Napětí viselo ve vzduchu. Roy seděl vedle mě, tvářil se naprosto sebevědomě a uvolněně jedl. Nepostřehla jsem na něm žádnou známku neklidu a pokud byl nervózní, perfektně to skrýval. Zato já jsem strnule svírala příbor a občas jsem si jen matně uvědomovala, že stačí málo, abych rozdrtila talíř.

Poznala jsem na Violet, která zaujala místo naproti Royovi, že tuto sešlost vnímá podobně jako já. Přehnaně hltala a neustále těkala očima po místnosti. Pořád si uhlazovala vlasy za uši, což dělala vždy, když byla napjatá.

,,Royi, napadlo mě, že by jsi s námi někdy mohl jít na bohoslužbu. Eleonora by to určitě ocenila," nabídl otec v čele stolu - po mé levici a matčině pravici. Udivovalo mě, že přesně věděl, co chci, přestože ho to ve skutečnosti nikdy nezajímalo. Má přání pouze posuzoval podle toho, co si myslel nebo chtěl on sám.

Roy se téměř zalkl, ale snažil se to nedat najevo. Pohotově jsem mu podala jeho sklenici vody a on se napil. ,,Myslím," nadechl se. Vyčetla jsem, že to je to poslední, po čem doopravdy toužil, ale slušnost mu nedovolovala odmítnout. ,,Že bych šel rád."

,,To mě velice těší," odvětil otec. Formálnost z něj sršela na míle daleko. Snažil se na Roye zapůsobit jako perfektní rodič - zřejmě si ho oblíbil a dělal vše pro to, aby o naší rodině neměl špatné mínění. ,,A jaké máš vyhlídky do budoucnosti?"

,,Máte na mysli vysokou?" optal se Roy. Úhledně složil vidličku s nožem na prázdný talíř a semkl ruce.

Táta pouze přikývl a jeho gesto napodobil.

,,Rád bych se dostal na Harvard a kdyby to nevyšlo, už mě předčasně přijali na Columbijskou," pronesl pyšně, přičemž dokázal celou dobu otci upřeně hledět do očí.

Všichni přítomní zalapali po dechu, včetně mě. Věděla jsem, že Roy je podle všeho dokonalý v čemkoli, co dělá, ale nikdy jsme se nebavili o škole. Doposud jsem neznala jeho studijní výsledky. Neměla jsem sebemenší tušení o Harvardu a už vůbec ne o přijetí na Columbijskou.

,,Rodiče jsou na tebe určitě pyšní. Eleonora bude řešit to stejné za rok a ještě se nedokázala rozhoupat. Takový rok uteče jako voda a ona stále ani neví, co vlastně chce dělat. Že ano, Emily?" táta se otočil na matku, která nejspíše byla myšlenkami úplně jinde a dosavadní konverzaci vůbec neposlouchala.

Při zmínce mého jména se mi v krku vytvořil knedlík a na sucho jsem polkla. Probodávala jsem otce pohledem. Nevěděla jsem, zda je jeho záměrem mě potopit bezdůvodně nebo se mi pořád mstil za můj výstup u terapeutky.

Matka na něj vyjeveně civěla. ,,Bene, nemyslím si, že je nejvhodnější čas a doba, abychom tohle řešili - navíc když doma máme hosta," řekla tiše, jako by doufala, že to otec neuslyší. ,,Mě by spíše zajímal váš výlet do San José. Elo, slyšela jsem, když se o něčem takovém Roy zmínil, než jsi přišla domů. Jsem překvapená, že s sebou chcete vzít i Violet."

Zavládlo ticho, než mi došlo, že její řeč mířila na mou osobu. Zvedla jsem oči a zjistila, že na mě všichni s očekáváním upírali pohledy. Přála jsem si vědět, co přesně Roy o San José pověděl, abych neřekla něco úplně jiného.

,,Jedná se o Ariiny narozeniny a Violet je pozvaná," pronesla jsem prostě. Stále jsem doufala, že mě Roy zachrání a bude pokračovat.

,,Ano, samotnou mě to udivilo, ale Aria Reyesová mě pozvala. Jak řekl Roy, pojedeme limuzínou do San José a pak nejspíše půjdeme na bowling a na večeři. Zúčastní se i několik holek z Eleonořiny třídy," vychrlila ze sebe sestra - alespoň ona pochopila tragičnost mé nevědomosti.

,,A jak se potom dostanete domů? To jsem se stále nedozvěděl," nadzvedl otec podezíravě obočí.

,,Je zajištěné, že se pojede tou stejnou limuzínou zpět do Greenfieldu a přespíme u Arie. Můžete si to ověřit u jejich rodičů," odsekla jsem. Vytanulo mi na mysli, jak mi tento plán Aria dnes doopravdy líčila ve škole, takže jsem zčásti nelhala. Až na to, že nás limuzína měla odvézt do Greenfieldu o půl třetí ráno z Liquid Lounge, ale na podrobnosti se nikdo neptal.

,,Dobře, zítra zavolám panu Reyesovi," prohodil táta suše, otřel si ústa papírovým ubrouskem a vstal. ,,Jsem velice rád, že jsi nás poctil svou návštěvou, Royi, a doufám, že nás brzy znovu navštívíš. Vždy jsi tady vítán."

,,Děkuji, pane Hille," zdvořile se Roy pousmál.

,,Omluvte mě," otec se otočil a odešel, přičemž se za chvíli ozvalo silné skřípání schodů.

Matka mlčenlivě začala sbírat talíře. Nikdy moc nemluvila, když byl otec nepřítomen a zároveň v doslechu. Jakmile jsem se nad tím hlouběji zamyslela, napadlo mě, že se ho bojí. Snažila jsem se tuto myšlenku zaplašit stejně rychle, jako se objevila, ale něco mi nedovolilo ji vyhnat z mysli.

,,Myslím, že už bych asi měl jít," promluvil Roy rozpačitě. Ulevilo se mi. Čím déle tady byl, tím rychleji atmosféra houstla.

,,Já tě doprovodím," vyhrkla jsem a vyletěla ze židle, než by si to stihl rozmyslet.

Roy se rozloučil s Violet a mámou, přičemž hned několikrát poděkoval za výbornou večeři.

,,Potom mi musíš vysvětlit, co jsi tu vlastně dělal," zachichotala jsem se ve dveřích.

,,Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," omluvil se a omotal svou ruku kolem mého pasu. Přiblížil se ke mně a jemně přitiskl své měkké rty na mé. Druhou dlaň nechal volně splývat na boku. Došlo mi, že polibek na rozloučenou se náhle začal prohlubovat a byl intenzivnější.

,,Zítra se uvidíme ve škole," prudce jsem se od něj odtrhla, když se pokusil ke mně přitáhnout. Pořád jsme stáli uprostřed předsíně a nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl.

,,Tak to vypadá, když někomu slušně říkáš, ať už vypadne?" zavtipkoval sarkasticky. Poznala jsem podrážděnost v jeho hlase.

Zahanbeně jsem sklopila oči. Nepřestaly mi hořet tváře reagující na Royovu přehnaně blízkou přítomnost. ,,Ne," chtěla jsem se bránit; říct, že mu všechno vysvětlím, až budeme kdekoli jinde, ale nezmohla jsem se na nic jiného, než ho jemně postrčit ze dveří. ,,Zítra, Royi."

,,Dobře," semkl rty, přičemž se jeho obličej napružil. A já mu zabouchla přímo před nosem.

Byla jsem unavená, zároveň zmatená z celé večeře a možná, že i otrávená. Začínalo mi vadit, že se otec s matkou zajímali o Roye tak přemrštěným způsobem, že ho dokonce i sami zvali k nám domů. Ano, Roy byl skvělý, ale tuto pozornost si ničím nezasloužil. Nemusel na nikoho dělat dojem, nemusel se strachovat seznámení s mými rodiči a nemusela jsem jim ho já osobně představovat, jak se to všude jinde normálně dělá.

Zastavila jsem se u pokoje Violet, kde jsem na zlomek vteřiny natáhla ruku, abych zaklepala. Došlo mi, že mě přešla veškerá chuť na konverzaci, kterou jsem s ní původně chtěla vést. Už jsem ani nevěděla, které konkrétní body měla moje promluva obsahovat. To počká, můžu s ní promluvit jindy, ujistila jsem samu sebe a zavřela se ve svém pokoji.

Hodila jsem sebou na postel. Všimla jsem si, že se venku pomalu stmívá a mně se zavíraly víčka. Vzpomněla jsem si na Roye a na to, jak se zřejmě musel cítit poníženě, když jsem ho prakticky vykopla ven. Zachovala jsem se opravdu nefér. Vybavila jsem si taky Ariu s Ericem v její posteli. A pak se všechny myšlenky vypařily a mě pohltil blažený pocit usínání.

Mhouřila jsem oči do černočerné noci. Odhadovala jsem, že jsem několik hodin poklidně spala, což se dalo považovat za částečný úspěch. Svým způsobem jsem se ocitala ve spánku i teď, až na mé perfektně vnímající schopnosti a oči dokořán.

Na prsou mě tížilo obrovské břemeno. V mysli jsem panikařila, protože se mi zdálo, že doopravdy nemůžu dýchat. Po dlouhé době jsem se skutečně bála, mráz mi běhal po zádech a myšlenky zachvacovala panika.

Náhle se veškerá má pozornost stočila k muži sedícímu na kraji postele. Dnes jsem stěží rozpoznala jeho siluetu, ale instinktivně jsem věděla s jistotou, že tam je.

Věnoval mi malý moment, kdy ke mně otočil hlavu a jeho oči zazářily. Sílou vůle jsem se do nich snažila zadívat, číst skrz ně, ale nestihla jsem to. V duchu jsem klela, popadala dech a křičela, ale navenek - ve skutečnosti - jsem byla úplně bezmocná.

,,Odpusť," vzlykl. Znovu mnou jeho pláč naprosto otřásl, nebo jsem to tak alespoň cítila. Zachvátila mě náhlá potřeba brečet zároveň s ním. ,,Opusť mi to."

Každou chvíli se ke mně měl otočit, abych měla skvělý výhled do jeho tváře, ale on to neudělal. Potřebovala jsem to ukončit, protože jsem věděla, že mě jinak žalostné pocity roztrhají na kusy. Smutek v mém nitru téměř explodoval.

,,Prosím, odpusť mi to," zopakoval nešťastně. Jeho truchlivý vzlykot se rozprostíral po celém pokoji a pomalu mě pohlcoval. ,,...odpusť."

Udělal něco, co jsem nečekala. Vstal, stále otočený ke mně zády, a odešel. Tohle se stalo poprvé; měla jsem pocit, jako by prošel přímo skrz dveřmi.

,,Neopouštěj mě...," zamumlala jsem nepřítomně, zřejmě stále omámená snovou vizí. Jen matně jsem si uvědomila, že už jsem vzhůru.

,,Neopouštěj mě!" vydala jsem ze sebe znovu. Tentokrát jsem hystericky zakřičela a po tvářích mi stékal horký vodopád slz. Bylo to, jako kdybych to ani neříkala já, ale pouze bych sama na sebe shlížela. ,,Prosím!"

,,Prosím, neopouštěj mě! Neopouštěj mě!"

,,El, přestaň, přestaň, prober se," nade mnou stála Violet a třásla se mnou. Na tváři mě šimraly její kadeře. Vůbec jsem nezaznamenala její příchod.

Celé mé tělo bylo v jednom ohni.

,,Elo, musíš se probrat, nebo otce probudíš," sypala ze sebe. ,,No tak."

Prudce jsem zamrkala. Strašně jsem se potila, obličej jsem měla mokrý od slz a v ústech jsem cítila slanou chuť. Posadila jsem se a několikrát se hluboce nadechla.

,,Jsem vzhůru," vydechla jsem přerývaně.