Po několikáté jsem se zhluboka nadechla a v mysli se pokoušela připravit si alespoň zčásti smysluplný dialog. Za tu dobu jsem stihla celou chodbu projít nespočetněkrát z jednoho konce na druhý. Chystala jsem se k asi pátému maratonu, svůj proslov v mysli jsem opět poupravila a znovu si ho zopakovala.

,,Hledáš něco?" promluvil na mě chraplavým hlasem s bezbarvým tónem.

Netušila jsem, jak dlouho stál ve dveřích své třídy, zatímco já kolem nich pochodovala s hlavou v oblacích. Nasměrovala jsem na něj svůj pohled. Možná jsem v jeho obličeji na zlomek vteřiny spatřila záblesk pobavení, ale nebyla jsem si jistá. Jeho ústa byla stažená do rovné, napjaté linky a v založených rukou zatínal pěsti.

,,Royi, já,..." sklopila jsem oči. Zaplavila mě vlna pocitů viny a studu. Věděla jsem, že mu nedokážu vysvětlit své chování, pokud neřeknu pravdu a zároveň jsem si byla jistá, že právě pravda je jediné, čemu se chci vyhnout. Nechtěla jsem působit jako ještě větší blázen. ,,Mrzí mě to. Chci se omluvit a vím, že mě teď asi pošleš do háje, protože tohle se omluvit nedá,... Ale já nad tím včera celej den přemýšlela a uvědomila jsem si, že o tebe nechci přijít. Vlastně jsem za tebou chtěla přijít už včera, ale bála jsem se,... pořád se bojím, ale radši se ztrapním, než abych o tebe přišla."

Všechno jsem ze sebe vysypala, zatímco Roy každé slovo zřejmě důkladně zpracovával. Ani trochu se nepohnul, nedal na sobě znát jakoukoli emoci.

,,A řekneš mi, co se ti stalo? Má to něco společnýho s tou tvoji paralýzou?" zamumlal po delší odmlce, zrovna když jsem se nadechovala k další promluvě.

Polilo mě horko. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli lež je opravdu horší, než být za blázna a že až ze sebe teď všechno vysypu, Roy vezme nohy na ramena a uteče co nejdál to půjde.

,,Nebo víš co, kašli na to, nemusíme o tom mluvit," vyhrkl zbrkle.

V jedné vteřině mě přitáhl prudce k sobě a ve druhé jsem pocítila, jak jeho jazyk zaplnil celou mou ústní dutinu. Líbal mě náruživě a naléhavě, snažila jsem se s ním držet krok, ale spíše jsem měla pocit, že se mi chce probojovat až do žaludku.

Přitiskl mě hrubě na stěnu, s naprostou ignorací vůči všem kolemjdoucím a já se jen snažila ho podruhé neodmítnout. Nemohla jsem to znovu pokazit, ne teď. Přemýšlela jsem, jak se z jeho sevření vymanit, jak mu alespoň dát najevo, že stále jsme ve škole, ale nemělo to smysl. Věděla jsem, že přestávka přece bude končit maximálně za tři minuty a další tři minuty s Royovým jazykem v krku vydržím. Co by za to některé holky daly, proč jsem tak nevděčná?

,,Pane Walkere," ozvalo se rozzuřeně za námi, doprovázené drsným zakašláním.

Roy se ode mě okamžitě odtrhl, přičemž jsem neslyšně úlevně vydechla a vzhlédla. Před námi se vyjímala celá hromada učitelského sboru s panem Backerem, Royovým třídním učitelem, v čele.

Veškerá krev se automaticky nahromadila do mých tváří, takže jsem musela vypadat jako klaun, dle mých slov: ,jako idiot'. Byla jsem si vědomá svých oteklých rtů a zřejmě i rozcuchaných vlasů, které se naneštěstí musely třít o školní zeď. Nevydržela jsem všechny pohoršené pohledy a odvrátila se, pronásledována hanbou.

,,Promiňtě, profesore Backere," sklonil i Roy hlavu. Poznala jsem, že pocit viny narozdíl ode mě perfektně hraje, jeho stud zůstal nedotčen. ,,Trochu jsem se nechal unést,... a hlavně jsem netušil, že zrovna teď se koná učitelská porada. Je to má vina a přijmu veškeré následky, slečna Hillová za nic nemůže."

,,Je to tak?" změřil si mě podezíravě pohledem profesor Backer, starý malý muž s šedivým plnovousem. ,,Necháte tady Roye, aby nesl veškeré následky, slečno Hillová?"

Úplně mi vyprahlo v ústech. ,,Já,..."

,,Ano, profesore, samozřejmě. Přece by jste si nemyslel, že bych si dovolil vám lhát," přesvědčivě Roy nadzvedl pravý koutek úst. Bylo mi mdlo, když jsem ho viděla jednat s touhle přirozenou přesvědčivostí a náhle jsem přemítala, zda takhle někdy nemluvil i se mnou.

,,Dobře tedy, po vyučování se dostavte ke mně do kabinetu, Walkere, někdo tady musí odnést trest," odvětil podrážděně a postupně se celá skupinu rozešla, přičemž nás každý učitel obdařil alespoň pohrdavým pohledem.

,,Uvidíme se po škole? Pokud můj trest teda nebude takový, že mě tady zavřou až do večera," podržel mou ruku v dlani, když jsem se otáčela k odchodu.

Otevřela jsem ústa, ze kterých jsem chtěla vypustit něco ve stylu: ,Ne, promiň, mám doma dneska hodně práce a Violet mě prosila, abych ji pomohla s literaturou, dokonce mi za to slíbila pět babek,' ale namísto toho jsem se vřela usmála. Přece jsem nemohla zvládnout jednu pusu pro to, abych od další utekla a tím od Roye samotného. ,,Jo, samozřejmě, že se uvidíme."

•

,,Kde jsi sakra byla?!" vyjekla Aria, když jsem zadýchaně zaplula na svoje místo. Určitě jsem pořád musela vypadat jako rak. ,,Před chvíli sem vletěla Rebecca a měla docela pikantní novinky, a když říkám pikantní, myslím tím,..."

,,Co-"

,,Sakra, ty ses teď opravdu ocucávala s Royem na chodbě? Před půlkou všech učitelů? Prej to bylo fakt horký," přerušila mě a spíše jen pro sebe se pobaveně zasmála. ,,Teda, znáš to, ne že bych ji věřila, ale tohle znělo opravdu,..."

,,Jo, do háje, líbala jsem se s ním teď na chodbě," založila jsem si hlavu do dlaní. Měla jsem chuť se propadnout aspoň deset kilometrů pod zem, nebo minimálně dvojnásobnou vzdálenost utéct daleko.

,,Hm, ale nevypadáš moc nadšeně. Bojíš se, že budeš mít průšvih?" konstatovala, přičemž šlo znát, že se náramně baví.

,,Ne, vlastně mi je jedno, jestli budu mít průšvih. Roy stejně vzal všechno na sebe, asi jsem v pohodě," pokrčila jsem rameny. Průšvihy v tuhle chvíli bylo poslední, o co jsem se zajímala. Naopak jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že se mi Roy stále líbí, nebo že po něm nějakým způsobem toužím. Tohle jsem přece chtěla, dát věci do pořádku. ,,Jen si nejsem jistá tím, jestli to je dobrej nápad, celá tahle komedie. Já a Roy, vždyť to nejde k sobě. Celou dobu nešlo. Bylo mi to všechno líto a nechtěla jsem ho ztratit, ale přijde mi, jako kdybych se snažila něco napravit,... já nevím, nuceně, víš? Jako kdyby to vlastně nemělo žádnou cenu. Možná jsem to měla nechat být."

,,Panejo, jsi normální? Cassandro, bavíme se přece o Ro-"

,,Ticho!" zakřičela profesorka Smithová rozhořečeně napříč celou třídou.

Aria se typicky škádlivě uchechtla.

,,Vím moc dobře, o kom se bavíme, můžeme to probrat někdy ve Wednesday's coffee," zašeptala jsem směrem k nejlepší kamarádce téměř neslyšně.

,,Drazí studenti, dovolte, abych vám představila vašeho nového učitele, pana Daniela Evanse, který převezme většinu mých předmětů a zároveň i třídnictví této třídy," proneslo se celou místností, což mě donutilo upřít na profesorku zrak.

A poté na profesora Daniela Evanse.

Náš nový třídní učitel se zdál jako pohledný, mladý muž - dokonce jsem zaslechla slabé Ariino zasténání. Měl perfektně padnoucí džíny ladící k černé košili a neustále hleděl přímo před sebe. Vypadal, že stráví spoustu času na sluníčku a že má perfektního kadeřníka, protože každý vlas sčesaný do strany držel tak, jak měl. Sálala z něj mužnost a síla. Představovala jsem si, že se dříve živil herectvím, protože v Hollywoodu by perfektně zapadl.

,,To si ze mě děláš prdel, tohle nemůže bejt náš třídní učitel," zahlásila Aria šeptem.

,,Pštt," napomenula jsem ji.

,,Zdravím, nechci vás unavovat nudnými zdlouhavými řečmi, které nikdo neposlouchá, obrázek si na mě stejně nakonec všichni uděláte sami. Hodiny, které vás učím, najdete v rozvrhu na webu, internet snad všichni máte," promluvil ke třídě pan Evans zcela přirozeně a sebevědomě, stále hledíc před sebe. Při poslouchání uvítacího proslovu jsem si hrála se svými vlasy a sledovala, jak se mi třepí konečky. ,,Co bych ale chtěl říct, že spolu snad budeme vycházet s nějakou tolerancí a úctou, nemám rád konflikty a myslím si, že při řešení všech situací se dá nalézt nějaký..."

Jeho slova se ztratila ve vzduchu. Sebevědomost pana Evanse vystřídal šok a nejistota v momentě, kdy se jeho oči rozhlédly po třídě.

A zůstaly viset na mně.

,,...nějaký kompromis," dokončil roztěkaně větu, polkl a upřel zrak do prázdna.