Pomalu otevřel oči a zamžoural do ostrého světla okolo. V první chvíli viděl pouze rozmazané skvrny, než si jeho oči přivykli. Pomalu se rozhlédl. Ležel na velkém lůžku se zeleným povlečením, v bílé místnosti s vysokým klenutým stropem. Kromě postele zde byla také skříň, malá knihovna plná knih, dvě křesla, stejné barvy jako jeho povlečení, a nakonec masivní kancelářský stůl. Všiml si také dvou dveří. Jedny byli průhledné a z venku na nich bylo cosi, co mohla být cedulka, nejspíše s jeho jménem nebo tak něco. Druhé dveře byli plné a zcela obyčejné, bez jakékoli cedulky. Nejspíš koupelna.

Kde to je? Byl přeci u Voldemorta, než se ocitl tady. To uvědomění, že si skutečně vzpomíná nejen na to kdo je, ale také na to kde byl, ho zasáhlo jako lavina. Slzy štěstí opustili jeho oči a on si je spokojeně vychutnával. Zvládl to. Dostal se ven. Zavřel oči, aby si na moment užil ten pocit volnosti, načež se šťastně rozesmál.

Ozval se zvuk otevírajících se dveří, následován zvukem tříštícího se skla. Will zděšeně oči otevřel. Pohlédl směrem ke dveřím a spatřil dívku. Blondýnka v obyčejném šedém hábitu, který nosí učedníci lékouzelníků, oči vytřeštěné a dlaněmi zakrytá ústa. „Ehm, pardon, nechtěl jsem vás vylekat." Zamumlal Will a omluvně se na ni usmál. Dívku jako by to probralo z jakéhosi transu. „Wille..." to jediné slůvko, jenž vyslovila ho málem ochromilo. „Promiňte, ale znám vás?" zeptal se zmateně a dívku si znovu přeměřil pohledem. Mohlo, jí být něco okolo dvaceti let, byla krásná a také něčím hrozně povědomá.

Dívka neodpověděla. Pouze přistoupila blíž k jeho lůžku, takže jasně pocítil vůni, které z ní příjemně sálala. Vůně malin byla tak známá, že by ji nikdy nemohl z hlavy dostat ani násilím. V jeho hlavě nastal ještě větší zmatek, když dívce omámeně pohlédl do očí. Modrých očí. „A-Alison?" zeptal se a hlas se mu zadrhl. Dívka se plačtivě zasmála a horlivě, avšak opatrně, Willa objala. „Já věděla, že se probudíš. Věděla jsem, že to zvládneš." Šeptala mu do krku a on ji krouživými pohyby hladil po zádech.

„Takže, jsi to skutečně ty." Konstatoval, když se dívka pomalu odtáhla a posadila se na kraj jeho postele. „Ano, chyběl si mi." Usmála se. Will jí úsměv zmateně oplatil. „Já jen, moc nechápu co se tu děje. V jednu chvíli jsem v jeskyni s tím hnusným hadím blbem, a najednou jsem tady s tebou. A ještě ke všemu vypadáš, ehm, no-"neurčitě k ní mávl rukou. „Ona se jen zasmála a doplnila jeho načatou větu. „Starší." Will přikývl na souhlas. „Co se stalo, Ali?" Alison se zhluboka nadechla. „Možná, by ses měl nejdřív na něco podívat." Natáhla se k nočnímu stolku vedle postele, otevřela šuplík a vyndala z něj malé ruční zrcátko.

Will si vzpomněl na to odporné, které musel vídat na tom temném místě. „Proč zrcadlo?" zeptal se nedůvěřivě. „Řekněme, že nejsem jediná, kdo se krapet změnil." Mykla rameny a podala mu zrcátko. Will ho opatrně převzal, zhluboka se nadechl a podíval se. To co viděl, ho naprosto vykolejilo. To nebyl on. Nebo, nejspíš byl, vzhledem k tomu, že se díval na svůj nynější odraz, nemohl tomu však uvěřit. Jeho vlasy byly o trochu delší, možná až k lopatkám, přesto bylo vidět, že jsou pravidelně stříhané. Jeho rysy ještě víc ztvrdly, onyxově černé oči na něj hleděly, se zvláštním odleskem. Hleděla na něho tvář naprosto dospělého muže.

Pomalu mu to začalo docházet. „Jak dlouho?" zeptal se, když opět pohlédl na Alison a ona se jen smutně pousmála. „Deset let." Opět se podíval na svůj odraz. Díval se do tváře sebe samého. Jenže už mu nebylo patnáct, ale dvacet pět. Odvrátil pohled a položil zrcadlo zpět na noční stolek. „Co se stalo?" zeptal se znovu a uchopil svou kamarádku za ruku. Ta mu jeho stisk oplatila, než se pustila do vyprávění.

„Bylo to příšerné. Tehdy, když tě Clint unesl, jsem byla pořád na ošetřovně. Měla jsem o tebe neuvěřitelný strach. Všichni byli zaměstnáni tvým hledáním, takže jsem neměla vůbec žádné informace o tom, co se ve skutečnosti děje. Dozvěděla jsem se to až druhý den, když tě celého od krve a na kost mokrého, přinesl Severus s Brumbálem na ošetřovnu. Nechali poslat pro Draca a Hermionu a když dorazili, řekli nám, co se stalo. Voldemort si vzal Harryho, výměnou za tebe." Rukou přerušila Willovi protesty a pokračovala. „ Odvedl ho neznámo kam, zatímco ty si byl v péči madame Pomfreyové. Byl už skoro konec roku, takže ředitel zrušil dosavadní výuku. On a Severus se vydali hledat viteály, zatímco my, já, Hermiona a Draco, jsme se starali o tebe. Bylo to dlouhé. Podařilo se najít všechny viteály a následně je i zničit. Voldemorta to hrozně rozzuřilo. Zbýval mu už jen jeden. Jeho had Naginy. Nebo si to alespoň myslel. Přišel do Bradavic s celou svou armádou. Madame Pomfleyová tě přesunula ke svatému Mungovi, aby se ti při bitvě něco nestalo. A vypukla bitva. Já jsem zůstala s tebou, protože jsem byla v té době moc malá na to, abych mohla bojovat s ostatními. Vím však, že se jim podařilo vysvobodit Harryho, kterého si sebou Voldemort vzal jako výstavního psa. Podařilo se jim zabít hada. Ještě tu však byl jeden problém. Brumál, Severus i Harry už o tom věděli. Harry byl poslední viteál."

Z očí jí vytekla jedna osamocená slza. Will nemohl uvěřit tomu, co slyší. Proto byl tehdy po návštěvě u Brumbála Harry takový. Tenkrát to byla ta nejlepší, ale zároveň poslední noc, kterou spolu strávili.

„Harry se nechal dobrovolně zabít. Voldemort ho zasáhl smrtící kletbou. Nečekal, že to položí i jeho. Jako zázrakem se Harry probudil. Voldemort zabil pouze část sebe samého, která v Harrym celou dobu přebývala. A pak nastal konečný souboj. A Harry ho konečně porazil." Dokončila vyprávění a pohladila Willa po dlani. Ten se pouze pokoušel zpracovat tolik informací. „Takže Harry je-" nevěděl, co chtěl vlastně říct. Nebyl bláhový, aby mu došlo, že deset let je zatraceně dlouhá doba. „Je naživu a chodí sem každý den, aby si s tebou mohl povídat. Stejně jako ostatní. I když jsi nás vůbec neslyšel." Usmála se. On za ním chodí? Všichni za ním chodí? Moment, ten šepot. „Ale já vás slyšel. Sice jsem nevěděl, co říkáte, nebo kdo jste, ale slyšel jsem hlasy." Zamyslel se a nakonec se usmál. „Vy jste mě dokázali probudit, Ali."

Než stačila vůbec cokoli dodat, otevřely se dveře a v nich stanulo hned několik osob. A všichni jen s nevěřícným výrazem zírali na Willa.

Ahojky!
Předposlední kapitola je tu❤️ chtěla bych vám moc poděkovat za 2k přečtení🙏🏻🖤 neuvěřitelně moc si toho vážím a jsem hrozne ráda, že se vám příběh líbí😇 opět budu rada za jakékoli ohlasy a názory🙏🏻 tak zase zítra u další kapitoly, tentokrát u polední🖤
Vaše Nikča💕
Nox✨