Takřka neslyšně jsem pootočila klíčem v zámku vchodových dveří a vstoupila do předsíně.

Zamyšleně jsem si zouvala boty a přemítala nad Royem a Rebeccou. Rebeččino chování mě výrazně nepřekvapilo, zato Roy se choval úplně jinak, než by od něj člověk očekával. Neustále jsem si v hlavě přehrávala situaci, kdy se mě zastal. A i přes to, že se o mě znenadání začal přehnaně zajímat, jsem v tom nehledala skrytý význam a těšilo mě to. Občas jsem se přistihla, jak si představuju jeho černé vlasy, které mu pořád padaly do čela a pokřivený úsměv. Pro sebe jsem se pousmála.

V půli jednoho kroku do chodby jsem se zarazila. Celou dobu se z kuchyně linul vskutku hlasitý rozhovor, který jsem vůbec nezaznamenala a zároveň jeho účastníci zřejmě nezaznamenali mě.

,,Mami, ty to nechápeš! Ten kluk ji naprosto zkazí, je to ateista bez morálky a myslím si, že byste měli zakročit," vztekala se Violet. Živě jsem ji měla před očima - jak kolem sebe hází rukama a její pokožka má barvu rajčete.

Když mi došlo, že se baví o mně, zaťala jsem obě pěsti a v krku se mi vytvořil knedlík. Chtěla jsem vběhnout do středu dění a vytahat sestře všechny vlasy, ale potom bych se nic dalšího nedozvěděla.

Matka i otec se přidušeně rozesmáli. ,,Vee, zlatíčko," matka se stále smála. ,,Přestaň si vymýšlet, rodiče toho chlapce přece chodí do kostela. Každou neděli."

Vítězně jsem se uchechtla. A máš to, lhářko.

,,Ale on není jako jeho rodiče! On je... je... Prostě si myslím, že by se s ním neměla stýkat. Mami, vždyť ona s ním odjela! Autem! A ani vám o tom neřekla," sypala ze sebe Violet. I na tu vzdálenost jsem postřehla, jak sbírá dech k dalšímu proslovu. ,,Rebecca Cooperová - Eleonořina spolužačka - zná Roye od raného dětství a povídala, že je nebezpečný. Co kdyby Eleonoru jednou odvezl jako zrovna dneska a ublížil ji?"

Rodiče popadl další nával smíchu.

,,A dost," rozčílil se otec, zřejmě se rozhodl přitvrdit. Veškerý posměch z jeho hlasu vymizel a vystřídal jej vztek. ,,Violet, nám nemusíš říkat, kdo je Roy Walker, my to dobře víme. Je zvláštní, že tvoje tvrzení, že je ateista, nesouhlasí se skutečností, že jsme ho už zahlédli na mši spolu s jeho rodiči. Pokud se s ním Ela stýká, je to jedině dobře."

Můj dosavadní úsměv se rozšířil. Nikdy jsme s Violet zrovna dobře nevycházely, měly jsme zcela rozdílné povahy. Tomu svědčil i fakt, že já jsem si ji od doby, kdy jsme se přestěhovali, nevšímala, zatímco ona se snažila mě podkopnout pokaždé, když se naskytla příležitost. Naplňovalo mě radostí, že se rodiče v tomto nevyrovnaném souboji zastali právě mě.

,,Vy si to uvědomíte. Uvědomíte si to až... až...," natahovala sestra. Měla na krajíčku. ,,Až to dopadne stejně jako s-"

Naleštěná dřevěná prkna pode mnou s výrazným skřípotem zavrzala. Leknutím jsem sebou cukla, přičemž mi uklouzla noha a já upadla. Uprostřed předsíně jsem ležela rozpláclá na zemi a proklínala se, protože jsem přišla o rozhovor, který pravděpodobně mohl ukrývat ještě spoustu zajímavých informací. Nehledě na bolest, která mě po pádu provázela, se mi v hlavě vynořila jediná otázka: Co chtěla Violet říct?

,,Elo?" zvolal otec šokovaně. ,,To jsi ty?!"

Už se nemůžu skrývat. Ví, že jsem tady.

,,Ahoj!" zavolala jsem.

Vešla jsem do kuchyně a snažila jsem se tvářit nezaujatě. Sestra se opírala o kuchyňskou linku s rukama založenýma na prsou a máma i táta postávali naproti ní, všichni tři ve viditelné křeči. Otci cukaly prsty na rukou.

,,Co vám je?" optala jsem se. Rozhodla jsem se, že budu hrát, jako bych nic neslyšela.

Matka polkla, otec vypadal neschopen slova.

,,Nic, nic," odpověděla matka po delší odmlce, stále civící na Violet. ,,Kamarádíš se s Royem Walkerem?"

,,No...," zamyslela jsem se. ,,Nevím, jestli to je zrovna kamarádství, ale známe se. Odvezl mě domů. Je celkem fajn."

Matka se na mě konečně jako první podívala, uměle se usmála a odešla. Otec udělal to samé s tím rozdílem, že mě minul, jako bych byla vzduch. Sestra se nehnula z místa, oči sklopené, červeň ve tváři - přesně, jak jsem očekávala.

Na patě jsem se otočila a odešla do pokoje. Nerozuměla jsem jim a nehodlala jsem si s tím lámat hlavu.

Rozhodla jsem se zavolat Arii. Nervózně jsem se otáčela na kolečkové židli a přidržovala si telefon u ucha. První pípnutí, druhé, třetí,... čtvrté...

,,Co se děje, El?" vypískla. ,,Nějaký novinky s Walkerem?"

Opřela jsem si hlavu o volnou dlaň. ,,To asi ne," odpověděla jsem. ,,Chvíli jsme stáli za městem, povídali si a pak mě odvezl domů. Ale o to nejde."

,,To je ale romantik," odfrkla si s pohrdáním. ,,A říkal něco zajímavýho? Zmiňoval se o Rebecce nebo tak?"

Hlasitě jsem si povzdechla. ,,Ario, posloucháš mě vůbec? O Royovi se můžeme bavit klidně zítra celý den, ale já ti volám kvůli něčemu jinému."

,,O co jde? Jsem celá napnutá."

,,Když jsem přišla domů," ztišila jsem se a opatrně vykoukla za dveře pokoje, abych měla jistotu, že za nimi třeba nestojí sestra. ,,Rodiče měli diskuzi s Violet, která jim napráskala, že jsem po škole jela s Royem. Zuby nehty se je snažila přesvědčit, že je to špatně a že Roy s sebou nenese nic dobrého. A ať řekla cokoliv, zamítli to,... Byli doslova přesvědčeni, že lže. Je to zvláštní."

,,Hmmm, to je dobře, ne?" zamumlala. ,,Třeba jim konečně došlo, že Violet je pěkná lhářka a měli by si vytvořit vlastní úsudek."

,,Takhle jsem to nemyslela," kroutila jsem pro sebe hlavou. ,,Oni už ten úsudek dávno mají, chápeš? Pamatuju si, když se mi v osmičce líbil kluk z devítky a já se s ním líbala - když to tenkrát Violet vykecala doma, měla jsem celej následující měsíc zakázaný úplně všechno. Oni si na tohle potrpí, sebemenší kontakt s klukem pro ně znamená smilstvo. A najednou to vypadalo, jako by dokonce byli rádi, že se s Royem bavím."

,,Pánejo, El, poslouchej," rozkázala Aria. ,,Prostě vidí, že už nejsi malá holka, vždyť osmá třída je dávno pryč. A Violet lže ustavičně, takže se dalo čekat, že ji to nikdo nebude papat věčně. Mě absolutně nic nepřekvapuje, takže se zkus trochu uklidnit."

,,Dobře," usoudila jsem, že má nejspíše pravdu. ,,Tak děkuju."

•

Tma. Všude kolem mě obklopovala její hustota a zákeřnost. Mžourala jsem a pokoušela se něco postřehnout, ale marně. Za normálních okolností bych se rozhlédla po celém pokoji, abych měla jistotu, že jsem sama, ale v okamžiku, jako byl tento, jsem věděla, že tu je už jen díky své bezmoci.

Oči jsem upírala nečinně nad sebe, jeho přítomnost jsem cítila ve vzduchu. Vždy mi chvíli trvalo, než jsem ho prostorovým vnímáním našla.

Silueta seděla skrčená na okraji postele, těsně vedle mě. Obličej si založil do dlaní. Přála jsem si otočit se, prohlédnout si ho a zhodnotit situaci, ale nemohla jsem. Zvykla jsem si, že jsem nedokázala ovládat své tělo, ale nikdy jsem se s tím nesmířila. Sílou vůle jsem se pokoušela udělat alespoň něco, ale právě jsem patřila jemu. Jenom jemu.

Z místa, kde seděl, se ozývaly přiškrcené vzlyky. On pláče, uvědomila jsem si. U srdce mě tato skutečnost jaksi zabolela - litovala jsem ho. Tlak na prsou se zároveň rozšířil, sotva jsem popadala dech.

,,U-už není moc času," několikrát vzlykl. ,,Zemřeš. Já to vím."

Jako vždy se nade mě naklonil, kdy se jeho obličej nacházel přesně naproti mému. Snažila jsem se zkoumat jeho rysy, ale nikdy se mi nepodařilo vrýt si je do paměti. Dokud jsem se nezaměřila na jeho oči, které jsem si pamatovala vždy do všech detailů.

Vpíjela jsem pohled do dvou smaragdů zalitých slzami. Tentokrát vyniklo zlaté rámování kolem duhovek jasněji, než jindy.

Probuzení přišlo jako facka. Uvědomila jsem si, že jsem našla spouštěč, nebo spíše vypínač - naučila jsem se, jak to zastavit. Prudce jsem se posadila a zhluboka dýchala, stále mě však provázela lítost vůči Collinovi. Byl obrovský paradox, že mě Collin několik týdnů ničil a já ho v hloubi duše nenáviděla, ale nepřekousla jsem, že dokázal taky brečet. Nepřekousla jsem, že to na mě působilo tak lidsky.