Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

11. část - ,,Roy's scream"

Vyběhla jsem ze třídy s pocitem, že když tam strávím ještě chvilku, zblázním se. Opřela jsem se o stěnu a svezla se k zemi. Bylo mi horko, příšerné horko a v mojí hlavě pulzovala taková bolest, jako kdyby na ní tancovali sloni. Napůl jsem seděla na chodbě a nečinně hleděla před sebe. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak asi vypadám - místo skvěle upravených vlasů jsem měla hnízdo a pod očima tmavé kruhy.

Snažila jsem se přehlédnout fakt, že jsem se již čtvrtou noc v řadě nevyspala a všechny měly stejný průběh. Před pár dny jsem si nedokázala představit, že by na sebe Collinovy návštěvy navazovaly a že by končily tak drasticky; ,,Neopouštěj mě," křičela jsem pokaždé. Naivně jsem si myslela, že to umím překonat. Mýlila jsem se.

Duchem nepřítomná jsem sledovala Roye, jak jde středem chodby a studenti mu s respektem uhýbají. Nasupeně kráčel mým směrem, nebo mi alespoň připadalo, že se přibližuje (sotva jsem si uvědomovala, že ke mně doopravdy míří Roy, který působí rozzuřeně a zřejmě to není náhoda, pořád jsem byla mimo).

Hleděla jsem do prázdna a přitom vzpomínala na večerní rutinu, ze které se během jednoho víkendu stal stereotyp.

Napadlo mě to  v pátek dopoledne, ale celý den jsem se neodvážila za Violet zajít. A když se den vyhoupl ke konci a sestra už dost možná spala, stanula jsem před jejími dveřmi s rukou nataženou a přemítala nad svými možnosti.

Zatnula jsem zuby a rozhodla se zaklepat. Pohotově se ozvalo energické ,,Nó?", díky čemuž jsem nabyla jistotu, že Violet je plně vzhůru.

Vešla jsem dovnitř a zaměřila se na sestru. Seděla na posteli a ozařovalo ji chabé světlo vycházející z lampičky na nočním stolku. V ruce držela mobil, od kterého překvapeně vzhlédla a nadzvedla obočí.

,,Violet, mohla bych,... mohla bych, prosím, přespat u tebe?"

Moc dobře jsem věděla, že to je hloupý nápad a stejně tak jsem to vnímala, když jsem sama sebe slyšela. Mohla jsem Violet sice poprosit, aby spala u mě, protože jsme obě dvě měly manželské postele, ale její pokoj byl vzdálenější ložnici rodičů. Dokonce bych i zvládla spát ve svém pokoji bez ní, a ráda bych to udělala, neboť jsem tuto prosbu vnímala jako vrchol ponížení, ale nezbavila jsem se strachu, který mě od předešlé noci provázel.

I přes to, že se se mnou sestra chtěla udobřit, očekávala jsem výsměch a odmítnutí. Namísto toho se vřele pousmála a pokývala na místo vedle sebe - snad mě i chápala - a odpověděla: ,,Jasně, jen si přines peřinu a polštář."

,,Ty jsi chtěla, aby mě Aria pozvala?" pronesla Violet do prázdna, když jsem ležela naproti ní a pokoušela se usnout. Naplňovala mě jakási směsice klidu a útěchy, že nejsem sama.

,,Ne," zamumlala jsem. ,,S tebou je to těžký, víš. Poslední dobou se snažíš být se mnou zadobře, ale donedávna jsi mě nenáviděla a pomlouvala. Jo, už jsem ti to stejný říkala, ale pořád se mi to honí hlavou. Jsi moje sestra a já nevím, jestli ti můžu věřit. Proč jsi tenkrát házela před rodiči špínu na Roye?"

Neviděla jsem ji do tváře, ale byla jsem si jistá, že sklopila oči. ,,Žárlila jsem. Hlavně Becca žárlila a pak to tak nějak přenesla na mě. Když jsem to řešila doma, ani jsem pořádně nemyslela na to, co říkám, to až pak,... A omlouvám se. Lhala jsem a přiznávám to. Fakt mě to mrzí."

,,Hmmm," zabrblala jsem. ,,Dobrou, Vee."

Vůbec nepomohlo, že vedle mě někdo spal. Collin se dostavil stejným způsobem, přičemž jsem Violetinu přítomnost ani nevnímala, a stejně tak taky odešel. Tenkrát ani těch pár nocí poté jsem ho pořádně neviděla, ale vždy jsem se cítila stejně mizerně - smutně, ustrašeně, roztříštěně.

Sotva jsem ze sebe vydala první slovo, Violet se vzbudila a utišovala mě. ,,El, nic se neděje, pšššt."

,,Neopouštěj-"

,,El, přestaň, není to skutečný," stihla se posadit a přitáhnout mě k sobě, přičemž se mnou nepatrně kolébala, nebo se o to alespoň pokoušela.

Následující noci jsem Violet o přespání prosit nemusela, považovala to za samozřejmost.

Z přemýšlení mě vytrhl Roy, který, jak se zdálo, opravdu toužil po rozhovoru. ,,Můžeš mi sakra konečně říct, co se děje?!"

Vyskočila jsem jako střela, aby na mě z výšky nekřičel jak na malé dítě. To jsem nejspíše neovlivnila, ale alespoň na mě tak neshlížel.

,,O čem to mluvíš?" zeptala jsem se roztěkaně. Propaloval mě pohledem, který jsem u něj neznala a to mě děsilo. Pokud mi do teď bylo horko, tak nyní jsem doslova hořela.

,,Nevím, co jsem u vás doma podělal, ale od tý doby se mi vyhýbáš! Celej pátek jsem tě tady nemohl najít a přitom jsi ve škole byla a během celýho víkendu jsi mi nezvedla jedinej hovor a ani se neobtěžovala se zavoláním zpátky! Mám jít do háje? Fajn, tak mi to normálně řekni, klidně mi to napiš esemeskou, ale jednej na rovinu!" řval tak hlasitě, že jsem se ani nemusela otáčet a kontrolovat, kolik lidí se stalo obecenstvem našeho malého divadýlka. Pohled jsem upírala na Royovy zatnuté pěsti, abych se vyhnula hněvu v jeho tváři.

,,Nic jsi nepodělal," vypískla jsem. Taky jsem zatínala ruce, akorát kvůli nervozitě a strachu. ,,Já,... já,... prostě toho mám moc. Jsem unavená, Royi, strašně unavená."

,,Unavená? Unavená jsi byla už když ses mě od vás snažila vyhodit?! Tohle je to tvoje vysvětlení?! Že jsi unavená?!"

Byl u mě nepříjemně blízko. Zatímco křičel, já cítila jeho přerývaný dech. Hněv z něj sálal na míle daleko a nevědomě se ke mně přibližoval tak prudce, až jsem myslela, že mě zatlačí do zdi.

,,Royi, já se snažím, opravdu-"

,,Ty se snažíš?! Ne, já se snažím! Snažím se jak idiot ti porozumět, stát při tobě,... Ale co z toho, když mě máš za blbce a vůbec o to nestojíš! Pořád mě od sebe odstrkuješ, pořád si hraješ na přehnaně tajemnou a nedokážeš se mnou komunikovat!"

,,Promiň," zamumlala jsem a vyprostila se. Nečinně mě sledoval ve stejném postoji, zřejmě šokován mým náhlým pohybem. ,,Promiň."

Rozběhla jsem se vstříc chodbou a slovo promiň se mi vrylo do mysli. Lidé mi uhýbali, mluvili na mě, sledovali mě; bylo mi to jedno. Docházela mi energie a zřejmě taky rozum, protože mi bylo jedno i to, co se před pár vteřinami odehrálo.

Sesunula jsem se na dívčích toaletách na studené kachličky a založila si hlavu do dlaní. Neuronila jsem jedinou slzu, pravděpodobně ani na to jsem už neměla sílu. Matně jsem věděla, že jsem to s Royem přepískla a později toho budu litovat, ale v tento moment jsem to vnímala jako vzdálenou ozvěnu v moji mysli. 

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro