Nikdo nezná pocit, když umíráte. Je to něco jako když vás někdo opouští. Uvolňuje to všechno a odchází to z těla. Avšak nic takové jsem necítila. Cítila jsem jenom bolest. Chtěla jsem zůstat naživu abych mohla být s ním, ale nešlo to. Nemohu vůbec otevřít oči. Jsou strašně těžké. Nemohu pohnout ani rukou. Jsem celá, jako z těžkého kamene. Pouze slyším zvuky. Co se to semnou děje? Jak dlouho tohle bude trvat? Umírám snad pomalu a v bolestech? Kdybych mohla tak z té beznaděje brečím. I přesto vím, že moje duše brečí.

,,Corr, slyšíš mě?''

Poprvé ho slyším z jeho úst vyslovit moje jméno ve zkráceném výrazu. Ano slyším tě! Jenomže mé rty se nepohnout. Žádná část mého těla mu nedá vědět, že ho slyším, že ho cítím vedle sebe. Představuji si, co má teď asi na sobě. Možná má jeho bílé tričko a tepláky. Nebo má mikinu, která zakrývá jeho svaly. Třeba už nejsem ani živá, tohle je třeba jenom představa.

,,Corr, jestli mě slyšíš. Musíš se probudit! Musíš zkusit zase žít. Musíš zkusit žít ještě chvíli. Nemůže to takhle skončit!''

Slyším, jak má vzlykavý hlas. Třese se mu, je to hlas plný bolesti, ale proč? Mohl by mě klidně nechat umřít samotnou. Mohl by mě tady nechat ležet až do skonání, ale on je tady. Chtěla bych se strašně moc zeptat, proč tady zůstává semnou. Mé chabé tělo zavalí vlna smutku. Všechnu svou sílu se snažím dát do rtů, ale ono to nefunguje. Nepohnu ani prstem. Vlna beznaděje.

,,Corr, musím tě odvézt do nemocnice. Ať je to kdekoli. Musím. Chci, abys žila. Musíš se uzdravit a musíš žít!''

Slyším jasně každé slovo, které říká, ale nemůžu reagovat. Jsem jako kdybych spala, ale nespím. Jsem chabá, jako mrtvola, ale mrtvá nejsem. Vnímám, ale nejsem schopna odpovědět. Je tohle známka, že pomalu v bolestech umírám. Když mě jeho svalnaté ruce vezmou do náruče, ucítím bolest. Je to ještě horší. Jde někudy. Snad chodbou v tom velkém domě. Snad už jsme venku. Nemůžu zjistit kde je zima a kde teplo. Je to zvláštní pocit ochablosti. Pak slyším motor. Jsme v autě? Cítím, že sedím někomu na klíně. Je to Justin. Chce mi pomoct, ale tím mě zabíjí. Buď umřu tady nebo cestou.

,,Corr, slyšíš mě? Jedeme do nemocnice.''

Slyším zaostřeně. Už pomalu nevnímám. Je mi špatně od žaludku a chce mi usnout. Justin podle všeho asi jede rychle, protože jak zatáčí s volantem, tak mě občas trošku bouchne, ale ta bolest se vlívá do těla všude, takže jinou bolest ani necítím.

Justin's POV:

Je pravda že právě teď jsem na cestě do nemocnice a mám polomrtvou Corrine na klíně?! DO zatáček to hážu smyky, jak nejlíp to umím a snažím se, co nejdřív být v nemocnici. Nemluví a má pořád zavřené oči. Co s ní je?! Mám o ní strach, je to něco nemožného. Po tvářích cítím, jak mi stékají slzy, ale já je neutírám.

,,Corrine! Vydrž!'' zakřičím přes celé auto, že by to šlo slyšet i ven, ale odpovědi se nedočkám.

,,Prosím! Vydrž!'' Vzlyknu do té věty. Ztrácím naději a chytám paniku. Podívám se do zpětného zrcátka. Policie?! To snad ne. Sešlápnu plyn a jedu ještě rychleji než doposud. Jak mám asi jezdit pomalu, když mi tady umírá. Umírá mi tady někdo, kdo semnou žil. Po pár minutách uvidím nejbližší nemocnici. Konečně.

,,Jděte do hajzlu!'' zařvu v autě kvůli policajtům. Nenechám se něčím, nikým zastavit. Možná mě potom zavřou, ale já jí zachráním.

Zastavím u nemocnice smykem a okamžitě vylezu z auta. S Corrinem v náručí běžím do nemocnice a neohlížím se. Uslyším střelbu, ale to mě utvrdí v tom, abych zrychlil. Nesmí zemřít, já bych měl. Za to jak jsem k ní byl zlej, za to jak jsem se k ní choval. Nebyl jsem s ní milý, protože jsem věděl, že jsem se do ní zamiloval. Nechtěl jsem si to připustit. Ona je moje hvězda, ukazuje mi směr. Ona je můj měsíc, který mi svítí na cestu. Ona je moje slunce, které nikdy nepohasne. Vpadl jsem do první kanceláře, do které jsem dveře vykopl.

,,Pomozte jí!'' vykřikl jsem na sestřičky a slzy se mi vylili ven. Bál jsem se, že už je pozdě.

Všechno probíhalo tak zatraceně pomalu. Strach mě povalil na zem. Klekl jsem si a nevnímal čas. Odváželi jí pryč a mě chytl amok. Odvážejí jí pryč! Ode mě. Pár doktorů mě chytlo za ruce. Křičel jsem, ale nic jsem neslyšel. Chtěla jsem běžet za ní. Slzy mi stékali po tvářích a nemohli přestat. Jedna za druhou tekli a nehodlali přestat. Ucítil jsem bolest na rameni a poté už nic.

Další díl je na světě a já pevně doufám, že čtete tuto story. :) Tento díl věnuju Adele, protože u té jediné vím, že to čte. :) Prosím o Votes, Comments. :) Ty mě vždy dokáží dohnat k dalšímu dílu :3

Další FF:

Duch >> JB

Animal >> Harry Styles

Milý deníčku >> Příběh o dívce

Jednodílovky >> různé žánry

- Michelle