,,Počkej El, zastav se!" Violet mě uprostřed vchodových dveří prudce chytila za paži, kterou jsem ji vzápětí vytrhla a ona klopýtla směrem dopředu. ,,Přestaň bláznit, nemůžeš nikam jet v pět ráno!"

,,Proč bych nemohla?" vykřikla jsem a rozhodila ve vzduchu rukama. Opět jsem jednala unáhleně a věděla jsem, že kdybych teď odjela, už bych se nikdy nevrátila. Zastavila jsem se na prahu a svezla se k zemi. ,,Nic mě tady nedrží."

,,Můžeš na chvíli uvažovat racionálně, sakra? Počkej pár hodin, než začne škola, tam Daniela uvidíš. Měla by sis ještě na chvíli lehnout a prospat se," položila opatrně dlaň na mé rameno. ,,No tak, vrať se do pokoje a můžeme si promluvit."

,,Dobře," zamumlala jsem s očima upřenýma do prázdna. V uších mi stále znělo Danielovo volání ukrývající nekonečný žal a smutek.

Už není moc času, příště si mě nebudeš pamatovat. Odpusť mi to. Prosím, odpusť mi to.

,,Tak pojď," sestra zkřivila rty do polovičního úsměvu a napřáhla ke mně ruku.

Tiše jsme vyšly schody a zalezly do její postele. V domě vládlo ticho, které jako jediné přerušovalo otcovo tlumené chrápání a vítr narážející do oken. Připomínalo mi to noci, kdy mě Daniel navstěvoval jako spánková paralýza a mě uprostřed postele věznily vlastní vzpomínky.

,,Celou tu dobu, co jsi byla pryč,..." téměř neslyšeně Violet zašeptala do prázdna. Její hlas se třásl, jako by se bála cokoliv vyslovit nahlas. ,,Opravdu jsi žila u Daniela?"

,,Ano," přitakala jsem a zachumlala se do peřiny. ,,Je to neuvěřitelné, já vím, ale ano."

,,Jaké to bylo?"

,,Já to asi ani nedokážu popsat. Vím jen, že jsem v životě nebyla šťastnější než tenkrát."

,,A teď znova utečeš?"

Zhluboka jsem se nadechla. Na tohle jsem nedokázala odpovědět ani sama sobě. Nyní se situace změnila a vše se zdálo mnohem komplikovanější než před rokem - Daniel už nebyl jen cizí člověk, tentokrát stál na pozici profesora a mě pečlivě hlídal otec.

,,Já nevím, Vee. Takhle jsem ještě nepřemýšlela. Snažím se všechno vstřebat a srovnat v hlavě."

,,To bys měla," odvětila a zanedlouho usnula.

Půl hodiny před začátkem vyučování mě a Violet vyzvedla Aria. Během cesty neprohodila jediné slovo a tvářila se nezvykle zachmuřeně. Když jsem se na ni pokoušela mluvit, neodpovídala a soustředěně pozorovala cestu před sebou.

,,Promiň, včera jsme se kvůli něčemu neshodli s Ericem," řekla Aria po delší odmlce. ,,Tak mám nějakou divnou náladu a nemám chuť na povídaní."

,,Aha, tak jo," pokrčila jsem rameny a hlavu si opřela o studené sklo okýnka.

Z vozidla jsem před školní budovou vystřelila jsem jako neřízená střela, aniž by brunetka stihla pořádně zaparkovat. Proběhla jsem všechny chodby rychleji, než kdy jindy, přičemž jsem se srazila s pár studenty. U kabinetu profesora Daniela Evanse jsem založila ruce v bok a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.

,,Co potřebujete?" zpoza dveří vykoukla mladá vysoká profesorka, kterou jsem už zahlédla, jen jsem si nedokázala vzpomenout na její jméno.

,,Já-já hledám pana Evanse," vysoukala jsem ze sebe.

,,Ten tady není," změřila si mě od hlavy k patě a následovně zpražila pohledem.

,,A-a kdy bude? Má mě učit hned teď první hodinu."

,,Vy to nechápete, slečno," protočila oči v sloup a podezíravě svraštila dokonale upravené obočí. ,,Pan Evans včera podepsal výpověd. Už nikdy tady nebude."

,,Cože?!" vyhrkla jsem. ,,Tak rychle? To není možné! Ještě včera vyučoval!"

Žena otráveně povzdechla. ,,Ale ano, je to možné. Dopoledne vyšla najevo jeho slabost pro studentky a velmi úzký vztah s některými z nich, takové záležitosti se musí řešit ihned."

,,To nemyslíte vážně!" zakřičela jsem.

Věděla jsem, kdo to zapříčinil. Byla jsem hloupá, že jsem sestře začala věřit. Jedině Violet si něco takového mohla vymyslet a připravit člověka o zaměstnání a budoucnost. Violet spolu s Rebeccou.

Vřela se ve mně horda vzteku. V mysli jsem nadávala a proklínala každého, kdo s tím měl něco společného.

,,A mluv! Ihned mi řekni, co sis vymyslela!" křičela jsem na drobnou blondýnku, jakmile jsem ji před školní budovou vší silou s pomocí adrenalinu přišpendlila ke zdi. ,,Violet mluv nebo přísahám, že elektrošoky příště zažiješ ty!"

Nevnímala jsem skupinu lidí, která se nahrnula v polokruhu kolem nás. Dokonce jsem neposlouchala věty a slova, jež se vznášela ve vzduchu.

,,Zbláznila ses?!" dívka sebou cukala a snažila se z mého sevření vymanit. ,,Přeskočilo ti nebo co?! Co ti mám říct?!"

,,Proč jsi to udělala! Co sis navymýšlela tentokrát?!" zesílila jsem stisk a Violet nepatrně vypískla.

,,Do prdele pusť mě! Nemám páru co vyvádíš! Přísahám, že jsem rodičům nic neřekla!"

,,Zato v ředitelně ses včera docela rozpovídala, viď!"

,,Elo, pusť mě, já fakt nevím o co tady jde!"

,,Cassandro!" vřískala Aria. ,,Přece kvůli němu nebudeš dělat takový povyk!"

V šoku jsem od sestry odstoupila. Vzhlédla jsem k brunetce a prudce mrkala, abych se ujistila, že jsem se neocitla ve zlém snu.

,,Violet nic neřekla," konstatovala jsem. ,,To ty."

,,Co?!" vypadlo z Violet.

,,Proč?" hlesla jsem.

,,Protože jsem se o tebe bála! Nejdřív se objevil na mých narozeninách v Liquidu, potom jsi u něj přespala a když jsem vás včera viděla, věděla jsem, že musím zakročit! Do toho ty kecy o Collinovi a..."

,,Ty svině! Ty vůbec netušíš, co jsi udělala!"

,,Zachránila jsem ti krk! Poslouchala ses někdy vůbec? Jak jsi mohla říct, že Daniel je Collin?! Přeskočilo ti, Cassandro! Zachovala jsem se přesně tak, jak by se zachovala každá nejlepší kamarádka! Radši snesu jednu odpornou lež o sexuálním obtěžování než tvůj zničenej život!"

,,Ty o mým životě vůbec nic nevíš," odfrkla jsem si. ,,Doufám, že tě ta lež bude pronásledovat každej den. My dvě jsme spolu skončily."

,,Zbláznila ses! Co se to s tebou stalo?! Začala jsi na něčem jet? Fetuješ? Hulíš trávu?!" ječela dál brunetka. ,,Já možná piju, možná dost, ale takový stavy jsem v životě nezažila!"

,,Asi by sis měla dát pauzu. Akorát ubližuješ nevinným lidem," řekla jsem upřímně. ,,Měj se, Ario."

Všechny jsem tam nechala stát s pootevřenými ústy, zatímco za mnou ještě dlouho hleděli, a odešla. Violet mě následovala.

,,Neboj se o mě, Vee," řekla jsem, když jsem zasunula klíčky do zapalování v matčiném volvu, které stejně nepoužívala. ,,Já budu v pohodě."

,,Ségra, nech mě jet s tebou, prosím," žadonila. Slzy se jí leskly v očích. ,,Jinak se už nevrátíš."

,,Kdybych chtěla utéct, rozloučím se s tebou. Slibuju," pokusila jsem se Violet přesvědčit. A zároveň samu sebe - nebyla jsem si jistá, zda to opravdu myslím vážně.

Nějakou dobu jsem bloudila napříč Watsonville, než jsem našla dům, který jsem hledala. Úlevně jsem si oddechla, když jsem zaparkovala na příjezdové cestě. Následně se však zhrozila, protože mi došlo, že nikde poblíž nevidím Danielův Land rover.

,,Kde je Daniel?!" ohnala jsem se po Jackovi hned, jakmile jsem ho spatřila. S pozdravem jsem se vůbec neobtěžovala.

Menší muž s prořídlými bloňďatými vlasy opět žvýkal žvýkačku a v náznaku úsměvu nadzvednul jeden koutek úst. ,,Co já vím. V noci naložil do auta svý věci a odjel, asi se zase vytratil."

,,Vytratil?" vykulila jsem oči. Polévalo mě horko.

,,No jasně, vytratil. Třeba na půl roku, na rok, na pět let,..." Jackova věta zůstala viset ve vzduchu.

,,To není možný," zašeptala jsem. Nemohla to být pravda, křičel hlásek v mé hlavě. Nemohla. ,,Nenechal by mě tady."

,,To já nevím," muž pokrčil rameny. ,,Budeš tady tak postávat nebo půjdeš dovnitř? Můžu ti nabídnout kafe nebo čaj."

,,Ne, díky,..." zarazila jsem se místě. ,,Jen bych chtěla poprosit o Danielovo telefonní číslo. Třeba se vrátí, když,..."

,,Výslovně mě upozornil, že ti ho nemám dávat. Tušil, že tady jednou možná přijedeš," skočil mi do řeči a jeho úsměv poklesl. ,,Mrzí mě, že ti nemůžu nijak pomoci."

,,Tomu nevěřím. Proč by to dělal?"

,,Holka, já jsem se ho na detaily neptal, nezlob se. Snad ti pomůže tohle," odvětil a pohotově zvedl z botníku papírovou obálku, na níž se vyjímala tři úhledně napsaná písmena. E. C. H. ,,Mělo by to bejt pro tebe."

,,Jo, asi jo,... Děkuju," vzala jsem obálku do rozklepaných rukou.

Když jsem se vrátila do auta, nohy jsem necítila a mé tělo se nadnášelo. Celou duší jsem se chvěla. Chvěla jsem se bezmocí a strachem, že jsem Daniela opět ztratila. Pohlcovala mě obava, která se snažila mě přesvědčit, že jej už nikdy neuvidím.

Ve mžiku oka jsem z obálky vytáhla složený list papíru a začala číst a nepřetržitě plakat.

Drahá Noro,

stále mám před očima moment, kdy jsem tě spatřil poprvé. Každý den mě v mysli a snech pronásleduje vidina dívky, která trpěla žízní a očima prosila o pomoc. Ty představy mě mučí stejně jako myšlenka, že budu opět bez tebe. Jenže já nemám na výběr.

Celý rok jsem zvažoval, jestli tě mám hledat. Netušil jsem, jak na mou přítomnost budeš reagovat a jak já budu reagovat na tebe a hlavně - zda-li mě vůbec poznáš. Když jsem pak kolem tebe poprvé prošel a viděl tě s Royem Walkerem, bolelo mě to stejně jako naše každé další setkání.

Ani si nedokážeš představit, jak bylo těžké tě odmítat a přitom udržet nečinnou tvář. Nejvíc mě zasáhlo, když jsem zjistil, že si nic nepamatuješ (s čímž jsem bohužel musel počítat), všechny další rány přišly při každé chvíli, kdy jsi mi byla na blízku a já věděl, že tě nemůžu ani obejmout. Nedá se popsat slovy, jak bylo těžké se vedle tebe probudit a přitom tě nemoct políbit.

Nic na světě jsem si nepřál víc, než aby sis na mě vzpomněla. Představoval jsem si, že jednoho dne už nebudeme učitel a studentka, ale dva lidi, kteří se kdysi vzájemně zachránili. Dva lidi, kteří toho spolu za pár týdnů prožili více, než jiní za celý život.

A teď, když je moje kariéra učitele po tak krátké době u konce, přemítám nad tím, že takhle to nejspíše má být. Možná to je znamení, že tě mám nechat na pokoji a že to, co je zapomenuto, zapomenuto má i zůstat. Uvědomil jsem si, že to trápení nechci absolvovat znovu, že už tě nechci vystavovat takovému riziku. Že už znovu nedopustím, aby ti kvůli mně ublížili.

Vím, že by netrvalo dlouho a ty by sis vzpomněla. Stačilo by málo a věděla bys alespoň kdo jsem, ale já to už vzdal. Odpusť mi.

Zůstaň vždy silná, nenech ten plamen v sobě vyhasnout. Nedovol nikomu, aby tě změnil. Takovou jaká jsi tě celou tu dobu miluju.

Sbohem s láskou

Tvůj Daniel