A o dva dny se to stalo..

22.května 2017
Manchester, Anglie
Manchester Arena
14,1K fanoušků

Na dnešní koncert jsem se opravdu těšila. V minulých letech jsem tu už párkrát vystupovala a pokaždé to bylo něco úžasného.

Fanoušci i atmosféra a vše okolo toho koncertu vždy bylo tak nějak kouzelné..

A věřila jsem, že dnes to nebude jinak. No to jsem netušila, co se stane..

Jako každý den i dnes jsme tu byli předčasně, a tak jsem toho s týmem hned využila a celý koncert si jako vždy zopakovala předem.

Vzhledem k tomu, že jsme to všechno zkoušeli rovnou na pódiu, v sále, do kterého pomalu vcházeli mí fanoušci, nevyhnuli jsme se focení a autogramiádě šťastlivců.

Procvičovali jsme všechno před jejich zraky a oni za to byli vděční. Ano, je pravda, že jsme mohli nechat brány zavřené a zkoušet v klidu bez jejich přítomnosti, ale proč?

Proč jim nedovolit nakouknout do zákulisí? Vždyť nemáme co skrývat.

Po zkoušení jsme se opět všichni stáhli do zákulisí, kde jsme se pustili do oběda.

Vždy si u oběda vyměníme názory i různé historky. Nasmějeme se, až nás z toho bolí břicho a nakonec se pomalu jdeme připravovat.

Než se totiž nadějem, koncert pomalu začíná. Ještě že tu máme lidi, kteří nás vždy upozorní a popřípad i s něčím pomohou.

Koncert byl naprosto v pořádku a jak už jsem ráno čekala, byl naprosto bezchybný.

Všechny písničky jsem odzpívala v klidu s doprovodem mých tanečníků a bezchybných fanoušků, kteří si tento okamžik užívali stejně, jako já.

Dozpívala jsem poslední slova dnešního večera mé oblíbené Dangerous Woman a za doprodovu bouřlivého jekotu fanoušků se s nimi loučila a nakonec i odešla do zákulisí.

Tam jsem se jako vždy se všemi objala a házela úsměv do všech stran. Za doprovodu ostatních jsem mířila do šatny a básnila o tom, jak byl koncert úžasný a fanoušci jakbysmet.

Za tu dobu v sále dohrály poslední tóny Dangerous Woman a pomalu se začaly rozsvěcet světla.

Fanoušků začalo pomalu ubývat, ale i tak někteří nehnutě zůstávali na svých místech a čekali, až se situace uklidní a oni budou moct odejít bez jakýkoliv problémů. To ale netušili, co bude následovat..

Zrovna ve chvíli, kdy jsem byla v půlce cesty do šatny a vyprávěla něco, pro mě v tu dobu bylo důležité, se celou budovou ozvala neskutečná ohlušující rána následovaná zběsilými výkřiky.

Zastavila jsem se uprostřed řeči a pocítila jakési zvláštní píchnutí u srdce. Na nic jsem nečekala a běžela zpátky na pódium, odhodlaná zjistit, co se děje.

''Ariano!'' Volalo za mnou spousty lidí, ale nestačili mi.

Byla jsem strachy bez sebe, že se něco stalo mým fanouškům a když jsem zjistila, že ano.. Položilo mě to.

S bušícím srdcem jsem běžela co nejrychleji mi to boty dovolily na horní pódium za třásně, abych zjistila, co se děje.

Brian mě ale stihl doběhnout a zastavit.

''Ariano neblázni! Jestli je tam nějaký terorista, zabije Tě!'' Vyhrkl na mě, ale mě to bylo jedno.

''Briane, ale jsou to mí fanoušci! Nemůžu je tam nechat samotné.'' Vydechla jsem vyčerpaně a snažila se vytrhnout z jeho sevření.

''No jasně. A co uděláš, až vyběhneš na pódium? Zařveš a vběhneš do davu, aby tě ten debil nebo debilka zastřelili? Jsi normální?! Zůstaň tady, a nech to na ostatních. Jestli se ukážeš tam, můžou tě zabít a co budou dělat ostatní tvý fanoušci ve světě?'' Snažil se mě přesvědčit a taky se mu to podařilo.

''Máš pravdu..'' Vydechla jsem nakonec a položila si svou hlavu na jeho rameno.

Úlevou vydechl a v tu chvíli nás doběhli ostatní.

''Bože.. Člověk by neřekl, jak rychlá jsi.. A ještě k tomu v podpatkách..'' Vydechla uříceně má mamka.

''To jsem jí naučil já.'' Zašklebil se Frankie a všichni se na něj nechápavě podívali.

''Musím aspoň vidět, co se tam děje.'' Řekla jsem vyřízeně.

''Ne, ty zůstaneš tady.'' Zamračila se na mě mamka.

''No to tedy nezůstanu. Jsou to mí fanoušci, vždy stáli při mě a já je v tom nenechám. To je jako by jste vy,'' poukázala jsem na mamku a Frankieho. ''seděli někde v restauraci a tam vybuchla bomba zrovna ve chvíli, kdy já si šla odskočit. Taky bych Vás tam nenechala. To.. To prostě nejde.'' Trvala jsem si na svém.

''Tak dobrá, ale půjdou s tebou dvojčata, Scott a ochranka.'' Pronesla rozhodně a já přikývla.

''Díky mami.'' Mile jsem se na ní pousmála a objala ji.

''Buďte opatrní.'' Šeptla mi do ucha při obímání a poté mě pustila.

''Neboj se mami.'' Pronesla jsem a už pospíchala na pódium.

Netrvalo to ani pár minut a já stála za trásněmi a dívala se na tu pohromu. Všichni zběsile utíkali pryč a šli přes mrtvoly. (Samozřejmě ne doslova)

Všude se ozývaly syrény sanitek, které sem mířily a já na tu pohromu jen zděšeně koukala.

Většina fanoušků křičela z posledních sil a snažili se dostat pryč. Scott to šel ihned prohlédnout s ochrankou po bocích a já se neubránila slzám.

''O můj bože..'' Vydechla jsem a klekla si.

Jak se to mohlo stát? Vždyť to byla taková chvilička! A proč zrovna MŮJ koncert?!

Najednou se mi těžko dýchalo. V krku se mi udělal velký knedlík a po tvářích mi stékaly slzy.

''Přišli na můj koncert.. A takhle dopadli.'' Vydechla jsem zatímco mě dvojčata drtili v jejich náručích.

''Ššš.. Ari ty za to nemůžeš..'' Pronesl Scotty, ale i tak mi to nepomáhalo.

''Notak Riri.. Nebreč..'' Pokračoval zase Brian.

''Hele, Scooter se vrací.'' Řekl najednou Scotty a tím zastavil další příval slz.

Otočila jsem hlavu do směru, kam ukazoval rukou a zahlédla zkroušenýho Scotta, jak si to míří k nám.

Postavila jsem se a čekala, až sem k nám dojde. S smutným pohledem na mě pohlédl.

''Je mi to líto Ari.. Ale.. Teď.. Tam leží dvacetdva mrtvých..'' Při posledních slovech se mi zatemnilo před očima a já nedokázala nic dělat..

Dvacetdva mrtvých.. A to jen kvůli mě. Všichni se přišli za mnou podívat a místo toho to skončilo takovou pohromou.

Věděla jsem, že jsem za to nemohla, ale i tak jsem se za to vinila.

Pro mě to bylo jen pár sekund, ale ostatní trvdili, že jsem byla mimo půl hodiny.

Prý jsem z té nešťastné novinky samou nešťastností omdlela.

Probudila jsem se až na lůžku v místní ošetřovně. Nebyla jsem ale v nemocnici, tam teď bylo spousty práce s jinými. A to jen kvůli mě..

Když jsem s velkou námahou zvedla těžké víčka, zahlédla jsem nad sebou smutnou mamku.

Křečovitě mi svírala ruku a čekala, kdy se proberu. Když se tak stalo, vydechla úlevou dlouho zadržovaný vzduch v jejích plicích a na tváři se jí rozprostřel úsměv.

''Konečně.. Už jsme se báli, že se neprobudíš..'' Vydechla úlevně a já se smutně pousmála.

''Jak se cítíš?'' Zajímal se energeticky Frankie, který seděl vedle mamky.

''Co se stalo?'' Zajímala jsem se zmateně, když jsem si všimla, kde ležím.

''Omdlela jsi.'' Odpověděl mi Scooter a já k němu otočila hlavu.

Až teď mi hlavou projela myšlenka na celý dnešní den, zakončena tím otřesným číslem mrtvých.

''Prosím, řekněte mi co víte.'' Vydechla jsem nakonec a pomalu se posadila. Všichni v tu chvíli sklopili hlavy.

Byla tu moje rodina včetně babičky, mí tanečníci, Scooter a jen jediná osoba tu chyběla. Justin. Kde je? A proč tu není?

''To teď nepůjde.. Musíš odpočívat.'' Pronesla tiše babička.

''Né babi. Nic mi není, jen jsem omdlela. ONI na tom budou určitě hůře.. Musím zjistit co s nimi je.'' Pronesla jsem k ní a poté pohled přemístila na Scootera.

''Scotte řekni mi, jak to vypadá? A co víš?'' Zajímala jsem se a on si povzdechl.

''Ariano měla bys odpočívat..'' Pronesl místo odpovědi a já se zamračila.

''Já Vám říkám, že mi nic není. Okažitě mi řekněte co víte, nebo se neznám.'' Zahřměla jsem a všichni kulili oči.

''No.. My asi půjdeme.'' Pronesli tanečníci a kromě dvojčat všichni odešli.

''Jak už víš, zemřelo na místě dvacetdva lidí..'' Pronesl a já s přikývnutím zavřela oči.

''Mezi hlavními oběťmi byly dvě ženy.. Respektive osmiletá holčička a osmnáctiletá žena.'' Řekl smutně a já s bolestí v očích na něj pohlédla.

''Policie prozatím zjistila, že se jednalo o sebevražedný atentát s hřebíkovou bombou.

Prozatím je 119 zraněných -děti, jejich rodiče i ostatní. Saniťáci přiznali, že na místo přijelo 60 sanitek, aby odvezlo okamžitě 59 raněných lidí, z toho 22 těžce zraněných.. Zatím ale víc nevím..'' Pronesl smutně a já smutně přikývla.

Najednou jsem pocítila slzy na svých tvářích, když jsem si představila, jak se ti lidi museli i musí cítit.. Zatímco já, si tu ležím.

Od té havárie uběhla sotva hodina a mě přijde, jako by to byla věčnost.

''Oh.. Holčičko..''Šeptla mamka a objala mě.

''Mami.'' Vydechla jsem a začala plakat ještě víc.

Zaznamenala jsem tlumené klapnutí dveří a tím zjistila, že dvojčata s Scottem odešli. Zůstala tu jen babička, mamka a Frankie.

''Je mi to tak líto..'' Vydechla jsem smutně do mamčinýho ramene.

''Já vím holčičko.. Já vím..'' Šeptla a v tu chvíli jsem ucítila na paži lehké štípnutí.

''Musíš si odpočinout.'' Pronesla poté mamka, co jsem si všimla sestřičky, jak od mé ruky vzdaluje injekci.

Naposledy jsem zamžourala řasami, ve úmyslu vydržet vzhůru, ale nakonec jsem ten boj prohrála a upadla do bezesného spánku.