Po přečtení všech dopisů zůstal Simon ohromeně zírat do zdi. ,,To nemůže být pravda," zašeptal. Do očí se mu draly slzy. V hlavě si přehrával všechny slova a věty, které přečetl. ,,Christine," znovu zašeptal. Rozhlédl se kolem. Popadl papír a tužku a pustil se do psaní.

Milá Christine,

takhle to nikdy nemělo dopadnout. Vždyť já tě taky miloval. Snažil jsem si nalhat, že miluju jinou, ale nedokázal jsem na tebe zapomenout. Sakra Christine! Kéž bych to věděl. Miloval jsem tě a vždycky budu. Přál bych si vrátit vás. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Proč? Proč jsem takový tupec a nechal tě samotnou? Christine...

Řekni mi, že to je nějaký hloupý vtípek. Že za chvilku se tady objevíš s tím, že jsi mě dostala. Jak moc bych tě chtěl mít v náručí a říct ti, že te miluju. Ale obávám se, že už je pozdě. Nedokážu si představit, co teď. Možná proto píšu dopis, který se k tobě ani nedostane. Jak by mohl... Neexistuje větší hlupák než já. A nikdy si to neodpustím. Miluju tě Christine. A na tom se už nic nezmění.

Simon.

Třesoucíma se rukama složil dopis a dal ho do skleněné lahve. Oblékl si kabát a vyrazil z domu. Věděl kam míří, a i když na tom místě nebyl pěknou řádku let, věděl přesně kam zamířit. Slzy mu padaly po tvářích. Nechával svým emocím volný průběh. Dorazil až k řece, k malému splavu. Kdysi jako malý tady utíkal, když se doma pohádal s rodiči. Teď se tu vrací, aby do řeky hodil dopis pro dívku. Dívku, která mu změnila život a on se i přes to zachoval jako zbabělec. ,,Odpusť mi Christine," řekl a vhodil lahev do vody. Stál tam dlouho. Pozoroval vodu a přemítal, co bude dál. Přišel o ni. A je to jenom jeho vina.

Láska je úžasná věc. Umí zahojit rány i zranit. Může člověku obrátit život na ruby, ať už v tom dobrém nebo špatném.