, víc informací, víc nejistoty a strachu. Víc chvály.

Nadzdvihl jsem policejní pásku s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN a přešel do prostoru označeného jakožto místo činu, který byl okolnímu světu zcela skryt pod rouškou tajemství.

„Vidíte? Zase to byl Sedmikráskový vrah..." šept strážník, skoro až neslyšně. Věděl jsem to. Věděl jsem, že jsem byl opět povolán do služby kvůli němu. Svým způsobem to byl velice speciální případ, který mi byl přidělen. Byl to případ, který byl tak trochu osobní.

„Sedmikráskový vrah, říkáte..." nenásilně jsem mladíka vyzval, aby své myšlenky rozvíjel dál.

„Ano, pane, Sedmikráskový vrah. Sériový vrah, který vraždí spící novorozence přímo v kolébce. Je to naprosto ohavný zločin, pane... Totiž, je mi líto, pane, že povolali přímo vás, vzhlede k okolnostem," zajíkl se, ale dodal: „upřímnou soustrast, pane." A se sklopenými oči mířícími přímo k zemi, odešel z místnosti.

Ze sněhově bílé zavinovačky napovrch protékala rudá krev. Byla již zaschlá, ale pro mě připomínala jednu z nejdůležitějších vzpomínek vůbec. Nesnášel jsem děti. Nenáviděl jsem to, jak jsou nesamostatný. Nesnesl jsem, jak se o ně každý stará a opatruje a pořád o nich mluví. Jejich matky by za ně darovaly život. Ovšem, až na moji matku, pomyslel jsem si, ta mě klidně odhodila na ulici jako kus hadru v naději, že zemřu. Naopak jsem na děckách miloval to, jak bezbranný jsou. Jak se nemohou bránit, jak jen hledí a přihlížejí a nezmůžou nic.

„Jste v pořádku, pane?" Ze vzpomínek mě vytrhl onen protivný hlas mladého strážníka. Z očí jsem vypustil natvrdo nucenou vyumělkovanou slzu. Popotáhl jsem. Musí mi věřit. A musí se mnou soucítit.

„Ano, nejspíš ano." Utrousil jsem a otočil jsem se zády k mladíkovi ve strachu, že zahlédne můj potutelně stáčející se rty do psychopatického úsměvu. Ale radovat jsem se ještě nemohl.

„Určitě, pane? Chci říct... že váš syn... Ta oběť Sedmikráskového vraha... je váš syn." Neodpověděl jsem, bál jsem se, že v mém hlase uslyší radost a vítězství, „a vaše paní vás teď potřebuje."

„Já vím... Ale nejdřív tu to musíme dodělat," pronesl jsem až moc hraně a truchlivě, s dodatkem, že je to naše práce.

Sehnul jsem se k malému tělíčku bez známek života, a svědomím, že mě nikdo nemůže usvědčit jako Sedmikráskového vraha, protože ve svém vlastním baráku budou všude nalezeny mé a manželčiny otisky, jsem naoko započal pátrání po tom, kdo zabil mého syna. Strážníkova ruka mi chlácholivě přistála na rameni v náznaku lítosti a soustrasti. Věří mi.

Pod svícnem je největší tma.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázán – rebellious7

V podřepu pozoruju obláčky páry, které mi jdou od úst. Dnešní noc je opravdu mrazivá.

,,Jsi si jistý, že to chceš udělat?"

Postavím se a hodím po Sebastianovi baterku. ,,Jasně, že jo! Ta fabrika se jinak stane naší záhubou!" odpovím mu odhodlaně. V hloubi duše si ale nejsem až tak jistý, jestli se chci vydat do učiněného pekla na zemi.

Továrna zvaná FreshAir, která v našem městě Doubtown vyrostla před rokem, už dávno není to, za co se vydávala. Že by čistila vzduch? Ani náhodou.

Tuhle funkci, kterou od začátku měla mít, neplní ani náhodou.

První týden si všichni říkali, jak máme ten vzduch čistý, svěží. Našli se i takoví, kteří prohlašovali, že je náš vzduch blahodárný a léčí nemoci. Přesně díky – nebo kvůli – těmto tvrzením se z
Doubtownu stala turisty vyhledávaná destinace.

Všechno jednou pomine, jak se říká, a u nás to nabralo celkem rychlý spád.

Nejprve na to přišli místní. Začalo se jim hůř dýchat, aniž by si toho ze začátku všimli. Obloha už nebyla tak jasná jako dřív a v okolí pěti kilometrů od továrny se nedalo nic pěstovat.

Záhy to došlo i návštěvníkům a v průběhu dvou dnů se z Doubtownu opět stal jen bezvýznamný bod na mapě. Jenže tím, že naše město přestali navštěvovat turisté, se problém se zhoršující se kvalitou vzduchu nijak nevyřešil.

Ano, lidé zorganizovali pár protestů a pořvávali pod okny šéfovi společnosti FreshAir, Paulu Hoppsovi, ať vypne ty stroje a zmizí tam, odkud přišel, ale neměly kdo ví jaký účinek.

Každé shromáždění bylo rozehnáno šedými dodávkami se zatemněnými skly s logem továrny na dveřích.

Neexistuje jméno, které by obyvatelé Doubtownu nevyslovovali s větší nechutí, než je to Hoppsovo. Když už někomu přejde přes pusu, doprovází jej plno nadávek a v některých případech i odplivnutí. Ten člověk nám zničil život. Oprava – stále ničí.

A proto jsem tady, skrčený pod dvoumetrovým plotem s nejlepším kamarádem po boku.

,,Já ti nevím, Martine. Víš, že nás můžou zavřít?" ošije se nervózně Sebastian.

Chyba, oni nás můžou i zabít a udělají to tak, že se to bude vypadat jako nehoda.

,,Když už jsme tady, musíme to dokončit," odpovím mu šeptem.

Sebastian je fajn, ale někdy je až moc velký strašpytel.

Baterku si schovám do batohu, utáhnu si popruhy a začnu šplhat po spletenci drátů. Než se stačí Sebastian na cokoliv dalšího zeptat, dopadnu na zem na druhé straně plotu.

,,Na co čekáš," syknu, ,,polez za mnou!"

Se značnou nechutí a po pár nezdařilých pokusech stojí Sebastian vedle mě.

Kývnu na něj a v bezeslovné shodě se rozběhneme přes prostranství, které je zalité v temnotě. Čím větší tma, tím lépe pro nás.

O pár minut později už se opíráme o stěnu budovy, do které hodláme proniknout a chytáme dech.

,,První fázi máme za sebou," pokusím se usmát, ale Sebastian se tváří stejně vystrašeně a nedůvěřivě, jako když jsme byli za plotem. ,,Jdeme dál," mávnu rukou a vydám se podél zdi.

Snažím se držet co nejvíce u ní a z dosahu světel.

Zastavím se až u mosazných dveří, prvních, na které jsme za celou dobu narazili. Pro sebe se usměju. Nemůžu se dočkat, až budeme uvnitř. Z batohu vytáhnu ocelovou tyč a pohodím si s ní z ruky do ruky.

,,Martine, počkej," zastaví mě Sebastian, když udělám krok ke dveřím. ,,Vidíš tohle? Víš, co to znamená?" ukáže na ceduli na dveřích.

Písmem velkým jako kráva tam je rudě napsáno: VSTUP ZAKÁZÁN.

,,Jo, to znamená vstup povolen," zašklebím se na Sebastiana. Když se nadechuje k protestu, uzemním ho další poznámkou.

,,A taky to znamená, že jdeme dovnitř," udeřím do kliky tyčí a po dalších dvou úderech se dveře otevřou.

Železnou tyč stisknu oběma rukama a představuju si, jak se asi bude vyjímat v Hoppsově ksichtě, až se ho konečně budeme moct zbavit.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázán - jane8

Ildris chodila okolo těch dveří každý den. Neuplynulo jediné odpoledne, během něhož by se neochomýtla kolem onoho záhadného vchodu.
„Co tam je?" ptala se zvědavě kohokoliv, kdo v jejich panském sídle žil. Nikdo jí však nedal dostatečně uspokojivou odpověď.
„Ále, je to jenom sklad," odbyla mladou zvědavkyni stará služebná, ale její oči prozrazovaly, že neříká tak úplnou pravdu.
„Jenom pokoj pro hosty, který se nepoužívá," odtušila matka, doufajíc, že tím svou dceru dostatečně uklidní.
„Určitě tam je sklep, ve kterém strejda mučí svoje oběti," zaškaredil se na ni mladší bratr Ian, jenž si zrovna oblíbil horory, thrillery, a vše, co zavánělo strašidelností. „Pojďme se tam podívat!"
Ildris protočila panenky. Kde na to ten kluk jenom chodí? uvažovala. Kdo ho pustil k těm knihám, které by jedenáctileté dítě ještě číst v žádném případě nemělo?
„Nechoďte tam," varovala je služebná, „je to zapovězené. Nikdo tam nesmí."
„Takže víte, co tam je?"
Stařena uhnula pohledem a nesmlouvavě stiskla rty. Nepochybně to tajemství jako jediná z domu věděla, její zatvrzelost však nedovolila nikomu tu záhadu odhalit.
„Řekněte nám to," přemlouval ji Ian, „já to ustojím, pokud tam jsou nějaký mrtvoly..."
„Iane!" zaúpěla Ildris a nevěřícně se plácla po čele. Ještě se ve svém novém domově ani pořádně nezabydleli a on už všechny pohoršoval svými morbidními poznámkami.
Žena se zasmála. „Máš bujnou představivost, chlapče. Ale musím tě zklamat, mrtvoly byste tam vážně nenašli." Služebná byla jediným člověkem, který se nad nejapnými vtípky pouze ušklíbal a věčně někoho ujišťoval, že z toho ten chlapec určitě brzy vyroste.
Ian popadl Ildris za ruku. „Zjistíme to sami!" S těmito slovy začal tahat svou sestru směrem do přízemí, kde se tajuplné dveře nacházely.
„Zapomněl si snad, že jsou zamčené, ty tupče?"
Vyplázl na ni jazyk. „Jedinej tupec tu seš ty. Já našel klíč."
„Cože?!"
Přestože v nitru věděla, že to, co dělají, není zcela správné, zvědavost ji přemohla stejně jako Iana. Neochotně se od něj tedy nechala vláčet přes celé patro, přes dřevěné vrzající schodiště až do nejspodnějších chodbiček rozlehlého sídla. Tam, přímo naproti schodům, se nalézaly dřevěné, zubem času oprášené dveře. Nacházely se úplně na konci chodby a vzhledem k tomu, že sem zavítal jen málokdo, sourozenci si mohli být jisti, že je nikdo pravděpodobně nebude rušit.
„Hlídej, ségra."
Ildris se znepokojeně opřela o stěnu a nervózně těkala pohledem mezi svým bratrem a schody. Možná by ho měla zastavit.
„Jak jsi vůbec ten klíč získal?" zeptala se ho podezřívavě. Bylo známou skutečností, že jediný klíč od dveří s velkým nápisem VSTUP ZAKÁZÁN vlastnil pán domu, jejich neustále zachmuřený strýc. A ten by ho v žádném případě nikomu nedal.
„Hm... Vážně to chceš vědět?"
„Přiznej se, skrčku, tys ho sprostě ukradl!" vykřikla Ildris pohoršeně. Její sytý hlas se rozléhal potemnělými koridory. „Iane, to nesmíš dělat. Je to špatné! Kdy se z tebe stal zloděj?"
Ian se zazubil a zámek ihned cvakl. „Ty nejsi ani trochu zvědavá, co tam za těmi dveřmi je?" Na důkaz o svém konstatování je pootevřel. Škvírou mezi dřevěnými trámy a kovovým rámem se zableskl paprsek jasného, zlatého světla.
„No..."
„Pak mě zkus zastavit." Naposledy se na Ildris zakřenil, rázným pohybem otevřel dveře a pronikl dovnitř, aniž by čekal na sestřinu reakci.
„Počkej!" zavřískla dívka a hnala se za bratrem, jehož dveře spolkly jako chřtán draka. Snažila se otevřít tajuplné dveře, ale nešlo jí to. Snažila se jimi lomcovat, avšak marně. Působily zamčeně, ovšem to přece nebylo možné! Před chvílí je otevřeli.
„Co se to tu děje?" ozval se zhrozený hlas služebné. Její tón napovídal, že si je moc dobře vědoma toho, co se stalo.
„Je vevnitř! Ian je vevnitř!" Hystericky zalomcovala klikou. „Říkala jsem mu, ať to nedělá. Ale on neposlouchal. Ty zatracený dveře nejdou otevřít!"
Stará žena okamžitě běžela pro jejich strýce, který ji obdařil přísným pohledem, jakmile se dozvěděl o nešťastných událostech.
„Cožpak jsem vám neříkal, ať tam nechodíte?!" obořil se na ni. „Cožpak vám ten nápis VSTUP ZAKÁZÁN nebyl dost zřejmý?"
Ildris zabodla pohled ke svým špičkám. Styděla se.
Doufala, že strýc vchod dokáže otevřít, a skutečně, nemýlila se. On si s nimi poradil dokonale. Jenomže, jakmile se dveře konečně rozevřely, a za nimi se otevřela hustá, zarostlá zahrada, bratr nebyl nikde k nalezení. Ildris vyběhla na cihlovou zdí obehnaný dvorek, prohledala každý kout, ale Ian se nikde nenacházel. Ztratil se.
Nikdo ho už nenašel.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vstup zakázán - blackbird9

Šest nás stojí na posledním schodu třetího patra, povzbuzující sedmého člověka.
Ten běží do schodů jako o život, protože tentokrát o něj opravdu hrajeme. ,,Minuta padesát," zakřičí na nás. ,,Bezpečnostní kohout zadrží puštění plynu na tři minuty. Z těch jsem padesát sekund běžel a šedesát mi trvalo, než jsem vůbec zjistil tu lhůtu."

Bez zastavení nás vede po třetím podlaží směrem k protějším stěnám.
,,Musíme nalézt úkryt, jinak jsou z nás chemický škvarky."
Neodvážíme se ani zakřičet strachem, nic. Naše pohledy se pouze přemístí do jediných dveří v dohledu na sterilní chodbě, visí na nich cedule. Vstup zakázán. Nahrneme se k ní - vypadá to jako jediná úniková cesta před toxickým plynem z chemičky. Pod nápisem stojí ještě drobný dodatek: Jen pro personál - dovnitř pouze pět osob.

Rozhlédnu se po svých přátelích úzkostnýma očima. ,,No tak, chlapi, nechme ženy žít a zůstaňte tu jeden se mnou." Nikdo se ani nepohne. Jsou ochromení představou, že zemřou.

Jedna ze dvou dívek ke mě vykročí. ,,Nenechám tě tady. Zůstanu já."
Věděl jsem, že Mo by mě napospas nevydala, ale až tak? Zemřít tu se mnou?
,, Třicet sekund!" zaječí Patrick s hodinkami v ruce. Všichni se zdrceně ošijí. ,,Joey, to bude hnusná smrt," vyhrkne můj nejlepší kamarád Don.

Ella zápasí se závorou na zakázaných dveřích. ,, Dělejte, odsuňte tu věc!" prosí zoufale o pomoc.

Podívám se po Mo, se kterou tu za pár sekund zůstanu docela osamocený.
,,Deset, devět..." ozve se od Patricka. Všichni se začnou hrnout do otevřené temné únikové místnosti. Ten nápis pro pět tam není jen tak z legrace. V posledních chvílích už nikdo nepočítá nahlas. Popadnu Mo a natlačím ji před sebe do vchodu, sám ji následuji a pak za námi zabouchnu dveře. Hrdinství je krásná věc, ale pud sebezáchovy a selský rozum byl tentokrát silnější. Kdo jenom vymyslel ten pitomou podmínku na dveřích?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.