Vzorný student - Popelnice21

Třídní hodina

"Ano, paní učitelko."
"A pak chci, abyste se naučili učebnici nazpaměť do konce pololetí."
"Ano, paní učitelko."
"Poslala jsem email vašim rodičům, aby zaplatili 35.000 na zájezd do Anglie, prosím vás, zařiďte, aby to zaplatili."
"Ano, paní učitelko."
"Teda - moment! Chyba. Zprávu jim předejte. Vy platby nemáte na starost."
"Ano, paní učitelko."
"Daníku? Budeš tento rok chodit na klavír?"
"Ano, paní učitelko."
"Výborně. Já to nahlásím paní učitelce Navrátilové."
"Adélko, počítám s tebou jako s třídní prezidentkou, ostatně jako každý rok. Třído, souhlasíte se mnou?"
"Ano, paní učitelko."
"Dobře. To jsem ráda. Hlavně nezlobte tento rok - začíná vám puberta - bylo by divné, kdybyste začali zlobit. Rozumíme si?"
"Ano, paní učitelko."
"Výborně. Tak pro dnešek vše. Konec hodiny."

Hodina dějepisu

"No, oni si historici hádají, to už víme, ale v podstatě je jejich hádání nesmyslné, protože by se stejně stalo, to co se stalo, a to se stalo roku 1203, kdy knížeti Rudolfovi byla upřena moc vládnout nad malou oblastí v Zakarpatské Rusi, kde před sto lety bojovali naši pradědečkové, ale to proberem za 1000 let, takže příští rok, ale důležité je, že ten kníže, Ondřej, teda, Rudolf, to se omlouvám ty jména se mi pletou, ale o to nejde, jak říkám, v písemce vám odpustím datumy a jména, ale to, co je prostě nejdůležitější, je to ponaučení, co si z toho odnesete, jo, nechci být aktuální, ale nejde, prostě nejde, abych si já zapamatovala celé dějiny lidstva a vy ne. O čem jsem mluvila? Jo, kníže Miroslav, teda Rudolf, no, tak on byl naštvanej, že nemůže vládnout v takové maličké části jo, nemohl si to odpustit, ale nechci být aktuální, každopádně tam vyjel s Družstevní radou sestávajících jen z těch neloajálnějších, určitě tam byl Nepil, Neměl, Nedostál, Palacký, Rieger taky, no! A není náhodou, že i později v historii se budeme učit tato jména, českých velikánů, to kde jsou Riegrovy sady jsem vás učila minulý rok, takže každopádně zpět ke knížeti, který se hněval, jak malé dítě, podle mého, ale každopádně dojel do té oblasti..."

Hodina Základů společenských věd

"Byla bych velmi ráda, kdybyste si nastudovali rozdaný seznam všech významných psychologů."
"Ano, paní učitelko."
"Není možné, abyste neznali jména jako Freud, Jung, atd. Jasné?"
"Ano, paní učitelko."
"Pak ještě bude v písemce rozbor jejich objevů, samozřejmě nechci slyšet vaše myšlenky, ale JEJICH."
"Ano, paní učitelko."
"Dále očekávejte odbornou terminologii jako "labilní", "senilní", "dementní", "distress", "antistress" a "ego".
"Ano, paní učitelko."
"Nechci, aby mi den před písemkou přišlo 30 pracovních listů. Je na vás, abyste si to řádně vypracovali, s tím, že nic neopravuju po uzávěrce."
"Ano, paní učitelko."
"Minulou hodinu jste zlobili, takže nebudete mít přestávku na oběd."
"Ano, paní učitelko."
"Říkám vám to pokaždé, že jste nejhorší třída, kterou jsem kdy učila. Nikdy jsem neviděla takovou bandu debilů. Nejsem si jistá, jestli někteří to vůbec dotáhnou k maturitě, ale to už je vaše věc."
"Ano, paní učitelko."
"Tak, v dnešní hodině se budeme zabývat psychologií davu."
"Ano, paní učitelko."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vzorný student – havran2

Byl pravým opakem svých spolustudujících. Zatímco oni nechtěli nic jiného než jen studium nějak přežít a splnit předměty aspoň na kreditové minimum do dalšího akademického roku, on si přál si dát záležet na známkách, aby dosáhl prospěchové stipendium.

Ostatní na přednášky s nepovinnou docházkou nechodili, kdežto on se pokaždé poctivě dostavil na všechny – absolutně si totiž nedokázal představit, že by nějakou vynechal. Také na něho proto kolegové z ročníku často vrhali nechápavé pohledy.

Současně se na seminární práce i jiné studijní povinnosti vrhal hned, jakmile dostal zadání. Jemu takový přístup naprosto vyhovoval, s velkou nelibostí odkládal úkoly byť jen o jediný den. Z toho důvodu se dokázal rozčílit, kdykoliv musel na něčem pracovat ve dvojici nebo ve skupině – vždycky si div vzteky netrhal vlasy, když se termín kvapem blížil s nenapsáním ani čárky, protože všichni okolo všechno nejradši dělali až na poslední chvíli.

Jenže na svou pečlivost začal od určité chvíle doplácet stále častěji – už několik dní totiž bojoval s čím dál slabší motivací do učení, jak kdyby z něj horlivé nadšení postupně vyprchávalo. A jako na potvoru se v jisté odborné knize z doporučené četby dozvěděl, že se jednalo o syndrom vyhoření. Něco takového si rozhodně přiznával velmi nerad.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vzorný student - crow7

Kráčela jsem po chodbě na první hodinu dějepisu. Vzpomínala jsem si, jak učitel mluvil o nějakém testu, který jsme měli psát.  Byla jsem na něj připravena, učila jsem se přes večer, abych ho dobře napsala. Tohle byla naše rozhodující známka, co dostaneme na vysvědčení. Část třídy se snažila chovat vzorně, aby trochu získali učitele na svou stranu. Co nikdo z nich stále nedokázal pochopit, bylo chování po celý rok. Chovat se slušně celou dobu zvyšovalo šance na alespoň drobné přimhouření očí u závěrečné známky.

Vešla jsem do třídy, usedla do třetí lavice u okna. Za pár minut zazvonilo na hodinu. Učitel vstoupil krátce po zvonění, ihned rozdal testy a mohli jsme psát.

Začala jsem psát odpovědi, které jsem věděla, jiné jsem přeskočila. Prvně jsem chtěla napsat vše, co vím. Až pak přemýšlet nad otázkami, u kterých jsem si nebyla zas tak jistá.

Když půl hodiny testu uteklo, byla jsem jedna z prvních, co odevzdávala test.

„Teď máte čtvrt hodiny volno, pokusím se vám opravit testy. Nevím, jestli stihnu všechny." Řekl učitel, zasedl ke stolu, otočil hromádku a vzal první test. Trvalo dobrých pět minut, než znova promluvil: „Silvie Krátká. Máš jedničku, opravdu vzorný student. I když máš pár špatných známek, na vysvědčení můžeš očekávat jednotku."

Usmála jsem se. Být vzorný student se občas vyplatilo.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vzorný student - Kalokagathia0

Vzorným studentem není ten, kdo na vysvědčení obdrží samé jedničky. Není jím ani ten, kdo se pyšní oblibou u učitelů díky svému dobrému chování. Vzorný student není ani student, který plní své úlohy řádně, poctivě a včas. Vzorný student je ten, kterého látka, která je probíraná, baví. Který se o ní bezmezně zajímá a která ho naplňuje. Která mu přináší radost a potěšení.

„Gerarde, musíš se pořádně dívat! Ať nenaděláš víc škody než užitku!" zahřměl pan T. na svého zdatného učně. Věděl, že musí být řádný, zásadový a přísný. To proto, aby jeho učeň po něm mohl jednou převzít jeho těžce vydobytou tradici a pověst.

„Omlouvám se, pane T., takovou chybu už neudělám, mám oči na stopkách!" Byl odhodlaný sledovat a učit se. Učit se od profesionála. Doufal, že jednou mu mistr odkáže své dílo. Věřil, že je hoden pocty, kterou si zaslouží.

„Inu dobrá, máme s sebou všechnu výbavu?" otázal se mistr a líně nakoukl do rukou mladíka, který hrdě nesl drobný kufřík.

„Ano, máme!" tiše špitl, aby ho slyšel jen jeho vzor.

Pan T. otevřel černý kufr a vytáhl z něj cosi, co vzhledem připomínalo dosti neobvyklý klíč.

„Vidíš to?" ukázal na prazvláštní klíč, „tohle je nejlepší přítel nás všech, kteří se věnujeme tomuto řemeslu," opět hlesl a pustil se do konání.

***

Přikradl se k velkým proskleným francouzským dveřím, které vedly na zahradní terasu. Gerald jej následoval. Krůček po krůčku lehce, a tiše jako pírko, kladli své nohy kupředu. Klíček pomalu zaplul do otvoru na dveřích, lehce zapraskal, a pak se pootočil. Mistr klíček s vítězoslavným pohledem vytáhl ven a vrátil ho do malého kufříku.

„Mistře, dílo jest dokonáno." Gerald byl přesvědčený, že se stal studentem, po kterém pan T. prahnul. A tak, za svitu půlnočního měsíce, se společně s osobou, ke které vzhlížel, vkradl do baráku nicnetušící spící ženy.

Možná pro šperky, možná pro bohatství. Možná pro šperky ukryté v ženském bohatství. Možná pro všechno, co jim přinese radost, potěšení a slast. Nejspíš pro všechno, co z něj udělá nejvzornějšího studenta proslulého zloděje, lupiče, násilníka a vraha - pana T.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vzorný študent - Nylien4

Lietajúce veci, živý strop, duchovia, rozprávajúce obrazy a kúzla. Všetko to sledovala s pootvorenými ústami a rozžiarenými očami. Mágia bola skutočná a pred ňou bol celý nový svet otvorených možností a vedomostí. Chcela vedieť všetko, všetko vidieť a všetko zažiť. Pohltila ju nekonečná túžba po poznaní tohto sveta, ktorý dovtedy existoval len v rozprávkach.

Obzerala sa na všetky strany, snažila sa zachytiť všetko, čo sa v tomto čarovnom svete pohlo. A na chvíľu jej do oka padlo dievča v jej veku, čo veselo cupitalo k stolu, ktorý pre ňu vybral klobúk. Dlhé blonďavé vlasy za ňou viali ako za vílou, jej modré oči svietili a neprítomný výraz len nabádal k tomu, aby ju človek považoval za magickú bytosť, čo sa sem zatúlala. Očareno ju sledovala a cítila sa trochu zmätená, keď sa k nej každý správal normálne ako k ďalšej študentke. Bola len človek? Pre Hemionu tak vtedy nevyzerala. Pôsobila ako dokonalá súčasť celej tej mágie okolo, a napriek tomu mala byť úplne obyčajná. Chvíľu ju fascinovane sledovala, než ju odpútal ďalší výkrik klobúka a potom už ju pohľadom znovu nenašla.

***

Už to bol ďalší rok, no stále jej to všetko prišlo rovnako čarovné. Jej túžba po vedomostiach sa iba zväčšila, keď z nich dostala ochutnávku a pochopila, čo všetko sa tu dalo naučiť. Nie len čary a kúzla a lektvary, ale celé nové fungovanie, celá nová história. Žila pre to, aby držala v rukách ďalšiu knihu, aby sa dočítala niečo nové. Napĺňalo ju to a robilo ju to šťastnou, nech jej okolie hovorilo čo chcelo.

Aj teraz stála v knižnici s rukami plnými kníh a túžobne hľadela na ďalšiu. Bola si vedomá, že tú už neodnesie. Otočila sa preto na odchod a vrazila do ďalšieho tela. Niekoľko tlmených buchnutí prezradilo, že si to knihy odniesli a ju oblial studený pot pri myšlienke, že by sa nejaká mohla poškodiť.

„Myšlienky vedia byť hlučné," okomentoval melodický hlas, keď sa vinník sklonil po spadnuté knihy, čo na seba stiahli pozornosť celej knižnice. Hermiona bola červená ako rak a chystala sa za to dievča pred ňou poriadne zvoziť, no nedostala možnosť. To jej totiž s úsmevom spadnuté knihy vrátilo do náruče, pričom pri ich názvoch trochu naklonilo hlavu a s komentárom:" Vzorná študentka!" si to odcupitalo preč. Dlhé blonďavé vlasy sa Hermione obtreli o líca a tá trochu prudšie vdýchla vzduch, keď si spomenula na to dievča z prvého dňa v škole, ktoré pôsobilo ako víla. Vyzeralo to, že si ju predsa len nevymyslela.

***

V treťom ročníku sa v knižnici stretávali častejšie. Hermiona na ňu často hľadela zmätene, pretože to nevyzeralo, že si tam chodí čítať alebo požičiavať knihy. Niekedy tam bosá tancovala medzi poličkami, inokedy sa len prechádzala, dotýkala chrbtov kníh a niečo rozprávala.

„Vzorná študentka," kývla jej vždy s úsmevom hlavou, keď na seba natrafili.

„Stratená víla," odkývla jej pri tom Hermiona. To bol ich pozdrav.

Už vedela, kto to dievča je, aj keď jej meno nepoznala. Poznala iba veľa nepekných slov, ktorými ju ľudia označovali. Cítila sa s ňou spriaznená, pretože kvôli svojmu muklovskému pôvodu si ich tiež niekoľko vypočula. Mala preto rada toto ich spolunažívanie medzi knihami, kedy k nim nič z toho nepreniklo. Už vtedy si vytvorili počiatok svojho vlastného sveta.

***

Vo štvrtom ročníku toho bolo tak veľa, toľko udalostí aj nových ľudí, že tú vílu úplne stratila z dohľadu. Niekedy čakala, z ktorej uličky v knižnici sa vynorí, no rohy zostávali smutne prázdne.

***

V piatom ročníku sa jej vrátila do života nečakanou cestou – cez Harryho. Potešilo ju ich kamarátstvo, a ešte viac ju potešilo to, keď dostala možnosť prehĺbiť to ich.

Teraz už spolu boli v knižnici väčšinu času. Hermiona si čítala a Luna – už vedela jej meno a neprekvapilo ju, ako k nej svojim nadpozemským znením sedí – si hmkala melódie, ktoré boli dokonalou hudbou do pozadia. Občas niekam odtancovala, inokedy si sadla blízko nej.

Chodievali spolu kŕmiť aj testrály. Bolo to strašidelné, hladkať niečo neviditeľné, ale Luna vždy vzala jej ruku do svojej a viedla ju. Ukazovala jej ich tvar a pomohla jej sa s nimi zblížiť. A cez ich spojené ruky na neviditeľnom testrálovi, sa zblížili aj ony dve.

***

Posledné roky boli čierne a smutné. Príliš veľa smrti a bojov, strát a ničenia. Niekedy pri tom boli oddelené, inokedy bojovali bok po boku alebo aspoň na chvíľu našli útechu v náručí tej druhej.

Teraz svet dostával novú nádej a keď Hermiona vkladala do knižnice ministerstva knihu, ktorú sama napísala o udalostiach vojny a sveta, ktorý bol už dávno aj jej, iná ruka, svetlá a jemná, jej ju tam pomohla zastrčiť.

Keď Luna preniesla pohľad od toho kúska histórie ich sveta späť na ňu, usmiala sa s nostalgiou v očiach: „Stále vzorná študentka."

Hermiona jej ruku zovrela pevnejšie. Bola za to vďačná - ak by ňou nebola, možno by sa nepoznali.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vzorný student – rebellious7

,,Studium černé magie, jenž obnáší naprostou soustředěnost a oddanost věci, nesmí být narušováno ničím, co by mohlo výsledky studenta jakkoliv ohrozit." 

Místnost byla ponořená tichu. Kdyby někomu upadl špendlík, jeho cinknutí o mramorovou podlahu by pro uši přítomných bylo jako úder zvonu. Jako temný stín se mezi lavicemi strachem strnulých mladých lidí procházel profesor a pomalu se dostával k tomu, kvůli čemu svolal náhlou náhradní hodinu.

Pan Gallen, který se učení černé magie věnoval už více jak čtvrtstoletí, kladl jednu onu před druhou a orlím zrakem propichoval své žáky. Jeden z nich se totiž dopustil chyby. Chyby, která musí být krutě potrestána.

Napětí v učebně by se dalo krájet. Každý student očima sleduje svou lavici a neodvažuje se pohnout. Strach ovládl mysl všech lidí, kteří jsou profesorovými učedníky. 

Stačí jeden pohled na jeho semknuté rty, husté hnědé obočí, které má stažené do jedné linky a temné oči, z nichž šlehají blesky. Profesora něco ohromně namíchlo. A každý student se v duchu modlí, aby tato chvíle co nejdříve skončila.

Jenže marně. Všechny živé duše na tomto místě ví, že je zde někdo vinen. Jeden ze žáků se prohřešil a pan Gallen nepřestane, dokud viníka nepotrestá. Krutě, bolestivě a tak, aby na to nikdy nezapomněl. 

,,Zajímalo by mě, co si představíte, když se řekne vzorný student," pokračuje profesor jak ve svém monologu, tak v obchůzce po třídě. Zastaví se na úrovni čtvrté řady. ,,Nikdo nezná odpověď?" pozdvihne svá obočí a rozhlédne se.

Doufal, že se nikdo neozve. Chce jim totiž říct, jak si on představuje vzorné studenstvo. Chce jim ukázat, jak se mají chovat, jestli s ním nechtějí přijít do křížku.

,,Vzorný student, moji milí, se naplno věnuje naší věci. Všechny zbytečnosti, jako jsou zájmy či přátele," znechuceně se zašklebí, ,,musí být odsunuty na druhou kolej. Důležitá je totiž jen jedna jediná věc – naučit se tajemstvím černé magie. Na ničem jiném nezáleží."

Stane za svými žáky. Čeká, jestli se proti jeho tvrzení někdo neobrátí. Všichni však stále sedí se zády shrbenými nad deskami stolů a ani nedutají.

Profesor Gallen se škodolibě usměje. Mají strach. Mají strach z něj. A to mu dělá neskutečně dobře.

,,Člověk, který chce v mém oboru něčeho dosáhnout, se nesmí nechat ničím rozptylovat," začne opět promlouvat studentům do duše a rozejde se směrem k mohutné černé katedře.

Když k ní dojde, jednou rukou se o ni opře. ,,A už vůbec ne něčím tak malicherným, jako je láska."

Chtě nechtě se z úst pár přítomných vydere překvapený nádech. Hned se však uklidí a pár vteřin nato už je zase ticho jako v hrobě. 

,,Láska je také zbytečnost. Je to jen trn v patě moci, které můžete pod mým vedením dosáhnout. Na začátku naší výuky jsem vám sdělil, že nebudu tolerovat nechuť k učení, nebudu brát v potaz žádné vaše pohnutky či stesky. Vše pro mě bude znamenat to, že se dostatečně nepřipravujete na ovládnutí černé magie."

Gallen postoupí do středu učebny. ,,Všechno, co se netýká výuky – jak již víte – řeším trestem. Jinak to nebude ani dnes," rozpřáhne ruce do stran. Jako by se teprve teď začínal dostávat do ráže. Z místnosti jako by se vytratil vzduch. Tohle neskončí dobře. Není možné, aby tomu bylo jinak.

Profesor Gallen přistoupí k poslední lavici třetí řady.
Založí si ruce za zády. ,,Vstaň, Jacobe Woode."

Jmenovaný ani chvíli neotálí a vystřelí na nohy. Kdo by se však pozorně podíval, neuviděl by v jeho očích strach, který celý jeho postoj navozuje. Chce jako vystrašený jen vypadat. Ve skutečnosti je tenhle Jacob plný odhodlání. A vzteku.

,,Jacobe Woode, jak zní pravidlo číslo jedna?"

Jacob stiskne dlaně v pěsti. ,,Není nic nad černou magii," odpoví klidně. 

,,A můžeš mi tedy vysvětlit, proč jsem tě včera přistihl, jak jedné dívce vyznáváš lásku místo toho, aby byl na mé hodině!?" začíná profesor zvyšovat hlas. S
Jacobem to ani nehne. Stále pevně stojí a s určitou odvahou čelí profesorově zlobě.

,,Porušil jsi má pravidla, což znamená trest," zašeptá profesor Gallen a v ruce se mu náhle objeví kožený bič.

Třídou se ozvou výkřiky zděšení, ale ani jeden z aktérů, kteří jsou středem pozornosti, jako by je nevnímal.

,,Radši budu čelit trestu, než abych žil s tím, že jsem dívce, jež miluji, nikdy neřekl, co k ní cítím," pronese Jacob hrdým hlasem a očima, ve kterých plápolají ohně zlosti otočí na profesora. Ten překvapením upustí svou trestající zbraň.

,,Vážně?! Tak jsi to tedy stihl předtím, než zemřeš," zasyčí. 

Než se stačí mladík vzpamatovat, už slyší z úst svého profesora tři slova. Slova, která nezná, ale ví, že jsou posledními, které kdy uslyší.

,,Punire per Mortem!" zařve profesor Gallen. Tělo neposlušného žáka se sesune k zemi.

Profesor Gallen překročí Jacobovo bezvládné tělo. Nic není nad černou magii. Ani láska. A vzorný student by se nikdy nezamiloval.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.