Srdce mi zběsile bušilo a já nemohla přestat myslet na včerejšek. Dnes jsem měla odevzdat svoje kresby do komiksu. Když to bude dobře, zajistím si tu práci. Vše může být jinak. Ale mou mysl pohltily obavy a nervozita. Nedokázala jsem vypustit ani jediné slovo. Vše jsem musela říct dobře, odpovědět jim, mít sebejistou tvář, ale to prostě nešlo.

„Cariss?" zavolal ne šéf. Nejistě jsem udělala první krok a zarazila se. Nasadila jsem falešný jistý úsměv a i výraz a konečně vešla do šéfovy kanceláře. „Tak ukažte?" řekl jeden postarší pán se štíhlou postavou. Brýle si posunul blíže ke kořen nosu a vytrhl mi papíry z rukou. „Ale Edgare..." zakroutila nesouvisle mladší žena. „Takhle se chovat?" stoupla si. Měla krátké tmavší blonďaté vlasy a červené úzké šaty na její normální postavu. Její podpatky klapaly po podlaze, když přešla blíž k muži.

„Omlouvám se za jeho chování slečno" natáhla ke mne ruku. „Jsem Andrea Becas a toto je můj partner Edgar Becas" usmála se. „Cariss Mol" přijmu její ruku. „Vaše kresby jsou úžasné, aspoň co jsem prozatím viděla. Můj muž hrozně dlouho shaní nějakého takového člověka, který by mu udělal kresbu na komiks podle jeho představ, které ani já sama neznám. Ale mne jste ohromila už tím začátkem" řetízkový popruh k malé kabelčičce si přithála blíž na rameno. „Tak co si myslíš Edgare?" otočí se na jmenovaného muže. „Hmmmm...." otáčí moje kresby do všech stran. „Myslím, že je to výborné, ale" zavrtí halvou doprava a doleva. „Ten padouch?" nakrčí obočí, do toho se pustím já, abych si svou tvorbu obhájila „No víte, všichni padouši jsou vážní a tenhle se smrti nebojí, spíš ji volá. Opak od těch pořád stejných vážných padouchů." Nejsem si jist, zda se mi to tak líbí, hlavně ty jeho vlasy" polil mne strach. „No víte, chtěla jsem něco jiného než jednu barvu. Ale co na to říkáte vy paní?" otočím se k ženě v červených, krátkých, úzkých šatech.

I'm back guys... And yeah I'm alive but how long😅

Ok snad se líbí😘