Brzy ráno, jsem seděla u stolu a malovala další. Mám na to dnešek, jen na náčrty a potom zítřek, abych vše dodělala.

Tužka mi pod mou únavou pořád padala z rukou. Nedokázala jsem udělat přesný tah, jaký jsem potřebovala. Hlavně jsem byla pod nátlakem času. Jedno východisko, bylo zavolat šéfovi, vzdát svou šanci na lepší pozici. Druhá byla těžší a to bojovat do konce.

Konečně se na hodinách objevil čas pro otevírání obchodů. Hodím na sebe kabát a do kabelky uklidím mobil. Potřebuji kafe. Náčrt jsem vzala s sebou, tak jako obyčejnou tužku.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, bylo osvěžující být venku než jen zavřená v místnosti hotelového pokoje. Když se rozezněl zvonek na dveřích u kavárny, musela jsem se usmát. Sedla jsem si na volné místo, samozřejmě po objednávání kávy. Z tašky, kterou nosím na papíry, abych mohla pracovat i jinde než doma, vyndám papíry spolu s tužkou.

„Děkuji“ řeknu paní, když přede mne položí hrnek kávy. Jen se usměje a vrátí se za pult.

Konečně mi scházely né-li tři papíry do konce. Dodělávala jsem zrovna postavu padoucha v boji proti hrdinovi, když se opět rozezněl zvonek. Pohled jsem však ani nezvedla.

Teď bych si přála, aby tu byl se mnou Jeremiah. Poradil by mi co dál. Dal by mi jistotu, že to zvládnu. Jenže on byl pouhý výplod mé fantazie. Upila jsem z hrnku a pložila ho zpět. „Proč nemůžu mít jen víc času?“ opřela jsem si hlavu do dlaní. „Vypadá to dobře“ uslyším hlas, povědomý, ale nedokážu ho k nikomu přiřadit. Uslyším i vrzání židle, jak ji dotyčný odtahuje od stolu, tak aby si na ni mohl sednout.

Stále jsme nezvedla pohled od mých kreseb. Snažila jsem se ignorovat osobu sedící naproti mně. „Dáváš mu až moc vážný výraz“ podotkl kluk. Prstem ukázal na výraz padoucha. To teprve upoutalo mou pozornost. „Proč si myslíš?“ zamračím se. „Dej na mne“ pokrčil rameny. Napil se mého kafe. „Hej“ hodím na něj vražedný pohled. Jen jak položí s vážným výrazem hrnek na stůl, začne se smát a jeho vážný výraz zmizí. „Tohle myslím“ podá mi gumu, ležící na desce stolu.

„Takže....lepší?“ nejistě se na něj zadívám. „Je to dost nevšední od běžných padouchů, je až moc“ hledám to správné slovo. „Šílený?“ nadzvedne jedno ze svých obočí. „Spíše blázen pro ostatní lidi, ale přitom si jen utahuje ze smrti a nevadí mu to, ví co přijde“ výborně, teď mu budu popisovat vše co mne na první ránu napadne. „Zajímavý popis, s tímhle prorazíš“ upije ze svého kafe.

Byl čas se zeptat na pár otázek, ať už na něj či na mne. Bylo to cítit ve vzduchu. „Řekneš mi tedy svoje jméno?“ opřu se o svou pěst. „Hmmm... Začínající písmena ano“ mrkne na mne.

Je tu další, tak snad se líbí😅😘😉