Usedla jsem ke stolu a pustila se do malování. Spíše do vybarvování a míchání barev pro mé zatím předkreslené stránky.

Na nic jsem se nedokázala soustředit. Venku mírně panovala tma. Spíše se už rozednívalo. A já seděla u stolu, malá stolní lampička mi svítila na desku stolu a já se snažila namíchat všechny barvy co potřebuji.

Přemýšlela jsem nad tím snem. Proč tam byla matka? Jednoduchá odpověď... Jelikož je to přesně tři roky, asi tak, od její smrti. Ale proč tam byl i Jeremiah mi stále vrtalo hlavou

Už jsem usínala, ostatně jako vždy, když jsem utahaná. Vzbudil mne až ťukot na dveře. S leknutím upřeně sleduju dveře a ani se nehnu. Znova se otočím k mým papírům, které teprve zasychají. Stálé ticho za dveřmi mne až děsí, neodvažuji se pohnout, přejít ke dveřím.

Bylo to jak v hororu. Pak vyzvánějící mobil tomu dodal tu pravou špetku strachu. „Ano?“ ozvu se do telefonu. „Ahoj Carris“ ozve se hlas šéfa. „Potřebuji, aby jsi ty komiksy udělala do pozítřní půlnoci. Ráno si je pak chce vyzvednout majitel společnosti s komiksy“ uhodí mne do srdce. „Ale to nemůžu nikdy stihnout. Měla jsem mít na to víc času“ skoro se až rozbrečím. „Já vím, ale plány se mění, je mi to líto, ale dokaž, že i na krátký čas stihneš něco perfektně udělat“ viděla jsem hi v duchu jak si mne kořen nosu. S povzdechnutím hovor ukončil.

Tak málo času... „To nestihnu“ uhodím do stolu pěstí a vypustím pár slz. Otřepu se pod chladem v místnosti.

Dojdu si pro svetr a znova usednu ke stolu. Tentokrát se dám do dalšího načrtování. Čas se mi tenčil pod nohama a já čekala kdy podlaha praskne a já skončím v ledové vodě.

Na okamžik jsem zavřela oči a nakonec na krátkou dobu usnula.

„Ahoj krásko“ ozve se. Prolomil ticho v nicotě. Bílé stěny, které nás obklopovaly se mi zdály více ušpiněné. „Jeremiahi ani nevíš jak ráda tě vidím“ skočím mu kolem krku. Zaraženě mne obejme a mírně odtáhne od sebe. „Jak jsi se měla?“ poodstoupím od něj kus. „Špatně.... Den teprve začal a já.... Mám méně času na ten kus komiksu. Do pozítřní půlnoci“ povzdechnu si. „K ránu se mi zdál sen. O mé mstce, ale byl jsi tam i ty“ sklopím pohled na zem. „Nepovídej“ podrbe se na zátylku. „Nebyl moc dobrý, že? Posuzuji podle tvého obličeje“ nadzvedne mi ukazováčkem bradu, tak aby mi zpříma viděl di očí. „Ano, nebyl nejleoší, ale to nikdy žádné nebyly s matkou“ vydechnu. „Měla by jsi pracovat. Měj se....“ zamává mi a odejde dál do bílých stěn.

Otevřu oči. Venku je den a já se obleču di něčeho normálního. Sejdu schody do jídelny na snídani. Celou dobu co jím, přemýšlím ohledně dalších stránek.

Talíř položím na tác a odejdu do svého pokoje. Usednu okamžitě za stůl. Na mobilu najedu na hudbu a pustím si přes sluchátka písničku. Jako první mi začne hrát „Crazy in love“ ktrou miluju.

Broukám si do rytmu a pořád maluju. Bohužel zatím jen tužkou. Odtáhnu se, abych se mohla protáhnout. Jen jak uvidím zbývající čtyři bílé papíry, pro sebe se usměju.

Štětec namočím do vody a pak do barvy. Lehkým tahem nanesu na papír a snažím se m, abych nepřetáhla okraje obrysů namalovaných tužkou. To opaku ju několikrát.

Dvě stránky jsem dokončila asi tak v poledne. Akorát na to, abych mohla jít na oběd.

Hello lidi. Snad se líbí....

Jinak bych byla ráda, kdyby jste se podívali i na mou další knihu jménem Arkham Asylum, na kteroz jsem dnes dělala trailer.... (Několik hodin stříhání.... Prosím o ocenění😅)

Užívejte dne