Tik ťak, tik ťak, tik ťak.... Ozývalo se. Nutilo mne to otevřít oči, do kterých by mne uhodilo světlo z venku. Nuceně jsem zavřela víc oči a snažila se ťukot hodin nevnímat. Najednou jsem ucítila na svém rameni dotek. Tak jemný, až by ho každý přehlédl. Otevřela jsem prudce oči.

Ležela jsem v pokoji, stěny do světle růžové barvy, vůně čerstvé zahrady. Na nočním, bílém stolku s pozlacením, ležel prázdný šálek a vedle něho konvice, ze které stoupala pára. Pohlédla jsem k oknu.

Vše bylo do odstínu světle růžové barvy. Záclony byli samozřejmě bílé, v pokoji se drželo teplo. Ta postel, ten pokoj, ty věci. I ty hodiny na zdi nad dveřmi. Vše mi něco připomínalo. Ale co?

Moje myšlenky mu bušily do hlavy. Až zvuk zvedání porcelánivé konvice z podšálku. Zvuk lití vody, tekutiny do šálku a následné položení zpět na porcelánový podšálek konvici. Mé tělo ztuhnulo a já se neodvážila otočit. „Dala by sis čaj? Zrivna jsem hi uvařil“ ucítím prohnutí madrace, jak si na ni sedl. „Jeremiahi? Co tu děláš?“ otočím se. Nedalo mi to a musela jsem se podívat do jeho očí. „A ano dala bych si čaj“ převezmu si teplý šálek z jeho rukou. „Jsme tu“ pokrčí rameny a dál mou otázku neřeší. „Můj sen je v troskách, nemůžu to nikdy stihnout“ položím šálek na stolek a své čelo položím do dlaní. „Já vím“ přejde k oknu. Rozhrne záclony. „Nic ti to nepřipomíná?“ otočí se mým směrem. „Mělo by snad?“ zaváhám, když pokývne hlavou.

„Opravdu si nevzpomínáš?“ pohladí mne po tváři. „Opravdu ne, ikdyž.....“ odmlčím se. Zadívám se na čaj v šálku. Byl světle růžoví, určitě příchuť šípku, vanilky a růže, můj oblíbený. Tehdy se zarazím.

Tik ťak, tik ťak, tik ťak, tik ťak..... Pořád slyším ty hodiny. Nesnášela jsem to, už vím, ale to není možný. Proč bychom tu byli a hlavně já?

„Tak co? Už jsi si vzpomněla?“ ušklíbne se. „Proč jsme v mém pokoji, v dětském?“ zdůrazním poslední slovo. „Ahoj miláčku“ ozve se. Její hlas jsem dlouhou dobu neslyšela. Co ona tu dělá?... Vlastně ona ti bydlí.... Ve dveřích se objeví má matka. „Nech mne být“ vstanu, ale Jeremiah mne chytne za ruku a stáhne zpět na postel. „Mám tu pro tebe dárek“ pokusí se o úsměv. „Vydrž, chce být jen milá“ obejme mne Jeremiah. „Fajn“ povzdychnu si. „Když jsi mne tenkrát zastřelila....“ odmlčí se. „Řekla jsi mi, že už víckrát ne“ další odmlčka. „A pak jsi vystřelila. Kulka se mi zarazila v hrudi na bodě, kde se nachází srdce. Opravdu dobrá rána zlato“ zatleská. „Proto, jsem si řekla, že by jsi ocenila dar a to je moje...... Srdce“ vynda z truhly prostřelené skrz na skrz její shnilé srdce. Dech lapal po kyslíku, čerstvém vzduchu a mé srdce zběsila bušilo. „Nechte ji být“ křikne Jeremiah a vyvede mne na chodbu. Rázem začnu kašlat. On se tam za ní vrátí a něco si s ní povídá. Pak s úsměvem odchází a pak když jsme venku oba. Zmáčne smčudlík. Dům vyletí do povětří a já stihnu zalapat po dechu.

Prudce vystřelím di sedu, tak, že se mi motá hlava. Srdce mi zběsile bušilo. Kdysi dávno, před několika lety jsem svou matku zastřelila. Ale ona mne k tomu doháněla, nutila mne zmáčknout tu spoušť. Zatřepala jsem hlavou. Po matčině smrti jsem začala vídat Jeremiahe. Povídat si s ním. Bylo mi pak lépe, nebo jsem si to jen nalhávala? Teď se mi snad každý zdál jiný i já samotná.

Jej další. Zrovna 573 slov. Tak snad se líbí.

Teď bych zaměřila tvorbu na knihu jménem Crazy laughter a další, které mám v konceptech. Takže hádám, že další kapitola vyjde teprve přes víkend. Což není taková doba.

Zase u další lidi👋💋