Nic horšího by nemohlo být. Při velkém kusu cesty. Kdy jsem měla pocit, že snad padnu. Jelikož jsem musela projít parkem. Při každičkém pohledu jednotlicmvce jsem měla husinu. Tak strašidelné místo jsem nečekala.

U kapsy mi zazvonil telefon. „Ano?“ ozvu se a nezastavuju svou chůzi. „Prosím tě, mohla by jsi přijít rovnou do práce?“ ozve se šéf. „Děkuji ti moc“ zavěsí hovor a já teprve teď zjistím, že stojím na místě.

„Nechceš pomoct?“ ozve se někdo za mnou. Rychle se otočím a spatřím kluka. Vlasy měl letmo učesané. Několik pramínků zrzavých vlasů mu padali do obličeje. Úsměv ze rtů stále nespouštěl. „To je dobré“ máchnu nad tím rukou. „Vážně? I to zápěstí?“ ukáže na mé, již dávno zraněné zápěstí. „To je dobrý“ stáhnu si rukáv bundy přes zápěstí. „Tak proč se mi ti nechce v tomhle věřit“ začne dělat jak přemýšlí.

Bez mého svolení čapne do své ruky kufr a začne ho za sebou tahaz, nez toho, že by se zajímal jak to odnáší kufr. „Nechtěl by jsi být víc opatrnější?“ prsknu, když ho konečně doženu. „Děkuji by mi stačilo“ věnuje mi letmý pohled, který vrátí zpět před sebe. „Tak počkej“ postavím se mu do cesty. Samozřejmě on mne obejde. Kroutí hlavou a mírně se i směje. „Fajn..... Děkuji“ usoudím poslední rozhodnutí. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptám se. „Já jsem Cariss Mile a ty?“ nadhodím úsměv. „To časem zjistíš“ zastaví se, aby mi mohl  položit ruku na rameno. „Ale....“ zastaví mne. „Tohle je malé město.... Ještě se uvidíme Cariss“ předá mi kufr do ruky a pořád s úsměvem odchází. Než mi zmizí za rohem mávne jednou rukou, kterou vyndal z kapsy. A pak se mi dočista ztratí. Stála jsem před budovou, do které mám nastoupit. Myslím jako práci. S povzdechem se tedy vydám dovnitř a po schodech nahoru.

Zaklepu na dřevěné dveře a vkročím do místnosti. „Co jste potřeboval?“ posadím se na židli naproti šéfovi a kufr polożím vedle mne ke zdi. „Chtěl jsem vám předat tyto papíry paní Mileová“ vezmu si je do ruky. Chvíli prohlížím. „Takže mám udělat jednu zakázku do týdne?“ nechápavě se na šéfa otočím. „Ano, vzhledem k tomu, že to bylo na dva týdny, ale jelikož nikdo toho nebyl schopný a vy jste teprve až dnes přijela sem do Gothamu. Tak máte na to týden“ pokusí se o úsměv. Papíry uklidím do své tašky a s rozloučením odejdu z jeho pracovny.

Hledala jsem hotel, když jsem zahlédla kluka, byl v mém věku a vypadal a to dost mi připomínal Jeremiahe ze snu. Možná se zdám zvláštní, že se mi zdá o klukovi, který říká, že je skutečný a jmenuje se Jeremiah Valeska z Gothamu. Pouze jsem určitě unavená, proto se mi zdá, že bydlí tady a taky jsme ho před chvílí viděla. Je to pouhá iluze.... Řeknu důrazně ve své hlavě a dojdu k recepci.

Další je tady. Tak snad se líbí. Jinak jsem udělala trailer k této knize. Najdete ho na mém YT účtě (Lady Ver) pod názvem Jerome Valeska/Jeremiah Valeska

Tady je i ten trailer👇