Bezcitný – Kalokaghatia0

Když už jsem si myslela, že světu nemůže být hůř, stalo se něco, co mě v prohnilost lidského bytí nadobro a nevyvratitelně utvrdilo. Mačkala jsem se v malé místnosti na nespočtu dalších těl. Dokázala jsem myslet jen na to, ať je alespoň většina z nich ještě živých. Ať neskončím sama ve vlaku, jehož cestujícími jsou jen mrtvoly. Vzduchem povlával pach smrti a výkalů, strachu a potu. Z pod mého polonahého těla mi do kostí vstupoval ledový chlad, ostrý jako tisíce vosích žihadel, která se mě snažila ubodat k smrti. Přitáhla jsem si cíp deky blíž k tělu, aby z něj nevyprchaly poslední zbytky tělesného tepla. Chodidlem jsem kopla do něčeho měkkého, ale to něco se ani nepohnulo. Prosím, ať jenom spí, prolétlo mi hlavou, ať to studené tělo jenom spí.

***

Z nicotného spánku mě probudilo rychlé a nečekané zabrzdění; na kolejnici skřípaly brzy, když se snažily ubrzdit pohyb vlakové soupravy. Někdo zvenčí pootevřel chlív a já poprvé za tak strašně dlouhé dny spatřila svit slunce. Jeho záře mě bodala do unavených rozespalých očí. Na kratičkou chvíli jsem svoji tvář nastavila jeho teplu a toužila jsem své tělo nabít jeho energií. Ale jen na kratičkou chvíli. Na kratičkou chvíli, než jsem se ode dveří odvrátila a pohledem nezabrousila po dobytčáku, ve kterém jsem byla. Zprvu se zdálo, že mé nejstrašnější myšlenky byly naplněny – skoro se zdálo, že jediným živým cestujícím jsem tady já. Uvědomila jsem si, že čistý vánek zvenčí vyhání z kopky smrad mrtvých těl. Oči se mi zalily slzami a jen matně jsem přes mlžení v očích spatřila drobounký pohyb, který jsem na hromadách nahých těl nečekala. Z rohu dobytčáku se ke mně přes mrtvá těla doplazilo dítě. S jistou elegancí překračovalo lidskou horu nebožtíků, jako by si ani nebylo vědomé, že to dříve byli dýchající lidé. Teprve, když si mi sedlo do klína a ušmudlanou tvářičkou ke mně vzhlédlo, poznala jsem, že je to holčička. Ne více než pětiletá. Popadla jsem jí do náruče, otevřela dveře a opatrně seskočila na štěrk. Při dopadu nás okamžitě obestoupili muži v nacistické uniformě.

Vláčeli nás přelidněnou cestou k bráně, kde byl nápis, jehož řeči jsem nerozuměla, tudíž jsem nemohla porozumět jeho sdělení. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že je něco špatně. Lidi se chovají zvláštně; určovali svoji hierarchickou nadřazenost za pomocí využití fyzického násilí. Kolem dokola se spustila lavina křiku, pláče, prošení a směsice jazyků, které na sebe pořvávali. Byl to chaos. Všude stáli lidi a zároveň nikde nic nebylo. Kam až mé oči dohlédly, od země až po nebeskou výši se tyčily jen betonové bloky a kouřící se komíny, které sem a tam nahrazovaly mříže místo oken. Davem proplouvali muži v uniformě, kteří byli připraveni v sekundě sáhnout po zbrani a využít tak své kruté moci. Věděli, že mohou všechno a nebudou potrestáni. A já – někde v hloubi duše – věděla, že nemohu nic, ale že mohu být potrestána za cokoliv. K srdci jsem si přivinula jedinou myšlenku: Nedovol, aby se něco zlého stalo té malé holčičce, která v tobě vzhlíží jako k matce, kterou ztratila někde pod masou těl v dobytčáku.

Unášené davem, jsme se s holčičkou (v mysli jsem jí říkala Magda, prostě tak vypadala) došly ke stolu, za kterým seděl další muž, ze kterého čišel strach. Zprvu se zdálo, že nic nedělá – že jen lelkuje a rozhazuje rukama do stran a u toho se potutelně usmívá. Když jsme popošly o pár kroků blíže, pochopila jsem.

Nelelkuje. Nehází rukama sem a tam bezmyšlenkovitě. On moc dobře ví, co dělá. A svoji náplň práce si náramně užívá. Pochopila jsem, že lidi rozřazuje. Na vhodné a nevhodné. Na šťastlivce a nešťastníky. Na živé a mrtvé. Vpravo život, vlevo smrt zadušením v nedaleko stojící plynové komoře.

***

Byla řada na nás. Magdu jsem silně tiskla ke svému tělu, aby nás nerozdělili. A možná to je právě vyburcovalo k rozhodnutí, který udělali. Nejprve muž pohlédl na mě a naznačil rukou směr vpravo. Poté pohlédl na Magdu a vyznačil trasu vlevo. Mě určil krátký a bolestivý život, jí přidělil smrt. Neměla jsem ani sílu plakat, natož sílu protestovat, dohadovat se nebo se prát. Jen jsem rezignovala před osobní Sophiinou volbou.

„Když tu malou posíláte na smrt, posíláte na smrt i mě!" Přestoupila jsem ze strany živých na stranu těch mrtvých. Přece ji nemůžu nechat samotnou někde, kde bude strachy vystrašená plakat mezi stovkou cizích lidí, kteří jí dříve ušlapou, než se jí do plic dostane jed. Nezdálo se, že by někdo proti mému rozhodnutí cokoliv namítal.

***

Plakaly jsme. Modlily se. Držely se a objímaly se. Byly jsme spolu. Usínaly jsme společně. Společně jsme umíraly. V naději, že jednoho dne z bezcitného davu vystoupí čistý člověk, který tyhle hrůzy odvrátí.

Protože jen bezcitný člověk snese páchat zločiny na druhé lidské bytosti, a jen zrůda dokáže páchat zlo na nevinných dětech.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bezcitný – havran2

Byl bezcitný.

Výraz své tváře kamenný,
tolik pohrdal ženami.

Byl bezcitný.

S dámičkami si zahrával,
na osobní šarm svůj lákal.

Byl bezcitný.

Choval se k nim majetnicky,
za panenky bral je vždycky.

Byl bezcitný.

Navenek okouzlující,
v hrách vlastních vynikající.

Byl bezcitný.

Neznal žádné slitování,
proto netaktní jednání.

Byl bezcitný.

Tak liboval si v trýznění,
slýchal obětí skučení.

Byl bezcitný.

Zasluhoval by tvrdý trest
za svou věčně spřádanou lest.

Byl bezcitný.

Vždyť kde se v něm brala krutost,
k nevinným laňkám velká zlost.

Byl bezcitný.

Možná v dětství něco zažil,
že se pak na květinkách mstil.

Byl bezcitný.

Či nešťastný?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bezcitný - Nylien4

Narodil som sa bez srdca.

A stále žijem. Neveríte? To najskôr nikto. Všemožní doktori a vedci sa už vo mne špárali a skúmali ma a robili zo mňa pokusného králika. Neprišli za tie roky na nič nové – nemám srdce, stále ale dokážem žiť aj bez neho a nikto nevie vysvetliť ako to je možné. Jediný väčší objav, čo som týmto priniesol do sveta je to, že emócie a duša sa možno naozaj skrývajú nakoniec tam a nie niekde v mozgu. Pretože nie len že nemám srdce... ale necítim ani žiadne emócie. Ľudia o mne hovoria, že som bezcitný.

Moja mama sa neustále rozhorčuje a žaluje po súdoch s rôznymi lekármi za to, že ma využívajú. Vedci si na mne chcú spraviť svoju kariéru tým, že vyriešia túto neuveriteľnú záhadu a lekári tak isto. Vraví, že sa správajú nehumánne, nedovoľujú mi mať život normálneho pubertálneho chlapca a pripravujú ma o pekné spomienky. Mne to je absolútne jedno. Či sedím v škole za lavicou alebo ležím natiahnutý na nemocničnom lôžku, nie je v mojom rozpoložení žiaden rozdiel. Jediné, čo vnímam je to, že sa mi možno lepšie leží ako sedí a tak vlastne asi preferujem to skúmanie než učenie sa.

Interakcie s mojimi spolužiakmi mi nechýbajú a ani vytváranie spomienok. Celkovo sú interakcie s ľuďmi vždy zvláštne. Nie len že keď sa dozvedia, že nemám srdce, tak to nedokážu pochopiť, stále si myslia, že si vymýšľam alebo som sa zbláznil, ale ešte sa niektorí pustia do obchytkávania ma a hľadania tepu. Ich výrazy, keď žiaden nenájdu, bývajú z celej situácie to najzaujímavejšie. Aj ja som niektoré takéto výrazy skúšal vytvoriť na vlastnej tvári – úsmev, zhrozenie, údiv, zamračenie. Rôzne emócie a výrazy čo k nim patria, pretože mama si myslí, že ľuďom pomôže, ak budem reagovať viac ako človek a menej ako robot. Ale myslím, že moje pokusy buď netriafam správne alebo nevyzerajú prirodzene, pretože na ich tvári vidím vždy výrazy, ktoré som v knihe našiel pod kapitolou „zhrozené".

Mojím cieľom je stať sa pitevným lekárom. Necítim ľútosť ani zhnusenie pri pohľade na mŕtve telá a rád by som sa v nejakých pošpáral tiež, keď už sa každý špára vo mne. Príde mi to zaujímavé, vidieť ľuďom takto dovnútra. Možno by mi to pomohlo prísť na to, ako fungujú a kde sú ich emócie. Prečo kričia keď vidia pavúkov a tešia sa keď vidia šteniatka. Prečo ich smrť blízkeho dokáže obaliť smútkom na celé mesiace a prečo keď má niekto svadbu, tak plačú od radosti. Je to pre mňa veľmi zmätené, tieto emócie čo sa miešajú. Plač znamená smútok ale znamená aj radosť. Smiech môže byť šťastný ale aj škodoradostný. Úsmev môže byť priateľský ale aj zlomyseľný. Kto sa v tom má vyznať? Ja určite nie.

Jedna moja spolužiačka však rozhodne áno. Zo všetkých ľudí má tých pocitov najviac – alebo ich možno najviac ukazuje. Jej tvár neustále tancuje a mení sa pod rôznymi výrazmi, ľahko ju veci nadchnú alebo sa jej dotknú, so všetkým má súcit a s každým sa kamaráti. Je presným opakom mňa a možno preto sa rozhodla spraviť zo mňa svoj projekt – to zo mňa ľudia očividne robia radi. Snaží sa vo mne pocity nájsť alebo ich vyvolať. Zatiaľ sa jej to nepodarilo, ale neprotestujem, pretože ja som si spravil projekt zase z nej. Kým sa nebudem môcť špárať v ľuďoch pitevne, môžem aspoň cez ňu vypozorovať čo najviac o pocitoch, keďže je v tomto najlepší subjekt na pozorovanie.

Už som sa cez ňu čo-to naučil, kým ona je zo mňa len stále zúfalejšia. Zaujímavé je, že najviac ju rozhodilo to, prečo necítim radosť pri pohľade na šteniatko. Nie to, že nič necítim pri smrti, pri pohľade na utrpenie dieťaťa, alebo by som nemal problém vypitvať živého človeka, ak by som nechápal morálne aj legálne zábrany, čo okolo toho ľudia vymysleli. To ju neznepokojilo. Ale to, že mi dala do ruky šteniatko a so mnou to nič nespravilo bol takmer koniec jej snahy. Mentálne som si teda poznačil, že toto je ľudská hranica – dokážu akceptovať hocičo, ale nemať rád šteniatka je už príliš. Úprimne vám môžem povedať, že pocity naozaj nedávajú vôbec žiaden zmysel.

Jedného dňa na to ale prídem a buď sa mi podarí ich vyvolať aj v sebe alebo od nich oslobodím aj ostatných. Niekedy to vyzerá, že život bez nich je oveľa ľahší a inokedy zase, že nudnejší. Ešte nemám dostatok materiálu a poznatkov na to, aby som to správne vyhodnotil, ale posnažím sa prísť k riešeniu. A dovtedy...

Budem hľadieť na spolužiačku ako sa smeje, kým sa jej slnko odráža od objektívne peknej tváre a očividne sa teší v tomto teple zo svojej zmrzliny. Ja dokážem myslieť len na to, že má kúsok z jej čokoládového obsahu rozotretý okolo úst a vyzerá to akoby jedla exkrementy.

To jej ale nepoviem. Až taký bezcitný predsa nie som.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bezcitný - Hvězdář1

Obrovský kamenný sál působil značně pochmurným dojmem. Byl naplněn tichem a chladným ranním světlem, které se snažilo ztěžka prokousat hustou, těžkou tmou plnící každý kout. Vysoké mramorové sloupy lemovaly stěny sálu zatímco šedomodrý koberec se vinul až dozadu, kde tři kamenné stupně vedly na vyvýšenou plošinu.

A na ní, na studeném, šedém trůnu, tyčícím se vzhůru, seděl vzpřímeně král a shlížel na sál pod sebou. Zlatá koruna s rudými kameny byla jediný výrazněji barevný prvek celého prostoru. Jeho ocelově šedé oči zkoumavě přejížděly po místnosti, zatímco pevně svíral úzké rty. Husté, mírně sevřené obočí jenom podtrhovalo hrubost ostře řezané tváře rámované černými kudrnami.

Myslí ale nebyl přítomen v tomto čase. Vzpomínal na dobu, kdy poprvé usedl na trůn a koruna mu byla ještě velká. Tehdy pro něj byl svět naplněn smutkem, nebyl připraven zaujmout tohle důležité místo a vést království. Marně se snažil vzpomenout, co mu o kralování říkal otec. Byl tehdy zmatený, a tak se snažil získat pomoc, kde se dalo. Teď už věděl, že to nebyl dobrý nápad.

Na svoji naivitu doplatil. Byl málem zabit svým vlastním strýcem. Později pochopil, že je to mezi královskými rodinami běžné. Začal si tedy dávat pozor. Musel být lepší a bystřejší než ostatní, pokud chtěl přežít. Na levé ruce mu zůstaly čtyři prsty, místo malíčku ale získal neobvyklou ostražitost, díky které se mu podařilo vybudovat obrovskou říši.

Teď seděl v sálu a shlížel z výše na své dílo. Nedokázal se ale dívat v klidu. Místo hrdosti cítil obavy a celý kamenný sál, stejně jako jeho říše i počasí venku, mu připadal šedý, nevýrazný. Koruna na hlavě ho tížila a on přemýšlel, zda ho ostražitost zbavila citů, jak o něm často říkal lid. Bezcitný král s kamenným obličejem. Nakonec zvedl pohled a pokynul dveřníkovi. Byl čas začít s audiencemi.

Dveřník pokývnul a stráže otevřely bránu sálu, kterou dovnitř okamžitě vnikl venkovní šum i s trochou světla. A zároveň s ruchem dovnitř vstoupila první dvojice čekající na ranní audienci.

"Hraběnka Eliza Grociere de Havon se synem Haroldem," přečetl dveřník.

A bylo to, jako kdyby do sálu vstoupilo jaro. Když přistoupili po koberci blíže, sál se projasnil díky jemně zeleným šatům paní. Pouze černý závoj, který měla zakomponovaný do drdolu, a halil jí ramena, dával najevo, že se již rok jedná o vdovu. Manželovu hrabství od té doby velela ona a ono prosperovalo pomalu lépe, než hrabství vedená muži.

Král tuto podivuhodnou ženu již chvíli pozoroval. Něčím ho fascinovala, asi odhodláním a statečností, se kterou se postavila svým odpůrcům. Když se uklonila, pokynul jí tedy.

"Těší mne, hraběnko. Jsem s vaší situací již srozuměn. Vy si tedy přejete, aby se váš syn stal mým panošem?" vyzval ji ke slovu.

"Ano, Vaše Výsosti. Vidím, že jste již zvážil moji žádost. Mohu se zeptat, jestli jí vyhovíte?" podívala se na něj přímě. Král krátce pohlédl na chlapce s odhodlaným výrazem vedle ní a stalo se něco neobvyklého. Pravý koutek mu cukl vzhůru.

"Služby vašeho syna s potěšením přijímám. Mám pro vás ovšem také svou osobní žádost. Mohla byste mne potkat na odpolední čaj v zahradním altánu?" řekl a sledoval překvapení ve tvářích dveřníka, stráží i samotné hraběnky. Té se po chvilce na tváři roztáhl malý nesmělý úsměv.

"Bude mi potěšením, Vaše Výsosti," znovu se uklonila a stalo se něco nevídaného. Král se doopravdy usmál.

V ten okamžik se zrodil nový klep, který do rána obletěl celé hlavní město. Náš král možná nebude tak bezcitný, jak se říká.

A co sám vládce s tváří z kamene? S jemným úsměvem podržel ruku hraběnky a nabídl jí čaj. Byl čas dát království důvod se radovat.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bezcitný - Popelnice21

"Ale jak? Jak můžeš být tak bezcitný?" Utírala jsem si slzy.
"Prostě takovej jsem." Odpověděl mi stroze.
"A když ta dcera měla strach, že ji umře máma, to ti nepřišlo smutné?"
"Nakonec neumřela."
"Já vím, ale v ten okamžik, kdy tam stála a plakala, copak jsi bezcitný?"
Usmál se. "Pro tebe asi jo."
"Vždyť to není možné, tvářit se takhle neutrálně - !"
"Neříkej mi, jak se mám tvářit."
"A ještě ten tvůj suchej tón!"
"Ty musíš mít nad vším kontrolu, ne?" Ptal se mě s pronikavým pohledem.
"Jak mám vědět, co cítíš, když to neřekneš, neukážeš, nic?" Ptala jsem se.
"Tys mi neodpověděla."
"Na co?"
"Na moji otázku. Že nad vším musíš mít kontrolu."
"Ne, nepotřebuji, ale ráda bych věděla, co cítíš, a proč jsi tak zavřený, a - a - bezcitný -!"
Koukl se na mě. Mihlo se mu cosi v očích. Cosi, co jsem nemohla přečíst. "Je mi líto, že ti připadám bezcitný."
"Takže nějaká emoce tam je?"
Mlčel.
"Co ti je líto?"
"Ty vážně budeš rozpatlávat i tohle?" Sednul si na lavičku. "Můžeme to uzavřít?"
Sedla jsem si vedle něj. Už mě bolely nohy. "Nevím, jak to uzavřít."
"Rád bych uzavřel konverzaci ohledně toho, že jsem bezcitný."
"Aha."
"Tak uzavřeno?" Cítila jsem přísný, nepřístupný pohled.
"Klidně." Koukla jsem na něj pevně.

Před pěti lety

"Nech mě, nech mě, prosím." Vzlykal Pepa, ležíc na podlaze.
Tyčil se nad ním otec, opilý, a vzteky bez sebe. "Jsi k ničemu, slyšíš? Jsi k ničemu, lituji dne, kdy ses narodil, ty jeden - !"
"Pavle, nech ho!" Prosila starší dáma, která seděla u Pepy, skrčená.
"Drž hubu! Kvůli tobě ho tady máme!" Pavel řval dál, zatímco mlátil Pepu čím se dalo.
Syn i matka se snažili dostat se pryč, jen pryč, ven, pryč od opilého tyrana, se kterým žili...
"Jsem s ním neskončil!" Zařval Pavel na maminku, zatímco ji vlepil facku.
"Nech ji!" Pepa vyskočil a vší silou své 15tileté postavy vrazil do otce Pavla, jenž spadl na tvrdou zem.
"AAA!" Pavel skočil na Pepu.
"Pomoc! Pomoc! Pavle, volám policii, nech ho, nech toho kluka, prosím -!"

"Pane Veselý, co vás přimělo k tomu bít vlastního syna?"
"Už leta mě neposlouchá, zatímco ho živím. Přehnal to. Tak dostal, co si zasloužil. Chtěli jsme ho s chotí vzít do kostela, jako každou neděli, ale odmítal. Tak mi ruplo. Můžu za to, že chci vychovat vlastního syna, aby se z něho stal muž?" Pravil otec Pavel.
Po chvíle odmlky se soudce ujal slova. "Josefe Veselý, vzhledem k výpovědi vašeho otce spojené s již existujícím trestním rejstříkem, a popisný rozbor naši věrné sociální pracovnici mi nezbývá nic jiného, než vás poslat do nápravného tábora v Čeladné, kde se rozhodne o délce a tvrdosti vašeho pobytu."
"Ne!" Plakala maminka.
Pepa mlčel. Tak toto má za to, že čelí násilnému otci. Justice je opravdu na straně oběti. Jak mu říkali ve škole.

NALEZENÉ DOPISY JOSEFA VESELÉHO

Mami,

už mi, prosím, nepiš. Žiju. Jím. Pracuju.
Nevím, jak ti spoustu věcí říct, a nechci.
Nech mě. Vrátím se ti, ale prozatím - nech mě.

Tvůj,
Pepa

Mami,

prosil jsem tě jednou, poprosím tě ještě podruhé. Nepiš mi ty dopisy plné citu. Ze mě se stává někdo, který, kdyby si připustil své city, by si na místě vzal život. Přežiju bezcitný.
A o to ti jde, ne?
Přežiju, ale bezcitný.

Tvůj,
Pepa

Anežko,

doufám, že tohle nikdy nebudeš číst.
Myslíš si o mě, že jsem bezcitný.
Cítíš ze mě chlad, a neochotu se s tebou smát, nebo tě potěšit, když pláčeš.
Lásko, já bez citu nejsem.
Ale něco mě k té studenosti dohnalo, jinak bych tu nebyl a nedýchal s tebou.
Poslední věc, co chci, je ztratit holku kvůli něčemu, za co jsem nemohl, ale já si nevím rady s tím, jaký jsem teď.
Odpusť mi.
Bezcitný jsem v mnoha očích.
V tomto dopise ne. Mám vysoké zdi postavené velmi pevně kolem svého srdce.
Možná to pochopíš. Někdy si člověk nemůže připustit co cítí, nebo cítil - zklátilo by ho to.

Navždy tvůj,
Pepa

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Bezcitný – rebellious7

Jako malý jsem měl oblíbenou hračku. Byl to plyšový medvídek, kterému jsem říkal Tom. Nosil jsem ho všude s sebou, předstíral, že vše vnímá stejně, jako to cítím já. Když jsem si rozbil koleno, věřil jsem, že je Tom smutný. Jestliže jsem měl radost z dárku, Tom taky.

Teprve v období dospívání mi došlo, že je to jen plyšový medvěd. Je to jenom hračka, která nežije, která nemá žádné city, nedokáže se smát, brečet...

Když nám před půl rokem oznámili, že v rámci bezpečí budeme naočkování sérem bezcitnosti, znova jsem si na Toma a jeho necitelnost vzpomněl.

Vláda chce udělat z lidí nevnímající bytosti bez jakýchkoliv emocí. Za pár let už nebude na planetě žádný člověk, který by se dokázal nějak projevit.

Budeme vedle sebe žít, ale nebudeme své životy sdílet. Budeme slavit narozeniny, výročí, ale nebudeme se bavit.

Protože jsem narozený v lednu, přišla na mě řada mezi prvníma. Už dva týdny jsem v izolaci očkovacího centra a čekám, až zavolají mé číslo. Jednu výhodu to ale má – můžu přemýšlet.

Často jen hledím do okna, ale místo pomalu přicházejícího jara v odrazu skla vidím svůj život. Před očima se mi míhají ty nejdůležitější okamžiky.

Vidím, jak poprvé držím svou malou sestřičku. Pak za pár let stojíme nad kolébkou dalšího člena rodiny, mého bratra. Byly to nejlepší chvilky mého dětství.

Dívám se na svůj obraz s aktovkou první školní den, pozoruju, jak jsem dostal první pusu, jak je mi předáno maturitní vysvědčení. S úsměvem vzpomínám, jak mí rodiče zářili pýchou, když jsem dodělal vysokou školu.

Čím blíž se dostávám k přítomnosti, tím víc jsou vzpomínky ostřejší. Pamatuju si, jak mi máma se slzami dojetí v očích naposledy upravila kravatu v můj svatební den. Jak byla Amálka v těch bílých šatech nádherná. Její úsměv mi do břicha vysílal miliony motýlů.

Pořád v sobě mám ten pocit, když jsem poprvé držel našeho prvního syna, Tobíka. Plakal jsem a smál se najednou. To samé se opakovalo ještě dvakrát – při naší dcerušce Aničce a synkovi Matyáškovi. Takové návaly štěstí člověk skoro neustojí, ale je rád, že to tak je.

A řekněte mi, tohle všechno má lidstvo ztratit?

Jestli z našeho života vymizí city, emoce a nálady, co to pak bude za život? Všechno bude monotónní, bezbarvé, bez špetky vzrušení. Vymizí vášeň, už nikdy nezažijeme žádné pohnutí. Nebudeme cítit lítost, nepoznáme, kdy se máme smát a kdy brečet.

Stojí tohle všechno za bezpečnost světa?

,,Prosíme číslo 988 554 ať se dostaví do očkovací kóje 162!" ozve se z reproduktoru, která má každý pokoj pověšený nad dveřmi.

Odvrátím se od okna. A je to tady. S povzdechnutím se začnu oblékat. Snažím se zachytit všechny vjemy, které dokážu. Protože vím, že tohle je naposledy.

Kdybych byl dost odvážný na to, abych odmítnul, bez váhání bych to udělal. Ale viděl jsem na vlastní oči, jak dopadli ti, kteří řekli séru ne. Před zraky všech členů rodiny jim prohnali kulku hlavou. Nedopustil bych, aby má rodina něco podobného zažila.

V tichosti opustím pokoj, který mi byl domovem po čtrnáct dnů. Přestože to byla krátká doba, přirostl mi k srdci. V něm jsem totiž prožil znova všechny veselé, smutné, dojemné a vášnivé okamžiky, které budou už za chvíli bez emocí a prázdné, jako vyschlé schránky měkkýšů.

Zaklepu na dveře s číslem 162. Samy se otevřou a hlas mě pozve dovnitř. Žena o něco mladší než já ukáže na stůl před sebe. Sednu si k němu a ona mi podá list papíru a tužku. Nechápavě se na ni zadívám.

,,Jestli chcete napsat něco rodině, máte možnost," mávne rukou. Z jejího tónu poznám, že už má sérum v sobě. I její prázdný pohled postrádá jakékoliv zaujetí. ,,Dvě minuty," řekne ještě, než zmizí za závěsem.

Chytím tužku do ruky. Je tolik věcí, které bych chtěl své milované ženě a dětem říct, ale na tohle nestačí ani papír ani čas, který mi žena dala. Proto napíšu pouhá tři slova, při nichž myslím právě na mé milované.

Miluju vás. Táta

Přeložím vzkaz a zavřu oči, aby mi z nich nevyklouzly neposedné slzy. Sestra si bez jediného slova papírek vezme, zalepí ho do obálky a hodí do krabice, která je takovýchto psaníček plná.

,,V klidu seďte, hned to bude," řekne, vezme do ruky injekční stříkačku a přistoupí ke mému pravému rameni. Těsně předtím, než se hrot jehly dotkne mé kůže, nechám jednu slzu skanout. Je to má poslední emoce, jež opustí mou bytost.

...

Po pár minutách palčivé bolesti v místě vpichu mi začne všechno připadat nezajímavé.

Žena v plášti přede mě položí plyšového medvěda. Vím, že jsem takového měl. Nechápu ale, co s ním mám dělat.

,,Rozpárejte ho," přikáže a podá mi ostré nůžky. Bez váhání plyšákovi odstřihnu hlavu a vyndám z ní vatu. Vzhlédnu k doktorce. Ta se sklání nad deskami a něco zapisuje.

,,Bezcitný 988 554 aktivován."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.